|
reklama
| E = mc2 |
|
Alžběta Šerberová |
| SANQUIS č.34/2004, str. 64 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
|
Evík se převalil v postýlce na levý bok a skrz oka sítě zamžoural očarovanýma očima do slunce. Každé ráno začínalo úplně stejně; už ve snu se na to hrozně těšil. Pak se probudil a ono to tak bylo. Propánakrále, ono to tak bylo!
Přecházel rovnou ze snů do hlubokých úvah o světlu a dni. Pak odněkud přišla vysoká, teplá, nazlátlá žena s azurovýma očima. Prima bylo, že se na ni dalo křičet, anebo naopak, vůbec nemluvit. Dnes se rozhodl pro to druhé, jelikož si chtěl znova promyslet dějiny Slunce, tak jak je objevil včera před usnutím, těsně po pohádce O Medulce. Pak se pustil do jeho budoucnosti, ale v polovině usnul.
Žena rozhrnula záclony. Pásy světla se vevalily na postýlku s modrou sítí a Evík si strčil prst do pusy: jestliže bude jádro Slunce tvořeno heliem a vodík bude zvenčí, pak výroba energie ve Slunci poklesne; tlak záření nestačí nadzvedávat vnější vrstvy, převáží gravitace a Slunce se smrskne. Tím vzroste teplota ve slupce kolem heliového jádra, zapálí se termonukleární reakce a výroba sluneční energie se zvýší. Tlak záření nafoukne sluníčkový obal, takže poloměr Slunce vzroste a bude tu obří hvězda. Svítivost stoupne zhruba stokrát. Pak ovšem -
„Dobré jitro!“ zašeptala žena a stáhla modrou síť. Pokrytecky zavrněl a pak se usmál. Dlouhé hedvábné paže ho objaly a vyzvedly z postýlky. V pyžámku s bubínky a medvědy byl postaven na židli.
„Oblečeme hošíčka. Modře a bíle ho oblečeme pro dnešní pěkný den,“ říkala žena, a jak se k němu skláněla, cítil zlatou vůni její pokožky. Nechal se oblékat a se zájmem pozoroval, jak žvatlá. Bylo to o tom, jestli si bude smět hrát s tím zeleným autem. Žena se usmívala a přehrabovala se ve skříňce s jeho svetříky. Nahlížel jí přes rameno, cucal si prst a přál si dnes svetr hnědý jako bláto, longitudinální. Žena se ohlédla. „Tak který?“ Pořád se usmívala.
„Svetl s podélnou lodí,“ zašeptal.
„Žádný svetříček s lodí nemáš.“ Zatímco mu oblékala modrý svetr vpředu s puntíky, promýšlel rozdíl mezi hvězdným a středním dnem. Pak byl vysazen v koupelně na židličku, aby dosáhl na umyvadlo a mohl si vyčistit zuby. Rejdil kartáčkem cik cak po zubech, a jen tak, aby nezahálel, probíral se mezigalaktickým prostředím. Nesmírně ho vzrušovalo. Kolem pusy s pěnou zubní pasty měl úsměv, jako by myslel na ženy.
Po snídani - hmotu a antihmotu měl za sebou už od pondělka - se šel povozit na traktorku. Jezdil mezi žid-lemi v pokoji se zamyšlenou tvářičkou, uvažoval o jaderném pohonu, což prokládal úvahami o létajících kobercích. Zářivý svět dopoledne se sladce vlekl.
„Nemáš hlad?“ Žena nakoukla do jeho koutku s hračkami. Pro jistotu jich vyžadoval mnoho. Z větší části byly rozebrané. Evík se usmál, zakroutil hlavou a rychle schoval tužku za záda. To byla jeho jediná nectnost: strašně rád čmáral po zdech. „Už zase?!“ řekla žena přísně a vzala mu tužku. Na chvilku se tvářil sklíčeně. Druhou tužku měl schovanou za velikými kachlovými kamny. Tam taky bylo na zdi nejvíc grafů. Hned vedle komína byla spektrální zářivost černých těles (pro pořádek nad ni přimaloval auto a dům). Propustnost zemské atmosféry pro viditelné a infračervené záření trochu vylezla až do viditelné zóny vedle kamen a Evík se o ni dost strachoval. Pro jistotu ji zabarikádoval žlutým medvědem.
„Hezky tu stůj, Míšo,“ přikázal. Žena se usmála.
Dvě starší, pískově plavovlasé sestry byly ve škole, a tak si vzal učebnice, které s sebou neměly, a vylezl si s nimi na gauč. V pokoji zavoněla smažená cibulka. Listoval rychle, to černé tištěné přeskakoval, zato obrázky dopodrobna studoval. Věděl, že vědci časem přejdou na univerzální, bezeslovný jazyk, a tak se čtením nezdržoval.
V jedenáct se přišoural do kuchyně. Dlouho mlčky pozoroval plyn, pak vodu tekoucí z kohoutku. Vše oheň a voda jest, zjistil, a další souvislosti mu přetrhla Kája, jedna ze sester, která se hlučně vrátila ze školy.
„Kde je táta?“ zeptala se a mrskla červenou aktovkou na židli.
„V práci přece,“ řekla žena. Kája nakrčila nos.
„Co tam pořád dělá?“ Chodila do druhé třídy. Evík si popotáhl kaťata a řekl do ručníku:
„On tam pije kafe.“ Pak se za ručník schoval. Velká i malá žena se rozesmály a poslaly ho do pokoje, aby si hrál. Zabrousil až do ložnice, kde měl křivku kolísání jasnosti kvazaru. Ta mu nedávala spát. Prozřetelně ji načmáral za malou béžovou skříňku, kterou pokaždé musel trochu odtáhnout a pak si k ní sedal na bobek.
„Co tam to dítě pořád dělá?“ žasly.
„Hlaju si na schovávanou!“ volal Evík, vstal a skříňku zase přistrkal. Nestálo by to za to. Dobře si pamatoval vřískot, který musel spustit, když mu byl plastickou gumou smazán Hertzsprung - Russelův diagram. To bylo, ještě než se vypracoval k propisovací tužce, která se už ani plastickou gumou, ani chlebem mazat ze zdi nedala. Za trest tenkrát vůbec nevečeřel. Pak diagram obnovil, pracně, v několikadenní dřině, protože mu zůstala jediná křivka (novy, planetární mlhoviny) a on zpětně, podle ní, vypočítával jak teploty, tak absolutní magnituda. Tehdy nejmučivěji pocítil svou osamělost, vyplývající z nedostatku spojení s jiným vědcem. Všechny omyly, kterých se dopouštěl, musel klopotně po týdnech nacházet sám samotinký, konzultovat nové objevy sám se sebou a i důkazy provádět výhradně jen pro svůj přepracovaný mozek. Kolem poledne býval strašlivě utrmácen a na vysokou židličku ke stolu ho vždycky musela vyzvednout velká nebo malá žena. Neměl vůbec sílu. Jedl málo a strašně rád by si při jídle prohlížel noviny.
„Odpoledne přijede Johanka,“ oznámila vysoká žena a utřela mu pusu ubrouskem. Johanka byla sestřenice a zároveň jediná bytost, kterou pokládal za trochu geniální; jednou mu šeptem nad květináčem s pelargonií vysvětlila teorii „zelené ruky“ a psychický život buněk. Bylo jí tenkrát čtrnáct a voněla pendrekem. Evík se při vzpomínce na ten den usmál a pokojně se dal uložit k polednímu spánku. Moc ho potřeboval. Zdál se mu film o nějaké lady Chaterlyové, barevný, s japonskými titulky.
Probudil ho nepříjemně hlasitý ženský smích. Vůbec o ničem se v postýlce při takovémhle rámusu nedalo uvažovat. Rozmrzele stáhl síť, sklouzl z postýlky a vypravil se do pokoje, odkud se randál šířil.
„Hele, Evík!“ řekla sestřenice. V tu ránu upadl do nesnesitelného zmatku. Byla daleko větší než posledně, s dlouhými černými vlasy; záření kolem ní bylo stopadesátinásobně větší, než pamatoval. Seděla zlehka na židli s nohou přes nohu, pila kafe a v jednom kuse se smála. Byla krásná a vzrušující, a on byl rád, že je maličký, protože se jí nemusel dvořit. „Pojď blíž,“ zašeptala, chytila Evíka do náruče, vysadila si ho na kolena a rukou mu vjela do vlásků. Byl silně znechucen a nadšen. Vykoktal něco, Johanka se rozesmála a přitiskla ho na sebe. Cítil, jak mu zběsile tluče srdce. Ach, ty ženy. Fuj!
Prohnul se, napjal, sklouzl dolů a strašně znervózněn odkráčel do ložnice, aby se uklidnil drobným výpočtem a křivkou. Namaloval profil pulzarů, ale nebyl spokojen. Přimaloval silové pole, ale ta ženská vedle se pořád rušivě smála. Zahodil tužku a roztrpčeně přecházel v pyžámku po ložnici. Cítil, že je maximálně znepokojen.
Rozladěně se sám oblékl a přiloudal se zpátky do pokoje. Odhadl už, že ta znepokojující, rušivá a zároveň burcující síla má zdroj v té nemožné sestřenici. Aby se kryl, držel v ruce otřískanou trumpetku.
„Půjč mi ji,“ řekla sestřenice. Jak skládala nohu vedle nohy, zavalil ho nápor tepla a jakéhosi výboje, s nímž se ještě nesetkal. Ze zmatku dočista zapomněl druhý termodynamický zákon. Bezmocně stál, přijímaje její nediskrétní záření celým povrchem tělíčka. Bylo mu nanic.
Sestřenice vzala trumpetku, prohlédla si ji a pak bez zájmu odložila na stůl. Uraženě vykročil zpátky k ložnici - jednak na stůl nedosáhl, jednak ho strašně ranil ten nezájem. Cítil, jak se mu zvětšuje lebka. Vzal propisovací tužku a orbitálním těsnopisem připsal k jednomu diagramu staré indické slovo, zachycující střelu v několika polohách. Pak ještě chvilku čmáral, nakonec ho rozbolela hlava. Věděl, že se těsně přibli-žuje k branám podstaty hmoty, ale myšlení se trhalo, propadávalo, bolelo.
V ohromných mukách se pošťoural ve svačině. Cítil při-tom (ale už nedokázal spočítat), že minuta na elektric-kých hodinách má vztah ke slunečnímu paprsku, který se lomem světla roztříštil ve sklenici se sodovkou.
„Ty vůbec nejíš,“ řekla sestřenice a natáhla po něm ruku. Uhnul a málem spadl ze své vysoké židličky. Matka ho sundala. Ostatní ještě svačily, zatímco on nervózně běhal po pokoji - kouřil by, tak strašně by kouřil!
Civěl na sestřenici, jak si zapálila cigaretu a vyfoukla dým. Pochopil vmžiku, že je dočista jiná než otec, který taky po jídle kouřil. Byla jiná, i když dělala totéž, byla hrozně jiná, a on nevěděl čím. Seděl v koutku mezi hračkami, díval se na ni a chvěl se.
„Copak tam děláš?“ zeptala se matka. Sestřenice vstala a nakoukla za kamna. Upřel na ni polekaný, bolestný pohled zpod dětsky dlouhých řas. Chvilku se na sebe dívali. Měl strach, že omdlí. Pak se rozplakal.
„Ale Evíku!“ zvolala sestřenice, něžně ho vytáhla z kouta a úplně bezmocného a vzpouzejícího se přitiskla k sobě. Evíkem projel elektrický proud. V šoku pochopil polari-zaci živých bytostí a trochu z toho ztratil vědomí.
„Nech mě!“ zařval a vytrhl se. Odpotácel se do koupelny, kde si stoupl na špičky a pustil si vodu.
„Asi málo spal,“ říkala v pokoji matka a Evík se natáhl v ložnici na koberec. Spal jsem dost, uvažoval zoufale, a svět se s ním houpal. Doposud jasná, čarovná říše hvězd, kterou si promítal na strop, byla náhle rozmazaná, chladná a velmi vzdálená. Střídavě zavíral a otevíral oči a pak cítil, že tiše, úplně tiše a pokorně pláče. Zmizí mi galaxie a počty, napadlo ho zčistajasna, a bolest, která po tomhle poznání následovala, byla k nevydržení. Newtonův zákon s šumotem ujel do tmy.
Ležel tak až do setmění. Nikdo se po něm nesháněl, sestřenice vyprávěla o Itálii, a tak se na něj zapomnělo. Ležel bez hnutí, maličký a prázdný, rozbolavělý od hlavy k patě.
„Evíku! Evíku!“
Bál se, aby ho tu takhle nenašly, a tak vstal. Hlava se mu motala, ruce ho pálily a tvářičky měl žhavé. Automaticky sáhl po tužce a přistoupil ke zdi. Nakreslím si Gaussovu rovinu, utěšoval se, Gaussovu rovinu, prosil ruku, ale ta neposlouchala, a slova vůbec nic neznamenala, zrovna tak jako klikyháky namalované na zdi, vůbec nic neříkalo nic a Evík, veden náhlou, krutě zářivou inspirací, namaloval jedním tahem něco uzavřeného a horkého. Pak se pokoj zatočil a vesmír s nesmírným rámusem praskl. Nastala tma.
„Evíku! Panebože, co mu je?!“
Skláněly se nad ním, zvedaly ho, všelijak protřepávaly a hladily.
„Má horečku,“ slyšel ze strašlivé dálky a byl to hlas sestřenice. „A tady namaloval srdce!“
Cítil, jak ho opouští vědomí, pomalu a nenávratně, navždy. Johanka, napadlo ho v posledním návalu jasnozření, a pak omdlel nanovo. Tentokrát to bylo temné a sladké jako ohromný sud medu.
Pětatřicetiletý ing. Evžen Kraus, CSc., se zastavil v Ječné ulici. Kresba křídou na zdi ho zaujala. Jednalo se o pár jednoduchých křivek - ovšem odkud je znal? Stál zadumaně. Tušil, že kdyby si vzpomněl, odkud je zná, pohnula by se celá záležitost, kterou měl už přes sto nocí roz-loženou v ústavu na stole. Kdyby si jen vzpomněl... - z úvah ho vytrhl dívčí smích, pak někdo zavolal: „Pane inženýre!“ Otočil se.
Zuzana Skálová, posluchačka. Krásné děvče s neopatrnými, velikými ústy a vlasy jako žito. Zmateně přelétl očima zeď, sáhl ke kravatě a automaticky se v saku trochu narovnal. Bylo léto a všechny dívky měly nohy zlaté jako paprsky. A ta Skálová... Skálová...
|
|
|
|
obsah čísla 34 |
 |
ročník 2004 |
|
témata |
|
|
