Jedná se především o 1. sialoadeni-tidy, záněty akutní (virové, bakteriální), chronické (rekurentní parotitida dětí či dospělých), imunosialoadenitidy, 2. sialolitiázu, konkrementy ve vývodech či parenchymu slinných žláz, 3. sialoade-nózy, nezánětlivou hypertrofii žlázového parenchymu různé etiologie, 4. cysty, retenční nebo branchiogenní, 5. funkční poruchy. S vývojovými vadami slinných žláz se setkává již pediatr a otorinolaryngolog, většina z nich nemá významnou symptomatologii.

1. Sialoadenitidy
Záněty slinných žláz rozdělujeme na:
A/ akutní - virové a bakteriální,
B/ chronické - bakteriální, fibroproduktivní, postaktinické, specifické (aktinomykózu a dnes již vzácné syfilis, tuberkulózu), imunosialoadenitidy.

Akutní virová sialoadenitida
Nejčastější virovou sialoadenitidou jsou příušnice. Jedná se o parenchymatózní typ zánětu způsobený sialotropními viry, především paramyxoviry. Ty mohou být zároveň neurotropní, takže může dojít i k postižení sluchového nervu, což může vést až k jednostranné či oboustranné hluchotě, nikoli výjimečně jsou postiženy též testes, ovaria, pankreas, centrální nervový systém. Do těla se paramyxoviry dostávají kapénkovou infekcí a po pomnožení v dýchacích cestách a v mízních uzlinách přestoupí hematogenně do slinných žláz. Inkubační doba je přibližně 18 dní, prodělaný infekt zanechává trvalou imunitu.
U pacientů, většinou dětí, pozorujeme těstovité, bolestivé zduření nejčastěji parotid, otok vyústění vývodu, odstátý boltec, febrilie u 70 % případů, postižení obou parotis u 75 % případů, někdy současné postižení podčelistní a podjazykové žlázy, které jsou samostatně postiženy vzácně. Symptomatologie odeznívá do 10 dní.
Diagnostika: přímý průkaz viru (možný pouze v raném stadiu), serologické testy, pozitivní epidemiologická anamnéza.
Terapie: symptomatická - analgetika, antiflogistika, event. hyperimunoglobulin.

Akutní bakteriální sialoadenitida příušní či podčelistní žlázy
Ve většině případů se jedná o ascdendentní duktální bakteriální infekci, tedy o průnik bakterie z dutiny ústní vývodem do žlázy. Nejčastěji při dehydrataci, hyposialii, diabetu, renálních onemocněních, špatné hygieně dutiny ústní, zánětech dutiny ústní a hltanu.
Symptomy: zduřelá bolestivá žláza, zarudnutí přilehlé kůže, výtok hnisu z vývodu.
Diagnostika: jasný klinický nález, sonografie.
Terapie: antibiotika perorálně či paren-terálně, zvláště proti gram-negativním bakteriím, rehydratace, elektrolyty, sialogoga, pilokarpinové kapky, vitamin C, citronová šťáva, zvýšená hygiena dutiny ústní, při tvoření abscesu zevní incise a drenáž.

Chronické bakteriální sialoadenitidy
Chronická rekurentní parotitida
Jako predisponující faktor jsou popisovány ektázie vývodů slinné žlázy, které mohou být původu kongenitálního, postinfekčního, obstrukčního, imunologi-ckého. Snižuje se produkce sliny, vzrůstá její viskozita.
Symptomy: většinou unilaterální nebo střídavé bolestivé zduření parotis, zkalená mléčná slina. Akutní exacerbace parotitidy přicházejí ve variabilních intervalech, období mezi rekurencemi bývá asymptomatické, vyskytuje se často většinou v dětství, po pubertě často spontánně ustupuje.
Diagnostika: typický sialografický obraz prokazující ektázie vývodů
(sialografie - rtg metoda, ústím vývodu slinné žlázy aplikujeme do jejího vývodového systému 1 až 2 ml kontrastní látky).
Terapie: antibiotika při akutních atakách, masáže žlázy, zvýšená hygiena dutiny ústní, sialogoga, výjimečně podvaz vývodu parotis, v řadě případů příznaky v pubertě odezní.
Chronická fibroproduktivní sialoadenitida podčelistní slinné žlázy
(pozor na zavádějící synonymum
- Küttnerův nádor)
Patogeneze: fibroproduktivní zánět, periduktální skleróza, „cirhóza“ žlázy.
Symptomy: zvětšená a výrazně, až kamenně tuhá žláza, bolesti minimální, klinicky těžko rozeznatelný nález od tumoru.
Terapie: exstirpace většinou již nefunkční žlázy a nutnost definitivního histologického potvrzení diagnózy a vyloučení nádoru.

Imunosialoadenitidy
Myoepiteliální sialoadenitida (synonymum - benigní lymfoepiteliální léze):
Patogeneze: autoimunní onemocnění, často asociované s jeho dalšími projevy, postižení dalších exokrinních žláz
- slzných (xeroftalmie), kloubů (revmatoidní artritida), tato trias - xerostoie, xero-ftalmie, revmatoidní artritida - utváří syndromologickou jednotku Sjögrenův syndrom.
Symptomy: xerostomie, bilaterální zduření parotis, méně často i podčelistních žláz.
Terapie: pro ORL lékaře symptomatická na xerostomii, event. steroidy, imunosupresiva, zvážit odstranění postiženého parenchymu slinné žlázy a definitivní histologické vyšetření (v terénu myoepiteliální sialodenitidy dochází 40x častěji k rozvoji nodálního či extranodálního lymfomu než v parenchymu zdravém).

2. Sialolitiáza
Patogeneze: změna složení tvořené sliny, nejčastěji po zánětech žlázy, změna poměru elektrolytů, zvýšení viskozity sliny, formování mukoproteinové matrix, do které se ukládá anorganický materiál, sialolit poté způsobuje stenózu a obstrukci vývodu, za konkrementem dochází k retenci sliny a dilataci vývodů, v 85 % případů je takto postižena podčelistní žláza (vzhledem ke složení sliny a průběhu vývodu), v 15 % příušní žláza.
Symptomy: výrazně bolestivé zduření postižené žlázy související se zvýšenou sekrecí sliny při nebo po jídle či s psychickou stimulací produkce sliny, „salivární kolika“, zduření žlázy přetrvává variabilně dlouhou dobu, během níž se retinovaná slina za sialolitem postupně pomalu vylučuje.
Diagnostika: bimanuální palpace konkrementu, který je často hmatný na bázi ústní, sonografie, nativní rtg snímek (zobrazí se rtg kontrastní sialolit), sialografie.
Terapie: duktální konkrement odstraňujeme perorálně discizí duktu, intraparenchymální zevní exstirpací žlázy, další metody - sialolitektomie při sialoduktofibroskopii, rázové vlny k rozdrcení kamene.
3. Sialoadenózy
Pod souhrnným označením sialoadenózy rozumíme nezánětlivou hyperplazii a hypertrofii žlázového parenchymu různé etiologie. Zduření jedné či více žláz je většinou nebolestivé, nezpůsobuje výraznější obtíže. Mohou být polékové -některá antihypertenziva, beta-sympatomimetika, terapie - vysazení léku, endokrinní - při diabetu mellitu (Charvátův příznak), v těhotenství, metabolické - při hypoproteinemii (terezínský příznak). Léčbou je terapie původní příčiny.

4. Cysty slinných žláz
V některých klasifikacích nádorů slinných žláz jsou cysty řazeny také mezi tzv. pseudotumorózní léze. Jsou většinou retenční nebo branchiogenní, v diagnostice ze zobrazovacích metod většinou postačí sonografie, léčba je chirurgická.

5. Funkční poruchy slinných žláz
Z funkčních poruch se nejčastěji setkáváme s různým stupněm snížené tvorby sliny, hyposialií. Projevuje se suchostí sliznic dutiny ústní a hltanu, v důsledku toho dysfagickými obtížemi. Hyposialie se objevuje u procesů vedoucích k redukci sekrečního parenchymu (např. imunosialoadentidy - Sjögrenův syndrom, aktinoterapie) i při blokádách autonomní sekreční inervace (při užívání antocholinergik, antihistaminik, digitalisu). Léčba závisí na příčině, je symtomatická nebo substituční, sialogoga, pilokarpinové kapky 0,2%, vitamin C, citronová šťáva.

Závěr
Anamnestické údaje a klinické nálezy sialoadenitid a sialolitiázy jsou většinou typické a stanovení diagnózy a způsobu terapie není zvlášť obtížné. Při nejasnostech doplníme v první řadě sonografii. K průkazu ektázii na vývodech slinné žlázy či pro klinicky zřejmou, ale jinak neprokázanou sialolitiázu, event. sialografii. Při ohraničené lézi provedeme pod kontrolou sonografie punkci tenkou jehlou s odběrem materiálu na cytologii. Sialoadenózy vyžadují vyloučení zánětu a nádoru a důkladný odběr anamnestic-kých údajů k zjištění základní příčiny vedoucí k hyperplazii parenchymu.

Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku
1. LF UK, FN Motol, Praha