|
reklama
| Klíč k obrazu světa |
|
Doc. MUDr. Jiří Šimek CSc. |
| SANQUIS č.31/2004, str. 6 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Namalovat obraz není snadné; zkusme si třeba představit, že namalujeme Hradčany. Co je tam linií a křivek, oken a nároží, věží a věžiček! A přece to není nic proti tomu, když se pokusíme namalovat obraz světa.
|
|
Jak se to vlastně dělá? Měl by člověk začít tím, co má před sebou, nebo tím, co stojí za ním a co jen tak tuší? Měl by namalovat svět, jak vypadá dnes, nebo také, jak vypadal dřív? A i kdyby si vybral jenom část, jak se to všechno může dostat na jedno plátno? Představa obrazu světa je úžasná věc, kterou mohl vymyslet jenom člověk. Patří mezi ty produkty lidské duše, které postrádají logiku i materiální existenci, a přece je každodenně užíváme. Co jiného než obraz je to, v čem ve skutečnosti žijeme? Obraz je určitým zjednodušením toho, co chceme namalovat, a je výpovědí o tom, co vidíme. A my nemůžeme prožívat svět ve všech jeho detailech, na to nejsme vybaveni; vždycky se pohybujeme jen v jedné jeho části, vnímáme jej jen z jedné perspektivy a jsme účastni jen zlomku toho, co se v něm děje. Naše porozumění proto může být jen částečné, schematické. Když se snažíme usuzovat o světě, naše soudy jsou jen zjednodušenými schématy, tu více, tu méně odpovídajícími skutečnému světu. S obrazem má naše porozumění světu společné i to, že též vychází především z toho, co vidíme. Všimněme si, že celá naše civilizace je v podstatě vizuální. Na svět se díváme, svět pozorujeme a pak vidíme, o co jde. Když narazíme na něco úžasného, oči nám přecházejí. V úvahách o budoucnosti máme perspektivy a vize, minulost je zkreslená. Před nepříjemnými skutečnostmi zavíráme oči a naopak na různá překvapení zíráme, svým soupeřům vytřeme zrak a nad poklesky svých přátel přimhouříme oči. Jak jiný, pro nás ostatní naprosto nepochopitelný, musí být „obraz světa“ lidí, kteří se narodili slepí!
Vzdejme proto chválu očním lékařům, kteří se o náš zrak starají a dávají nám užitečné rady, jak si jej uchovat v co největší svěžesti tak dlouho, jak je to jen možné. Stejně jako v ostatních medicínských oborech, i zde dochází k stálému rozvoji nových a nových možností. Nové operace šedého zákalu, implantace čočky a transplantace rohovky, chirurgické zásahy na sítnici dokážou dnes často řešit i ty situace, které před několika málo desetiletími znamenaly nenapravitelné poškození zraku. Kontaktní čočky odstraňují nutnost nosit brýle, nové materiály zvyšují odolnost a kvalitu brýlí a multifokální skla dále zlepšují obraz, který vidíme. Nic lidského není dokonalé, a proto proti určitým zraněním a některým chorobám jsme samozřejmě i nadále bezmocní. A už vůbec ani nejšikovnější a nejvzdělanější oční lékař nepomůže, když se člověk nechce dívat anebo některé věci nechce vidět. Takto vzniklé skotomy nespraví žádná medicína ani zdravotnická technologie.
Otázkou, jak obraz světa v naší duši vzniká, si mnozí myslitelé lámou hlavu již odnepaměti. Někteří dospěli k názoru, že obraz světa vzniká v lidské duši jen jako pasivní odraz toho, co vidíme a co prožíváme. Jiní viděli v jeho základu vrozené ideje a tvůrčí akty vyšších bytostí. Postmoderní myslitelé mají někdy sklon považovat obrazy světa za pouhý produkt lidské fantazie a mnozí mocní tohoto světa by uvítali, kdyby lidé v duši žádný stabilní obraz světa nenosili. Rozumní lidé dnes připouštějí, že je to věc příliš složitá a že každá teorie je proto jen „obrazem“ obrazu světa. Tedy výsečí, schématem, zjednodušujícím pohledem na komplexní fenomén. Nepochybná je tvůrčí účast člověka samého při konstrukci jeho obrazu; a stejně, jako se nedá namalovat obraz bez barev, nemohou ani obrazy v lidských duších vzniknout bez prožitých zkušeností. Samozřejmě, že vrozené sklony (např. vidět svět černě či růžově nebo potřeba mít rodiče a v určitém období se proti nim bouřit) hrají též svou roli. A kdovíjak je to s tím mimosmyslovým světem. V každém případě se složitým způsobem proplétají smyslové vjemy uspořádávané rozumem s pozitivním a negativním hodnocením té které věci či situace a s tužbami a přáními střídanými nechutí až odporem.
Obraz světa, jak jej člověk nosí ve své duši, má mnoho vrstev a můžeme v něm rozpoznávat několik perspektiv. To, jak člověk vidí svět nyní, se prolíná s pohledy na svět v jeho minulosti; něco je zřejmé na první pohled, některé věci jsou patrny, teprve když se vyvine určité úsilí, a konečně v obrazu světa jsou i prvky nevědomé, na jejichž přítomnost je možné usuzovat jen nepřímo, z chování a reakcí jejich nositele. Každý člověk ve svém životě zastává několik rolí, buď postupně, nebo někdy i současně. Nejdříve je dítětem, pak dospívajícím, dospělým a nakonec starým člověkem. Dospělý člověk může být ve stejném období v jedné věci profesionálem a v jiné amatérem, svým dětem být rodičem a vůči svým rodičům dítětem. Dokonce je možné střídat roli studenta a učitele, občana a vládnoucího politika, racionálního vědce a konzumenta knih a her ze světa fantasy. Přitom člověk vždy vidí svět z jiného úhlu, z jiné perspektivy. A tak se v jednom lidském obrazu světa prolíná svět dítěte se světem dospělého, svět žáka či studenta se světem rodiče a učitele, svět racionálního profesionála se světem nadšeného amatéra. Je to všechno vůbec možné uspořádat do jednoho obrazu? Lidská zkušenost ukazuje, že to kupodivu možné je. Není to ovšem vůbec snadné a někdy to vyžaduje vyvinout značné úsilí. Jako ve všech oblastech lidského konání je potřeba trocha talentu a ještě více vůle. Také záleží na aspiracích, co všechno chce člověk ve svém obrazu mít.
Příkladem jednoduchého obrazu světa s minimálními aspiracemi může být babička Boženy Němcové. I když se svým mužem vojákem prošla řadu zemí, její svět končil vlastně již za humny. Císař Josef byl vlídný pán, který jí kdysi věnoval stříbrný tolar, a paní kněžna byla žena z jiného světa, do kterého sice bylo možné nahlédnout, ale jinak byl nesrozumitelný a nepřístupný. Babička mu ostatně ani rozumět nechtěla. Na Starém bělidle si záhy vyšlapala své stálé cestičky, obklopila se několika přáteli, a co bylo mimo, ji netrápilo. Na druhé straně svět filozofa Jana Patočky obsahoval celou zeměkouli a také část hvězdného nebe. Byl zde široký rozhled v naší euro-atlantické civilizaci, od jejích historických kořenů ve starořecké, asyrské a židovské mytologii a v prvotní filozofii až po politiku, kulturu a samozřejmě i filozofii své doby. Nacházíme tam důvěrnou znalost děl Masaryka, Palackého a Rádla stejně jako Hegela, Kanta, Huserla a Heideggera a také Dostojevského a Goetha. Patočka se stýkal s obyčejnými lidmi stejně jako s předními filozofy. Můžeme najít něco, co by bylo oběma tak rozdílným obrazům světa společné? Mohou mít něco společného Breughelovy obrazy plné drobných figurek s obrazy Jana Zrzavého, které obsahují jednu či dvě postavy, loďku na břehu nebo kříž mezi dvěma stromy? Mohou, a tím společným je vyváženost kompozice nebo uklidňující či burcující atmosféra. Také jednoduchý i složitý obraz světa může být uspořádaný či koherentní nebo rozbitý či nekonzistentní. A to není věc šíře záběru, ale poctivosti a talentu tvůrce. Stejně jako nás naplňuje údivem koherence složitého obrazu světa Jana Patočky, může nás udivit neuvěřitelně rozbitý, i když celkem jednoduchý svět některých lidí, často pacientů. Setkáváme se s lidmi, kteří nedodržují elementární pravidla zdravého životního stylu, a přitom jsou přesvědčeni, že se dožijí vysokého věku. Egocentrický člověk terorizující svou rodinu je si jist, že s ním všichni vydrží, dokud on bude chtít. Věřící člověk okrádající své spolupracovníky nebo zákazníky a kazatelé, kteří „kážou vodu a pijí víno“, jsou známi odedávna. A všechny tyto zmíněné rozpory mohou být najednou v jednom jediném člověku! V tuto chvíli to ještě nejsou morální soudy, ale problém koherence obrazu světa. Psychoterapeuta vždy znovu udivuje, jak je možné spokojeně žít v nekoherentním světě. A přece, co zamindrákovaných lidí si nosí v duši skryté, ale pevné přesvědčení, že mají v sobě cosi mimořádného, co vykvete jednou, až bude vhodná příležitost, nebo by se to již dávno uplatnilo, kdyby... Co lidí si v sobě nosí tajnou nenávist ke světu a současně i velkou laskavost k mnohým lidem! Kdybychom si vzájemně viděli do duší, asi bychom byli překvapeni, co fantazií a nesourodých přesvědčení tam všichni nosíme! Pak nemáme trpět depresemi a jinými psychickými poruchami.
Jak jsme již naznačili, koherence obrazu světa není jenom otázka psychické rovnováhy a spokojenosti. Mravní rozměr obrazu světa vyrůstá z faktu, že člověk se rozhoduje na základě toho, jak světu rozumí. Jestliže světu rozumí za určité situace nějak a v jiné situaci jinak, pak i jeho rozhodování je nekonzistentní. Kdo si v duši uchovává utajovanou nenávist vedle prokazované laskavosti, udělá někdy rozhodnutí, za které se později sám stydí, zvláště když při rozhodování není čas na rozmyšlení. Mravně zodpovědné chování nemusí být riskantní ani nemusí znamenat oběť jednajícího. Často ale bývá obtíž-nější a méně ziskové. Proto je dobré vědět, proč se tak chováme. Zkusme se zamyslet nad známým sloganem z dnešní medicíny: „Pomáhám lidem, i když vím, že jsou prevíti.“ V jednoduchých obrazech světa se má dobrým lidem pomáhat a zlé v nejlepším případě nechat být. Prevítům mohu pomáhat, když z toho něco mám (to není příliš morální), nebo musím mít nějaký složitější důvod. Naše civilizace takové důvody nabízí: I nepřítel (nebo špatný člověk) je člověk jako já. Nepřátelství může vyrůstat z jinakosti, a ne ze špatnosti jednoho účastníka sporu. Člověk se mohl stát špatným člověkem, i když to původně chtěl jinak, a také nemusí být tak špatný, jak se mi zdá. Pak je ještě nutné vzdát se soudcovské role - vím toho příliš málo o svém nepříteli (o špatném člověku), abych mohl soudit. Komu záleží na mravnosti jeho chování, a nám zdravotníkům by na tom mělo záležet, měl by pečovat o koherenci svého obrazu světa. Jinak riskuje občasná mravní selhání nebo psychickou nepohodu.
Jak vidíme, fenomén obrazu světa je potřebnou, každodenně užívanou součástí lidského života. Souvisí s ním jak rozhodování naše, tak i všech ostatních lidí. Bylo by proto dobré vyznat se v obrazech světa. Protože jde o fenomén velice složitý, nelze se divit, že si mnoho lidí přeje mít nějaký klíč k obrazu světa.
Pojem „klíč“ má ovšem také více významů. V první řadě jde o nástroj, který slouží k odmykání zámku ve dveřích od místnosti nebo trezoru. Odemčené dveře pak odkrývají to, co je za nimi. Dávají nahlédnout do tajemství zamčené místnosti nebo umožňují přístup k pokladu. Důvodem, proč si člověk žádá klíče, může být zvědavost nebo chamtivost, někdy i snaha pomoci. Zvědavost by měla mít své meze, o tom jsou příběhy o třinácté komnatě. Chamtivost je špatná věc, a tak snad jedině ochota pomoci může být tím správným důvodem hledání klíče. Klíč je také nástroj k vyřešení úkolu a objasnění záhady. Takový klíč potřebujeme k přečtení zašifrovaného dopisu nebo k porozumění různým záhadám ve svém okolí. Tento klíč je většinou nehmotný, jde v podstatě o radu, kudy na to. Konečně klíč je také nástroj, který nám pomáhá určit, co je to za rostlinu nebo zvíře, se kterými jsme se setkali. Obvykle jde o hmotnou knihu, ve které najdeme nehmotné rady, jak se to které zvíře nebo rostlina poznají.
Klíč k obrazu světa může sloužit všem těmto třem účelům. Člověk chce rozumět sobě i lidem, se kterými se setkává. K tomu potřebuje vědět, co všechno jeho obraz světa i obrazy těch druhých v sobě skrývají. Obvykle nejde o pouhou zvědavost. Čím lépe si rozumíme, tím svobodněji se můžeme rozhodovat, porozumění může také pomoci ke změně. Když rozumíme lidem okolo, ochráníme se před jejich některými reakcemi a budeme s nimi snáze spolupracovat. Porozumění nám pomůže vyhnout se nebezpečím, která jsou spojena s mezilidskými vztahy. I když my lidé obvykle nepřijímáme i dobře míněné rady a čekáme na vlastní zkušenost, porozumění druhému člověku přece jen otevírá dveře k pomoci. Nemusí jít vždy jen o radu. Jemný nátlak nebo materiální pomoc mohou také vykonat své.
Člověk je často záhadou sám sobě, natožpak druhým. Kdybychom tak měli klíč k dešifrování těchto záhad! Při setkání s druhým člověkem, ale někdy i když narazíme sami na sebe, ptáme se často „co je to za člověka?“ - klíč k jeho určení by byl také užitečným nástrojem.
Tím základním klíčem k zamčeným komnatám všeho druhu je otevřenost. Otevřenost ke slovům i činům. To znamená odložit všechny předsudky a předpojatosti. Připustit, že něco nevím, a podívat se otevřenýma očima. Je nutné si odvyknout říkat „to já bych nikdy...“ nebo „to on by nikdy...“. Otevřenost též znamená dát si pozor na ukvapené soudy o druhých, vždy je potřeba být ochoten připustit i jinou možnost a své hodnocení změnit. Je snazší přijmout, že jsou věci tak, jak jsou, když se člověk dívá na sebe i na druhé s pochopením a s ochotou odpustit. Nesmiřitelnost a zatrpklost naopak uzavírá svět před námi. Také rozlišování my - oni, přátelé - nepřátelé více zakryje než ukáže, ostatně jako každé předem dané schéma.
Protože se lidé rozhodují v souvislosti se svým obrazem světa, více o nich vypovídají skutky než slova. Stará moudrost říká: „Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce.“ (Mt 7,16-18). Jak člověk vidí svět, nejvíce ukáže to, co dělá. Každé poznávání nějaký čas trvá. Proto i jednání lidí můžeme dávat do souvislosti s jejich obrazy světa teprve po nějakém čase. Jednou, dvakrát se člověk snadno přemůže, pak ale vypadne z role. Jednou se může stát, že člověk nemůže pomoci. Když se ale vždycky najde nějaká výmluva, pak to svědčí o neochotě vyrůstající z obrazu, ve kterém si nikdo nezaslouží pomoc. Jestliže někdo u každého člověka nalezne nějaký důvod, proč není možné se s ním spřátelit, je možné předpokládat, že lidé jako takoví nejsou pro něj hodni důvěry.
Klíčem k záhadnosti druhých lidí je ochota připustit, že je nikdy plně nepochopíme. Levinas hovoří o absolutní neuchopitelnosti a nepochopitelnosti druhého. Jestliže uznám, že druhého člověka nikdy plně nepochopím, že pro mne v něm vždy zůstane něco záhadného, učinil jsem první krok k tomu, abych alespoň některé jeho taje dešifroval. Jiným dešifrovacím klíčem je schopnost postavit se na místo toho druhého, představit si svět z jeho perspektivy. Množství záhad pak zmizí. Původně všichni lidé usilují o vlastní dobro. To není sobectví, ale další klíč k jejich pochopení. Někdo vidí své dobro v uspokojení partikulárních zájmů, jinému se podařilo pochopit, že podstatou jeho života je spolužití, a že tedy není možné být spokojený, když ti druzí jsou zraňováni a v nouzi. První se chová sobecky, druhý altruisticky, přitom ale platí, že není možné mít rád druhé, když sám sebe neuznám hodna lásky a péče.
A konečně, jak klasifikovat lidi kolem sebe? Otevřenost a schopnost vidět jejich skutky je již zmíněným základem. Pak ale potřebuji nějakou škálu. Protože každá systematika lidí je subjektivní a vychází z jedné perspektivy, potřebuji vědět, co od lidí žádám a očekávám. Pak dobrý učitel, dobrý otec, dobrý zaměstnanec a dobrý přítel jsou dobří především pro mne. Své představy a svá očekávání mohu konfrontovat s představami druhých lidí, pak bude má klasifikace poněkud objektivnější. Vždy ale musím mít na paměti, že jde o subjektivní klasifikaci, která nemá definitivní platnost. Tak dojdu k poznání, že klasifikovat mohu, ale soudit ne. Každý klíč totiž otevírá pouze tehdy, když je použit k tomu účelu, ke kterému byl
pořízen.
Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha
|
|
|
|
obsah čísla 31 |
 |
ročník 2004 |
|
témata |
|
|
