1/ Proč jste svůj román nazval Chvála oportunismu?
Je to název do jisté míry ironický, jeho výklad bych ale nechal na čtenáři. Určitě jsem nechtěl, aby se už v názvu polopaticky mluvilo o paláci. A protože v knize vyprávím o historii několika staletí - což je také historie měněných postojů, obratů, ových dob, kterým se všichni musí přizpůsobit, tak je jasné, že určité postupy se tady prostě opakují. Palác byl šlechtickým sídlem, improvizovanou pevností, kasárnami, ministerstvem zahraničí, sídlem říšského protektora, opět ministerstvem zahraničí - prodělal dějiny na vlastní kůži a musel se přizpůsobit. 2/ Proč jste za vypravěče a hlavní postavu zvolil zrovna Černínský palác? Černínský palác se zvolil sám. Pracuji v něm a pravidelně se účastním dnů otevřených dveří, jako dobrovolný průvodce. Poslouchal jsem sám sebe, jak odpovídám na otázky návštěvníků a najednou mě napadlo - co by tomu řekl on? V té chvíli jsem zažil něco prazvláštního. Jako by strop velkého sálu klesl, sestoupil ke mně... Palác začal vyprávět... nebo tedy dokázal jsem si představit, jak by asi mluvil. A ten tón, v tom už bylo všechno ostatní. Palác jako pozorovatel zvenčí mi navíc umožnil uvažovat, jak jsme my Češi vlastně na tom a co z naší historie vyplývá. 3/ Co vás nejvíc překvapilo, když jste naslouchal jeho vyprávění? Opakující se motivy v příbězích, které se v něm dějí po staletí. Často jde o ambice, které se tak docela nenaplní. O nedodržené slovo. O velkolepost, která se utkává s přízemností. To, jak palác dodává svým obyvatelům na lesku - ale nic to nezaručuje. Myslím, že Černínský palác vybízí, aby se každý ptal sám sebe, co je vlastně zač. 4/ O čem jste v souvislosti s Černínským palácem neměl vůbec potuchy a přišel jste na to, až když jste začal shromažďovat informace pro tuhle knížku? Nedovedl jsem si představit míru zranitelnosti Jana Masaryka v době převratu v roce 1948. To, jak někdo, kdo je ve vrcholné pozici, může tak docela osamět. Jeho zranitelnost byla přitom i velice osobní. Pokud k vám do ložnice vtrhne nad ránem komando, je to čirá hrůza. S tím souvisí míra rozpadu státu v době únorového puče. Moc zkrátka ležela na ulici. 5/ A který příběh z této knížky Vám Černínský paláce nevyprávěl? V románu se hodně zabývám obdobím kolem druhé světové války, Janem Masarykem a Reinhardem Heydrichem. Musel jsem si prostě napsat scénu atentátu a dobývání kostela v Resslově ulici, tomu jsem nemohl odolat - palác samozřejmě nebyl svědkem, nicméně stejně zůstal vypravěčem. Jeho pohled zůstává svérázný. Nezamýšlená souhra nastala s filmem Anthropoid. ... a jedna otázka navíc: Které místo máte v Černínském paláci nejraději a které vás naopak nejvíc děsí - a proč? I pro návštěvníky je asi nejzásadnějším místem koupelna v bytě Jana Masaryka, s osudovým oknem. Ovzduší je tam opravdu tísnivé. Stejně jako v sousedící ložnici. Líbezné je naopak předsálí Masarykova bytu - útulná prostora s malovaným stropem, klavírem v rohu a s úžasným výhledem. Tam člověk pookřeje. Ty dvě místa jsou přitom jedno vedle druhého.
| 
