Vorlíček:
Brýle profesní
I lékaři se dívají na svět brýlemi profese, a to hodně silně. Jsme všichni více méně deformovaní naším povoláním a už to často ani moc nevnímáme a ani se o to nesnažíme. Medicína je jistě věda i umění, vyžaduje osobnostní předpoklady, vzdělání, empatii, zkušenost. Je to každodenní rozhodování o velmi závažných věcech, s trochou nadsázky o otázkách života a smrti. Lékař se nemůže plně identifikovat s nemocným, protože by to dlouhodobě nemohl vydržet a zcela by ho to při množstvích často tragických osudů nemocných nakonec zcela zničilo. Na druhé straně se nemůže stát lhostejným, byl by pak velmi špatným lékařem. Balancování mezi těmito dvěma krajnostmi je každodenní a velmi obtížné a vyžaduje mnoho energie a času.
Lékař je ale především jen člověk a pokud by se zabýval jen svým povoláním, muselo by u něho nutně dojít k něčemu, co se odborně nazývá syndrom vyhoření. Znamená to, že lékař začne dělat špatně svoji práci, ale současně začne mít i špatný vlastní život. Prostě selhává na všech frontách, neumí odpočívat, uvolnit se, může i psychicky ba i tělesně onemocnět.
Proto se tak mnoho lékařů zajímá ve svém volném a velmi omezeném čase o věci zdánlivě kontrastní k medicíně.
Jde především o umění všeho druhu, kterým se lékaři rádi zabývají ať už amatérsky aktivně nebo častěji pasivně. Často to bývá hudba, stejně často i výtvarné umění.
Dovolím si tvrdit, že toto odbočení z medicíny velmi prospívá nejen lékařům, ale i jejich pacientům. Potěšení z umění dodává sílu, vyrovnanost, pohledy na svět z jiného úhlu, obohacuje a zušlechťuje. Jen lékař, který má hluboký duševní život se schopností vnímat problémy v celé jejich šíři, může být skutečně dobrým lékařem. V opačném případě hrozí nebezpečí, že se z lékaře stane jakýsi robot, který postupuje v tom lepším případě podle všech pravidel současné vědy, léčí pacientovi fyzické problémy, ale nevidí svého nemocného v plné šíři. Nevnímá tedy dostatečně jeho psychické problémy, sociální situaci a duchovní problémy. V horším případě pak takový lékař zanedbává i základní fyzické problémy nemocných.
Vidím tedy v umění jeden z možných prostředků, jak žít co nejkvalitněji profesionálně i soukromě.

Vorlíček:
Jak vnímá sochař své nemoci a své lékaře, kteří mu pomáhají? Je důležité, aby měli rádi umění, nebo to není podstatné?
Preclík:
Znám umělce, kteří vlastní zdravotní
stav povýšili na téma své práce. Když se významná francouzská sochařka Francoise Richier dozvěděla, že její zhoubná nemoc se již nedá léčit, vytvořila jako v horečce uhrančivou sochu Uragan. Ženský akt, jakoby ho modelovala větrná smršť. Povrch sochy je rozerván jako ztrouchnivělá přikrývka těla. Figura stojící ještě pevně na nohou, když obě paže visící podél těla, bez schopnosti se bránit, opouštějí již anatomickou stavbu. Strnulá postava, čekající v chodbě čekárny na smrt.
V mládí jsem byl napaden kostní nemocí a hrozila mi amputace levé nohy. Bylo mi devatenáct. Při jedné kontrole v hradecké nemocnici jsem dostal od věhlasného ortopéda doc. Vavrdy otázku, zda se opravdu chci stát sochařem. Překvapila mě. Věří tedy v mé uzdravení? Upnul jsem se na otázku a zaktivizoval všechny své síly k tomu, abych Vavrdu nezklamal. Snad to bylo z mé strany naivní, hloupé, ale nesmírně posilující. Cítil jsem, že o to také stojí, abych se tím sochařem stal. Lékař bezesporu neměl ani tušení, jak sugestivní otázku mi položil. Noha mi zůstala.
Myslím si, že každý lékař ví, že nemoc ponižuje. Ví jistě také, že pacient na lůžku nebo v ordinaci je citlivější než divák na fotbale, že váží každé slovo lékařovo, co slovo, každé mrknutí, pohled, úsměv i maskující veselí. Možná, že právě taková chvíle, je často složitější než skalpel v ruce. Proto medicínu nemůže dělat kdekdo.

Preclík:
Čteš si aspoň někdy v obrazech či sochách zprávu o tom, co malíř nebo sochař při práci prožívá a na co reaguje?

Vorlíček:
Myslím si, že pokud sochař nebo malíř tvoří hlavou i srdcem, musí se na práci poznat jeho prožitky a reakce. Umělec to jistě dává najevo, svým způsobem se tak odkrývá světu. Jinak by bylo dílo asi sterilní, umělé, snad účelové ve špatném slova smyslu.
Jiná otázka je, zda to každý pozná. Je to obecná otázka vnímáni umění, které je velmi subjektivní a osobní. V lékařské literatuře je řada prací, popisujících vliv duševního stavu či duševního zdraví na výtvarnou tvorbu, ale i na její vnímání.
Já sám vnímám výtvarné umění hlavně prostřednictvím citu či pocitu, poměrně málo mě ovlivňuje případný název díla či jeho konkrétní téma. Snad právě sochy Vladimíra Preclíka jsou výjimkou, jejich názvy dotvářejí mé pocity a částečně mě ovlivňují.
Z řady obrazů a soch různých autorů naší rodinné sbírky vnímám jejich temperament, náladu při tvorbě, snad i smysl sdělení. Je to ale často velmi ošidné. Opakovaně jsem se přistihl, že různá díla vnímám trochu jinak po přinesení z ateliéru, jinak za několik měsíců a možná zase jinak, když po určitém čase změníme s mojí ženou instalaci v našem domě a řada děl má najednou trochu jiný význam, atmosféru vnímání, dává jiné pocity.
Na druhé straně záleží také hodně na mé náladě, duševním i fyzickém stavu. Na těchto stavech záleží jak výtvarné dílo vnímám, ale také ke kterému směřují, které ze sbírky vyhledávám, abych v něm našel souznění, vysvětlení či pochopení.
Takže určitě cítím v sochách a obrazech určité prožitky, reakce a snad i poselství autora, ale současně je poměřuji vlastním pohledem a vnímáním, které závisí na řadě okolností.

Vorlíček:
Vnímá umělec svoje sochy stále stejně, tedy tak jak je viděl při dokončení, nebo se i jeho vztah k soše mění v závislosti na čase či situaci?

Preclík:
Mám sochy, které stárnutím získávají ale i takové, co do krásy nestárnou. Je to asi tím, že i já stárnu a měním se. Dostává se mi milosti vidět věci o něco hlouběji, v jiných souvislostech a v jiném světle. Moh-lo by se zdát, že socha jednou se-riózně dokončená by měla působit konstantně se stejnou intenzitou svého vlivu na okolí. Stalo se mi, že jsem kdysi dávno jednu svou sochu doslova zatratil, nedal ji požehnání vystavovat a odložil ji na půdu. Ležela tam třicet dva let. Tuhle jsem ji náhodou našel, oprášil ji a shledal ji vystavitelnou. Znovu se narodila, diváci byli nadšeni a já překvapen. Ale i opačně! Socha léta hýčkaná a nafukující se pýchou ze sympatií autorových, může ztratit léty „glanc“ a zešednout.
Je však ještě objektivnější hledisko než je autorovo. Socha je závislá na prostoru, na světle i na sousedství. Prostor může organizovat i ho degradovat, dá se říct, že světlo sochu dotváří, dává ji vyznívat anebo ji učiní slepou. Zkrátka socha se někdy může chovat jako člověk. Postaví-li se moudrý vedle blbce, také může něco ztratit.

Preclík:
Chodil ke mně sběratel vyhlášený svým zdlouhavým a dlouhodobým rozhodováním. Vracel se k soše rok i dva, než jí koupil. Patříš ty a tvoje žena k podobným nebo věříš v lásku na první pohled, jako když se muž ohlédne za krásnou ženou a pomyslí si, tuhle musím mít?

Vorlíček:
Myslím, že patříme k těm, kteří se rozhodují rychle v naší každodenní práci s nemocnými a snad se to odráží i v našem přístupu ke kupování soch a obrazů. Je to většinou tak, že se porozhlédneme po ateliéru a na první pohled nám padnou do oka dvě až tři věci. Hodně vnímáme barvy, atmosféru díla, určitou vnitřní soudržnost. Pak trvá nějakou chvilku, většinou 20 až 30 minut, než si vybereme. Jen jednou jsme pak doma začali mít pochybnosti, zda jsme si vybrali správně a umělec byl tak laskavý, že nám umožnil novou volbu. Když jsme začínali se sbíráním, hodně jsme se stýkali s významným brněnským sběratelem a znalcem umění panem Hermanem. Chodili jsme k němu do bytu prohlížet si jeho sbírku, uvedl nás k mnoha českým a slovenským umělcům, měli jsme ho rádi. Ten se vyznačoval bleskovým rozhodnutím při výběru díla. Ihned jak vstoupil do atelieru, rozhlédl se, a ukázal na obraz, který si pak většinou odnesl. S odstupem času jsme pak vždy konstatovali, že si vybral výborně.
Rozhodování při nákupu uměleckého díle je jako ostatně většina věcí velmi individuální, odráží hlavně povahu, temperament, vnímavost. Někdy může být oddalování výběru i jakási hra, vlastně prodlužování rozkoše ze získání. Důležitý je samozřejmě výsledek, tedy spokojenost s vybraným dílem.

Vorlíček:
Jsi někdy pronásledovaný obavou ze ztráty tvůrčích schopností, invence, možnosti umělecky se vyjádřit? Pokud ano, jak se tomu bráníš?

Preclík:
I když se nabízí obdoba ubývání fyzických schopností s úbytkem tvůrčích sil, nemusí to být pravidlo. Velký francouzský sochař, narozený na Ukrajině Ossip Zadkin, měl úžasné pracovní výsledky teprve kolem sedmdesátky. Vyzrával pomaleji? Vyzrával ale důkladně. Myslím si, že s přibýváním zkušeností se únava z tvorby odsunuje do pozadí i když jednotka času se přehlédnout nedá. Dalo by se říct, že vím už jak a vím proč, ale nejsem si jist, že to stihnu.
Můj případ. Mám dlouhou řadu nápadů, ale neúprosný kalendář se potichu usmívá. V sochařství je fyzická síla potřebná, alespoň u toho mého sochařství. Dělám sochy rukama. Kdybych je jen projektoval na počítači, to by byla jiná, ale sochy jenom projektovat mi připadá jako masturbace.
Řeším to tak, že pracuji na více místech a věcech najednou: Unaví-li mé ruce tesání, stoupnu si k malířskému stojanu, rozbolí-li mě mé artrotické kotníky, sedám si k psacímu stroji. Pronásledování obavou ze ztráty invence se tedy zatím nekoná. Nedívám se příliš často na nástěnný kalendář a do zrcadla už vůbec ne.

Preclík:
Když se procházíš svou galerií, kterou jste se ženou po řadu let budovali, máš pocit uspokojení, radosti, povznesení vlastníka, jisté úcty k umění nebo jen strach, zda jsi volil správně?

Vorlíček:
Naše sbírka nám především dělá trvalou velkou radost. Skoro každý den po návratu z práce a jistě každý víkend si doma uvědomujeme umění kolem nás a přináší nám to pocit radosti z určité těžko popsatelné atmo-sféry, kterou náš dům díky sbírce má. Pokud je chvilka času, soustředíme se na některý obraz nebo sochu, vnímáme je vždy trochu jinak v určitém osvětlení, denní i roční době. Hodně záleží na naší náladě, na tom jak se cítíme, jak jsme unavení nebo naopak plní energie. Vnímáme naši sbírku velmi nekonfliktně, určitě se netrápíme tím, že bychom při výběru nějakého díla udělali chybu. Je to trochu jako s dětmi, mohou být lepší nebo horší, můžeme je vnímat v čase různě, ale jsou naše a máme je rádi. Abych ale odpověděl na tvoji otázku úplně, musím napsat, že pocit uspokojení mám často, hlavně z toho, že se nám podařilo mít tolik zážitků při kontaktu s umělci, při návštěvách a nákupech v atelierech ale i z toho, že jsme dali naše peníze za věci, ze kterých máme radost a které máme rádi. Vzpomínám si na návštěvu kamaráda, který po prohlídce naší sbírky prohlásil: „Nezávidím vám vaše obrazy a sochy, ale moc vám závidím všechny ty zážitky při návštěvách atelierů a osobních kontaktech s umělci“. Povznesení vlastníka nepociťuji, také si nejsem jistý, že bych pociťoval nějak výrazně úctu k umění. Úcta asi není to pravé slovo, umění patří k životu a jsem přesvědčený, že bez něho není život zcela naplněný. Samozřejmě, nejde jen o umění výtvarné, ale i o hudbu, literaturu, každý si může vybrat. Musím tedy zopakovat, že z naší sbírky mám jen samé dobré pocity a přináší mě radost a uspokojení.

Vorlíček:
Děláš si vlastní sbírku umění? Pokud ano, sbíráš tak, že si s přáteli vyměňuješ umělecká díla, nebo sbíráš to, co je tvému srdci nejbližší?
Preclík:
Nemyslím si, že právě mé hodinky ukazují správný čas. Nepatřím tedy mezi umělce, kteří skrze clonu vlastní osoby, nevidí okolní výtvarný svět. Rád se dívám na dobrý obraz a zatoužím ho mít doma na zdi. Milan Albich, malíř a sběratel nedávno zemřelý, říkal, že dobrý obraz pozná jen tak, chce-li ho mít doma mezi ostatními. Řídil se podle toho a nasbíral ohromnou a kvalitní sbírku. Jednou jsem vystavoval ve Frýdku-Místku a v prodejní části galerie Langrova domu, jsem objevil obraz od Antonína Kroči. Chytil mě a bez váhání jsem ho koupil. Autora jsem osobně poznal mnohem později a usoudil jsem, že tehdy ve Frýdku, jsem měl dobrý nos.
Kroča maluje, jakoby se každým svým plátnem vykupoval ze smlouvy o svou duši, kterou se upsal samému Luciferovi malby. Blíží se ke stojanu, dlaně plné tub, jako roztoužený hřebec ke klisně.
Před lety jsem začal sbírat sochařské kresby našich předních již nežijících sochařů. Bylo to pro mě pouč-né i varovné. Od příbuzných jsem se dozvídal o těžkostech spojených se starostí o sochařskou pozůstalost. Často se potomek slavného otce, či jiný blízký příbuzný, musel zcela obětovat a svůj život těmto starostem přizpůsobit. To byl důvod, proč jsem chtěl něco učinit pro mou pozůstalost ještě za mého života a souhlasil s otevřením mého muzea v Bechyni.

Preclík:
Napadlo tě někdy nějakým způsobem svou sbírku zveřejnit? Třeba určit jeden den v týdnu jako den otevřených dveří?

Vorlíček:
Kdysi jsem o podobných nápadech četl, dělají to soukromí sběratelé hlavně v USA. Pokud otevřou svoji sbírku pro veřejnost třeba jen jednou za několik měsíců, pomáhá jim to snižovat daně z majetku. Většinou je v podobných případech omezený počet návštěvníků a pořadí bývá dlouho dopředu zadáno. U nás zatím taková úleva na daních není.
Hlavní důvody, proč jsem o něčem takovém neuvažoval jsou dva: jednak naše sbírka není tak vynikající, aby stála za mimořádnou pozornost, na druhé straně by mohla přilákat zloděje a vandaly.
Delší dobu však přemýšlím o jiném způsobu, jak zpřístupnit některé sochy a obrazy z naší sbírky veřejnosti.
V Brně se staví kampus Masarykovi univerzity. Buduje se v areálu vedle Fakultní nemocnice v Bohunicích celkovým nákladem více než 3,5 miliardy Kč. Mimo třech fakult univerzity zde budou sportovní zařízení, ubytování pro studenty a učitele, Medipark, botanická zahrada, restaurace, obchody, bude to prostě obrovský komplex ve kterém budou žít studenti a učitelé. Fakultní nemocnice v Bohunicích je druhá největší nemocnice v naší republice. Společným areálem projdou denně tisíce lidí.
Společně s prof. RNDr. Eduardem Schmidtem, jedním z otců myšlenky a realizace kampusu se již nějaký čas zabýváme myšlenkou, že v podobném komplexu by nemělo chybět muzeum moderního umění. V současné době se snažíme sehnat pro tento projekt co největší podporu. Pokud se to podaří a Muzeum moderního umění Univerzitního kampusu v Brně vznikne, jsme připraveni s mojí ženou zapůjčit do muzea některé naše sochy a obrazy. Potají se zaobírám i myšlenkou, že bych v důchodu, pokud se ho dožiji, v tomto muzeu dělal i průvodce nebo snad i jen hlídače. Jsem také přesvědčený, že řada mých přátel - výtvarníků by do tohoto muzea zapůjčila svá díla a spolu s obrazy a sochami, které vlastní již nyní Masarykova univerzita, by už na začátku byla sbírka pozoruhodná, reprezentativní i divácky atraktivní.

Preclík:
Myslím si, že sbírka sebelíp koncipovaná a s láskou vybíraná, může mít hořkou budoucnost, není-li včas o ní postaráno v budoucnu. Myslím její budoucno tak, že odejde-li původní majitel, je ohrožena nezájmem potomků, chtivostí publika a zisku-chtivosti sousedů, či známých.
Nemám velkou sbírku děl ostatních mých kolegů malířů či sochařů, mám tím na mysli sbírku svých vlastních prací, které by byly zcela jistě ohroženy, kdybych se o ně nepostaral ještě za svého života, nemaje dosud žádných potomků a Bůh tomu jistě bude chtít, že už ani jiné mít nebudu. Mých třista soch a obrazů bylo tedy ohroženo Damoklovým mečem ve chvíli mého skonu. Osud tomu ale chtěl, že mi majitel zámku a zámeckého areálu v Bechyni nabídl střechu nad hlavami mých dřevěných soch a tím jim zajistil klidné stáří.
Tvé rozhodnutí zapůjčit či později darovat svou sbírku Masarykově Univerzitě v nových budovách v Bohunicích, vidím jako boží vnuknutí a rozumný kalkul, a odpověď na otázku kam s nimi!

Preclík:
Jsi žárlivý na svou sbírku? Rozčílíš se, když zjistíš, že Ti o vlásek unikl levný Muzika či vytoužený Čapek?

Vorlíček:
Pokud něco máme opravdu rádi či dokonce milujeme, musíme někdy žárlit. Občas to prostě musí bolet. Nekupujeme obrazy na dražbách a vlastně skoro všechny obrazy i sochy jsme koupili vždy v atelieru přímo od autora. To sice vylučuje rozčilení a stres při dohazování ceny v aukci, ale napětí to neubírá. Můj přístup při koupi je váhavý, prohlížím obrazy či sochy opakovaně, třídím si je, dám případně stranou ty co mě nejvíce osloví a pak z nich vyberu. Jen jednou se nám s mojí ženou stalo, že jsme si vybrali obraz a již cestou domů jsme začali pochybovat, že je to ten pravý.
Jiná věc je, když prohlížíme cizí sbírky a vidíme obraz či sochu, která nás uchvátí. Pak občas litujeme, že nejsme milionáři a nemůžeme si koupit každý den jedno dílo jak to dělala Pegy Gugenheimová. Nejintenzivněji to pociťuji před sochami Henryho Moora a obrazy Joana Miro, to jsou moji miláčkové, s nimi pociťuji intenzivní radost a štěstí.
Takže vzrušení, napětí, žárlivost i smutek patří ke sbírání umění stejně jako k životu a ani nám se nevyhýbá.