Začátek bývá plíživý, obvykle až po 40. roku života, nemocní jsou často otylí. Genetická vazba podmiňující sklon k onemocnění je výrazná - monozygotní (jednovaječná) dvojčata jsou shodně postižena v 80 až  90 %. Hlavní genetická oblast určující sklon k onemocnění je umístěna na dlouhém raménku 2. chromozomu, uplatňují se však i další geny, všechny dědičné faktory nejsou dosud plně objasněny. Významná je i účast negenetických faktorů (před 100 lety je nemoc zmiňována jen řídce, uplatňují se vysoká spotřeba uhlohydrátů, tuků a červeného masa, obezita, kouření, nízká fyzická aktivita).
Podstata onemocnění nespočívá ve snížené tvorbě inzulinu (jak je tomu u diabetu I. typu). Beta buňky Langerhansových ostrůvků pankreatu (slinivky břišní) bývají přítomny (alespoň na začátku) ve fyziologickém množství, mají morfologické vlastnosti v mezích normy a tvoří dostatek inzulinu. Hlavním patogenetickým mechanismem metabolických poruch při diabetu II. typu je pokles receptorů buněk a tkání pro inzulin a snížení vnímavosti receptorů na působení inzulinu (někdy se uplatňují i autoprotilátky). Jev se označuje jako rezistence na inzulin a postihuje hlavně buňky svalů, jater a tukové tkáně. Organismus se snaží udržet metabolickou rovnováhu a zvyšuje ve slinivce tvorbu inzulinu, která může vést až ke škodlivé hyperinzulinemii. Organismus je pak poškozován, protože glukóza se nedostává do buněk, hyperglykemií (nadbytkem glukózy), hovoří se o „toxicitě glukózy“. Léčebně podávaný inzulin může navíc v některých případech vyvolat tvorbu neutralizačních protilátek, které snižují jeho účinnost. V Langerhansových ostrůvcích postupně ubývá funkčních beta buněk a tvorba inzulinu se vyčerpává. Klinicky se rozvíjí diabetický syndrom, charakteristický velkou žízní a vysokou tvorbou moče a následně i závažnými zdravotnickými komplikacemi. Patří k nim změny na kůži a sliznicích, postižení tepen (hypertenze, hyperlipidemie, arterioskleróza, infarkty, ikty), poškození ledvin a jater, očí (retinopatie, šedý zákal), žil (potrombotický syndrom, varikózní komplex, bércový vřed, tromboflebitidy), nervů (mono- a polyneuropatie), kloubů (artróza) a tkání (mimokloubní revmatismus). Charakteristická je i porucha imunity (imunodeficience), podmiňující častější výskyt místních i celkových infekčních onemocnění a chronických zánětů, projevuje se i porucha vstřebávání a funkce řady vitaminů (zvláště C a E) a bioprvků (hořčíku, mědi, selenu, zinku a železa).
Základem každé léčby diabetu II. typu je správná dieta a omezení nadměrné tělesné hmotnosti. Je třeba omezit příjem tuků, zvláště živočišných, zatímco cukry mají tvořit 30 % energetického příjmu. K dlouhodobé kontrole hladin krevního cukru často vystačí perorální antidiabetika - sulfonylmočovinové látky a nověji častěji používané biguanidy. Z biguanidů je nejznámější metformin, který nejen srovnává na normální hodnoty glykemii (zvyšuje vychytávání glukózy buňkami a její využívání uvnitř buněk), ale upravuje i narušený metabolismus tuků (triglyceridů a cholesterolu). Jeho účinek ale závisí na schopnosti těla tvořit inzulin. Nověji jsou, zvláště u otylých diabetiků, používány i thiazolidindiony (např. rosiglitazon nebo pioglitazon). Tyto látky - jiným způsobem než biguanidy - zvyšují citlivost (snižují rezistenci) svalových buněk na inzulin a podle některých nálezů i stupňují tvorbu inzulinu v beta buňkách Langerhansových ostrůvků a jeho sekreci do organismu. Při nedokonalé účinnosti uvedených léků se přistupuje k dlouhodobé, většinou injekční léčbě inzulinem, jsou ovšem hledány i možnosti dalších cest podávání inzulinu, např. ústy nebo nosem.
Cennou pomocnou metodou komplexní léčby diabetu II. typu mohou být preparáty systémové enzymoterapie (SET), které nabízejí šanci omezit svým působením rozvoj řady diabetických komplikací.
Předpokladem k tomu je známý vliv SET na zánětlivý proces a s ním spojené otoky, její vliv na reologické vlastnosti krve a ovlivňování procesů hojení, které jsou mimo jiné podmíněny také příznivým ovlivněním imunitního systému. Zkušenosti u pokusných zvířat s modelovým diabetem i u takto nemocných ukázaly, že systémovou enzymoterapií může být zbrzděn rozvoj arteriosklerózy, poškozující stav tepen (nedokrevnost dolních končetin - tzv. „diabetická noha“, infarkty a ikty), žil (trombózy a tromboflebitidy), očí (poškození sítnice, zákal čočky), ledvin (diabetická nefróza), kloubů (artróza), pojiva (mimokloubní revmatismus), kůže a dalších orgánů a tkání. Omezovány jsou i poruchou imunity podmíněné časté infekce a projevy předčasného stárnutí.
Vzhledem k výše zmiňovaným účinkům SET lze předpokládat i příznivé zásahy do patogeneze onemocnění (ovlivnění receptorů buněk a tkání pro inzulin, potlačení nežádoucích protilátek proti receptorům pro inzulin a proti inzulinu): Tyto hypotézy však vyžadují ověření dalšími experimenty i klinickým výzkumem.

Centrum klinické imunologie, Praha