|
reklama
| Heterosexuální hrdina |
|
Jefim Fištejn |
| SANQUIS č.36/2004, str. 5 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Národové mívají zvláštní zvyk: vybájit si mytologický obraz svých hrdinů a uctívat pak rukodělné mýty jako svátost nejvyšší. Tento zvyk přežívá dodnes a je silnější než všechny tzv. sdílené lidské hodnoty.
|
|
Napadlo mě to, když jsem slyšel o kuriózní žalobě, kterou právníci jménem řeckého státu podali na amerického režiséra Olivera Stonea, jenž nedávno hodil na stříbrná plátna své poslední dílo - film o Alexandru Makedonském. Řecká veřejnost je pobouřena tím, že ve filmu „Alexandr“ je její národní hrdina vyveden jakožto bisexuál. Řeckým právníkům se nelíbí právě ta dílčí okolnost, že velký vojevůdce spával s muži. Tato půvabná žaloba je klasickou ukázkou nikdy nekončícího boje národní morálky s kosmopolitní.
Urážlivost Řeků je z mnoha důvodů nepatřičná. Za prvé, Řecko je členem Evropské unie a EU je světovou baštou politické korektnosti. Všichni máme v čerstvé paměti, jak Evropský parlament vypískal z Evropské komise italského kandidáta, papežského poradce Rocca Buttiglioneho za opovážlivé přiznání, že homosexualitě nefandí. Není sebemenší pochybnosti, že kdyby Oliver Stone natočil biják, v němž by hlavní hrdinkou byla kulhavá černošská lesbička, která konvertovala k islámu a adoptovala vietnamského sirotka, jenž přišel o nohu při výbuchu nášlapné miny, sklidil by takový film dlouhotrvající aplaus na všech evropských festivalech od Locarna po Benátky. Avšak „Alexandr“ je vyprávěním o svalnatém chlapákovi s veškerým mužským vybavením, o dobyvateli území a ženských srdcí. Přičemž je to hrdina zcela politicky korektní: za ženu nakonec pojme Baktrianku Roxanu, když předtím úspěšně porobí její vlast. Řečtí advokáti se tudíž projevují jako netolerantní homofobové.
Za druhé, homosexualita ve starém Řecku byla pokládána za normální sexuální orientaci mužů. Co víc: i kdyby se legendární vojevůdce občas pomazlil se svým milovaným ořem Bucephalem, ani to by nebylo hanebným překročením dobových zvyků. Jinými slovy, Alexandr vůbec nebyl reprezentantem jakýchsi sexuálních menšin. Ba naopak, ztělesňoval většinovou orientaci. Cožpak řečtí právníci neznají dějiny své země?
A za třetí, když se na to podíváme zblízka: jakým právem Řekové vůbec pokládají Alexandra Makedonského za svého národního hrdinu? Přišel ze severní ciziny, porobil hlavní řecké městské státy Athény a Spartu, pobořil spoustu kulturních památek. Byl synem Filipa Makedonského, který byl v antickém Řecku nezpochybnitelným zahraničním agresorem a plamenné řečnické výpady athénských vlastenců proti němu vstoupily do kultury pod pojmem „filipiky“. Jenže národ se nemůže obejít bez hrdiny, proto tuto roli často obsadí cizincem-dobyvatelem a natotata ho zbaví jakýchkoli znaků vnímaných jako záporné.
Vůbec, galerie národních hrdinů neomylně vypovídá o kulturní úrovni státu - neboť právě státní moc určuje složení oné galerie. Není divu, že dnešní Řecko doslova cizopasí na odkazu antiky. Každý pokus cizince natočit film o jeho národním hrdinovi (mimochodem, Stoneův pokus je teprve druhý v dějinách kinematografie) je vnímán jako atentát na národní dědictví. A když, tak hrdina nesmí jevit žádné známky záporných vlastností, morálních ani tělesných.
Na světě není plastický chirurg, který by svedl to, co dokáže národní mýtus. V hlavním městě Uzbekistánu Taškentu stojí efektní pomník jiného vojevůdce - Tamerlána, známého u nás také pod jménem Timur. Je tak trochu záhada, proč mimořádně krutý barbarský dobyvatel, který se vypracoval z prostého loupežníka, se stal hlavním národním hrdinou této středoasijské republiky. On totiž v životě v Taškentu nebyl a hlavním městem své rozsáhlé říše učinil Samarkand, město povýtce tádžické, kde Uzbeci nikdy nežili. V místních sdělovacích prostředcích platí striktní zákaz zmiňovat se byť náznakem o tom, že Tamerlán silně kulhal, neboť jednu nohu měl od narození kratší. Jezdecká socha je v silně nadživotní velikosti, ovšem obě Tamerlánovy nohy mají na milimetr stejnou délku. Ve filmech místní provenience je kladen zvláštní důraz na to, aby herec ztvárňující kulhavou bestii měl pevnou a ráznou chůzi.
Vezmeme-li národní hrdiny mírumilovnější než uvedené příklady, zjistíme, že mají nachlup stejný algoritmus mýtotvorby a jejich skutečný život je neprodyšně tabuizován. Italský vlastenec a sjednotitel země generál Giuseppe Garibaldi je všude zobrazován s nápadně dlouhými vlasy. Dobová móda nevyžadovala takový extravagantní účes, a taky že ho Garibaldi nemá v pamětech současníků. Objevil se později, aby zakryl skutečnost, že slovutný válečník nemá uši - podle legendy o ně přišel, když ho argentinští sedláci nachytali, jak jim krade dobytek. Národní hrdina však musí být bezúhonný, a tak milosrdní buditelé domysleli Garibaldimu postranní lokny.
Žádné lékařské tajemství není střeženo tak přísně jako tajemství záhadných nemocí čítankových postav. Příčina smrti Vladimíra Iljiče Lenina byla snad největším vojenským tajemstvím sovětského státu. Poslední fotografické obrázky vůdce světového proletariátu tři čtvrtě století střežila za ocelovými dveřmi zvláštní ochranka. Žádné podezření vyplývající z pohledu na jeho těžce dementní tvář nemělo znehodnotit světlý obraz vůdce. Leninův sexuální život byl předmětem tak hlubokého utajení právě proto, že totalitní moc v něm viděla materiál pro pozdější mýtotvorbu, která se mohla ubírat libovolným směrem. Tuto moc budovatele národního mýtu cítil v sobě Stalin, když se vší vážností varoval Naděždu Krupskou: „Když se budete zpěčovat, soudružko, nechám vyhlásit, že jste byla jen konspirativní stranickou družkou soudruha Lenina, zatímco jeho pravou manželkou byla soudružka Inessa Armandová.“ Mýtická složka příběhu je natolik silná, že dodnes nelze s jistotou tvrdit, která z Leninových vztahových kombinací byla pravdou a která policejní legendou.
Vzápětí se samotný Stalin z tvůrce mýtu stal jeho objektem. Tak jako paťatý Lenin byl stavěn na obrněný vůz, aby mohl čnít nad davy, také podměrečný Stalin záhy dostal rysy legendárního obra, u jehož nohou se hemží vděčné národy. Retuš vyhladila jeho neštovičnou tvář, přidala čerň do vlasů, fonografy zbavily jeho řeč komického kavkazského přízvuku. Možná, že i zemřel proto, že nepatřil životu, ale mýtu: podle historických svědectví se tři dny potýkal se sílícími srdečními zástavami, leč žádný z ošetřujících lékařů si netroufl podniknout oživovací pokus, neboť nechtěl být tím poslem špatné zprávy, který, jak velí starodávný zákon, bývá obětován bohům.
Národní mýtus nikdy nemá chybu. Jsem dalek moralizování o tom, zda je to dobře nebo špatně - ze živých lidí vyrábět smyšlené hrdiny, fantomy zbavené krve a masa. Zajímá mě jiná věc: jak snadno se probudí barbaři ve zdánlivě civilizované části lidstva, jakmile se někdo dotkne národního mýtu a pokusí se o zpětnou transformaci fantoma v živého člověka.
|
|
|
|
obsah čísla 36 |
 |
ročník 2004 |
|
témata |
|
|
