Úvod
Pojem „laser“ se stal fenoménem dnešní doby, má své skalní zastánce i horlivé kritiky. Tak jako u řady jiných terapeutických metod má každá z obou stran část pravdy a v něčem se mýlí.
Je třeba nezávisle na sobě posuzovat lasery terapeutické (neinvazívní, nesprávně někdy označované jako biostimulační nebo dokonce soft (!)) a lasery chirurgické, invazívní. Obě tyto skupiny se liší především výkonem emitovaného paprsku a cílem využití, který je dán v jejich pojmenování.
Působení světla na organismus je jeden z nejvíce zkoumaných jevů přesahující tisíciletí historie člověka. Díky dlouhému vývoji poznání o světle (jeho fyzikálních vlastnostech, zákonitostech či využití jeho biologického efektu na živý organismus - fototerapie) mohlo dojít i k objevu A. Einsteina, který v období první světové války předpověděl existenci stimulované emise jako principiálního základu laserového paprsku. Realizace přišla po téměř čtyřech desetiletích, kdy byly zkonstruovány první lasery. První zmínky o příznivém působení terapeutického laseru (na který se v dnešním sdělení zaměříme) na živou tkáň se vyskytly v polovině šedesátých let,  ale ještě před deseti patnácti lety nebylo prací týkajících se jeho využití v terapii mnoho a řada z nás má toto období dosud v živé paměti.
Dnes je používání nízkovýkonného laseru rozšířené jak v experimentální, tak v klinické praxi díky dynamickému technologickému vývoji zdrojů laseru v posledních letech. Ten umožnil výrazně snížit vysoké pořizovací náklady kvalitních přístrojů, čímž byl odstraněn hlavní důvod stagnace jejich rozšíření a studia mechanismu působení.
I přes řadu studií však stále není mechanismus působení laseru ve tkáni jasný. Studie jsou v tomto směru protichůdné a řada z nich i zpochybnitelná a obtížně reprodukovatelná, a to i z uznávaných pracovišť, zvláště pokud byly provedeny na tkáňové kultuře. Tyto práce se týkají především změn hematologických, biochemických i imunologických parametrů, případně míry stimulace růstu buněk v závislosti na vlnové délce světelného paprsku. Minimum studií popisuje změny na subcelulární úrovni po aplikaci terapeutického laseru, ty však ani nikdy nebyly předpokládány.
Zcela v rozporu s fyzikálními zákony je v mnoha studiích popisovaný průchod laserového paprsku kůží, případně sliznicí v závislosti na jeho vlnové délce. Představa, že již při dopadu laseru na povrch tkáně nedochází ke změně jeho fyzikálních parametrů (frekvence, koherence, polarizace), je iluzorní. Rovněž tak již dnes sílí hlasy proti přijímání Arndt-Schultzeho biologického pravidla o působení laseru na živý organismus, podle kterého nízká hustota energie zesiluje fyziologickou aktivitu, mírná fyziologické aktivitě prospívá, vysoká zpožďuje a vysoká hustota energie ji může brzdit.
Cílem následujícího textu je proto posouzení současných názorů na některé mechanismy působení laseru na živou tkáň a přehled možností laseroterapie ve fyziatrii.

Klíčová slova
terapeutický laser, neinvazívní laseroterapie, poruchy pohybového aparátu

Průchod laseru tkání
Jak jsme již uvedli v úvodu, je nepravděpodobné, že laser pronikne do hloubky větší než 2 - 3 milimetry ozařované tkáně, aniž by nebyl výrazným způsobem absorbován a neztratil fyzikální parametry, které jej charakterizují.
Pokud vyloučíme dosud akceptovaný mechanismus, je třeba hledat pro průnik informace tkání jiné vysvětlení.
Tím by mohl být bystander efekt (volně přeloženo „vedle stojící účinek“), který byl dosud popsán po lokální aplikaci ionizujícího záření.
Ozáření kůže terapeutickým laserem je začátek procesu předávání světelné energie do tkáně, v našem případě kůže. Ta přitom hraje důležitou roli v ochraně organismu před volnými radikály kyslíku.
Předání energie keratinocytům spouští lokální nespecifickou stresovou odpověď a zároveň na základě iniciace pravděpodobně keratinocytů a fibroblastů lze usuzovat na aktivaci nukleárního faktoru kappa B, stresem alterované protein kinázy a heat shock proteinu 70. Kvantifikace těchto proteinů se signální aktivitou v mezibuněčném prostoru je možná metodou ELISA, vyžaduje však dokonalé technické zázemí pro jejich izolaci. Závažnou metodickou překážkou, která již byla překonána u ionizujícího záření a ne tak u laseru, je možnost ozáření jediné buňky. Jen tak lze prokázat, že naměřené změny v okolní tkáni byly dány indukcí a ne přímým ozářením.
Běžná verifikace účinku ionizujícího záření technikami zaměřenými na předpokládané aberace chromozomů (FISH, flowcytometrie) není u laserového záření možná, protože předpokládáme, že k těmto změnám po jeho aplikaci nedochází.

Fyzikální a technické podmínky laseru využívané ve fyziatrii
Jak již bylo uvedeno v úvodu, technický pokrok a nové technologie umožnily, že pro výrobce není dnes překážkou nabídnout lékařům zařízení splňující většinu jejich požadavků. Ať se jedná o vlnovou délku, výkon, modulaci paprsku. Z výše uvedených příčin, kdy se stále verifikace účinku laseru opírá hlavně o klinické pozorování, které je zatíženo značnou subjektivitou ošetřujícího i ošetřovaného, a o výsledky experimentálních studií, které jsou značně rozdílné, lze jen obtížně stanovit optimální parametry pro léčbu jednotlivých diagnóz. A indikace ve fyzioterapii nejsou výjimkou.
Více než dvacet let hledáme jednoznačnou odpověď na řadu otázek týkajících se neinvazivní laseroterapie a naše poznatky se za toto období výrazněji neposunuly. Uveďme si některé:
1. Má klinický význam aplikace frekvenčně modulovaného paprsku? Není dostačující kontinuální aplikace?
2. Jaký je optimální výkon aplikovaného paprsku? V současné době vidíme snahu používat co nejvýkonnější, které se blíží již magické hodnotě 500 mW, je to však třeba?
3. Zvyšující se výkon umožňuje bezproblémovou aplikaci podstatně vyšších dávek energie, než tomu bylo dříve. Doporučované dávky jsou až desetinásobně vyšší než před deseti lety. Je to nutné a nehrozí zde již možné poškození ozařované tkáně, minimálně termické?
4. Rychlost odezvy tkáně na aplikace laseru. Je rozdílná, chceme-li dosáhnout analgetického, stimulačního nebo protizánětlivého efektu? Tím je i dáno doporučující schéma léčby. Kolikrát aplikovat, v jakých intervalech a jak dlouho?
5. Se kterými jinými fyzikálními formami léčby je vhodné laseroterapii kombinovat s cílem dosáhnutí vyššího terapeutického účinku?
Zodpovědět všechny tyto otázky v současné době nelze. Jejich cílem je, aby čtenář posuzoval dále uváděná doporučení kriticky, doplňoval je vlastními zkušenostmi a se svými poznatky seznamoval i jiné. Toto je jedna z cest, jak posunout poznání v laseroterapii o krůček dále.

Osteoartróza, artritida
Působení LLLT u revmatoidní artritidy (RA) se věnoval F. Johannsen a kol. ve dvojitě zaslepené studii. Soubor tvořilo celkem 22 pacientů ve věku 18 - 85 let s aktivní RA (definováno při nejméně 3 zánětlivě postižených kloubech) I. či II. stadia podle Steinbrockera se symetrickým postižením metakarpofalangeálních (MCP) kloubů. Z výběru byli vyloučeni všichni pacienti s RTG známkami kostní eroze nebo osteoartritidy. Jakékoli změny v medikaci steroidů, nesteroidních antirevmatik (NSAID), analgetik či jiných látek nebyly tři měsíce před zahájením studie. Jiná léčba během studie nebyla dovolena. Pacienti byli náhodně rozděleni do dvou skupin, kdy 12 nemocných v první skupině bylo léčeno červeným kontinuálním laserem o výkonu 21 mW a 10 pacientů ve druhé skupině tvořilo kontrolní skupinu. Laser byl aplikován 3x týdně po dobu jednoho měsíce na dva MCP klouby jedné ruky v celkovém počtu 12 aplikací. Klouby byly ozářeny ze čtyř bodů (dva z laterální a dva z mediální strany) při hustotě energie 2,9 J na bod. Hodnocení před terapií a po jejím skončení zahrnovalo zjišťování bolesti v klidu, bolesti při pohmatu (škála 0 - 3), ohebnosti (podle vzdálenosti „špička prstu - dlaň“ v cm), síly stisku, doby trvání ranní ztuhlosti (0 - 2) a hematologických parametrů - CRP a sedimentace erytrocytů. Při dodržení srovnatelnosti obou skupin (Mann - Whitney test) byly zhodnoceny výsledky bez signifikantních odlišností, až na pozitivní ovlivnění bolesti ve skupině, kde byl aplikován laser. Po korekci z důvodu změny onemocnění a fluktuaci její aktivity během vývoje onemocnění, která byla pozorována na druhé neozařované ruce, se však i tento kladný efekt vytratil a byl srovnatelný s placebem v kontrolní skupině. Johannsen a kol. uzavírají svou práci negativním stanoviskem.
J. K. Heussler a kol. ve dvojitě slepé studii rozdělili 25 pacientek s revmatoidní artritidou metakarpofalangeálních kloubů do dvou skupin, přičemž v první byla ozářena laserem pravá ruka a neaktivním zářením levá ruka a ve druhé skupině tomu bylo naopak. To znamená, že u všech žen byla vždy jedna ruka vystavena záření laseru o vlnové délce 820 nm, výkonem 50 mW a dnes již skoro nepoužívanou frekvencí 5 000 Hz. Dosažená hustota energie na kloub byla 12 J/cm2. Průměrný věk pacientek v obou skupinách byl 62,5, resp. 64,8 let, choroba trvala 12 až 14 let, nesměly být v akutní fázi a mít digitální vaskulitidu. Provedeno 12 aplikací po dobu jednoho měsíce. Hodnocení zahrnovalo VAS, ranní ztuhlost, vyšetření síly stisku, ohebnosti, scintigrafii kostí ruky, hladinu CRP a sedimentaci erytrocytů. Nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi oběma rukama. Silný analgetický účinek byl autory považován za placebo efekt.
V. V. Ivanov a kol. ve své kontrolní nezaslepené studii zkoumal vliv klasické léčby a léčby laserem na deformující artrosoartritidu postihující velké klouby (kyčel, koleno, loket, rameno) u 60 pacientů. U všech byly RTG známky deformující artrózy kloubů, průměrný věk nemocných byl 50 let, délka trvání nemoci mezi 2 měsíci až 10 lety a pacienti ve stadiu vzplanutí onemocnění (bolest, omezení hybnosti, otok). Autoři vytvořili dvě identické skupiny. V obou byli nemocní léčeni konzervativními metodami - ultrazvuk, kortikoidy, elektroforéza, nesteroidní antirevmatika, přičemž pacienti v jedné skupině byli současně léčeni laserem o hustotě energie 6 J/cm2 a frekvenci 80 Hz. Během studie probíhalo objektivní hodnocení mizení otoku, obnovy funkce pohyblivosti a mírnění či vymizení bolestivosti. Ve všech třech parametrech došlo ke zkrácení terapie u skupiny s aplikací laseru alespoň 2x, celková doba léčby klesla z 24,4 dne na 10,4 dne a 6 měsíců po léčbě u této skupiny nedošlo ani k jedinému novému případu vzplanutí nemoci, zatímco u skupiny léčené pouze tradičními metodami bylo těchto případů šest.
J. A. Komarova a G. V. Raděnko ve své prospektivní studii trvající 5 let vytvořili soubor 550 pacientů (převážně žen) s onemocněním deformační osteoartrózy kolenního (425 nemocných) a kyčelního (125 pacientů) kloubu. Délka onemocnění se pohybovala od 10 do 15 let, přičemž 80 % pacientů bylo ve věku 55 - 65 let. Nemocní byli léčeni komplexní terapií (léky, léčebné cvičení, laser). Předchozí dvouleté zkušenosti s medikamenty a cvičením nepřinášely žádoucí efekt. Laseroterapii aplikovali HeNe zářením o hustotě energie 1,5 - 2,9 J/cm2. V průběhu 6 měsíců proběhly tři série ozařování, každá po 15 aplikacích. U 76 % postižení kolene došlo ke značnému ústupu bolestivosti, ranní ztuhlosti, otoku, zvětšení svalové hmoty, obnově či zlepšení funkceschopnosti kloubu, 30 % pacientů přestalo používat při pohybu opěrné pomůcky. U terapie postiženého kyčle nebyly výsledky tak výrazné, ale přesto 65 % pacientů popisovalo zmírnění bolesti a zlepšení hybnosti, třetina pacientů nezaznamenala změnu.
F. Tascioglu s kol. v randomizované, dvojitě slepé studii sledovali efekt neinvazivní laseroterapie u artrózy kolenního kloubu, diagnostikované podle zásad Americké revmatologické společnosti, u 60 nemocných. Sledovali analgetický efekt laseru o vlnové délce 830 nm, výkonu 50 mW při zvolené hustotě energie 3 J/cm2. Laser byl aplikován 10x (5 dní, dvoudenní pauza, opět 5 dní). Hodnocení bolestivosti bylo provedeno pomocí VAS po 3 týdnech a 6 měsících. Výsledky byly hodnoceny jako bezvýznamné.
Příznivý protizánětlivý a analgetický efekt neinvazivní laseroterapie u revmatoidní artritidy byl posuzován po aplikaci polovodičového laseru o vlnové délce 960 nm u 60 nemocných (44 dospělých, 16 dětí) ve studii C.N. Fulga z Bukurešti. Aplikace laseru neovlivnila hodnoty sérologických testů a nebyly pozorovány žádné vedlejší účinky. Ve studii však chybí údaj týkající se dalších zvolených fyzikálních parametrů.

Onemocnění měkkých tkání - svalů, šlach, vazů, úponů apod.
M. Krasheninikoff a kol. realizovali dvojitě slepou studii s 36 pacienty trpícími laterální epikondylitidou. Ve sledované skupině byli nemocní ozařováni GaAlAs laserem, 830 nm, hustotou energie 3,6 J/cm2 na jeden bolestivý bod na laterálním epikondilu či antebrachiálních extenzorech. Léčba probíhala dvakrát týdně, maximálně 8 aplikací. Hodnocení bolestivosti bylo provedeno pomocí VAS, FPS (čtyřbodový verbální test), testem svalové dynamiky, počtem bolestivých bodů a celkovou dobou léčby. Výsledkem byla téměř úplná shoda zjištěných parametrů v obou skupinách, a tedy potvrzení shodného efektu laseru s kontrolní skupinou.
Dvojitě slepá studie, kterou její autoři
P. Vecchio a kol. publikovali roku 1993, studovala efekt LLLT při léčbě „rotátor cuff tendinitis“, tedy zánětlivého onemocnění úponů svalů rotátorů ramenního kloubu (tzv. rotátorové manžety). 35 nemocných bylo náhodně rozděleno do 2 skupin, kdy skupina léčená laserem byla ozařována GaAlAs laserem 830 nm,
30 mW, 2x týdně po dobu 8 týdnů na maximálně 5 klinicky zjištěných bolestivých bodů při dosažené hustotě energie 3 J na jeden bod. Druhá skupina byla kontrolní. Hodnocení proběhlo pomocí stupnice VAS - bolesti noční, v klidu, při pohybu, rozsah pohyblivosti apod. V žádném ze subjektivních nebo objektivních parametrů nebyl signifikantní rozdíl mezi LLLT a kontrolní skupinou.
I. Z. Nemcev a kol. ve své kontrolní nezaslepené studii ověřovali vliv LLLT u nemocných s padesátidenní nucenou imobilizací dolní končetiny po zlomenině a sádrové fixaci. Třicet pacientů s objektivními svalovými atrofiemi (zmenšení obvodu holeně o 1 - 3 cm, snížení síly o 4 - 6 kg i bioelektrické aktivity svalů holeně atd.) podstoupilo komplexní léčbu (léčebný tělocvik, mechanoterapii, svalové masáže, elektroforézu či iontoforézu). Polovině z nich byl aplikován laser o výkonu 25 mW v oblasti červeného světla s frekvencí 10 kHz a hustotou energie 6 J/cm2, zářeno nad body atrofovaných svalů. V průběhu dvou týdnů proběhlo 10 aplikací. Hodnocení se skládalo z posouzení rozdílů objektivních ukazatelů (obvod holeně, síla svalů, bioelektrická aktivita) mezi zdravou a postiženou končetinou. Tyto údaje jsou mírně lepší při komplexní terapii společně s aplikací laseru než bez jeho aplikace, ale nepřesahují cca 10 % hodnot a nejsou tedy signifikantní.
N. Ozkan se spolupracovníky ve dvojitě slepé kontrolní a randomizované studii sledovali vliv nízkovýkonného laseru (904 nm, 100 Hz, použitá hustota energie nebyla udána) v rámci pooperační rekonvalescence šlach flexorů prstů na rukách u 25 pacientů. Operační zákrok byl vyvolán předcházejícím traumatem. Doba léčby byla 12 týdnů. Efekt léčby byl hodnocen podle Stricklandova a Buck-Gramckova systému. Výsledky prokázaly antiedematózní, statisticky významný, ale ne analgetický efekt laseroterapie.
Příznivý efekt při léčbě myofasciálních bolestí a zejména tendinitid prokázala ve své randomizované, dvojitě slepé nadnárodní studii M. Logbdberg-Andessontl se spolupracovníky. Byly vyhodnoceny výsledky u 176 nemocných po čtyřtýdenní léčbě laserem o vlnové délce 904 nm. Laser aplikovala 6x v průběhu 3 - 4 týdnů.
Zajímavá experimentální práce je z roku 1998, kdy G. K. Reddy s kolektivem prokázal při ozařování laserem poškozené Achillovy šlachy u králíka hojící účinek (24 zvířat, samci). Kontrolní skupině byla ozařována hlava. Každodenní ozařování šlachy hustotou energie 1,0 J/cm2 po dobu 14 dnů navodilo stimulační efekt, v jehož důsledku se v ozařované tkáni zvýšila koncentrace kolagenu o 26 %, o 9 % se snížila koncentrace pepsinu kolagen rozpouštějící a stabilizovalo se vnitřní prostředí na fyziologické hodnoty.
Ovlivnění bolesti
R. G. Klein a kol. sledovali ve dvojitě slepé kontrolní randomizované studii vliv LLLT na chronickou bolest páteře v bederní a křížové oblasti. Sestavili dvě skupiny z 20 pacientů s chronickou bolestí L a S páteře (minimálně 1 rok), bez akutní exacerbace, bez předešlé chirurgické operace, ne obézních, kteří pociťovali bolest při dlouhodobém setrvání v jedné poloze (sed, stoj, ohnutí) a naopak krátkodobou úlevu při změně pozice. Obě skupiny byly léčeny pohybovým cvičebním režimem a laserem (jedna skupina neefektivním paprskem kvůli zaslepení a druhá skupina polovodičovým laserem s paprsky o vlnové délce 904 nm, s frekvencí 1000 Hz, při hustotě energie 1,3 J/cm2 a počtu aplikací 3x týdně po dobu 4 týdnů. Hodnocení výsledků zahrnovalo parametry subjektivní (např. hodnocení bolesti VAS) a objektivní, získané pomocí počítačového systému „Isotechnologies B-200“, který pomocí účinných zadržovacích a posuvných systémů objektivně měřil rozsah pohybu, izometrické rotace trupu a isodynamické pohyby ve směru hlavních os. Vypovídací hodnota tohoto měření byla ověřena dalšími dobrovolníky se stejnými potížemi jako dvě skupiny studie, a míra možnosti „naučení se“ či „natrénování“ ovládání měřícího přístroje, a tím možného zlepšení výsledků testů na přístroji během léčby byla vyloučena. Všechna data, subjektivní i objektivní, srovnatelná v obou skupinách, ukazují, že došlo k signifikantnímu zlepšení stavu, což je způsobeno léčebným efektem cvičení a rehabilitačního procesu. Studie neprokázala, že by aplikace laseru významně zlepšila komplexní léčbu.
D. Mulcahy a kol. sestavili prospektivní dvojitě slepou studii z pacientů s bolestivými stavy lokalizovanými v měkkých tkáních, přičemž jednu skupinu (12 pacientů) léčili laserem - dosahovaná hustota energie 1 J/cm2 a druhou skupinu
(8 nemocných) ozařovali neúčinným paprskem. Hodnocení proběhlo pomocí VAS, VPS (verbal pain score) a McGillova dotazníku. Autoři se nezmiňují o parametrech přístroje, který při aplikacích používali, a údaj o dosažené hustotě energie (poněkud málo pro ovlivnění hlubších struktur) nedostačuje pro popis postupu. Vzhledem k těmto výhradám nelze tedy jednoznačně přijmout stanovisko autorů, že LLLT nemá žádný efekt a je prakticky rovný placebu.
Zkušenosti z LLLT léčby myofasciální bolesti krční a ramenní oblasti ve dvojitě slepé studii přiblížili H. Thorsen a kol. V práci z roku 1992 byl vytvořen soubor 47 žen s minimálně 1 rok trvajícími bolestivými obtížemi, ve věku 18 - 65 let, s klinicky diagnostikovaným 1 až 10 bolestivými body ve zmíněné oblasti. Z tohoto souboru vznikly dvě skupiny, obě léčené v první fázi 2 týdny 3x týdně buď neefektivním paprskem, nebo aktivním GaAlAs laserem 830 nm, 30 mW při dosažené dávce na bolestivý bod 0,9 J, maximálně 9 J při jedné aplikaci. Ve druhé fázi (po týdenní přestávce) se obě skupiny vyměnily a pacientky byly léčeny opačným způsobem. V průběhu studie byl použit jak kontinuální režim (pro prvních 25 žen), tak pulzní režim laseru (u ostatních). Metoda zaslepení i v těchto rozdílných režimech byla pečlivě zachována. Proběhlo hodnocení VAS v klidu i pohybu a měření spotřeby analgetik v průběhu léčby. Statistické hodnocení zahrnovalo dohromady oba režimy. Podle autorů nebylo žádných statisticky významných rozdílů v efektu pulzního a kontinuálního režimu.
Příznivý analgetický efekt na statisticky významné úrovni prokázal J. R. Basford se spolupracovníky v randomizované, dvojitě slepé studii po použití Nd:YAGového laseru (vlnová délka 1,06 µm) při vertebrogenním syndromu v lumbální oblasti u 63 ambulantních nemocných ve věku
18 - 70 let. Byla použita hustota energie 542 mW/cm2, laser byl aplikován v 8 bolestivých bodech v lumbosakrální oblasti, v každém místě 90 s, po dobu 4 týdnů.
Zajímavé výsledky byly popsány Z. Simunovicem a spolupracovnicemi v nadnárodní, randomizované, dvojitě slepé studii u velkého počtu nemocných (n = 324) s mediální a laterální epikondylitidou. Autoři použili polovodičové lasery o vlnové délce 830 a 904 nm a HeNe laser (632,8 nm). Pozornost byla zaměřena na analgetický efekt a ten byl hodnocen metodami VAS a SF-MPQ. Proti převážné většině jiných studií byly při každé aplikaci současně použity lasery dvou vlnových délek a rovněž byl posuzován i rozdílný efekt aplikace bodového laseru a scanu. Výrazného, statisticky významného, zlepšení bylo dosaženo u 82 % akutních a 66 % chronických stavů.
Osobně považuji za vynikající a objektivně přínosnou práci G. Tama z Itálie, který hodnotil analgetický efekt laseru u 367 nemocných (166 mužů a 206 žen) po ozáření polovodičovým laserem (904 nm) a u 5 po ozáření HeNe a CO2 laserem pomocí změn koncentrace některých eikosanoidů (PGG2, PGH2, PGI2). Bolesti byly v důsledku revmatických, degenerativních a traumatických stavů a byly objektivizovány RTG vyšetřením. Farmakoterapie a jiná fyzikální terapie, která laseroterapii předcházela, byla bez efektu (autor neuvádí, jak dlouho trvala, ale byla před zahájením laseroterapie ukončena). Laser byl aplikován celkem 12x. Subjektivní pocity nemocných byly v korelaci s laboratorními výsledky a prokázaly příznivý efekt LLLT.
 
Závěr
Nelze pochybovat o rozsáhlých možnostech využití laseru v klinické medicíně a výjimkou není ani obor fyzioterapie.
Jak však bylo naznačeno v předcházejících řádcích, není dosud prokazatelně objasněn mechanismus působení paprsku laseru, nejsou ani zcela jasné fyzikální parametry vhodné pro jednotlivé indikace. Důsledkem jsou i rozporuplné výsledky terapie u stejných diagnóz.
V současné době lze říci, že zkušení specialisté se kloní k vyšším výkonům zdrojů laseru (proto jsou upřednostňovány infračervené paprsky, kde jsou dnes běžné sondy o výkonech 200 - 400 mW), je snaha o podávání poměrně vysokých hodnot hustot energie (10 - 20 J/cm2) a déletrvající léčbu (po dobu týdnů až měsíců). Zcela rozporuplné jsou názory na frekvenci aplikovaného paprsku.
Pro objektivní pohled je třeba konstatovat, že některé studie prokázaly existenci silného vlivu placebo efektu laseru, který se příznivě odrazil na někdy výrazném zlepšení i ve skupině ozařované neefektivním paprskem. Potvrdilo se též, že je nutné koncipovat práce dvojitě zaslepené, které jsou v současné době schopny nejlépe účinnost laseru oddělit právě od placebo efektu.

Literatura v redakci

Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice