Po tátovi zdědila také odboj. Zatímco on se k němu však musel těžce propracovávat, ona říká, že převzala „pouze“ štafetu. A už ji nepustila. Podepsala Chartu 77, své romány a povídky roky vydávala v samizdatu, své děti živila z platu uklízečky, ale byla vždy svobodná a nezávislá.
V roce 1994 stála u zrodu Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun. Pět let jezdila od věznice k věznici, od jedné soudní síně ke druhé, sledovala nejrůznější případy a upozorňovala na stránkách novin na přehmaty, chyby či nedostatky. Byla důsledná a nekompromisní. Koneckonců, tak jako vždycky.
Před lety jste napsala, že spolek Šalamoun vznikl z pocitu bezmoci a že ten postupem doby jen roste. Platí to i dnes, anebo se česká justice mění k lepšímu?
Dost se změnilo, snad trochu i naší zásluhou. Sama jsem však ze spolku Šalamoun odešla na podzim roku 1999. Byla jsem na ročním tvůrčím stipendiu v Německu a nemohla jsem na dálku sledovat soudní případy. Po návratu do Prahy už mi připadalo nemožné vstupovat do řeky, která mezitím změnila skupenství.

Co vám pět let v soudních síních dalo?
Utvrdilo mě v tom, že občanské spolky tohoto typu můžou působit jako záchranná četa, ale samozřejmě nemůžou dlouhodobě suplovat roli státu, protože na to nemají dostatečný aparát. My jsme v několika málo lidech zadarmo odvedli práci, která měla celospolečenské výsledky (např. záchrana Svatovítské katedrály) a která musela být provedena bez váhání, protože jinak by došlo k nevratným soudním výnosům. Měli jsme trénink z disentu, takže nám připadalo skvělé, že ty zkušenosti můžeme využít a že můžeme jednat veřejně. Snažili jsme se spolupracovat s médii, psali vlastní články a časem se nám podařilo „vychovat“ si okruh novinářů, kteří část práce pak převzali.

Ale já si vzpomínám, jak jste novináře také často a tvrdě kritizovali za to, že nedodržují presumpci neviny.
Nejde jen o presumpci neviny, ale i o nepřemýšlivé přejímání názorů nějaké silné skupiny. V době, kdy vrcholila kauza Katedrála, jsem byla pravidelnou přispěvatelkou do Lidových novin, které jsem mimochodem v disentu pomáhala zakládat. Po třech příspěvcích o katedrále mi bylo řečeno, že buď změním téma, nebo názor, a pokud ne, otisknou o mně dehonestující článek. Ukázali mi ho připravený v počítači, byl to bulvární blábol, a nakonec ho skutečně otiskli.

To je silná káva. Přešla jste ke konkurenci?
V době, kdy probíhalo hlavní líčení v případě Marty Chadimové, jsem uzavřela dohodu s Večerní Prahou, že budu o procesu denně psát šestnáctiřádkové zpravodajství. Vy, jako novinářka, si asi dovedete představit, jak je „snadné“ po osmi hodinách v soudní síni, kdy nesmíte mít magnetofon, sepsat z desítek stran čmáranic do rána šestnáct řádků, aby to před uzávěrkou měli v redakci.

Dovedu si to představit. A dovedu si také spočítat, že Večerní Praha má uzávěrku někdy za kuropění, takže...
... si také dovedete představit, jak můj život vypadal. Když jsem se večer vrátila z městského soudu a obstarala děti, lehla jsem si do vany, na vál na těsto jsem rozložila zápisky a několik hodin jsem
ze svědeckých výpovědí dolovala informace. Po této archeologické práci jsem se přemístila k psacímu stroji a do dvou do tří ráno jsem to zhuštěné svědectví přepisovala do šestnácti řádek. Vymyslela jsem si název: Proces den První, Proces den Druhý atd. Když jsem do redakce přinesla Proces den Sedmý, zavolal si mě šéfredaktor a řekl mi, že dostává stížnosti, že o té kauze píšu úplně jinak než ostatní deníky. Vysvětlila jsem mu, že to bude tím, že ostatní novináři přicházejí do soudní síně na hodinu a zapíšou jen detail, zatímco já jsem tam po celou dobu a dokumentuju uceleně. On to lidsky pochopil, ale naše spolupráce skončila. K soudu jsem však chodila dál a asi po půl roce jsem mohla sepsat dlouhý komentář. A pak jsem s ním chodila jako loudivý pes od jedné redakce k druhé a nikde to nevzali.

Tipnu si. Nakonec to otisklo Rudé... tedy, vlastně, Právo.
Byl to Petr Uhl, kdo mi řekl, ať to dám do Práva. Petra Uhla si vážím, mám ho ráda, protože je neměnný charakter. Ale „Právo“? Mám na to právo po té kampani, kterou Rudé právo kdysi vedlo proti mému otci? Zvažovala jsem celou dlouhou noc. A pak jsem jim to dala a oni to otiskli bez škrtů.

Co na to vaši přátelé z Charty?
Volalo mi ještě ten den několik rozhořčených souputníků z disentu, kteří se domnívali, že jsem něco poplivala a zradila. Kauzu osobně nesledovali a mě nebavilo každému zvlášť vysvětlovat, že lhostejnost je větší zrada než otištění článku v levicovém deníku s ošklivou minulostí, notabene, když jsem neměla na výběr. A tak jsem do rána napsala fejeton, po kterém mi volali znovu a omlouvali se a slibovali, že k soudu začnou chodit taky. Což někteří i splnili. Mezitím ale Chadimová v ruzyňské vazbě vážně onemocněla a situace se musela řešit abolicí, čili prezident proces stopl.

A rozpoutala se mediální vřava, jak má být.
Tehdejší prezident věděl, co tím rozpoutá, a přesto to udělal. Uvědomte si, že kvůli životu jedné celkem nesympatické ženy, kterou 99 % médií i čtenářů už odsoudilo, riskoval svou popularitu, a navíc si popudil silnou skupinu, pro kterou jsou pojmy milosrdenství, soucit a nepodjatost jen echovanými frázemi v kostelích. Právě v období této kauzy, při níž svědčilo i mnoho církevníků, jsem začala znovu studovat Bibli, abych vysledovala ten posun od prvotních křesťanů k naší dnešní blazeované utkvělosti. Díky tomu jsem pak dokázala napsat Beránka.

Beránek je historický román o Ješuovi z Nazareta. Tématem jste mě překvapila, ale teď už chápu. Jste asi typ spisovatele, který si potřebuje odpovídat na otázky, které v životě přicházejí. Jaké otázky jste si vlastně kladla, když jste začínala psát?
Myslela jsem si, že psaní je úkol pro nejstarší dceru, která zdědila psací stroj. Proto ty úplně první věci byly hodně v tátově stylu, a tedy nepřesvědčivé. Jako rozcvička ale splnily účel. Je dobré, když se začátečník učí od Mistra, jde to rychleji. Navíc tohle byl milovaný člověk a ovlivnil celý můj život.

Jaký byl váš otec?
Byl to výjimečný člověk, dělal výjimečnou práci a mě fascinovalo, že tu práci neodděluje od života a od rodiny. Dá se říct, že se na jeho pracovních záměrech podílela celá rodinná smečka. Táta měl štěstí, že moje maminka byla inspirativní, poetická a současně praktická a věrná bytost, která věřila v jeho talent a vytvořila mu harmonické podmínky. Kdyby si vzal sebestřednou intelektuálku, jeho dílo by nebylo tak rozsáhlé a kvalitní. Tvrdím totiž, že žádný jiný moderní český prozaik nevytvořil takový vějíř ženských postav rozličných charakterů a osudů. Nejde jen o soucit a pochopení těch hrdinek, ale i o vcítění se. Na rozdíl od básníků, kteří ženu opěvují a trpí pro ni, on uměl trpět s ní. A přitom jí ponechal důstojnost a sílu. V tom jsem chtěla pokračovat.

Vaše ženské hrdinky se často nacházejí v nekonvenčních situacích, ale mají v sobě hlubokou mravnost, až téměř antickou. Existují dnes ještě takové ženy?
Nepíšu přece scifi! Existují. Jsou všude kolem nás. Na rozdíl od antiky a středověku, kdy žena jen za výjimečných okolností mohla vyplout nad hladinu přísných tradic, mají dnešní přemýšlivé ženy svobodu volby. Pokud se ovšem narodily v příhodné zemi.

„Vyplout na hladinu“ se přesto každé nepodaří.
Některé ženy touží po tom, být především manželkami a matkami. To mi připadá skvělé, pokud manžel má stejný názor a je schopen rodinu finančně zajistit. Pamatuji si, jaký to byl bezpečný pocit, když jsem po návratu ze školy našla maminku doma a z kuchyně voněla polévka. Stejně úžasné ale bylo, když jsem večer usínala a z tátovy pracovny znělo ťukání psacího stroje. To bylo jako ťukání deště na okno, znamení, že svět je v pořádku, tatínek píše příběhy a já můžu spát. I moje tři děti milovaly zvuk psacího stroje. Když mi pak vyšla první kniha v exilovém nakladatelství, odnesla ji sedmiletá Mařenka tajně do školy, aby se soudružce učitelce pochlubila, že maminka sice ve dne uklízí, ale v noci píše romány.

Takže vás nikdy nestíhaly výčitky svědomí, že kvůli psaní zanedbáváte děti?
Já věřím, že děti touží po tom, aby jejich rodiče obstáli v konkurenci s ostatními rodiči. A taky věřím, že je možné jim tuto touhu splnit. V každém povolání totiž lze najít něco fascinujícího. Brala jsem své děti i na úklid v sobotním nebo nedělním ránu, kdy divadlo vonělo po včerejším představení, kulisáci rozebírali scénu a pak stavěli další iluzi. Můj rajon byl na druhé galerii. Procházela jsem s Mařenkou a pak i s Cilkou mezi sedadly, holčičky sbíraly papírky od bonbonů, já jsem luxovala, leštila zábradlí, zezdola z té propasti zněly pokyny jevištního mistra. Děti tu poezii vnímaly. Na mytí pánských toalet jsem je nebrala, to byla nutná próza. Tím chci říct, že i v zaměstnání, které člověk musí vzít kvůli vnějším okolnostem a které je takříkajíc pod jeho úroveň, není nic, co by vás mohlo ponižovat.

To se dobře říká silným a hůř to snášejí slabí. Jste šťastná povaha.
Zní to asi malicherně, ale v té době jsem úzkostlivě dbala o své ruce. Pracovala jsem v rukavicích, používala krémy, lakovala jsem si nehty. Ne snad z ješitnosti, ale spíš jsem chtěla ty ruce, které pak v noci ťukaly do stroje, vidět pěkné. I dnes, když si uvědomím pohyb prstů na klapkách počítače, cítím, že mám své ruce ráda. Je v tom radost nad tím, že ty ruce, které zapisují signály z mozku, to dělají půvabně. Neublížilo jim, že dvanáct let ždímaly hadr a živily rodinu, neublížilo to ani mé duši.

Hned za první román jste dostala Cenu Egona Hostovského. Co to pro vás znamenalo?
Kromě povzbuzení také tisíc dolarů. Rázem jsem si připadala bohatá. Chtěla jsem to oslavit se všemi přáteli, ale můj tehdejší partner Ludvík Vaculík mi to šetrně rozmluvil, a tak jsem cenu uložila ve spořitelně. Bylo to prozřetelné, protože brzy nato Ludvík onemocněl srdeční chorobou, a když ho propustili z nemocnice a zamítli lázeňské doléčení, vyzvedla jsem literární cenu ze spořitelny a objednala na týden apartmá v Puppu.

V Puppu? Ale v Karlových Varech
se neléčí srdce.
To mě nezviklalo, věděla jsem, že prostředí působí blahodárně na všechny orgány. Bylo to v zimě, zaparkovali jsme zachlístané embéčko, vyndali kufry, dvouletou Cilku a léčení započalo. Každý den po snídani jsme vykročili na kolonádu. Nejprve jsme si dali preventivní becherovku a pak těch zbývajících dvanáct pramenů. Po odpoledním klidu na lůžku jsme chodili plavat do odkrytého bazénu v Termálu, nad kterým se vznášela pára, přestože město bylo zasněžené. Pak kafíčko, oplatky, procházka a po večeři suchý šampus. Jednou jsem si z rozvernosti přiobjednala kaviár, noční služba ho přinesla v půlkilové piksle s azbukou, byl výtečný, ale Ludvíkovi nechutnal, protože ho prý blokovalo, že každé zrníčko stojí korunu. Cilka byla na kaviár nezletilá, a tak jsem to samaritánsky spořádala sama. Hostovský byl světový český spisovatel a jeho americká žena, která tu cenu po jeho smrti zavedla, byla úžasná bytost. Na tu rodinu nedám dopustit!

Jakou cenu pro spisovatele byste zavedla vy?
Založila bych Nadaci Jana Procházky a ta by každoročně udělovala stipendium jednomu českému spisovateli (či spisovatelce) nad dvaačtyřicet let.

Proč zrovna tahle věková hranice?
Můj otec zemřel ve 42 letech. Pro cenu bychom vybírali autory, kteří už vydali dobrou knihu a kteří mají téma na další, ale nemají dost peněz, aby mohli rok psát. Já sama, po zkušenostech se stipendiem od bavorské vlády, vím, že když má zralý autor téma a z nebe mu spadne rok, kdy nemusí myslet na zajištění rodiny, dokáže napsat věc, kterou by za horších okolností nenapsal. Jde o to, aby nepřerušil to soustředění.

Už jste se o tomto záměru někde zmínila?
No zdali! Říkám to každému na potkání. Dobré zprávy se mají šířit, je to povzbudivé. Znáte možná to ruské přísloví: Pán slíbil kožich. Už to slovo hřeje!

A co hřeje vás, co vám dává sílu? Působíte křehce žensky a přitom nezdolně.
Mám křehkou kostru, ale ne povahu. Nesmyslím si ale, že zneužívám toho prvního dojmu, té, jak říkáte, ženskosti. Jednám s lidmi na úrovni, která jim vyhovuje, chci, aby se v kontaktu se mnou cítili dobře. Kdysi jsem dělala také pošťačku, pak uklízečku, šatnářku, lepila jsem těsnění na okna, prodávala buřty a pivo, později jsem jezdila do věznic,
se synem jsem opakovaně pobývala v léčebně pro astmatiky, prožila jsem hodně výslechů, sledování, byla jsem zatčena při demonstraci, prostě, můj život neprobíhá ve skleníku a já se už umím obléct do každého počasí. Nicméně určitá naivita mi zůstala. Líbí se mi, když mi syn vysvětluje kosmické teorie, baví mě, když čerstvě vdaná dcera mateřsky zkoumá moje milostné záměry a bojí se, abych nenaletěla. V době, kdy nepíšu, umím být pro každého takovou, jakou mě chce mít. Ovšem když píšu, tak rodina přestane existovat. Nemají nárok ani na oběd.

Jako svobodná matka jste porodila dvě dcery a syna. Vdala jste se až pak. To byl program?
To byl omyl. Měla jsem zůstat svobodnou. Já nejsem typ vhodný pro manželství, což se rychle projevilo. Ale na rozvod vzpomínám ráda. Byl to jediný soudní proces, který jsem prožívala jako přímý účastník. A ne jako novinářka. Díky rozvodu vím, jaké pocity může mít svědek, případně obžalovaný.

Vaše texty jsou nabity dramatickými situacemi a vztahy, až se zdá, že píšete jeden příběh. Ten svůj.
Moje příběhy jsou, jak se říká, ze života. Nejenom mého.Vždycky jsem měla přátele, kamarádky, ale často stačilo zaslechnout útržek rozhovoru na chodníku a fantazie se rozběhla. Mnoho povídek jsem napsala za jednu noc. Některé příběhy se ale vzpouzely. Stalo se mi i to, že jsem desetistránkovou povídku psala půl roku.

Jak se příběh vzpouzí?
Někdy kolem mě projde epizoda. Vím, co se stalo, ale nevím proč. A tak se snažím vcítit se do toho člověka, doplnit si celý jeho předchozí neznámý život. Ale nepředstavujte si, že sedím a dumám. Prozaik si své téma nosí v hlavě, obrušuje ho a přitom je schopen třeba žehlit nebo luxovat. Vařit nejde, protože vaření je tvůrčí práce. Ráda promýšlím příběhy při procházkách, při jízdě tramvají, ve vlaku.

A píšete jako váš otec v noci. Psaní je také velká samota, že?
Psaní je osamělá záležitost. Nevím, jestli malíř může malovat, když jsou v ateliéru lidé, ale mně vadí i hlasitější hovor ve vedlejším pokoji, takže si často pouštím hudbu jako clonu. A někdy se pak hudba stane součástí inspirace, není jen kulisou. Nejde jen o navození určité nálady, ale i o rytmus. Při práci na Beránkovi jsem si uvědomila, že se moje postavy pohybují téměř pořád v plenéru, tedy rytmem kroku, a tak jsem si ve výprodeji koupila spoustu cedéček s klasickou hudbou, protože ta moderní k tomu nešla. Ale úplně nejskvělejší byly prostinké gotické melodie píšťaly nebo renesanční drnkání. Mozart se hodil spíš k psaní dialogů, Dvořák zase
při popisu krajiny. Beethovena jsem použila asi třikrát, když jsem potřebovala pocit mrazení.

Vy tedy nejste troškař!
Však netvrdím, že jsem. A Beránka považuju za své životní dílo, je to freska. Nic lepšího už asi nenapíšu. Psala jsem to v Bamberku a připadala jsem si jako maratonský běžec. Ten taky odložil svou zbroj, aby mohl běžet ze všech sil. Na rozdíl od něj jsem to přežila. I když ty poslední týdny, už v Praze, kdy nakladatel obrazně řečeno podupával za dveřmi, trochu o život byly. Ale to je cena, kterou jsem zaplatila jako samozřejmost za to veliké štěstí, které mě potkalo v pravý čas.

Mluvíte o tom s vášní. Psaní je tedy..
... každé umění je vášeň! Zkultivovaná formou. Dnes existují školy, kde se studenti učí psát beletrii, divadelní hry a snad i básně, ale inspiraci vás nikdo nenaučí. Inspirace vyvěrá z toho, mít otevřené oči a být posedlý touhou vyjádřit to viděné a předat to. Nemusí to být jen kladné věci, spisovatel je často i jakýmsi prorokem nebo varovatelem. Nicméně já si nikdy nepřestanu myslet, že literatura má (třeba skrytě) svět zlepšovat. Že má čtenáře spíš povzbuzovat než deptat.

A co když sám autor potřebuje povzbuzení?
Pro někoho je psaní terapie, pro jiného obhajoba, další chce prezentovat svou povahu nebo vzdělanost, někdo chce bavit nebo strašit, jiný je plný nostalgie... Existují stovky důvodů, proč lidé píšou knihy. Zatímco důvod, proč lidé beletrii čtou, je vlastně jenom jeden.

A to?
A to, že potřebují mít přítele.

Ptala se Irena Jirků
Foto archiv Lenky Procházkové
Lenka Procházková
- se narodila 24. března 1951 v Olomouci jako nejstarší ze tří dcer spisovatele Jana Procházky
- na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy absolvovala v roce 1975 na katedře teorie kultury, protože ze žurnalistiky ji předtím z politických důvodů vyloučili. O dva roky později podepsala Chartu 77
- dvanáct let se živila jako uklízečka v tehdejším Tylově a Smetanově divadle, věnovala se svým třem dětem a psaní.
- do české literatury vstoupila románem Růžová dáma (1980), za nějž v roce 1983 získala Cenu Egona Hostovského. Až do roku 1989 její knihy vycházely jen v exilových nakladatelstvích nebo v samizdatu
- po roce 1989 je nadále občansky velmi angažovaná; pět let působila ve spolku Šalamoun, který sleduje českou justici a s jehož členy se snažila pomáhat řadě nespravedlivě stíhaných lidí. Nakladatelství Wald Press ji v této souvislosti udělilo cenu Wald Press AWARD pro rok 2002
- v posledních třech letech pracuje pro ministerstvo zahraničí, v současné době je českým kulturním atašé v Bratislavě.
- mimo jiné vydala romány Oční kapky (1982), Smolná kniha (1989), Beránek (2000) a několik sbírek povídek, knižně vyšla také její filmová povídka
Pan ministr. V České televizi a v rozhlase podle jejích scénářů natočili několik inscenací a her
- v Bratislavě píše další román