|
reklama
| Wald Acceptance |
|
Benjamin Kuras |
| SANQUIS č.37/2005, str. 55 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| „Jako psa ke kandelábru je vztah novináře k politikovi,“ napsal už někdy v 30. letech dvacátého století nestor americké politické žurnalistiky Henry Louis Mencken, jemuž vděčím za objev, že neexistují žádné důvody, proč by kdokoli měl být vůči politikům zdvořilý, tím méně uctivý či dokonce bázlivý.
|
|
Takže co laskavým udělovatelům této prestižní ceny připadá jako občanská odvaha, se mně díky Menckenovi jeví jako samozřejmá součást žurnalistického řemesla, asi jako se tlučení smetany jeví výrobcům másla, kteří se taky nepozastavují nad obavou, že by se ta smetana jednoho dne mohla naštvat a dát jim pár facek. Jinak řečeno asi patřím mezi ty, kteří se takzvaně odvážných činů dopouštějí nikoli z odvahy, nýbrž z blbosti, a to, co by se mohlo jiným jevit jako odvážné, dělají jen proto, že to jinak neumějí.
„Vláda se skládá z bandy lidí přesně stejných jako vy a já,“ pokračuje slavný Menckenův citát. „Nemají celkem vzato žádný zvláštní talent pro vládní činnost, mají pouze talent pro získávání a udržování politické kariéry. Jejich základním trikem k tomuto účelu je vyhledávat skupiny, které prahnou a baží po něčem, co nemohou získat, a slíbit jim to. V devíti z deseti případů je tento slib bezcenný. V desátém případě se splňuje oloupením pana A na uspokojení pana B. Vláda je zprostředkovatel lupičství a každé volby jsou předem pořádaná aukce uloupeného majetku.“
Za všechny novinářské úspěchy vrcholící získáním této vzácné ceny vděčím politikům a nekonečné inspiraci, kterou mně poskytují. Pokusím se je zde vyjmenovat, více méně v chronologickém pořadí, podle toho, jak, kdy a čím mě inspirovali.
Janu Kavanovi za vytrvalost, s jakou nosil svou hroší kůži na trh.
Pavlu Dostálovi za nesmrtelné výroky „lepšího ministra zahraničí nenajdeme“, „Karle, odpusťte nám“ a „soulož se nemá prodlužovat“. Za ten poslední výrok jsem mu vděčný dvojnásob, protože mě přiměl k napsání mé dosud nejlépe prodávané knížky Tao sexu, která je o tom, že soulož se naopak prodlužovat má.
Johnu Majorovi, jehož obliba zastrkávat si košili do spodků tak, aby spodky vyčuhovaly nad pasem z kalhot, by bývala měla šanci stát se celosvětovou módou u politiků, kdyby Major nebyl nejšedivějším premiérem všech dob, než ho v tom předstihl Špidla.
Billu Clintonovi, že povýšil lež na múzické umění výroky:
„Neměl jsem sex s tou ženskou - slečnou Lewinskou.“
„No, lhal nelhal - to záleží na tom, jak definujete sex.“
„Měl neměl, to záleží na tom, jak definujete měl.“
„Není pravda, že jsem lhal, nýbrž je pravda, že jsem neřekl úplnou pravdu.“
A vnesl do americké politické literatury novou optimistickou vizi pokrokové budoucnosti:
„Dokud budou Američané ochotni držet se za ruce, můžeme kráčet s jakýmkoli větrem.“
Tonymu Blairovi, že přeměnil celou generaci britských školáků v negramoty svým sloganem education, education, education, což se dá přeložit jedině jako učit se, učit se, učit se - a programem „výjimečnost pro všechny“.
Že jeho vláda selhala v 42 procentech svých cílů, závazků a předsevzetí, která národu vytýčila před pěti lety. Anglicky se jim říká targets čili terče, tedy něco, do čeho se musíme trefovat. Takže jsme se za pět let netrefili do 3570 terčů, protože nám jich vláda vytýčila 8500. Mezi těmi nesplněnými byly i takovéto radostně budovatelské:
Zmírnit chudobu ve světě na polovinu do roku 2015.
Zlepšit kvalitu života celosvětově.
Zavést ve všech státních nemocnicích koberce rovné a nepokrčené.
Omezit v Národním námořním muzeu počet spotřebovaných balíků fotokopírkového papíru o 3000.
Deportovat 30 000 ilegálních azylantů. Tam jsme se netrefili jednak proto, že už nebylo možné nikde najít nikoho, komu by se dalo dokázat, že je tu ilegálně, jednak proto, že by to stálo 6000 liber na azylanta, jednak proto, že by všichni přišli za pár týdnů znovu.
Blairovu náměstku Johnu Prescottovi, který v Blairově nepřítomnosti nastiňuje vládní politiku takto:
„Premiér jasně vysvětlil, že toto není záležitost, ve které se dospělo k rozhodnutí. Vyslovují se na to všelijaké názory a já si myslím, že bychom se měli raději soustředit na to, aby děti dostávaly čistou vodu.“
Úryvek z Johnova bodrého plkání v rozhlasovém interview, které si dovoluji citovat dál podrobně a doslova jako klenot politického orátorství. Šlo v něm o to, zda a proč se má táhnout na Irák.
„Toto je obava, toto je debata, opravdová obava a opravdová debata,“ uznal John a připomněl:
„Stále probíhá argument. Ve válce v Zálivu a jiných otázkách, parlament byl svolán a tyto věci diskutoval. Premiér řekl, že až se tato věc stane rozhodnutím, nebo až se tyto věci vezmou ve zvážení, tak o tom bude debata.“
Na otázku, kdy by ta debata mohla být, John odvětil:
„Parlament bude mít příležitost věc debatovat tak, jak se o tom rozhodlo. To neznamená, že to už je rozhodnutí, to ještě není rozhodnutí. To jsme vždycky takto v minulosti už, že. Chci tím říct, že to jsou věci, které parlament dostane příležitost debatovat.“
Jak to tedy bude s tím útokem na Irák, jestliže jej neschválí OSN, zeptal se reportér.
„No tak jsou různé výklady. Tož premiér se k rezolucím OSN jasně vyjádřil. Je jich celá řada, a jak jsme viděli v minulosti, diskuse vždycky probíhaly. Premiér jasně prohlásil, že ve vhodnou dobu bude diskuse v parlamentě, jestliže do té doby bude nějaké rozhodnutí.“
Takže přece jenom bude nějaké rozhodnutí?
„Bude to rozhodnutí jakéhosi druhu. Premiér udělá rozhodnutí. Proto je taky premiérem, a parlament se bude na této debatě podílet.“
A jak se na to díváte vy osobně?
„Já jsem zajedno s premiérem. Já myslím, že dělá správně, když říká, co řekl, a v tom jsem s ním zajedno.“
Milošovi Zemanovi za objev „teorie tranzitu z patologické společnosti na společnost normální“ - v němž se stále ještě nacházíme.
Za definici moderních Čechů jako „mutantů z totalitního chovu.“ Za upozornění, že všichni politici jsou šašci, kromě Miloše Zemana a Václava Klause, který byl jediný úctyhodný protihráč, jehož byla radost znovu a znovu porážet, ale protože už ho to neustálé vyhrávání nebavilo, nechal Klause vyhrát prezidentské volby.
Za objev, že „vláda nemá co mluvit poslancům do toho, jak mají rozhodovat o parlamentním rozpočtu, i kdyby se rozhodli, že se budou koupat v šampaňském“.
Také za napomenutí prezidenta Havla výrokem:
„Pan prezident by si měl dávat pozor na to, co říká, protože byl zvolen většinou jednoho hlasu, a to mého.“
A s výčitkou za to, že nás dostatečně nevaroval, že bez něho by to mohlo být ještě horší. Miloši vraťte se, vše je odpuštěno.
Václavu Klausovi za definici antikomunismu jako „povrchního, negativistického pohledu na svět, který sice velice silácky zastával některé evidentní nekomunistické postoje, ale ze kterého vůbec nevyplývalo, proč mu komunismus vadí a čím by měl být nahrazen“.
Za upřímné přiznání, že nezná „žádný způsob, jak rozlišit čisté peníze od špinavých“.
Za upozornění, že „hodnotit úspěch transformace není jednoduché, protože na to neexistuje nějaký teploměr, který si někam zastrčíte.“
Za vysvětlení, že „v privatizaci nám opravdu ani na chvíli nešlo o to, zda se udrží výroba budíků nebo dětských botiček“.
A konečně za poučku, že „etika je něco, co nelze vynucovat či přikazovat a jejíž nedodržování nelze trestat“.
Jacquesi Chiracovi za ujištění, že ne-existují „žádné okolnosti“, za nichž by Francii stálo za to za něco bojovat. Za napomenutí nových členů Evropské unie, aby nepromarňovali příležitosti učit se mlčet. A s přáním, aby byl prezidentem až do smrti a nemusel na stará kolena do vězení za finanční korupci, jejíž vyšetřování bylo zastaveno jen díky tomu, že se stal prezidentem, tudíž imunním.
Gerhardu Schröderovi - o němž němečtí novináři nesmějí napsat ani to, že si barví vlasy, nemluvě už vůbec o jeho čilém dívkaření - za to, že se mu podařilo vyhrát u německého soudu žalobu na britský list The Daily Mail za zveřejnění článku o jeho nové milostné aféře se známou televizní moderátorkou. Rozsudek byl k jeho velkému překvapení neplatný, protože za to, zda může německý soud na příkaz německého kancléře zakazovat britským novinám zveřejnění informací o záletnictví německého kancléře, se už jednou vedla dlouhá válka a Německo ji prohrálo. To už si ale pomalu nikdo v Evropě nepamatuje, protože podle nově přepisovaných evropských dějin byli všichni Evropané vždy milující se bratři.
Londýnskému starostovi Keňu Livingstonovi, který chtěl kdysi přejmenovat Trafalgarské náměstí na Mandelovo (konšelé mu to nakonec rozmluvili, ale jen taktak), za to, že letos věnoval 400 000 našich liber na antikapitalistický kulturně filozofický festival zvaný Evropské sociální fórum, který „hledal alternativy k destruktivním silám kapitalismu“. Taky jste si na něm mohli koupit vzácný artefakt, totiž Che Guevarovu odvlhčující pásku na čelo za socialistickou cenu 10 liber. Zúčastnilo se ho 30 000 socialistů ze spolků se jmény jako Mezinárodní bolševická tendence, Anarchističtí teroristé, Kampaň solidarity s Bolívií.
Londýnská radnice pak vysvětlila, že Forum podpořila proto, že jeho obsah splňuje její strategické cíle, jako je například sociální inkluzivita, což je pojem znamenající, že nikdo nikoho nesmí odnikud z jakýchkoli důvodů vylučovat, pokud ho předem neoznačí za třídního nepřítele.
Neillu Kinnockovi, jednomu z nejneúspěšnějších britských politiků všech dob, strůjci dvou labouristických volebních porážek a následně evropskému komisaři pro potírání finančních podvodů, - za to, že se mu zdařilo žádný podvod nevypátrat, a místo toho vyházet všechny dotěrné úředníky, kteří ho s informacemi o podvodech obtěžovali. Za tyto zásluhy je po návratu z Bruselu povýšen do Sněmovny lordů.
Johnovi Kerrymu, demokratickému prezidentskému kandidátovi, který se před volbami vyznamenal, když si mezi loveckými voliči zahrál na jednoho z nich, jak už to kandidáti rádi dělají.
„Musím říct, že jeleny,“ odpověděl na otázku, co nejraději loví, z obav, že by ho nezvolili, kdyby se přiznal, že neloví. „Chodím do lesů se svou spolehlivou dvanáctistřelovou dvouhlavňovkou a plazím se po břiše. Tomu panečku říkám lovení.“
Rozesmál tím pár opravdických lovců, kteří věděli, že na jeleny se střílí vstoje zpoza stromu.
Mladistvě elegantnímu a světácky usměvavému Stanislavu Grossovi, že dokáže diváky bavit recitováním číslic a statistik nesouvisejících s realitou, aniž by je vteřinu nudil, ale taky aniž by si dokázali pamatovat, co jim právě řekl. Dále za to, že se mu daří být tak dobrým klonem Tonnyho Blaira a mistrně před námi tajit, co vlastně myslí upřímně.
A nakonec si dovoluji vyslovit lítost a výčitku na adresu celé ODS, že se jí už několik let nedaří nacházet politiky, z nichž by se dala dělat sranda, a doufám, že to brzy napraví, chce-li si ještě někdy zavládnout.
|
|
|
|
obsah čísla 37 |
 |
ročník 2005 |
|
témata |
|
|
