„Mám ráda například Chagalla. Před lety jsem si v Paříži koupila reprodukci jednoho jeho obrazu. Byla pro mě tenkrát tak drahá, že jsem další tři dny žila jen o rohlíkách a mléku,“ usmívá se. Nepočítáme-li její babičku, nadšenou ochotnici, je v celé rodině jedinou herečkou. Herečkou, která v roce 2006 získala cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře.

Po maturitě na Reálném gymnáziu v Hradci Králové vystudovala brněnskou konzervatoř. První angažmá dostala v Jihlavě, po dvou letech následovala zkušenost v divadle ve Zlíně. V roce 1952 ji osud nasměroval do pražského Realistického divadla, kde působila převážnou část svého života.
Pak ale přišlo setkání s významným divadelním režisérem Otomarem Krejčou. „V roce 1966 jsem od něj dostala nabídku do Divadla Za branou, které zakládal. Bylo to pro mě něco fantastického,“ vzpomíná. Když byla činnost divadla v roce 1971 z politických důvodů zastavena, odešla zpět k Realistům, ale – nikdy nezapomněla. Když se Otomar Krejča konečně mohl doma vrátit ke svému povolání a v roce 1989 své divadlo obnovil, Věra Kubánková ho zase následovala. Bohužel, nevstoupíš dvakrát do téže řeči. Divadlu Za branou II se nedařilo, nakonec to Otomar Krejča musel vzdát, vzdala se tedy i Věra Kubánková. Od té doby je v důchodu. Ovšem není penze jako penze...
V letošní sezoně účinkuje na třech pražských divadelních scénách - v Divadle Na Jezerce hraje v inscenacích Lásky paní Katty a ještě v Herzových Petrolejových lampách, ve Švandově divadle hostuje v představení Její pastorkyňa (roli stařenky Buryjovky ztvárňuje již počtvrté ve svém životě), a ještě má roli v Divadle na Vinohradech. „Když jsem před Vánoci točila televizní inscenaci a do toho zároveň zkoušela Její pastorkyňu, byla jsem docela unavená,“ přiznává. V čase, který jí zbývá vedle divadla, natáčení či zájezdů, odpočívá nejraději v přírodě, na chatě u Prahy. „Moje maminka tam kdysi sázela květiny a rýpala se v záhonech, a mě to vůbec nezajímalo. Až dnes cítím, že stále víc toužím právě po zeleni. Když mám nějaké trápení, příroda mi ho pomáhá léčit.“

Objevila jsem tajnou komnatu
„Mou první velkou a podle kritiků i úspěšnou rolí byla Alma ve Williamsově hře Léto a dým v Čechovových Třech sestrách v Divadle Za branou,“ vypráví Věra Kubánková. S tímto uznávaným představením v režii Otomara Krejči, které dosáhlo přes 200 repríz, sjezdil soubor na přelomu 60. a 70. let celou Evropu - od Itálie po Norsko.
Během let pak Věra Kubánková ztvárnila desítky rolí, z nichž převážnou většinu lze charakterizovat jako emotivní, psychologicky propracované a v jejím podání zároveň velmi přirozené postavy vážnější polohy. Snad až v nedávné době se občas charakter jejích rolí proměňuje: „V divadelní hře Pláňka F. G. Lorky v Divadle Na Prádle, kterou v roce 2002 režíroval Petr Hruška, jsem dostala roli smyslné stařeny, takového živlu. Objevila jsem v sobě komnatu, o níž jsem sama neměla potuchy. Vůbec jsem netušila, že něco takového můžu hrát. Vzpomínám, že když jsem v roce 1954 hrála první poválečnou Julii v Praze, režisér Karel Palouš mi po premiéře řekl: Ty budeš komická stará. Možná měl tedy pravdu...“
V poslední době dále hrála v inscenaci Divadla Radka Brzobohatého Nejstarší řemeslo (2002), v Divadle Na Prádle v režii Heleny Glancové v pásmu Shpil zhe mir a lidele in yidish (Klezmerská hudba a jidiš poezie, 2005), skvělé kritiky sklidila také inscenace O žlutém kopci, která se zabývá soužitím tří vnuček a babičky. Uvedlo ji v roce 2007 Divadlo Na Zábradlí.

Nečekaná popularita
Věra Kubánková spolupracuje již od 60. let s rozhlasem a dabingem (v roce 1999 dostala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu). Natočila množství televizních filmů, seriálů a inscenací (z poslední doby Zlá minuta, Cesta do Vídně a zpátky a další) i celovečerních filmů (např. Žiletky, Smradi, Hezké chvilky bez záruky, filmy FAMU). V současné době se pro televizní vysílání připravuje inscenace Polibek na cestu režisérky Zuzany Zemanové o lidech, kteří se najdou a porozumí si na sklonku života. Hereckým partnerem Věry Kubánkové je tady Stanislav Zindulka. Režisérka stárnoucí herečku „objevila“ přitom lehce nestandardním způsobem: viděla ji ve videoklipu skupiny Tata bojs k písni Virtuální duet. Kde se v něm Věra Kubánková vlastně vzala?
„Když mi tenkrát zavolali, odmítla jsem je s tím, že reklamy nedělám. Doma mi pak moji blízcí vysvětlili, kdo jsou Tata bojs a o co vlastně jde. Řekla jsem, že když mě budou moc chtít, ozvou se znova - a oni skutečně zavolali. Je to trošku komické, trochu smutné: díky Tata bojs mě ještě teď tak dvakrát třikrát do týdne poznají mladí lidé na ulici, v samoobsluze. Nikdo z nich neví, co všechno jsem v životě hrála, asi ani nechodí vůbec do divadla, ale kvůli tomu klipu jsem pro ně slavná.“

Herectví není jen talent
Ačkoli se sama jako divák do divadla také vypraví jen málokdy (představení jí nejprve musí doporučit nejméně tři různí lidé, kterým důvěřuje), mladou hereckou generaci přesto sleduje. Čtyři roky také učila na pražské DAMU. „Dlouho mě museli přemlouvat, protože herectví podle mě nejde naučit. Moc mě to nakonec obohatilo. Mohla jsem studentům předat své zkušenosti a upozornit je na vlastní chyby, aby se jich ve své herecké tvorbě vyvarovali. A vštěpovat jim, že v herectví je důležité řemeslo, že musejí zvládat techniku, správnou mluvu, že jen talent nestačí.“
Jak řekla herečka Martina Delišová před čtyřmi roky v rozhovoru pro Divadelní noviny, motivovat mladší generaci se neuvěřitelně vitální Věře Kubánkové skutečně daří: „Věra je mi vzorem. Líbí se mi poctivost, s jakou přemýšlí nad figurou a myslí s figurou. Je jí bezmála osmdesát let, ale její nasazení, elán a disciplínu postrádám u mnoha mladších kolegů. Stejně jako smysl pro partnerství. Věra se nenechá rozmělnit. Neřeší, jestli se dá po zkoušce stihnout ještě film nebo dabing. Prostě si jedno z toho vybere a to pak dělá pořádně.“