O přesném datu jeho narození nebyl nalezen žádný záznam. Již od dětství slýchal svého otce hrát na housle a jejich zvuk mu učaroval. Možná to byly právě nově postavené housle z dílny samotného Amatiho, které svým zvukem předčily všechny stávající nástroje. Otec záhy rozpoznal chlapcovo hudební nadání a stal se jeho prvním učitelem. Podle dobového svědectví z roku 1713 byli syn i otec v té době počítáni mezi znamenité členy kapely u sv. Marka. Hudební vzdělání si Vivaldi rozšířil studiem hry na varhany a hudební teorie u úspěšného operního skladatele Giovanniho Legrenziho.
Přes zřejmé hudební nadání mu otec určil kněžské povolání a Antonio byl ve svých pětadvaceti letech vysvěcen na kněze. To, že musel záhy přestat sloužit mše, dokládají některé biografie rozšířenou historkou, že si během kázání odběhl od oltáře do sakristie zapsat hudební téma, které jej právě napadlo. Pak se vrátil a obřad dokončil. Jeho počínáním se zabývala i inkvizice, která naštěstí došla k závěru, že Vivaldi je hudebník, to jest blázen, a zakázala mu napříště mše sloužit. Skutečnost však byla mnohem prostší. Prochladlé kostelní prostory nesvědčily chatrnému zdraví mladého kněze. U oltáře jej přepadaly astmatické záchvaty, což byl pravý důvod pro to, aby byl zbaven povinnosti sloužit mše. Jako světský kněz se poté stal učitelem hudby v Seminario musicale dell´Ospitale della Pieta, nazývaného rovněž Konzervatoř Pieta, což byl v Benátkách útulek pro dcery svobodných šlechtičen. Dívčí orchestr tohoto ústavu se pod jeho vedením stal jedním z nejproslulejších v celé Evropě. Celoživotní působení v Benátkách přerušilo jeho tříleté angažmá „dvorního maestra di cappella“ (1720-1723) u prince Filipa Hesse-Darmstadta a také řada cest po Itálii a Evropě, kde koncertoval či spolupracoval při uvádění svých oper.
Vivaldiho přítel, známý dramatik Carlo Goldoni na něho vzpomíná jako na skvělého houslistu a pedagoga, vyhledávaného řadou renomovaných virtuosů, k nimž patřili i Benedetto Marcello a Carlo Tessarini. Jedinečnosti Vivaldiho skladeb si povšiml
i J. S. Bach, který zpracoval ve svých dílech řadu jeho témat a třináct jeho houslových koncertů transkriboval pro varhany.
První tištěná sbírka houslových koncertů
A. Vivaldiho „L´Estro Armonico“ op. 3 (Harmonické rozmary) vyšla již v roce 1711 v Amsterodamu. Po značném zájmu, který toto vydání vzbudilo, vyšlo i dalších Vivaldiho dvanáct houslových koncertů op. 4 „La stravaganza“ (Výstřednost) v letech 1713-1714 a posléze i nejslavnější sbírka „Il Cimento dell´armonia e dell´inventione“ op. 8 v roce 1725.
Ve stínu Vivaldiho instrumentálních skladeb, čítajících na 500 nástrojových koncertů (vedle početných koncertů houslových koncerty pro nejrůznější další nástroje, koncerty pro dva či více sólistů typu concerta grossa, jiné spíše jako sinfonie operního typu), sólových a triových sonát s kontinuem (asi 75 skladeb), zůstává jeho tvorba vokální. Jsou to jednak duchovní skladby, které napsal pro dívčí sbor v Ospendale v mezidobí let 1713-1719, kantáty, oratoria (Juda Makabejský) a více než 40 oper (z nichž je pouze 21 zachováno), komponovaných převážně pro benátské divadlo. Dlouholeté umělecké přátelství s jeho žačkou Annou Giro, která byla od roku 1726 hlavní protagonistkou jeho oper, spolu s narůstajícími finančními problémy spojenými s jeho činností operního impresária a značnými cestovními náklady (jeho doprovodná suita čítala 4-5 lidí) se pro něho staly osudnými. Vedle početných obdivovatelů, zvláště v době, kdy vydělával pohádkové částky, měl i mnoho nepřátel, k čemuž začasté přispívala i jeho výbušná povaha a atraktivní zjev s ryšavými vlasy, kterému vděčil i za své přízvisko „Ryšavý abbé“. Když se pak - vzhledem k Vivaldiho kněžskému stavu - o něho a jeho náklonnost k Anně Giro začala zajímat i benátská inkvizice a řada církevních hodnostářů jej začala pronásledovat, uražený a zneuctěný skladatel prodal většinu svých notových materiálů škole a odjel do Vídně. Doufal, že najde útočiště u svého příznivce, císaře Karla VI. Krátce po Vivaldiho příjezdu do Vídně však císař náhle zemřel a vzápětí vypukla válka o následnictví. Poslední naděje stárnoucího Vivaldiho zmizela v nenávratnu. K existenčním starostem se přidalo vážné onemocnění, kterému zakrátko podlehl. Ze záznamu v úmrtní knize u sv. Štěpána se dovídáme, že zemřel zcela sám ve velké chudobě 28. července 1741 a byl pohřben v hrobě chudiny. Spolu s ním i jeho dílo upadlo na dlouhá léta v zapomenutí.
Teprve objev profesora turínské univerzity Alberta Gentilia, který počátkem třicátých let 20. století našel rozsáhlou sbírku Vivaldiho rukopisů, čítající přes 300 koncertů, 14 oper a vokální i duchovní skladby, spolu se vzrůstajícím zájmem o barokní hudbu nastartovaly vpravdě celosvětovou oblibu tohoto benátského mistra.
Během šestatřicetiletého pedagogického působení v Ospendale vytvořil Vivaldi více než 200 houslových koncertů, které také sám poprvé uváděl. Udivující je rychlost, s níž komponoval. Sám tvrdil, že napíše koncert za kratší dobu, než kopista pořídí jeho opis. V tom měl jistě pravdu. Vždyť za svůj život zkomponoval na 770 opusů - přes koncerty pro nejrůznější nástrojové obsazení až po opery - a to vše vedle bohaté koncertní, pedagogické a manažerské činnosti.
K nadšeným příznivcům A. Vivaldiho patřil i český hrabě Václav Morzin, jenž při svém pobytu v Itálii svěřil kapelu, která jej doprovázela, do rukou Vivaldiho. Na objednávku hraběte napsal pak Vivaldi dvanáct houslových koncertů op. 8, které nazval „Il Cimento dell´armonia e dell´invenzione“ (Střet harmonie s invencí). Sedm koncertů z tohoto opusu má programní názvy (Mořská bouře, Radost, Lov) a první čtyři - „Le Quattro Stagioni“ (Čtvero ročních dob) - patří k Vivaldiho nejhranějším a nejoblíbenějším skladbám vůbec. Jednotlivé koncerty jsou uvedeny sonety, které jsou pravděpodobně rovněž dílem Vivaldiho.
Jejich verše jsou pak s obdivuhodnou bravurou a přesvědčivostí tlumočeny hudbou, aniž by šlo o pouhou ilustraci. Je až neuvěřitelné, s jak jednoduchými prostředky dosahuje Vivaldi svého záměru. Stupnice, rozložené akordy, jednoduché motivky spřádají v koncertech překvapující hudební obrazy, semknuté pevnou hudební formou, pulzujícím rytmem a pestrou harmonií.
Jak odlišná hudba v kontrastu s německým barokem! Proti filozofické hloubce díla Johanna Sebastiana Bacha, naplněného přísností protestantského chorálu, hudba prozářená sluncem a překypující životem v celé jeho rozmanitosti. Spontánnost hudebního projevu nacházela své naplnění i v improvizačním dotváření notového zápisu, který byl velmi jednoduchý. Nebylo zvykem označovat dynamiku ani další přednesové předpisy. Instrumentalista si je sám dotvářel podle vlastní fantazie. Notový zápis sloužil pouze jako vodítko k vlastnímu ztvárnění. Improvizačnímu umění barokních muzikantů se mnohem později přiblížila až hudba jazzová. Improvizace v hudbě pozdějších období by byla vážným prohřeškem, neboť skladatelé svůj záměr ve skladbě začali vymezovat podrobnou agogikou a mnoha přednesovými instrukcemi. S návratem obliby barokní hudby si začínají i interpreti postupně osvojovat improvizační praxi a uplatňovat ji při provádění této hudby. Jedním z nich je i protagonista uváděné nahrávky, houslista Bohuslav Matoušek, který svůj obdiv k dílu A. Vivaldiho vyjádřil ve svém vyznání:
Můj „přítel“ Antonio Vivaldi.
S jeho jménem jsem se setkal poprvé ještě jako dítě. V osmi letech jsem dostal od svého učitele za úkol nastudovat Vivaldiho houslový koncert a-moll. A láska „na první poslech“ byla na světě a přetrvává již 48 let. Dalším hnacím momentem byl pak koncert Henryka Szerynga, kdy jsem byl fascinován jeho provedením cyklu „Čtvero ročních dob“. Od té doby bylo mým velkým snem si tento nádherný cyklus zahrát. Ke splnění snu došlo v roce 1973, kdy jsem si „Čtveráky“ prvně zahrál v Pardubicích s tehdejším Východočeským státním komorním orchestrem za řízení Libora Hlaváčka. V té době ještě Vivaldiho hvězda zdaleka nezářila tak, jako k tomu došlo v pozdějších letech. Myslím si, že jsem byl svým způsobem průkopníkem a přispěl jsem patrně i ke znovuobjevení tohoto génia barokní hudby u nás.
Od té doby jsem hrál jeho koncerty a obzvláště Čtvero ročních dob již nesčíslněkrát, asi se vyvíjí i můj osobní pohled na jeho interpretaci. Nejsem úplným příznivcem takzvaného autentického přístupu, hraji jeho hudbu dnes, v této době, na relativně moderním nástroji, a tak hledám formu kompromisu mezi dobovou interpretací a dneškem.
Nahrávka s Janáčkovým komorním orchestrem z roku 1995 je mým prvním záznamem tohoto díla, později jsem je natočil ještě s Českou komorní filharmonií.
Dnes, s odstupem deseti let od této první nahrávky, mohu konstatovat, že můj vztah k hudbě Antonia Vivaldiho je stále vřelý, jeho fascinující hudbu hraji stále s nezměrnou chutí a interpretace „Le Quattro Stagioni“ je pro mne vždy velkým svátkem.
Nahrávka Vivaldiho Čtvera ročních dob je v diskografii ojedinělá tím, že - podle dávné představy skladatele - uvádí každou větu koncertu textem ozřejmujícím hudbu. Doprovodné texty čte Jan Hartl a nahrávka ze soukromého archivu B. Matouška jimi byla doplněna při masteringu ve studiu Múza pro toto vydání.
Janáčkův komorní orchestr vznikl v roce 1964 z předních hráčů Janáčkovy filharmonie Ostrava. Jeho uměleckého vedení se záhy ujal Zdeněk Dejmek, který svou strhující muzikálností, stylovým cítěním a systematickou precizní prací přivedl orchestr k vynikající úrovni a vtiskl mu osobitou interpretační tvář. Specialitou orchestru se staly skladby italského baroka. Úspěšně však interpretuje i díla klasická, romantická i moderní. Nemálo českých skladatelů vděčí tomuto tělesu za premiéru své skladby na významných koncertních pódiích celého světa.
Výčet koncertních zájezdů orchestru je nesmírně obsáhlý a vedle téměř všech evropských zemí zahrnuje opakovaně USA, Kanadu, Mexiko, Jižní Koreu a Japonsko. Janáčkův komorní orchestr vystupoval mj. s velkým ohlasem na festivalech Pražské jaro, Janáčkův máj, Moravský podzim a na mnoha festivalech v zahraničí. Počet rozhlasových, televizních a gramofonových snímků je soustavně doplňován novými nahrávkami kompaktních disků s českými i světovými předními instrumentalisty.

Zdeněk Zahradník