|
reklama
| Jak skončily Vánoce v našem hudebním pokoji |
|
Jindřiška Smetanová |
| SANQUIS č.36/2004, str. 64 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Ano. Hudba je povznášející, pokud ovšem byt, kde jí nasloucháte, patří vám.-
|
|
Ano. Hudba je povznášející, pokud ovšem byt, kde jí nasloucháte, patří vám. A pokud neničí sousedy. Tahle pravda se samozřejmě nevztahuje pouze na hudbu, ale přesto bych se celé řady auditivních vjemů tentokrát přidržela, protože každý máme svého démona hudby a zvuků, který je všudypřítomný a vynalézavý.
Stalo se například v našem někdejším malostranském bytě, že se jednoho večera odkudsi začala ozývat nezvládnutá hra na trubku. Jedno bylo jisté: nevycházela z přilehlých bytů, ba ani z nejbližších dvorků a zahrad. Snášela se zkrátka shůry a jakoby z nebes.
Vedena těmi příznačně falešnými tóny jsem začala pátrat i na půdě našeho domu. Čím výš jsem stoupala, tím zřetelněji ke mně ty začátečnické pokusy doléhaly. Od majitelů mansardy nad námi jsem si tedy vypůjčila klíče k půdě, která má několik podlaží. K tomu nejvyššímu vedou schůdky jak do kurníku. Když jsem je zdolala a potom z vikýře pod samotným krovem vysunula hlavu, už jsem nejen slyšela, ale v posledním zákmitu dne i zahlédla onoho mládence, posedlého hudbou.
Seděl mezi komíny v úžlabí střech našeho domu a odtud měl krásný pohled na Čertovku. Jeho záměry určitě nebyly zlé. Rozhodl se zkrátka zvládnout svůj hudební nástroj a tím pádem stoupat k výšinám reprodukčního umění. Jenomže sousedé ho v zájmu svého duševního zdraví vyhnali rovnou na střechu.
Jeho samota byla vznešená, protože nikdo neměl odvahu lézt po komínové lávce za ním. Co jej ovšem nakonec zničilo, bylo Pražské kulturní léto. Pronajalo totiž toho roku zahradu Maltézského paláce jednomu z divadel, které za doprovodu technikou umocněné hudby a italských popěvků ve zvláštním provedení třikrát týdně provozovalo pod staletým platanem POPRASK NA LAGUNĚ. Nesmělý tón trubky na naší střeše neměl tedy v souboji s uřvanými reproduktory sebemenší šanci. Měli jsme upřímný důvod vyšívaného trubače v duchu odprošovat, ale on se urazil a uchýlil neznámo kam.
Tehdy mě poprvé napadlo, jak těžká je životní dráha skutečně špičkových hudebníků, pokud bydlí v běžných obytných domech. Jeden z nich mi to o něco později potvrdil. Líčil vytrvalé vzpoury sousedů, úděsnou kalvárii domovních schůzí i soudních obsílek. Nakonec sice došel svého štěstí a koupil si za hranicemi Prahy opuštěný domek v širém poli, jakousi bývalou katovnu. Jenomže v životě to mnohdy chodí úplně jinak. Jako třeba v našem bytě. Některé obvodové zdi dosahovaly síly až sto šedesáti centimetrů a uprostřed nich mohl nerušené deset hodin cvičit i Armstrong. Jenže mé vlastní děti k hudebnímu projevu netíhly. Neza-zpívaly bez chyby ani „Skákal pes přes oves“.
Ale přece jednou k nám zvláštní náhoda přivedla jakousi návštěvu. Ta si s úžasem prohlédla jeden z našich pokojů, který obnášel rovných dvaačtyřicet metrů čtverečních, a pokud jde o výšku, dosahoval čtyř metrů šedesáti. Nad jeho dveřmi visel emblém „Lyry s trubkou“ a kolem té se pnuly snítky vavřínu. ,,To vypadá vyloženě jako hudební motiv,“ podotkla správně ta paní. „Řekla bych, že kdysi v minulosti měl tenhle pokoj múzické poslání.“ I to se shodovalo. V našem domě, jak totiž dodnes hlásá pamětní deska, žil Josef Bohuslav Foerster. Ovšem jen do svých tří roků. „Nemáte ovšem pocit, že to znamení trubky a lyry vás trochu zavazuje?“ - chtěla vědět ta kultivovaná duše. „Máme. Ale nevíme k čemu. Naše děti nemají zkrátka hudební sluch.“
Návštěvu to nezviklalo. Zavedla naopak řeč na koncertní křídlo značky Josef Kern, Wien, které zdědila po tetě a rozhodla se pro nedostatek místa je prodat. Celkem za pakatel. Začala ovšem rozvíjet svůj plán promyšleně. Falešný zpěv prý zdaleka nevylučuje obstojnou hru na klavír. Důležitý je především smysl pro rytmus. „Ale ten vaše děti určitě mají,“ - usoudila skálopevně.
Připustila jsem to, protože často do něčeho rytmicky tloukly. Představa, že bych vrátila našemu hudebnímu pokoji alespoň část hudební minulosti, mě ponoukala a navíc mě zavazoval i řečený emblém. Nakonec jsem tedy podlehla a téhož týdne k nám četa speciálních stěhováků přivlékla rozlehlé monstrum. Hned poté jsem zjednala učitelku hudby. Bohužel - vydržela u nás pouhý měsíc a hned poté bez jakéhokoliv vysvětlení zmizela. Bylo to výmluvné. Zůstaly jen zklamané naděje a Josef Kern, Wien, který okupoval čtvrtinu pokoje.
„Kdopak tu u vás hraje?“ - projevoval při pohledu na monumentální rozlohu nástroje každý nově příchozí. Tvrdila jsem obvykle, že můj muž. Byla to sice pravda, ale tak jako tak usedal ke klavíru málokdy, aby za vlastního doprovodu čas od času zaburácel svým barytonem árii Heřmana z Pikové dámy, anebo přednesl ukrajinskou lidovku, která v úpravě Ludvíka Kuby a v mém překladu zněla asi takto: „Deštík, deštík, sází drobné mince. Já čekala, kdy se ozve Záporožec v síňce...“
Tak jako tak jsem se ovšem nezbavila dojmu, že s klavírem se k nám nastěhoval poměrně náročný cizinec. Ale jak čas ubíhal, přece jen překročilo práh našeho domova hudební nadání synovy nevěsty.
Hrála výtečně na housličky, ale protože zároveň studovala a čekala rodinu, pověsila ten nástroj prozatím na hřebík.
S houslemi to jde, ale s křídlem klavíru nikoliv.
Stálo, mlčelo a nehnulo se. Aby vůbec mělo ospravedlňující smysl, umísťovali jsme na jeho naleštěnou vrchní desku pokaždé o Štědrém dnu stromeček a gramofon, který nabízel Rybovu Vánoční mši.
Zatímco se ostatní decentně vyhýbali řešení toho problému, mě osobně jakási touha vedla k tomu, že jsem začala řešit otázku značně překážejícího klavíru. Zprávy z českých bleších trhů ovšem jasně naznačovaly, že akcie křídel s vídeňskou mechanikou jsou bez vyhlídky.
„Tohle si ovšem nikdo nevezme ani zadarmo,“ - sdělil mi tenkrát učitel školy pro ladiče, když napřed citlivými prsty slepce ohmatal útroby toho nástroje.
„S tím by mě vyhodil i topič z kotelny našeho ústavu. Máte tedy jediné řešení: Zavolejte Piano-Servis. Ten podnik se zabývá demolicí podobných značek,“ - řekl a nadiktoval mi telefonní číslo oné firmy.
Nikdy předtím mě nenapadlo, že existuje „antoušek“ na klavíry a jmenuje se „Piano-Servis“. Pokusila jsem se to jemně naznačit rodině. Měli nejspíš dojem, že přijede pohřební vůz a „Josefa Kerna“ pak odvezou zřízenci v černém ohozu.
Pán, který se bezprostředně po telefonátu dostavil, vypadal na úředního odhadce. Byl drobné postavy a měl výraz člověka těsně po žlučníkové kolice. Pod paží nesl aktovku značky Diplomat a v podstatě skoro nemluvil.
Přistoupil jednoduše ke klavíru, nadzdvihl jeho havraní křídlo, podíval se dovnitř a smutně pokyvoval hlavou. Pak k tomu nástroji usedl a položil ruce na klaviaturu. Ozvala se Mondschein-Sonate, neobyčejně rozvrzaná, ale přesto Mondschein.
Tvář toho muže se při každém rozladěném tónu - a takové byly téměř všechny - bolestně stáhla. Když dohrál, řekl, že je to na likvidaci.
„Kdy sem někoho pošlete?“ - zeptala jsem se.
„Proč někoho? Kvůli tomu jsem tady já!“ - pravil ten pán.
Otevřel diplomatku a vytáhl z ní velké kladivo, několik dlát, různé šroubováky, majzlík a štípací kleště.
„Pořád ještě máte čas si to rozmyslet,“ - poznamenal. Pak přešel k oknu a tři minuty se díval nostalgicky na dvůr. Mělo to funebrácký podtext posledního rozloučení.
„Nedá se nic dělat, začněte,“ - řekla jsem chladnokrevně. Ale dobře mi nebylo.
Pohodný z Piano-Servisu tedy zasadil křídlu první ránu. Byla přesná a mohla zabít i vola, kdyby stál v rohu našeho hudebního pokoje. Poté přeštípal struny a začal klavíru trhat klávesy jako zuby. Ovládal to řemeslo s dokonalostí chirurga. Teprve když potřeboval Josefa Kerna povalit na bok, aby mu odšrouboval nohy, požádal mě o spolupráci. Představa, že se někdo z rodiny náhodou vrátí a uvidí to zvěrstvo, mou spoluúčast na činu značně urychlila.
Málo naplat, už jsem byla komplic. Ke všemu účinlivý až hrůza! Když pak likvidátor opřel oddělené nohy klavíru o zeď, podal mi papírek s číslem.
„Tady máte telefon na jednoho taxikáře. Je to fanda na nohy od forte-pian. Sbírá je a buduje z nich na chalupě zábradlí ke schodům na půdu,“ - vysvětlil mi, vypáčil přitom kovový díl rámu a začal dlátem odtrhávat klíženou konstrukci dodělávajícího klavíru.
„Ale řeknu vám, že lidi uměli tenkrát dělat. Drží to jak helvetská víra,“ - pochvaloval si.
Těleso nástroje pomalu mizelo, ale hromada třísek rostla a hudební pokoj se začal podobat kůlně na dříví. V rohu u dveří se válel propletenec strun a vytrhané klávesy jsem skládala do prádelního koše.
„Pár si jich nechte, ty klávesy jsou prvotřídní úchytka k šuplátkům,“ - pravil „antoušek“ a utíral si orosené čelo. Zeptala jsem se, jestli bourání je jeho původní profese.
„Ne,“ - překvapil mě. „Chtěl jsem se původně stát klavírním virtuosem, ale mám v háji plotýnky. Musel jsem hraní nechat. Hudební výchova upadá a lidi potřebujou klavíry bourat a ne ladit. Tak se živím bouráním. Chce to pár grifů - a jakejpak byl Josef Kern?“
Vytáhl pak z diplomatky flanelový hadřík a kartáč, otřel nářadí, oprášil se, a já jsem vyděšeně zjistila, že se chystá k odchodu.
„A kdy odvezete tohle?“- ukázala jsem na hromady třísek.
„Vážená paní, my klavíry jen demolujeme. Uklidit si to musíte sama.“
Doslova šly na mne mrákoty...
I zželelo se „antouškovi“ mého zoufalství, a tak mi udělil pár užitečných rad.
„Ty třísky vynášejte před dům a kdekdo si je rád odnese na podpal. Struny po částech přidávejte do popelnic, ale dvě nebo tři si nechte na krájení knedlíků a za chvíli tu bude taxikář pro nohy. Takže to máme perfektně rozepsáno na účtu. Tolik a tolik za zdemolování piana podle připojeného dokladu a dál už jen cestovní paušál a ztrátový čas. A tady dole to, prosím, dvojmo podepište a já musím uhánět. Čekají mě ještě dva kousky...“
Zahlazování stop činu šlo poměrně rychle. A když se k večeru začala scházet rodina, byl pokoj podivuhodně prostorný a vzdušný. Okno jsem otevřela dokořán, aby případná duše zavražděného klavíru mohla odletět. Jen emblém s trubkou a lyrou dál visel nade dveřmi jako memento nadějí, které se odtud vytratily. Zdálo se mi, že na věky věkův. Nebyla jsem tehdy dost moudrá, abych pochopila, že rozsah jednoho života není žádným měřítkem pro schopnost sebeobnovy jakékoliv kultury, včetně té hudební. Začalo mi to docházet až časem, když se rozmnožil počet dětí mých dětí a ty najednou - světe, div se - ještě dřív, než uměly promluvit, už jasnými hlásky přesně napodobovaly předzpívanou melodii. Žasla jsem nad tím.
A tak se stalo, že o deset let později po tiché popravě klavíru se zničehonic objevil v našem hudebním pokoji stojan na noty a v rohu místnosti pod houslemi, zavěšenými na stěně, našlo své místo dětské cello. A zanedlouho do téhož bytu přivlékli stěhováci klavírní křídlo, přece jen uvnitř vybavené lepší mechanikou, a na tom křídle bez komandování a s potěšením muzicírovala moje malá vnučka, holčička o něco málo větší než kropicí konev, zatímco její starší sestra uvolňovala zápěstí levé ručky a s citem nacvičovala vibrato.
Ale co já? - ptáte se?
Někdy v roce 1986 jsem se koncem prosince v našem hudebním pokoji - jatá úctou - poklonila s půltuctem svých vnoučat dávným Pastýřským hrám, které s nadšením posbíral a zapsal brněnský Fejfalík. A stejně tak jsme my dospělí s houfem těch dětí i jejich kamarádů vyprovázeli blížící se Štědrý den spoustou koled, nad nimiž by srdce poskočilo i sběrateli Františku Sušilovi. Hrálo se u nás na kytary, housle, klavír, cello i zobcovou flétnu a já - někdejší barbar v oblasti hudby - jsem ťukala alespoň do bubínku. A nikdo netušil, že vlastně jakousi morseovkou vysílám zpět proti času omluvný telegram i tomu chudáčkovi „Josefu Kernovi, Wien“. A protože lidstvo, co živo jest, touží po happy-endu, mám v závěru dobrou zvěst:
Burzovní hlášení z pražských blešáků naznačuje, že zájem o klavíry opět stoupá
|
|
|
|
obsah čísla 36 |
 |
ročník 2004 |
|
témata |
|
|
