reklama




naši partneři
 
reklama


Tři chilská zastavení
MUDr. Tomáš Fait Ph.D. 
SANQUIS č.33/2004, str. 58


Chile zaujímá větší část jihoameric-kého pacifického pobřeží. Úzký pás země v délce 4300 km, ze západu obklopený mořem a z východu Andami, je bohatou a turisticky zajímavou zemí s pouhými 15 miliony obyvatel.

Prosperita státu je založena na přírodním bohatství. Dominantní komoditou je měď,které má země 40 % známých světových zásob a tvoří 55 % exportu. Následuje vývoz dřeva, ryb, ovoce a vína.
Obyvatelé jsou potomky španělských kolonizátorů a původních indiánských obyvatel. Přednost dávají spíše evropským předkům. Historicky jsou Chilané hrdý nezdolný národ. V roce 1818 vybojovali nezávislost na Španělsku. V Pacifické válce 1879-83 vytlačili Bolívii a Peru z výnosných ložisek ledku v poušti Atacama. Paradoxně se však Chile nejvíce dostalo do povědomí světové veřej-nosti v důsledku diktatury generála Pinocheta. Při převratu v roce 1973 bylo zabito několik tisíc lidí (místní udávají 5000, literatura až 80 000). Společnost je doposud rozdělena na příznivce a odpůrce dnes již nemocného starce. Moc získal nedemokra-ticky, avšak zemi dovedl k prosperitě a nakonec sám vyhlásil v roce 1989 volby. Ač zůstal v politické i lidské izolaci, každá změna jeho zdravotního stavu je ihned medializována. Dnes je Chile považováno za jednu z nej-bezpečnějších zemí Jižní Ameriky, což se do značné míry připisuje právě vojenské diktatuře.
V Chile se nejen dobře cestuje, ale také skvěle jí a pije. Pod označením lomo najdeme šťavnaté steaky, ceviche je koktejl z kostek syrového rybího masa. Výběr vín je nepřeberný, a snad ani nelze zvolit špatně. Díky slunečnému počasí je ovoce v Chile neobyčejně sladké, což platí i o ovocných džusech. Pálenka z hroznů pisco je v kombinaci s citronovou šťávou dokonalá jako aperitiv či osvěžující short drink piscosaur.

Santiago de Chile
Město svatého Jakuba založil v údolí řeky Mapocho v roce 1541 don Pedro de Valdivia, jehož bronzová socha zdobí hlavní náměstí, Plaza de Armas. Leží v nadmořské výšce 560 m, 100 km od moře, obklopeno věncem hor, z nichž nejvyšší (5400 m n.m.) Mt. El Plomo zdobí věčný sníh. Na počátku 21. století má chilská metropole 4,5 milionu obyvatel a rozpíná se všemi směry. Historické centrum je sevřeno v prstenci hypermoderních čtvrtí, symbolizujících ekonomický růst země. Snaze vyřešit dopravní problémy velkoměsta v současné době ustupuje i řeka Mapocho. Její původní koryto je výrazně zúženo, v části je stavěn tunel, překrývaný parkovými úpravami. Páteří osobní dopravy je moderní, čisté a velmi levné metro se třemi trasami, na které navazují linky žlutých městských autobusů. Ty se jeden vedle druhého prodírají úzkými ulicemi starého města, než se slijí v žlutou řeku na čtyřproudých jedno-směrných tepnách moderních čtvrtí. Opravdové srdce země ze Santiaga dělá letiště Artura M. Beniteze. Z něj se dostanete jak do celého světa, tak po celé zemi včetně ostrovních enkláv. Z letiště do centra jezdí autobus. Kdo chce jet dále vlakem nebo dálkovým autobusem, zvolí k vystoupení stanici Estación Central, kdo hledá ubytování ve městě, využije konečnou stanici na křižovatce dvou linek metra Los Héroes.
Santiago není město, které si zamilujete na první dotek. Trvalo mi několik dní, než jsem odkryl jeho půvab. Historické centrum se rozkládá mezi korytem řeky Mapocho a třídou Alameda. Při řece najdeme tržiště Mercado Central, plné ovoce, ryb a restaurací, a bývalou železniční stanici Estación Mapocho, přeměněnou na moderní výstavní prostor. Podél řečiště se táhne dokonale
upravený park, kde lze spatřit nejen chilskou palmu, typickou pro okolí města, ale také araukánie, které ve středním Chile tvoří rozsáhlé pralesy.
V samém centru je náměstí Plaza de Armas s fascinující metropolitní katedrálou z roku 1745, jejíž hlavní loď dosahuje délky 100 m. Z rohové po-zice na střeše shlíží na každodenní ruch socha nejvýznamnější jihoame-rické světice, svaté Terezy z Limy. Ve stejném rohu náměstí stojí historická budova hlavní pošty, na jejíž filatelistické přepážce prodávají za nominální ceny poštovní známky za několik posledních let. Kousek od náměstí je zdánlivě nenápadný atriový dům Real Casa de Aduana, ve kterém je vy-stavována původně soukromá sbírka nejkrásnějších nálezů z předkolumbovského období z celé Jižní a Střední Ameriky (Museo Chileno de Arte Precolombino). Dalším muzeem, které stojí za pozornost, je Museo de Arte Colonial, umístěné v konventu kláštera františkánů při nejstarším kostele města St. Francesco přímo na třídě Alameda. Chloubou muzea jsou desítky pláten zobrazujících život sv. Františka a sv. Pedra. Pamětní místnost tam má nositelka Nobelovy ceny za poezii pro rok 1945, básnířka Mistral. Odkázala totiž výnosy ze svých autorských práv v Jižní Americe zdejším františkánům. Nedaleko je palác Moneda, historické sídlo chilských prezidentů. Park za ním lemují sochy všech demokraticky zvolených prezidentů země, včetně Salvatora Allendeho, který v paláci při vojenském převratu v roce 1973 zahynul. Na třídě Alameda, která se oficiálně jmenuje po bojovníkovi za osvobození Chile od španělské koloniální nadvlády Av. Bernardo
O’ Higgins, sídlí také nejvýznamnější univerzity - státní a soukromá -Univesidad de Chile a Universidad Catholica. Třída, pod kterou vede metro, pak mění jméno na Av. Providentia a směřuje do čtvrtí skleněných mrakodrapů, honosných hotelů a kancelářských budov Providentia a Las Condes.
Nad historickým centrem se zdvíhá malý kopec Cerro Santa Lucia se zahradami, romantickými stavbami a vyhlídkami. Bohužel rozhled končí na skleněných stěnách blízkých mrakodrapů. Lépe je na tom se svými 869 m n.m. vrch Cerro St. Christóbal, pokrytý parkem, jehož součástí je i zoologická zahrada a veřejný bazén. Od roku 1925 na něj vede lanovka z Bellavisty, čtvrti obchodníků se šperky z národního polodrahokamu lapis lazuli. Od horní stanice lze po schodech vystoupat k dominantě města, soše Virgin Mary, 36 metrů vysokému andělovi z bílého mramoru, který Santiagu v roce 1908 věnovala Francie. Za jasného dne je odtamtud fascinující pohled na město s jeho mrakodrapy i hory za ním. Z kaple na boku schodiště zní písně o lásce. A teď teprve začínám mít Santiago opravdu rád.

Velikonoční ostrov
(Easter Island, Isla de Pasqua, Rapa Nui)
Když jsem v dětství četl o teoriích ing. Pavla Pavla a jeho spolupráci s norským badatelem Thorem Heyerdahlem, snil jsem o tom, uvidět sochy moai. Splnit si dětský sen nemusí být tak těžké. Na lince Santiago - Tapehee s mezipřistáním po 5 hodi-nách letu na Rapa Nui člověk ocení péči společnosti Lan Chile, která tento let provozuje 2-3krát týdně. V přízemní budově letiště Mataveri čekají místní hoteliéři. Někteří třímají cedulky se jmény očekávaných turistů, kteří si ubytování zařídili telefonicky nebo po internetu - jako já, ostatní nabízejí své služby na místě. Oni vám odpustí ne-znalost španělštiny a vy jim nedoko-nalost angličtiny. Vlhký teplý vzduch již voní exotikou, a to, že jste na nejvýchodnější výspě Polynésie, vám připomene náhrdelník z květů, který dostane každý návštěvník při příletu na ostrov. Od letiště k prvním domkům hlavního a jediného města - Hanga Roa - je to přes silnici. Všechny hotýlky jsou přízemní, ať jde o řady pokojíků nebo chatky cabaňas. Turistika tady ještě znamená poznání. Vedle prohlížení fascinujících archeologických objektů se zde dá jezdit na kole či koni a dvě malé společnosti nabízejí potápění. Ostatní „zázraky“ turistických center zde nenajdete.
Letadlo je opravdu jediným reálným dopravním prostředkem k dosažení ostrova. Tento ani ne 30 km dlouhý ostrov s plochou 117 km2 je nejopu-štěnějším obydleným místem světa. K nejbližšímu ostrovu Pitcairn je to 1900 km a k jihoamerickému pobřeží 3700 km.
Ostrov má tvar trojúhelníku, rozpro-střeného mezi vyhaslými sopkami Rano Kau, Rano Aroi a Poike. Kromě hlavního městečka s jediným kostelem, který je nejvyšší budovou ostrova, se 3000 místních obyvatel nachází již jen v několika farmách a domcích u zátok. Centrum ostrova pokrývá les blahovičníků a výše jehličnanů, malý lesík je rovněž při vrcholu Rano Kau, jinak větru odolává pár stromů kolem cest, papáje a banánovníky v zahrádkách mana-vai s kamennými zídkami a v západní části několik políček se zeleninou. Zbytek ostrova je pokryt trávou. Stáda krav bloumají po těchto pastvinách ohraničených ploty a skupinky koní pobíhají volně po zbytku ostrova.
Kráter Rano Kau má v průměru
1100 m a jeho dno je pokryto modrými jezírky s ostrůvky mechů a trávy. Kamenné domky se střechami z drnů na okraji kráteru tvoří ceremoniální vesnici Orongo. Petroglyfy na samém konci skály zobrazují „ptačího muže“, jehož slavnosti jsou největší místní folklorní událostí. Na úpatí sopky se nachází jeskyně Ana Kai Tangata, její vchod je otevřen k moři a strop je zdoben obrazy ptáků manutara. Šíji mezi sopkou a zbytkem ostrova přetíná letiště Mataveri. U letiště je jediná místní benzinová pumpa. Od ní vlevo při pobřeží je základna chilského vojenského námořnictva a v mapě nezakreslený přístav pro vojenské i rybářské čluny. Přístav pro velké námořní lodě ostrov nemá. Daleko romantičtěji vyhlíží malý rybářský přístav v Hanga Roa s miniaturní pláží, kde se učí plavat školní děti.
Pobřeží celého ostrova vroubí zbytky zhruba 350 plošin ahu, na kterých byly vztyčovány sochy moai. Jsou to 2,5 - 21 m vysoké sochy ze sopečného kamene sopky Rano Raraku. Na celém ostrově jich nalezneme na 800, ale polovinu z toho stále ještě v kráteru Rano Raraku. Jen pár desítek soch je dnes znovu vztyčeno na zrekonstruovaných ahu. Ostatní leží tak, jak byly svrženy snad v místních válkách v době mezi první evropskou návštěvou admirála Jacoba Roggeveena v roce 1722 a rokem 1804, kdy jich stálo již jen 20. Majestátní hlavy jsou odlomeny a klobouky z červeného kamene kráteru Puna Pau se povalují opodál. Jen jedna moai na Ahu Tahai má dnes zrekonstruovány i oči z bílých a černých korálů.
Ostrovem vedou dvě asfaltové silnice, jedna při jihovýchodním pobřeží k Ahu Tongariki, druhá přes střed ostrova na severní pobřeží k pláži Anakena.
Jihovýchodní pobřeží je lemováno desítkami padlých moaí. Ahu Vinapu jako jediné není z nasypaných kamenů, ale z pečlivě opracovaných obrovských kvádrů. Vlny Pacifiku se tříští o pobřeží bičované větrem. Nad pobřežím se zvedá nevysoký kráter sopky Rano Raraku, označované též za kolébku moaí. Sochy stojí při úpatí hory částečně zasypány hlínou, jiné ještě leží v kamenných lůžkách. Kolik lidí na nich muselo pracovat, jak je mohl ostrov uživit a jaká víra je k práci vedla? Nikdo neví. O stěhování moaí na ahu je několik teorií. Podle místní tradice však prostě kráčely samy.
Již ze sopky je vidět největší, 200 m
dlouhé Ahu Tongariki s 15 vztyčenými a zrekonstruovanými sochami. Na ploše před ním se nacházejí petroglyfy s želvou, tuňákem i ptačím mužem. Před vrcholem Poike se nyní již prašná cesta stáčí k severu. Poloostrov Poike je obehnán drátem, který ohraničuje pastvinu. Pokud jej ale překročíme a mezi severním vrcholkem (maunga Parahe) a dalšími (maunga Tea-Tea a maunga Vai-a-Heva) vrcholky kopce sestoupíme k pobřeží, nalezneme jeskyně Ana o Keke a Ana Hue.
Na severním pobřeží při La Perousově zálivu se vedle několika rybářských domků a stejnojmenné ahu nachází oválný kámen označující střed vesmíru či pupek světa, Te Pito Kura. Kousek od něj je malá bělostná až růžová pláž Ovahe. Vede k ní mezi pasoucími se koňmi prašná cesta, a jediný člověk, kterého jsem tam potkal, mě zdravil výkřikem „Last paradise“.
Za skálou je jediná větší pláž ostrova, Anakena. Na písčitou pláž navazuje upravovaný trávník a háj kokosových palem se sociálním zázemím a bud-kou, kde o víkendu prodávají pití a grilované ryby. Přímo nad pláží se tyčí moai Ahu Nau Nau. Na tomto místě se podle legendy zhruba v roce 400 vylodil první místní král Hotu Matu’a. Z parkoviště nad pláží stoupá asfaltka k farmářskému centru Vaitea. Tam lze po lesní cestě odbočit na sever k snadno dostupnému nejvyššímu vrcholu ostrova, 506 metrů vysokému Maunga Teravaka (sopka Rano Aroi). Ať již sestoupíme z jeho vrcholu západním směrem nebo odbočíme ze silnice o něco později po cestě lemované keři guaby, dorazíme k jedinému ahu postavenému uvnitř ostrova, Ahu Akivi, jehož sedm moai má ztělesňovat prvních sedm druhů krále Hotu Matu’a. Jako jediné ze všech tyto sochy hledí k moři, všechny ostatní stojí k oceánu zády.
Nalevo od cesty je vrchol z červeného kamene - „továrna na klobouky“ - Puna Pau. Pod ním již začínají domky Hanga Roa.
Od Ahu Akivi k moři se táhnou rozsáhlé jeskynní systémy Ana te Pahu. Jsou to vlastně dutiny v lávě. Vstupy do nich vyznačují trsy zelených banánovníků či jiných stromů, které využívají vlhka podzemích prostor v jinak poměrně suché krajině. Při pobřeží přímo proti útesu Tautara se nachází jeskyně Dvou oken - Ana Kakenga. Od nenápadného a neoznačeného vstupu se táhne zhruba 15metrový tunel k jeskyni s dvěma otvory, poskytujícími výhled na moře.
Podél pobřeží se pak můžeme vrátit do Hanga Roa, na jehož okraji narazíme na muzeum a o kousek dál i na často fotografované Ahu Tahai. Moderní muzeum nese jméno německého misionáře Sebastiana Englerta, který se naštěstí věnoval také studiu historie a zvyků obyvatel. Je věnováno historii ostrova, místnímu zemědělství, rybářství a zejména možným vysvětlením záhad kolem soch moai. Mnoho kreseb v muzeu je od našeho krajana ing. P. Pavla. Suvenýry v muzeu jsou předražené. Daleko lepším místem pro nákup je trh na hlavní ulici Av. Atamu Tekena, která vede od letiště až k muzeu, nebo Mercado Artesanal vedle kostela. K dostání jsou náhrdelníky z mušlí, manutary z kosti, malé moai z kamene či dřeva, dřevěné desky s písmem rongo-rongo, dřevěné sošky ptačího muže nebo sošky Kava-kava, jež podle pověsti zobrazují spící duchy Aku-aku, které spatřil král Tuu-ko-ihu u kráteru Puna-pau a první je vyřezal, aby nezapomněl jejich podobu. Mají dlouhé nosy a uši a vyvstalá žebra na hubeném těle. Ulice stoupající od hřbitova na pobřeží ke kostelu, Av. Te Pito o Te Henuai, je druhou nejdůležitější ve městě, za kostelem se stáčí k nemocnici a školce. Na obou ulicích jsou dobré a levné restaurace a několik koloniálů. Na jejich křižovatce stojí škola, pošta, hasičská zbrojnice a - vzhledem k historické nevlídnosti chilské nadvlády poněkud kontroverzní - pomník kapitána Policarpa Tora a posledního krále Auki Atamu Tekena, kteří 9. 9. 1888 stvrdili chilskou svrchovanost nad ostrovem. Silná vojenská posádka snad ukazuje strategický význam ostrova a o jisté pýše nad vlastnictvím ostrova svědčí i každoroční emise známek s jeho náměty, která v posledních letech zdobí střídmou chilskou známkovou produkci.
Rapa Nui je bod v širém oceánu, jehož existenci za pár desítek tisíc let ukončí vytrvalý silný vítr a neustávající vlnobití. Je fascinujícím místem k zamyšlení o smyslu budování pomníků a chrámů, náboženství, mizérii lidské nevraživosti, necitlivosti dobyvatelů, ale i smyslu vlastního života a jeho pomíjivosti.

Poušť Atacama
O poušti Atacama se říká, že je nejsušším místem na světě. Prostě, na některých tamních místech nikdy nepršelo.
Nejlepším přístupovým místem k srdci pouště Atacama je letiště v Calamě, zhruba 2000 km severně od Santiaga de Chile. Oáza v poušti při řece El Loa má díky nedalekému dolu přes 100 000 obyvatel. Severně od Calamy je Chuquicamata, největší povrchový měděný důl na světě, s těžební jámou o průměru přes 4 km a hloubce kolem 800 m.
Cestu lze začít i v největším přístavu takzvaného „Velkého severu“, v Antifagostě. Spojnice mezi Antifagostou a Calamou je absolutně rovná, provázená železnicí a v pravidelných odstupech vroubená opuštěnými hornickými koloniemi z počátku 20. století, kdy těžba ledku měla dominantní postavení v hospodářství Chile. Prosté tabule u cesty označují název osady (Oficina), od kdy do kdy fungovala a kolik tun ledku ročně vyprodukovala. Zlákán článkem v National Geografic jsem sjel do osady Oficina Puelma. Pravoúhlé ulice s domky kasárenského typu, dnes bez střech, zbytek lázní a kostela působily ponuře. Doporučovaný hřbitov s přirozeně vzniklými mumiemi byl skutečně silným zážitkem. Mezi mnoha prostými hroby s křížem a hliněným rovem bylo několik hrobek. Z těch násilně otevřených byly povytaženy rozpadlé rakve skrývající oblečená těla většinou dětí a několika žen, jež byla mumifikována ledkem a suchem. Ta děsná neúcta k ani ne sto let starým hrobům mě šokovala.
Necelých 100 km jihovýchodně od Calamy se na planině mezi hřebenem fascinujících skalních útvarů Cordillera de la Sal s turistickou atrakcí Valle de la Luna a sopkami andského masivu nachází na říčce San Pedro ve výšce 2400 m n.m. oáza San Pedro de Atacama. Městečko s tisícovkou stálých obyvatel má stra-tegickou polohu na silničním tahu do Argentiny, ale hlavně patří mezi nejzajímavějšími místy pouště. Přízemní domky z vepřovic skrývají množství cestovních kanceláří, půjčoven kol, ubytoven a hotýlků velmi rozdílné úrovně a absolutně dokonalých restaurací se skvělým a překvapivě levným jídlem. Na náměstíčku Plaza de Armas je radnice, pošta, malá nemocnice a bělostný koloniální kostelík sv. Pedra z roku 1745. Jako u všech kostelů v kraji je střecha z kaktusového dřeva překryta směsí hlíny a slámy. Krytá obchodní ulička z náměstí k autobusovému nádraží nabízí, stejně jako další místní obchody, množství výrobků z lamí vlny, výrobky z kaktusů, bolivijské kamenné betlémy a občas vám přívětivá indiánka nabídne i koku. V horním rohu náměstí stojí moderní budova ve tvaru trojlístku - regionální muzeum nese jméno belgického mnicha a archeologa Gustava Le Paige. O tom, že historie obyvatel oblasti je dlouhá, svědčí i 3 km severně od města stojící zříce-nina opevněného sídla Pukará de Quitor z 12. století. Vystavená mumie indiánské ženy s dosud černočernými dlouhými vlasy, pohřbená v hliněné nádobě, doplňuje sbírky předmětů z každodenního života.
Nad městečkem se vypíná do výše 5916 m sopka Lincancábur, na jejímž úpatí lze zastihnout nandu pampové-ho a množství divokých lam. Domácí lamy se pasou v oblastech pramenů, kde je tráva zelená. Na jih se údolí otvírá do planiny slaného jezera Salar de Atacama. Cestou přes oázu vesničky Toconau dojedete silnicí mezi vyprahlou zemí, bíle zbarvenou krystaly soli, k laguně Chaxa. Zpod příkrovu lávy a soli vystupuje hladina rozsáhlé mělké vodní nádrže a na ní se jako fatamorgana procházejí desítky růžových plameňáků třech druhů - andský, chilský a Jamesův. V dálce nad Salar de Atacama dýmá dosud aktivní vulkán Lascar.
Kdo obětuje několik hodin spánku, vydá se vozem 95 km severním směrem, vystoupá nad ránem do výš-ky 4300 m n.m., spatří gejzíry El Tatio. Nejaktivnější jsou za svítání. Z planiny stoupá pára a některé gejzíry vystřikují horkou vodu i několik metrů. Než vyjde slunce, voda po dopadu na zem okamžitě mrzne. V 7 hodin budete mezi prvními turisty, ale za necelou hodinu se jich mezi jednotlivými gejzíry procházejí již desítky. Aktivita gejzírů ustává kolem 9. hodiny a průvodci začínají v jejich vodě vařit vajíčka, v částečně ponořených nádobách čaj a ohřívat párky. Při cestě zpět se nabízí zastávka v lázních Puritama. Třicet kilometrů od San Pedra vyvěrá 33 stupňů horký pramen, který v kaskádách mezi trsy trav a kaktusy stéká do údolí. Umělá přehrazení, dřevěné lávky a plata vytvářejí jedinečné stupňovité přírodní lázně.
Od gejzírů El Tatio lze sestoupit i směrem na Calamu. Pod horami se ve zdánlivě nekonečné poušti v hlubokém kaňonu nachází osada Caspaňa. Má charakter horské vesnice s terasovitými políčky na úbočích a stádečky ovcí, koz a lam, mezi kterými jezdí místní muži na koních. Voda z Caspani vtéká do horního toku řeky Loa. Jejímu údolí na ostrohu vévodí ruiny indiánské vesnice Pukará de Lasana z 12. století. V městečku Chiu Chiu má řeka již poměrně široké koryto a na jejím břehu stojí národní památka - kostel
sv. Františka. Bílý kostelík má dveře z kaktusového dřeva a dvojici věží. Nedaleko od Chiu Chiu je kruhovitá laguna Inka, nad kterou jsem konečně spatřil kroužit kondora.
Oázy a zajímavosti pouště Atacama fascinujícím způsobem podtrhují hnědé až červené či šedé až černé plochy neplodné pouště, černomodrá barva hor a bílá plocha nekonečného Salars de Atacama. Před pouští nelze mít než úctu či strach, ale v oáze se žít dá.
Těžko z několika týdnů v Chile činit závěry, ale já jsem Chile poznal jako pohodovou a bezpečnou zemi. Zemi mnoha turistických cílů na kontinentě i v oceánu. Zemi, kde turistika není dobrodružstvím pro pár jedinců nebo výsadou bohatých, ale znamená každodenní objevování krásy života.

 



obsah čísla 33 ročník 2004





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek