To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. V něm se shromáždí sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. (Zjevení Janovo 21,23–27, Český ekumenický překlad)

Velkolepý závěr celého biblického příběhu, celých členitých a propletených dějin vztahu člověka k Bohu, vrcholí v obraze Nového Jeruzaléma, nového a zduchovnělého světa, do něhož vejdou lidé, kteří v něm budou schopni žít, „ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života“.
Z celého biblického poselství i z jednotlivých biblických výpovědí jednoznačně vyplývá, že možnost vstoupit do Nového Jeruzaléma, zmíněné zapsání do knihy života, je záležitostí individuální. Nikdo není do knihy života zapsán na základě své skupinové příslušnosti — svého původu či pohlaví, svého národnostního, jazykového či kulturního zařazení, ba ani svého přihlášení k určitému politickému nebo náboženskému proudu — nýbrž proto, že jeho zcela osobní a konkrétní činy obstály před pohledem posledního soudce (Zj 20,13). Právě tak ovšem nikdo nebude zavržen proto, že patří k nějaké „zavrženíhodné“ skupině, nýbrž opět jen proto, že zcela osobně a konkrétně vraždil, cizoložil nebo lhal, že byl zbabělý nebo nevěrný, že si liboval v nečistotě, šířil jed nebo se skláněl před modlami (Zj 21,8).
Do tohoto obrazu shromažďování lidských individualit, které dozrály pro nový svět, ovšem najednou zaznívají slova o národech, které budou žít ve světle Beránkově, a o slávě a cti národů, která se má v apokalyptickém městě shromáždit také. Pokud do města vstoupí jen jednotliví lidé, mohou národy ve světle Beránkově žít jen skrze tyto jednotlivé lidi, a jen v těchto jednotlivých lidech může do města vstoupit jejich „sláva a čest“. Jsme osobně povoláni ke vstupu do Nového Jeruzaléma, ale s sebou si očividně smíme, ba máme přinést něco, co přinejmenším zprvu není naše, nýbrž skupinové.

Čtyři druhy národa
Národy, o kterých se takto v závěru Apokalypsy hovoří, jsou v řeckém originále označeny slovem ethné (v jednotném čísle ethnos). S obecným významem tohoto slova se i v češtině setkáváme ve slovech z něho odvozených, jako je „etnikum“, „etnický“ nebo „etnografie“. V biblickém kontextu však mají „národy“ význam specifičtější — je to souhrn všech lidí a kultur, které nepatří ke svatému lidu Hospodinovu, element zprvu cizí a nepřátelský, snažící se Izraelity zničit, nebo aspoň svést z pravé cesty, a teprve v prorockých vizích postupně nalézající cestu k jedinému Bohu. Pokud si vybavujeme některé biblické citáty, kde se hovoří o „pronárodech“ nebo „pohanech“, pak na těchto místech najdeme v řeckém textu právě výraz ethné, v hebrejštině pak gójím. Ano, gójové jsou vlastně „národy“, a právě jejich „národnost“ jim brání v tom, aby se připojili ke svatému lidu a k Hospodinu.
Slovo ethnos, resp. ethné se vyskytuje v textu Zjevení Janova celkem dvaadvacetkrát. Na patnácti místech  jsou to „národy“, „pronárody“ nebo „pohané“ v popsaném biblickém smyslu, tedy ona část lidstva, která ještě nenalezla cestu k Hospodinu, ovšem která se v závěru, jak jsme viděli, rovněž ocitá v jeho blízkosti a vnáší dokonce jakousi tresť svého „pohanství“ i do Nového Jeruzaléma. Na zbylých sedmi místech je však tento výraz použit v jiném významu — ne jako univerzální označení pro společenství lidí, kteří nepatří k Božímu lidu, nýbrž jako pouze jeden ze seznamu možných typů společenství, do něhož může člověk náležet. Na třech místech  má tento seznam osobitou podobu, k níž se ještě vrátíme. Na čtyřech místech  se však — v různém seřazení — vyskytuje jakási standardní čtveřice:
Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. (Zj 7,9)
Když nahlédneme do orginálu, zjistíme, že slovo ethnos se tu neskrývá za českým výrazem „národ“, nýbrž je přeloženo jako „rasa“. Autoři Českého ekumenického překladu potřebovali především vystihnout různorodost skupin, z nichž pochází onen nesčíslný zástup svatých, a zvolili vyjádření znějící v češtině poměrně přirozeně i jasně. České „rasa“ ovšem řeckému ethnos významově neodpovídá, a ptáme-li se, co biblický text vypovídá o národech, pak se nemůžeme spokojit s přirozeně a jasně znějícím vyjádřením, nýbrž musíme hledat co nejpřesnější významy jednotlivých slov.
V řečtině na tomto místě nalézáme slova ethnos, fylé, laos a glóssa. Pokud bychom některé z nich chtěli přeložit „rasa“, pak by to bylo slovo fylé. To se nejčastěji překládá jako „kmen“, a obecně vyjadřuje skupinu lidí, kteří jsou pokrevně příbuzní nebo se vyznačují nějakým společným tělesným znakem, tedy též rod nebo rodinu, plemeno nebo rasu, ale také odrůdu či pohlaví. Oproti tomu ethnos nesdružuje lidi na základě tělesné příbuznosti nebo podobnosti, nýbrž na základě společných zvyků, mravních pravidel či způsobu života. Pokusíme-li se to vyjádřit dnešními pojmy, může ethnos znamenat určitou kulturu, ale též subkulturu, národopisnou oblast, nebo dokonce společenskou třídu. Slovo glóssa pak označuje víceméně totéž na úrovni mezilidské komunikace. Běžně je překládáme „jazyk“, ovšem v řečtině se mnohem častěji než v češtině používá též ve významu lidského společenství spojeného společnou řečí, a to v širším i v užším smyslu. Tímto slovem bychom tedy mohli označit jak určitý národní jazyk, tak všechny lidi mluvící tímto jazykem, ovšem také uživatele celé skupiny jazyků, které jsou vzájemně srozumitelné — jako čeština se slovenštinou či jazyky skandinávské — nebo naopak uživatele určité dílčí podoby jazyka, jako je nářečí nebo profesní žargon.
Zbývající výraz laos je našimi dnešními pojmy uchopitelný asi nejhůře. Souhrnně bychom mohli říci, že je to označení pro skupinu lidí spojených stejnou vůdčí myšlenkou. To přinejmenším částečně platí i o nejužívanějším českém překladu „lid“, v němž navzdory vší historické korupci dodnes cítíme určitý ideální náboj, který schází synonymům jako „lidé“ nebo „národ“. V Bibli se řecké laos (a jeho hebrejský ekvivalent am) objevuje zejména jako označení svatého lidu, vedeného jedním Bohem a jedním Zákonem, v protikladu k již zmiňovaným ethné (gójím), pohanům roztříštěným do množství vzájemně protikladných kultů a kulturních schémat. Slovo však může znamenat téměř jakoukoli skupinu spojenou společným usilováním, tedy třeba cech nebo vojenský oddíl, ale také politickou stranu nebo náboženskou obec, to znamená lid navštěvující týž chrám, vzývající totéž božstvo, společně se účastnící bohoslužby (z této souvislosti se do češtiny dostala slova „laik“ a „liturgie“, která jsou od laos odvozena). Z kontextu citovaného místa je poměrně jasné, že zde není míněno profesní ani vojenské uskupení, nýbrž právě onen „lid stejného přesvědčení“. Překlad „lid“ se tu ovšem dost dobře použít nedá — jednak čistě formálně, protože toto slovo v češtině netvoří množné číslo, jednak významově, protože sice i v češtině můžeme říci „lid“ ve smyslu shromážděných věřících, ale méně už například ve smyslu skupiny lidí majících stejné přesvědčení o tom, jak má být uspořádána lidská společnost.
Z těchto významových pozorování je jasné, že nemáme-li v překladu Zjevení Janova nahradit jediný biblický verš celým vysvětlujícím traktátem, bude se nutně jednat o překlad nepřesný a v jistém ohledu zavádějící. Přesto se můžeme pokusit nahradit některé z výrazů v českém překladu tak, abychom se myšlenkově i pocitově o něco přiblížili originálu:
Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech kultur, kmenů, vyznání a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou.
Máme před očima čtyři různé druhy lidského společenství — uskupení na základě sdílené kultury, pokrevní příbuznosti, stejného přesvědčení a společného jazyka. Každý z těchto čtyř pojmů bychom v češtině mohli v příhodném kontextu vyjádřit slovem „národ“, žádným z nich se však nedá náš dnešní pojem národa nahradit. Spokojíme se proto zatím s uvědoměním, že každý z těchto čtyř pojmů označuje určitý způsob prožívání světa, sdílený s jinými lidmi — že máme svůj kulturní, genetický, ideový a jazykový „národ“, a že ať je tento „národ“ jakýkoliv, biblická zvěst s námi počítá a očekává, že něco z tohoto svého „národa“ si přineseme s sebou i do Nového Jeruzaléma.

Různorodost národů
Čtyři druhy lidského společenství, vyjádřené řeckými slovy ethnos, fylé, laos a glóssa, se mezi sebou na úsvitu lidských dějin shodovaly — kultura, do které člověk náležel, byla tvořena lidmi, s nimiž byl fyzicky příbuzný, s nimiž pěstoval tytéž ideje a s nimiž hovořil stejným jazykem, zatímco „cizinec“ mu byl na všech těchto úrovních cizí. Postupem času však tato shoda slábla, takže už v době sepsání Apokalypsy mohli lidé, kteří sdíleli ethnos, být velmi rozliční svým původem, náboženstvím i jazykem, stejně jako společná fylé, glóssa nebo laos už zdaleka nezaručovaly podobnost zbylých složek. V dnešní době je tato různorodost ještě mnohem výraznější, takže krom zcela zapadlých přírodních kmenů už nenajdeme lidská společenství, která by byla „národem“ na všech čtyřech úrovních zároveň. Každý jsme geneticky, kulturně, jazykově a ideově spojeni s určitými dalšími lidmi, ale pro každou z těchto našich „národností“ jsou to lidé jiní.
Zpravidla pro nás nebývá těžké vzít tuto skutečnost na vědomí, dokud je formulována takto obecně, avšak v konkrétních případech stále lpíme na představách, které ztratily svou aktualitu už před několika tisíciletími. Tak se například stává, že jakožto lidé hovořící dnes česky, tedy slovanským jazykem, používáme výraz „naši předkové“ a míníme tím staré Slovany. Ve skutečnosti jsou ovšem našimi předky právě tak staří Keltové a Germáni, a v menší míře celá řada dalších dávných národů, zatímco s některými dnešními Slovany možná nemáme společné slovanské předky vůbec žádné. Obdobně historický příchod slovanských kmenů na dnešní české území neznamená, že jsme přišli „my“, nýbrž daleko spíše, že toto území zaplavila vlna přistěhovalců, kteří se smísili s většinovým místním obyvatelstvem, a to od nich postupně přejalo jazyk, přizpůsobujíc jej ovšem svým navyklým hláskám, představám a způsobu života, a tím vytvářejíc základ nového, od původní slovanštiny charakteristicky odlišeného jazyka, na němž jsme následně „my“ založili svou identitu.
Vzájemná nezávislost čtyř úrovní „národnosti“ se dá ukázat na nespočtu příkladů. Můžeme pozorovat vzájemné rozdíly v lidové kultuře mezi jednotlivými českými národopisnými oblastmi, a shledáme, že jsou o hodně větší než rozdíly mezi lidovou kulturou českou a německou tam, kde Češi a Němci žili vedle sebe. Můžeme analyzovat genetické i kulturní rozdíly mezi dnešními Čechy a Maďary, kteří mluví jazykem češtině velmi málo příbuzným, a zjistíme, že jsou menší než genetické nebo kulturní rozdíly mezi Čechy a slovansky hovořícími Rusy nebo Bulhary. Můžeme srovnat jazykově velmi příbuzné Čechy a Poláky v jejich vztahu k vůdčím idejím, a seznáme, že zatímco Poláci jsou povětšinou přesvědčení a praktikující katolíci, většina Čechů do kostela nechodí a nechce mít s žádnou církví nic společného.
Zabýváme-li se tedy otázkou národů z hlediska Apokalypsou nastíněného cíle lidského vývoje, nestačí nám rozčlenit lidstvo do nějaké množiny etnik, nýbrž musíme zkoumat nezávisle čtyři různé úrovně, na nichž se projevuje to, co bývá slovem „národ“ označováno. Seřadíme-li tyto úrovně podle jejich blízkosti k tělesnému, resp. duchovnímu světu, znamená to začít průzkumem toho, jak na onu lidskou individualitu, která má jednou vstoupit do Nového Jeruzaléma, působí její fylé, tedy tělesná příbuznost, pak pokračovat přes její ethnos, tedy kulturní zařazení, k její glósse, tedy jazykovému společenství, a zkoumání završit pohledem na laos, tedy její obecenství ideové, promítající se do osobního přesvědčení a víry.
Na tomto místě je vhodné si uvědomit, že Zjevení Janovo zcela opomíjí ještě dva typy národa, s nimiž se setkáváme v dnešním pojmosloví — národ ve smyslu geografickém, tedy obyvatelstvo určité země, a národ ve smyslu politickém, tedy občanstvo určitého státu. Tento zdánlivý nedostatek ovšem přímo vyplývá ze zaměření Apokalypsy na věčnou bytost člověka, která s sebou do Nového Jeruzaléma vnáší „slávu i čest národů“. Ve svém vztahu k místu, krajině, zemi, kde žijeme, jsme s ostatními lidmi spojeni spíše jen jako určitá svépomocná skupina, a „sláva a čest“, které si v tomto vztahu vydobýváme, vstupují do Nového Jeruzaléma spolu s naší věčnou individualitou, nezávisle na našich případných sousedech a krajanech. Se svými spoluobčany jsme v tomto ohledu spojeni více, protože politický celek není dán skutečností fyzickou, nýbrž utváří se ze vztahů mezi lidmi. Když ovšem z těchto vztahů odečteme to, co si s sebou poneseme do nového světa jako svou individuální mravní kvalitu nebo co je již zahrnuto v naší skupinové kultuře, zůstane jen slupka pozemských skutečností, které mají smysl jen ve starém světě a s ním také zaniknou.

Národní prožívání světa
Do Nového Jeruzaléma, onoho zduchovnělého světa, k němuž míří celé dějiny tohoto světa pozemského, vstupují lidé na základě toho, co jsou individuálně, nikoliv na základě skupinové příslušnosti, kteroužto biblická zvěst chápe jako „pohanství“, jako negativní sílu, oddělující člověka od Boha. Lidské individuality však s sebou přinášejí „slávu a čest národů“, tedy jakési pozitivní plody své někdejší „pohanské“ skupinové identity. Ta ovšem není nikterak jednolitá, každý jsme během pozemského života zároveň členy různých takovýchto „pohanských národů“, náležíme do nějaké skupiny svým původem či tělesnou charakteristikou, do jiné svou kulturou, do další svým jazykem a do ještě další svými idejemi, svou vírou, svým přesvědčením a postojem. Tyto naše různorodé skupinové identity — naše fylé, ethnos, glóssa a laos — a především to, jak se s nimi vypořádáváme, se stávají součástí naší věčné bytosti, součástí možná jen malou, ale očividně trvalou.
* * *
Fylé, pokrevní příbuzenská skupina, měla pro člověka v minulosti mnohem větší význam než dnes. I když vezmeme v úvahu dnešní módu genealogického bádání, nedostahuje naše povědomí o vlastních předcích nebo vzdálenějších příbuzných ani zdaleka rozsahu a hloubky, která byla běžná například ještě v době sepsání Apokalypsy. Ani ti z nás, kteří své příbuzenské svazky znají nadprůměrně dobře, už dnes v rodech a kmenech nežijí. Zůstala nám jen rodina, a to povětšinou jen ve své základní dvougenerační podobě, navíc často neúplná.
Se členy rodiny sice své prožívání světa do značné míry sdílíme, ale vyplývá to spíše z kulturních než z pokrevních vztahů. Daleko výraznější vliv na naši osobnost má v dnešní době kupříkladu pohlaví, zdraví, tělesná velikost a další fyzické charakteristiky, které nás spojují do určitých fylé napříč rodinami. Ovšem ani v těchto fylé nežijeme — vývoj lidstva směřuje ke společnosti inkluzivní a integrované, která umožňuje rozvoj každému člověku bez ohledu na jeho tělesné vlastnosti, a tak nežijeme ve skupině čistě mužské nebo čistě ženské, ve skupině vyhrazené lidem krátkozrakým nebo ve skupině sdružující jen lidi mimořádně malého vzrůstu. Specifické zabarvení naší věčné individuality, plynoucí z toho, že jsme v pozemském světě například museli zvládnout život s nějakým fyzickým hendikepem, nás spojuje s mnoha podobně postiženými lidmi, se kterými se zpravidla neznáme, byť společnými silami vytváříme něco, co má smysl pro věčnost.
* * *
Ethnos, kulturní společenství, do značné míry odpovídá tomu, co dnes nejčastěji označujeme za „národ“ nebo „národnost“, byť tu a tam nalézáme příklady národů složených z více kulturních společenství (například Němci, mezi nimiž se jako dodnes patrná zvláštní etnika profilují třeba Bavoři, Dolnoněmci nebo Alemani) či různých národností sdílejících tutéž kulturu (jako Švédové a Finové v jižním Finsku nebo Slovinci a Rakušané v Korutanech). Nedá se ani jednoznačně určit, zda ethnos je v takových případech spíše ono souhrnné kulturní společenství, nebo jednotlivá kulturní společenství dílčí; podstatné je, že národ v tomto smyslu se vyjadřuje v uspořádání běžného života, ve zvycích a obyčejích, ve sdílených představách, což se může dít zároveň na více úrovních. V dolnoněmecké oblasti se kupříkladu dodnes setkáváme s tím, že obchodníci s odvolávkou na starou hanzovní tradici domlouvají ústně i miliónové transakce a ve shodě s tím i v právních sporech vyřčené slovo považují za rovnocenné, ne-li nadřazené papírovým dokladům — taková zvyklost má pak velmi výrazný vliv na to, jak člověk žijící v dané kultuře zachází ze svými slovy v běžném životě. Obdobně si můžeme zkusit představit, jak se asi utvářel pocit mužů vůči ženám v Estonsku, kde byl po staletí běžnou součástí ženského lidového kroje mohutný nůž, používaný jako pracovní nástroj i jako zbraň, nebo jak odlišně asi vnímal přírodu estonský, lotyšský či litevský sedlák, když žil se svou rodinou v tradiční osamocené usedlosti, ve srovnání s rolníky z okolních národů, žijícími v kompaktních vesnicích.
Významné jsou také obyčeje sváteční, které se sice v životě projevují méně často než zvyky uspořádávající běh všedních věcí, avšak jsou mimořádné a nezřídka bývají pečlivěji dodržovány, takže ve výsledku mívají silnější působnost — můžeme si vzpomenout třeba na našeho středoevropského Ježíška a uvědomit si jeho vliv na naše prožívání světa, ovšem pak si zkusit představit, jak odlišně vnímají Vánoce třeba pobaltské národy, kterým dárky nosí vánoční dědeček, nebo národy skandinávské, které znají vánočního skřítka.
Konečně, součástí kulturního společenství jsou také sdílené mýty, vnitřní obrazy, hrdinské vzory — sem patří sebepojetí i postoj k sousedním národům, představy o vlastních i cizích dějinách, svět sdílených příběhů od pohádek po televizní seriály, ale také jednotlivé na tom všem postavené skutečnosti, jako třeba výsledky ankety o největší národní osobnost, v níž si například Němci zvolili Johanna Wolfganga Goetha, zatímco Češi Járu Cimrmana, a po jeho diskvalifikaci Karla IV. To všechno je ethnos, který spoluutváří naši osobnost a který naopak my svou osobností spoluvytváříme.
* * *
Glóssa, společenství jazykové, se stejně jako ethnos do značné míry kryje s dnešními národy, ovšem stejně jako ethnos má v tomto ohledu řadu výjimek a nejasné a víceúrovňové hranice. Můžeme si to uvědomit třeba při hledání podobností a odlišností mezi Němci a Rakušany nebo mezi Angličany a Skoty, kde na první pohled nalézáme hlavně kulturní rozdíly, zatímco jazyk je víceméně týž. Prozkoumáme-li ovšem podrobněji toto „víceméně“, seznáme, že jazykové odlišnosti spočívají především v charakteristické výslovnosti, a ta se zakládá na odlišném zacházení s mluvidly, s dechem, s melodií a rytmem hlasu, tedy souvisí poměrně zásadně s naším celkovým životním pocitem. Svou vlastní hlasovou a výslovnostní polohu pociťujeme jako normální, zatímco polohy jiné jako odchylné, ne-li přímo úchylné. Mnoho Čechů tak hodnotí německou výslovnost, v níž jsou neznělé závěrové hlásky provázeny ostrým přídechem a samohlásky se formují zejména v přední části ústní dutiny, jako agresivní, zatímco pro Němce zní česká výslovnost často ledabyle, ba znechuceně.
Obdobně, jako se výslovnost podílí na utváření našeho celkového životního pocitu, je zase slovní zásoba spojena se světem představ, do něhož promítáme svou reflexi světa — srovnejme si třeba české slovo „vychovávat“ s jeho německým ekvivalentem „erziehen“, který vlastně znamená „tahem formovat do výsledné podoby“, nebo s jeho estonským protějškem „kasvatama“, který bychom mohli zpětně přeložit jako „podněcovat růst“. Každý jazyk tak dává svým mluvčím k dispozici obrazný materiál, z něhož si oni mohou budovat svůj světonázor, majíce k dispozici též zcela jedinečné stavebnicové dílky, v jiných jazycích nenalezitelné (například české sousloví „no proto“ nebo německý výraz „Zumutung“), ale naopak nevědomky postrádajíce to, co je jedinečné v jiných jazycích.
Mezi životním pocitem, souvisícím s výslovností, a představami o světě, spjatými se slovní zásobou, však v souhře obou působí ještě stavba jazyka, tedy mluvnice a slovotvorba, způsoby spojování hlásek ve slabiky, slabik ve slova a slov ve věty. Jako příklady z nesčíslna možných si vezměme třeba hojné užívání složených slov v němčině nebo jemnou diferenciaci slovesných vidů v češtině. Chce-li uživatel německého jazyka spojit prožitek něčeho svítícího s představou síly, pak ze slov „leuchten“ („svítit“) a „Kraft“ („síla“) lehce vytvoří celek „Leuchtkraft“, který může použít jak ve fyzice, tak v poezii, zatímco český mluvčí musí za pomoci dvou abstraktních přípon vybudovat slovo „svítivost“, vhodné ovšem jen pro účely fyzikální, ale pro užití v básni s námahou hledá opis, v němž by abstrakce nezabila city. Role se vymění, když Čech „pozavírá“ okna a vyjádří tak najednou jak dokončení děje, tak mnohost oken i oddělené zavření každého z nich, pro což by v němčině bylo zapotřebí celého souvětí. Souhrnně tedy můžeme říci, že jazyk se výslovností podílí na budování našeho životního pocitu, slovní zásobou spoluvytváří naše představy a svou strukturou ovlivňuje, čeho si ve světě všímáme a jak intenzivně co prožíváme — ovšem právě tak každý z nás je účasten utváření jazyka tím, jak se celkově cítí, jak si představuje svět a jakou pozornost věnuje jeho jednotlivostem.
* * *
Laos, skupina sdružená kolem vůdčí ideje, je ve srovnání s předchozími typy lidských společenství nejosobnější. Spojuje nás s lidmi, kteří věří tomu, čemu i my sami věříme, kteří prožívají totéž jako posvátné a skutečně podstatné, kteří mají stejné přesvědčení jako my, kteří usilují o to, oč i my sami usilujeme. Navenek se projevuje jako sounáležitost se světonázorovou skupinou, příslušnost k náboženské obci, určitý životní styl — tedy jako skutečnosti, do kterých se člověk v dřívějších dobách rodil stejně jako do kultury či jazyka, ale které dnes čím dál více nalézá sám. Jistě, mnozí rodiče i dnes očekávají, že dítě od nich převezme světonázor a náboženství stejně, jako přebírá kulturní návyky či mateřský jazyk, a v některých zemích má takové očekávání celospolečenský charakter („správný Polák je katolík“, „správný Izraelec je žid“, „správný Turek je muslim“ atd.), ale obecně můžeme říci, že na celonárodní úrovni se dnes „laos“ projevuje jen v mimořádných situacích — například když se obyvatelstvo nějaké země na krátký čas promění v jednomyslný lid, aby svrhlo ostudného diktátora — a na úrovni rodiny zůstává povětšinou jen zbožným přáním rodičů, ovšem má zcela klíčový význam jako vyjádření naší osobnosti. Zatímco svou fyzickou charakteristiku, výchozí kulturu i mateřský jazyk obdržíme zvenčí a běžně nám vydrží na celý život, a náš osobní přínos spočívá v tom, jak se s nimi vypořádáme, u sdílené ideje je naším osobním přínosem už samo hledání společenství, do něhož patříme, a daleko větší měrou než u ostatních typů „národa“ se zpravidla podílíme na utváření takového společenství.

Nemoci z velikosti a z malosti
Každý patříme do nějakého „národa“ tělesného, kulturního, jazykového a duchovního, a ve vzájemném spolupůsobení s těmito „národy“ se naše osobnost utváří a roste. Viděli jsme, že na každé z těchto čtyř úrovní je vztah mezi naší osobností a společenstvím jiný, projevuje se v jiných oblastech našeho života, je pro nás jinak uchopitelný. Na každé z těchto čtyř úrovní však vstupuje do hry ještě další rozmanitost — velikost dotyčného společenství. Ať už hovoříme o skupině, do níž náležíme svými fyzickými vlastnostmi, o skupině dané kulturou či jazykem, nebo o skupině lidí majících stejné vyšší cíle, jsou naše prožitky této sounáležitosti i náš podíl na společné identitě úplně jiné, když se jedná o skupinu tak početnou, že je s ní nutno počítat i na celosvětové úrovni, nebo naopak tak nepočetnou, že je mimo bezprostřední sousedství neznámá a dennodenně se setkává s otázkou vlastního přežití.
* * *
Je-li člověk příslušníkem společenství dostatečně velkého, pak může prostě vycházet z toho, co je mu vlastní, a ve světě to předpokládat. Jde-li o společenství spojené fyzickou charakteristikou, pak si může být jist, že mu všechny běžné civilizační vymoženosti budou „šity na tělo“, jde-li o společenství spojené kulturou, jazykem či vyznáním, pak se nemusí zajímat o jeho rozšíření, protože je najde v dostatečné blízkosti všude, kde potřebuje, ani o jeho udržování, protože se udržuje takříkajíc samo.
Z hlediska kulturně-jazykového, které nám v této souvislosti vytane na mysli nejdříve, se jako velké národy mohou cítit bezpochyby Usameričané, Číňané nebo Rusové, ale také třeba sousední Němci — zkrátka ty, které mohou vycházet z toho, že je vlastně každý zná a každý se jim v případě potřeby přizpůsobí, ba že nikoho ani nenapadne, že taková válka Severu proti Jihu, Žlutá řeka, Stoličnaja vodka nebo již zmíněný Goethe by nebyly skutečnosti významné pro celé lidstvo. Většina čtenářů k těmto kulturním či jazykovým společenstvím nepatří, ale pocit příslušníka velkého národa si může snadno představit, protože jej důvěrně zná na úrovni tělesné. Je-li člověk jakžtakž zdravý, běžně pohyblivý, nemusí dodržovat zvláštní dietu, není mimořádně malý ani velký, má většinovou sexuální orientaci apod., pak je příslušníkem oné rozsáhlé fylé, s níž se vlastně všude počítá, která nebývá nikde opomíjena, která je zkrátka „normální“.
Ve vědomí celosvětové normality ovšem na příslušníka velkého národa číhá nebezpečí, že si nevšimne, že ostatní vůbec mají nějakou svébytnou existenci a s ní spojené odlišné potřeby. Snadno se mu pak přihodí, že v sebestředné samozřejmosti slona v porcelánu jiné nevědomky ponižuje, utlačuje, nebo i přímo ohrožuje, a tyto důsledky svého chování často ani nedokáže pochopit, protože mu pro ně chybí vnímavost i pojmy. Člověka, který má zdravé nohy a jehož rodina a přátelé chodí stejně jako on, často ani nenapadne, že pro někoho může být i krátké schodiště nepřekonatelnou překážkou, zdravému grafikovi webových stránek zase vůbec nemusí přijít na mysl, že někteří lidé nevidí barevně, státní plánovač lehce zapomene na to, že pokud domorodý kmen kvůli těžbě ropy přestěhuje na moderní panelové sídliště se všemi výdobytky civilizace, pak původní kmenová kultura nenávratně zanikne.
Druhé nebezpečí, které ohrožuje velké národy, je touha potvrzovat svou globální důležitost, své nezastupitelné poslání pro celé lidstvo. Prvotním zdrojem této touhy je podvědomý strach, že všechno to „normální“, co je pro příslušníka velkého společenství samozřejmé, by mohlo být zpochybněno, v krajním případě dokonce převáženo tím, co plyne z příslušnosti k jinému společenství. Velcí národovci jsou tak hlubinou svého vystrašeného nitra hnáni k tomu, aby chtěli ostatní — přinejmenším sousedy, ale raději hned celý svět — řídit, vychovávat, napravovat, nejrozličnějším způsobem zahrnovat svou bratrskou pomocí. I když nepatříme k velkým národům v běžném smyslu tohoto slova, známe toto nebezpečí jakožto křesťané, Evropané či příslušníci „euroamerické kultury“, a z dějinné zkušenosti víme, jak zhoubné může být, zejména když se spojí s nebezpečím prvním.
* * *
V úplně jiné náladě vyrůstá člověk patřící k malému národu. Ten musí naopak neustále vysvětlovat, jak to s ním vlastně je — jaká že to má zvláštní pohybová omezení nebo co že to musí dodržovat za divnou dietu, pokud se jedná o menšinu z hlediska tělesného, jakou že hatmatilkou to mluví, kde že leží ta jeho na mapách nenalezitelná vlast, jaké nechutnosti že si to doma vaří nebo co že to provádí za legrační obřady, pokud se jedná o menšinu jazykovou, kulturní nebo náboženskou. Je zvyklý, že má-li svou skupinovou identitu obhájit, musí o ni pečovat, a neustálý zápas o přežití jeho společenství je podstatnou součástí jeho identity osobní.
Jako příklad malého národa v běžném kulturně-jazykovém smyslu bychom mohli jmenovat třeba výše již zmiňované a autorovi velmi dobře známé Estonce, kterých žije v samotném Estonsku přibližně devět set tisíc a dalších několik desítek tisíc je rozptýleno po celém světě. Typicky pro malý národ jsou jazyk a kultura výrazně spojeny s krajinou a přírodou, počínaje shodou mezi nářečními a národopisnými oblastmi a geologickým podložím, a konče slovní zásobou, která jasně odkazuje na místní geografii — stačí kupříkladu pohlédnout na mapu Evropy, abychom pochopili, proč slovo „loe“ označuje jak severozápad, tak slapovou nebo větrem způsobenou změnu úrovně mořské hladiny. Vědomí stálého existenčního ohrožení národa se projevuje výrazným zájmem o lidovou kulturu, takže jen málokde na světě najdeme etnografické sbírky, které mohou rozsahem soutěžit s estonskými, a lidové pěvecké festivaly, jichž by se účastnilo větší procento národa. Oblíbeným historickým hrdinou je zbojník nebo partyzán, který přežívá navzdory obrovské přesile (můžeme si připomenout i slovenského Jánošíka nebo rusínského Nikolu Šuhaje). Na druhou stranu však malý národ svou situaci zpravidla přijímá pragmaticky, takže se vzdělává o celém světě a učí cizím jazykům mnohem horlivěji než národy větší.
Tomuto charakteru odpovídají i nebezpečí, jimž může malý národ propadnout. První nebezpečí se projevuje ve sklonu upínat se ke všemu, co náleží k vlastní skupině, ale překračuje její malost. Stačí objevit, že nějaká světově známá osobnost má estonské předky, aby se v estonských sdělovacích prostředcích vzedmula vlna článků a reportáží, které představují její umělecké, vědecké či další kvality jako vynikající, protože estonské, a zároveň každému Estonci doporučitelné. I když sami nejsme příslušníky takového malého národa, můžeme toto nebezpečí prožívat všude, kde náležíme do zanedbatelné menšiny. Mnozí čtenáři Okruhu a středu si na tomto místě mohou vybavit zkušenosti spojené se svým členstvím v Obci křesťanů, další zas se svým alternativním životním stylem — onu nutnost stále vysvětlovat a obhajovat své přesvědčení, ale pak také úlevu, když můžeme na někoho veřejně známého ukázat a říci, že také patří „k nám“. Odtud je ovšem jen krůček například k postoji, že „když tu knihu napsal kněz Obce křesťanů, je určitě výborná“ nebo že „když je ten člověk také abstinent a vegetarián, určitě se o něho mohu názorově opřít“.
Druhé nebezpečí spočívá v tom, že člověk nevydrží stálý tlak, s nímž je příslušnost k malé skupině spjata, a zápas o její existenci vzdá. Malé národy v kulturně-jazykovém smyslu se proto často potýkají s problémem stěhování, či dokonce útěku zejména mladých lidí do zahraničí nebo do většinové společnosti, která menšinu obklopuje. Kdo propadl tomuto nebezpečí, ale odejít nemůže či nechce, pak ve své kultuře a jazyku jen ze zvyku přežívá, potažmo se od nich vnitřně distancuje v bezútěšné ironii. V případě malých náboženských nebo názorových skupin býváme svědky „návratů“ do většinových církví nebo k většinovým postojům, často spojených se snahou o zničení všech pozitivních rysů v obrazu svého minulého společenství, aby bylo trauma z rezignace vytěsněno z vědomí. U menšin určených znakem, který není možno změnit — například určitým tělesně podmíněným postižením — zas taková rezignace může vést k přerušení většiny sociálních kontaktů, ke snaze skrytě přežívat v ústraní, nebo i ke ztrátě zájmu o život samotný.
* * *
Mezi velkými a malými národy můžeme ovšem nalézt ještě svébytné pásmo národů středních, příliš malých na to, aby měly skutečně globální ambice, a příliš velkých na to, aby se musely cítit neustále existenčně ohroženy. Je sice potřeba, aby přinejmenším někteří příslušníci skupiny vědomě a cíleně věnovali své síly jejímu zachování a obhájení, ovšem zdaleka to nemusí být všichni. Skupina může případně i plnit úkoly stejně rozsáhlé jako skupiny opravdu velké, ale v případě neúspěchu se nakonec může vždy vymluvit na svou malost.
Ve smyslu kulturně-jazykovém jsou velmi názorným příkladem takového národa Češi. Střední poloha mezi malými a velkými národními společenstvími, jak jsme je popsali výše, je patrná na mnoha skutečnostech a jevech v české kultuře a v českém jazyce, ať už jsou to třeba háčky značící měkčení souhlásek, které na jednu stranu od uživatelů jazyka vyžadují aktivní úsilí, aby uhájily své místo v moderní digitální komunikaci, ovšem na druhou stranu pronikly do abeced mnoha národů a jsou běžně užívány mezinárodní lingvistickou komunitou, nebo třeba geografická ukotvenost slovní zásoby — pomysleme na slovo „listopad“ s jeho odkazem do mírného podnebného pásu severní polokoule nebo na slovo „nahoru“, mající smysl jen v krajině, která není úplně plochá — ovšem zároveň její globální aspirace, vyjádřená například originálními českými pojmenováními pro plachty vyskytující se jen na námořních lodích nebo pro zvířata žijící v jiných světadílech.
Stejně patrná jsou však v české kultuře a jazyce nebezpečí typická právě pro onu střední polohu mezi velkými a malými národy. Příslušník středně velkého národa si nemůže nevšimnout, že většina světa se od něho kulturně a jazykově odlišuje, ale často bere tuto odlišnost za projev nedostatečnosti ostatních a usilovat o pochopení cizí kultury nebo zvládnutí cizího jazyka pro něho bývá těžší než pro příslušníky národů malých. Zatímco prvnímu nebezpečí podléhající příslušník velkého národa se upřímně diví, když mu v zahraničí nerozumějí, příslušník středního národa s tím víceméně počítá, ale podvědomě to klade za vinu samotným cizincům a tomu, že nejsou dost „normální“. Druhé nebezpečí s tím ochotně souzní, protože staví na obavě z nedostatečného uznání. Více než národy malé si středně velký národ potřebuje dokazovat, že je důležitý i v celosvětovém měřítku, ovšem snaha vyrovnat se těm větším pak nezřídka vede jeho příslušníky do pozice služebníků, kteří se snaží sbírat pochvaly od svých pánů, jež přitom nectí, a jimž ani nevěří.

Nepřátelé lidské osobnosti
Uvědomili jsme si, jak na sebe vzájemně působí naše osobnost a naše tělesná, kulturní, jazyková a ideová skupinová příslušnost, i jak se tyto jednotlivé druhy působení mění v závislosti na velikosti skupiny. Hovořili jsme rovněž o nebezpečích, která jsou s tím spojena a která by v některých případech asi mohla vést i k tomu, že osobnost zůstane před branami Nového Jeruzaléma. Stále je to však osobnost, která může být velikostí či malostí svého národa svedena k aroganci, k rezignaci nebo k lokajství, ale která zůstává individuální osobností nesoucí „slávu a čest“ všeho, co prožívala v rámci skupiny. Nezřídka ovšem býváme svědky toho, že individualita ustupuje do pozadí a své poslání přenechává skupině. Zprvu to nebývá vysloveno, člověk jen stále zřetelněji opírá svou identitu o skupinu — místo věčného rozměru své vlastní cesty se ptá po věčném rozměru dějin svého národa, místo hrdosti na vlastní činy je hrdý na svou etnickou, nebo dokonce rasovou příslušnost. V krajním případě pak individualita zcela zaniká a duše člověka, zbavena tohoto svého jádra, se rozplývá v duši skupinové. „Ty nejsi nic, tvůj národ je všechno,“ shrnuje tento vnitřní posun známé heslo.
Cesty, po nichž může lidská osobnost dospět ke ztrátě individuality, vyplývají ze způsobu, jakým se spojujeme s jednotlivými druhy národního společenství. Zatímco fylé působí hlavně jako podvědomý rámec, nad nějž se osobnost povznáší, ethnos a glóssa se s osobností proplétají a stávají se její polovědomou součástí, a laos je naopak prostorem, v němž se osobnost vědomě realizuje. Se svým rasovým a rodinným původem jsme spjati neodvolatelně a až na výjimky si nemůžeme během jednoho pozemského života reálně vyzkoušet život v těle opačného pohlaví nebo se trvale začít na svět dívat z jiné fyzické výšky. Rovněž naše mateřština a kultura, v níž jsme vyrůstali, zásadně formuje náš vnitřní svět i náš přístup ke světu vnějšímu, avšak učit se cizím jazykům a poznávat cizí kultury můžeme takřka neomezeně a s některými se dokážeme spojit tak, že jsme sotva odlišitelní od původních příslušníků. Oproti tomu členem společenství spojeného idejemi, v němž nalézá domov skutečná víra — a ne jen tradované náboženské nebo světonázorové představy, které patří do oblasti kultury — nejsme od počátku, nýbrž až na základě zcela osobního hledání, a to nezávisle na tom, z jakého věroučného či mravoučného prostředí pocházíme. První možnost, jak svést lidskou osobnost k odložení individuality a přijetí skupinové identity, tedy nabízí prožitek fylé — obrátí-li člověk svou pozornost na prakticky neměnný fyzický základ, který mu byl dán, pak individualitu nepotřebuje, protože je již vším, čím se chce stát. Druhou možnost skýtá laos — nabídne-li se člověku vyšší idea, s níž se může ztotožnit, aniž by musel osobně hledat, pak individualitu nepotřebuje, protože již došel tam, kam by ho mohla dovést. Třetí možnost se ovšem neotvírá takto přímo, protože ethnos a glóssa jsou příliš živé a proměnlivé na to, aby byly oporou duši, jež se zříká své individuality — představme si třeba společenství všech, kdo znají Járu Cimrmana a jedí vepřo-knedlo-zelo, nebo všech, kdo se domluví česky. Mají-li jazyk a kultura zbavovat člověka individuality, je nutno je podřídit struktuře přisouzené zvenčí, ba postupně je touto strukturou nahradit.
Tato trojí hrozba deindividualizace lidské osobnosti se ve Zjevení Janově zrcadlí na oněch třech místech, kde je seznam druhů národních společenství vůči základní čtveřici pozměněn. Nejprve se v desáté kapitole dozvídáme o tom, že apokalyptik je vyslán „prorokovat proti mnoha vyznáním, kulturám, jazykům a králům“ . Oproti základní čtveřici tu chybí fylé, ale objevuje se tu jako nový prvek basileus, tedy „král“. Ve třinácté kapitole se pak dozvídáme, že apokalyptická šelma „dostala moc nad každým kmenem, jazykem a kulturou“ , tedy v seznamu není uveden laos, společenství spojené idejemi.  Konečně v sedmnácté kapitole čteme, že veliká nevěstka sedí na „vyznáních a davech, kulturách a jazycích“ , tedy opět je zde vynechána fylé, ale k ostatním lidským společenstvím se připojuje ochlos, tedy „dav“, neuspořádané množství lidí, ve své neuspořádanosti prvotně bezcílné, avšak také snáze ovladatelné. Podle charakteristických pojmů můžeme tyto tři hrozby nazvat „hrozbou krále“, „hrozbou šelmy“ a „hrozbou nevěstky“.
* * *
„Hrozba krále“ spočívá ve spoutání individuality skrze laos. Člověk podléhající této hrozbě se místo samostatného hledání upíná k idejím vtěleným do řádu, v němž — pokud se k němu připojí — nalezne uspokojení svých vyšších potřeb. Protože se však k těmto idejím nedopracoval sám, nýbrž přijal je zvenčí, nemohou mu být skutečnou oporou v rozmanitém světě idejí, nýbrž jen tam, kde vedle nich není k dispozici žádná alternativa. Člověk pak usiluje o vytvoření pevného svazku těch, kdo tyto ideje sdílejí, a naopak rozptýlení, či dokonce zničení nositelů idejí odlišných. Pokud tento přístup převládne v celé společnosti, vzniká autoritativní režim, který sice není k nikomu apriorně nepřátelský, ale vyžaduje ode všech, aby sdíleli tytéž duchovní cíle, tytéž hodnoty, tentýž étos, tutéž vyšší identitu. Kdo se nepřipojí, musí být odstraněn. Zástupci tohoto pevného svazku v tom zpravidla nevidí nic zlého ani nespravedlivého, protože každému přece dávají možnost, aby se podřídil a stal součástí svazku.
Popsané sklony najdeme v lidské kultuře od nepaměti. Všechny starověké společnosti byly uspořádány podle tohoto principu, vtěleného do svaté a nedotknutelné tradice, a znaly obraz panovníka jako vyslance nebes, k němuž společně vzhlíží všechen lid. Hrozbou pro lidskou individualitu se tento starý řád stal až ve chvíli, kdy se tato lidská individualita postupně začala probouzet. Příprava lidstva na tuto změnu začala, když Bůh seslal Izraeli svůj Zákon, vyžadující od každého člena svatého lidu osobní úsilí a odpovědnost. Izraelité těžce zápasili s tímto Božím úkolem — starozákonní příběhy nám vyprávějí o jejich opakovaných pádech, snad nejpříznačněji v První knize Samuelově, kdy Izraelité požadují nastolení krále jako zevního ztělesnění onoho řádu, který se jim nedaří zachovávat vnitřně  — avšak jejich zápas připravil cestu všem ostatním. V polovině prvního tisíciletí před Kristem se tak současně ve všech kulturách, o nichž se nám dochovala svědectví, objevuje volání po individuální etice a odpovědnosti, a starý řád, který zprvu tvořil ochranný val kolem nedospělé lidské osobnosti, se pro člověka stává hrozbou — symptomem této proměny je řecké slovo „tyrannos“, označující původně moudrého, spravedlivého, bohy povolaného i doprovázeného vládce, které právě v této době získává svůj dnešní význam „tyran“.
Opravdového rozkvětu se ovšem „hrozba krále“ dočkala až ve dvacátém století, kdy se její anachroničnost projevila naplno. Snad právě proto působila tak přesvědčivě na ty, kdo v osobní bezradnosti hledali metafyzickou oporu, a postupně zachvátila duše několika desítek národů. Podle onoho pevného svazku, v italštině nazývaného „fascio“, získala označení „fašismus“, které bylo během následujících desetiletí významově zamlženo a rozmělněno, aniž by však hrozba sama ustoupila do pozadí. Objevuje se všude tam, kde se člověk identifikuje s předem danou vyšší ideou. Často jí podléhají konzervativní intelektuálové nebo na tradici založené církve, snadno proniká do společenství, v nichž vládne posvátná autorita, ať už v podobě uctívaného vůdce, svaté knihy, nebo věčných duchovních zákonů univerza.
* * *
„Hrozba šelmy“ útočí na individualitu skrze fylé, tělesnou skupinovou identitu. Pro člověka, který jí podléhá, jsou duchovní cíle jen představy, které vznikly z lidské libovůle, zatímco nabízená fyzická charakteristika se zdá být jedinou hmatatelnou, a proto také jedinou skutečnou oporou. Tato opora však, má-li poskytovat jistotu a záruku, nesmí být znehodnocena příměsmi — vždyť každý přece ví, že znečištěný materiál ztrácí svou pevnost. „Hrozba šelmy“ proto také rychle svádí k vydělování a následně k úplné likvidaci lidí, kteří do společenství nepatří, ale od „hrozby krále“ se v tomto ohledu zásadně liší tím, že dotyční nemají na vybranou, protože svého těla se na rozdíl od svých idejí nemohou zříci, a tak za sebou zpravidla nechává stopu mnohem krvavější.
Záporný postoj k tělesně odlišným jedincům nebo kmenům sám o sobě není v lidské kultuře nový — odjakživa se setkáváme s pocitem, že ti, kdo se fyzicky liší, mezi „normální lidi“ nepatří. Avšak až rozvoj moderního materialismu v 19. a 20. století, spojený se zdůrazňováním vlivu tělesné stránky člověka na jeho individuální i sociální osobnost, umožnil vznik ideologie silné natolik, aby se dokázala prosadit jako jediná platná v rámci státního celku. Její nejokatější projev jí dal i pojmenování — spojujíc pojem národa s pokrevním příbuzenstvím, nazvala se sama „národním socialismem“, a z německé podoby tohoto názvu „Nationalsozialismus“ se posléze zrodila zkratka „nacismus“.
Na tomto místě si musíme uvědomit, že politický vývoj od sklonku druhé světové války do současnosti s sebou přinesl určité pojmové zmatení. Při americko-britsko-sovětských jednáních nejprve v Teheránu roku 1943, a následně v Jaltě a v Postupimi roku 1945 usiloval Stalin vedle uznání sovětské sféry vlivu po druhé světové válce též o oficiální zapomenutí skutečnosti, že právě Sovětský svaz po boku nacistického Německa tuto válku zahájil. Výměnou za sovětskou spolupráci Spojené státy a Spojené království svolily k pokusu o historickou manipulaci, jejíž součástí bylo shrnutí nacistického Německa s jeho druhým nejdůležitějším spojencem, fašistickou Itálií, do společného kouta jednolitého a temného zla. Jakkoli se mocnostem historickou skutečnost utajit nepodařilo, běžný pohled veřejnosti byl touto dohodou ovlivněn velmi výrazně, takže se dnes setkáváme například se zcela nesmyslným označováním nacismu za „německý fašismus“, byť v nacistickém Německu bylo skutečných fašistů pomálu a s většinou z nich Hitler tvrdě zatočil. Nacistu přitom můžeme rozpoznat poměrně snadno právě podle jeho základního postoje ke vztahu mezi fyzickou skutečností a idejemi uspořádávajícími lidskou společnost — zatímco pro fašistu je idea pramenem společenského uspořádání, jemuž se fyzická skutečnost musí podřídit, nacista považuje ideje jen za pojmenování fyzických skutečností, které určují lidské společnosti jak její vnější vymezení, tak její vnitřní uspořádání.
Rozlišování, zda hrozba přichází z posedlosti idejí, nebo z posedlosti fyzickou skutečností, je zásadní, pokud se chceme těmto hrozbám postavit. Zatímco fašista sází na přesvědčování a s otevřenou náručí uvítá Žida, který je ochoten přijmout jím nabízený řád, nacista  nikdy neuvěří, že Žid by mohl dospět ke stejnému usilování jako Árijec, a případné názorové odchylky uvnitř vlastní rasy vysvětluje poruchou dědičnosti, kterou nevyléčí přesvědčování, ale která musí být prostě vymýcena. Obdobně bývá fašista ochoten přemýšlet o výchově a začlenění lidí postižených, byť stejně jako příznivci jiných ideologií, které ničí lidskou individualitu, cítí odpor k lidem odlišným od normy a vyzdvihuje mládí, zdraví a sílu. Oproti tomu nacista ve své materialistické víře nebere postiženého člověka jen jako „nehodnotného“ — všimněme si nedůstojné etymologie slova „invalidní“ — nýbrž jako někoho, kdo svou přítomností společnost přímo poškozuje, a měl by být proto od „zdravé“ společnosti přinejmenším dostatečně izolován, když už z nějakých důvodů není možno se ho zbavit zcela.
* * *
„Hrozba nevěstky“ napadá lidskou individualitu na střední úrovni jejího vztahu ke společenství, v oblasti kultury a jazyka. Protože ovšem, jak jsme si uvědomili, právě v kultuře a v jazyce není možné působení individuality a sociální skupiny efektivně oddělit, je „hrozba nevěstky“ spjata se snahou nahradit dosavadní jazyk a kulturu novou zevní strukturou, ve které individualita nemá místo. Proti jazyku a kultuře se neobrací otevřeně, ba zdánlivě o ně i pečuje, ovšem dusí v nich přitom všechno, co uspořádává lidskou společnost v prostor individuálního rozvoje, a připravuje si tak základní materiál pro své působení — vnitřního řádu zbavený dav, který je schopen kýženou novou strukturu přijmout. Na rozdíl od „hrozby krále“ a „hrozby šelmy“ se povětšinou vyhýbá odvolávkám na „národ“ a svou snahu deklaruje jako nadnárodní, ba všelidskou, avšak nebrání se národoveckým citům ani v jejich nejvypjatější podobě, dokud se daří je přesměrovávat na novou strukturu. Jejím přítelem je „internacionalista“, který pojetí skupinové identity rozšiřuje na celý svět, jejím nepřítelem naopak „kosmopolita“, který si k celému světu dokáže vytvořit individuální vztah.
Zdroje nové struktury samozřejmě není možno hledat na úrovni, na níž se vztah člověka ke společenství projevuje jako ethnos a glóssa, protože právě ty mají být nahrazeny. Apokalyptická nevěstka proto čerpá zároveň ze skutečnosti fyzické i ideální. Střeží se ovšem přímých odkazů na fylé nebo laos, aby neuspořádaný dav nepodlehl vábení konkurentů. Na tělesné úrovni nalézá jako určující sílu hmotné uspořádání lidské pospolitosti, ovšem usměrňuje je hned idejemi spravedlnosti a rovnosti. Na úrovni ducha nalézá myšlenku vývoje od nižších forem k vyšším, neprodleně jí však nasazuje ohlávku materiální nutnosti. Zatracuje idealismus, protože ten posléze probouzí individualitu, ale odmítá též důsledný materialismus, protože ten zpochybňuje vyšší cíle, a hlásí se k „dialektickému materialismu“, v němž jsou myšlenkové struktury materializovány do představ ekonomické základny a individuální vývojový zápas nahrazen skupinovým bojem společenských tříd. Právě tato skupinovost dala „hrozbě nevěstky“ její nejběžnější jméno „komunismus“. Je to sice pojmenování nejednoznačně vymezené a někdy chápané i zcela odlišně, avšak ve srovnání s jinými občas používanými názvy je přece jen nejméně nepřesné, zejména uvědomíme-li si, že není odvozeno od obecně „společného“, nýbrž od „společného vlastnictví výrobních prostředků“.
Stejně jako fašisté a nacisté, nemohou se ani komunisté, chtějí-li se ve společnosti prosadit, omezit jen na proklamace svých cílů, nýbrž musí aktivně potlačovat všechny jiné společenské síly, protože už pouhá existence takovýchto sil zpochybňuje jejich snažení. Stejně jako u fašismu a nacismu také pozorujeme, že kdekoliv se komunismus chopil moci, začal ji bez průtahů využívat k odstraňování lidí, kteří byli jakkoli spjati s těmito „starými strukturami“. Na rozdíl od prvně jmenovaných ideologií se však navíc musel vypořádávat s velkým množstvím nově vznikajících nepřátel — totiž těch, které zprvu získal pro pozitivně chápané ideály spravedlnosti nebo rovnosti, ale kteří se pro tyto ideály nadchli individuálně. To je pravděpodobně hlavní důvod, proč je stopa „nevěstky“ v dějinách ve výsledku ještě krvavější než stopa „šelmy“.
I když komunismus nebývá směšován s fašismem či nacismem zdaleka tak často jako nacismus s fašismem, je vhodné si uvědomit charakteristickou odlišnost jeho základního postoje. Je-li pro fašistu idea pramenem společenského uspořádání, jemuž se následně podřizuje fyzická skutečnost, je-li pro nacistu naopak fyzická skutečnost základem, který určuje společenské uspořádání a vymezuje ideje, pak pro komunistu je prvotním východiskem společenské uspořádání, odvozované ze zákonitostí fyzických i ideových, ale povolávající tyto zákonitosti do služby novému, vyššímu celku.
Jak jsme si už řekli, rozlišování je zde důležité, chceme-li se popsaným hrozbám bránit. Ty na nás útočí v různých podobách, často v nepřehledné změti názorů a postojů. Stává se, že týž člověk se v několika po sobě následujících větách postupně přihlásí ke všem třem zhoubným ideologiím, nebo že týž politický subjekt má na programu zároveň agendu fašistickou, nacistickou i komunistickou. Jen zřídka jsme schopni bojovat na všech frontách zároveň, a tak se musíme ptát, které východisko je pro útočníka nejpodstatnější, které je nejvíce spjato s jeho vlastní bytostí. Kde je prvopočátek, z něhož se vydal na cestu k ostatním kótám? Kde je základ, na němž se snaží stavět všechno ostatní? Je to idea, hmota, nebo společenské uspořádání? Určují člověka spíše myšlenky, jimiž se zabývá, nebo geny, které zdědil pro rodičích, nebo sociální vztahy, do nichž je zasazen? Pomineme-li menšinové případy duševních poruch a bezmyšlenkovitého oportunismu, můžeme nakonec vždy najít jedno základní východisko a rozpoznat, zda s námi hovoří apokalyptický král, šelma, nebo nevěstka.
* * *
Stejně jako jsme v úvahách o tom, jak na člověka působí různá velikost jeho národa, věnovali podrobnější pohled českému národu, k němuž se hlásí, nebo alespoň v jehož středu žije velká většina našich čtenářů, pohlédneme v závěru úvah o třech apokalyptických hrozbách na to, jak se projevují právě v české společnosti. Jak jsme si právě uvědomili, vyjádření jednotlivých kulturních nebo politických činitelů mohou obsahovat prvky všech popsaných úchylek, ovšem ve většině případů najdeme v hloubi jednoznačný pramen, k němuž se další připojily až druhotně.
Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, že nejsilnější je v české společnosti sklon ke komunismu. Mnoho lidí s nostalgií vzpomíná na minulý režim, komunistická strana má své pevné místo v parlamentu i prostor ve sdělovacích prostředcích, vrcholní politici i vlivné osobnosti kultury chválí komunistické výdobytky a popírají komunistické zločiny. Sice by podle českých zákonů měl být propagátor fašismu, nacismu i komunismu postihován stejně, avšak v praxi vidíme, že je  dlouhodobě tolerována politická strana, která se nazývá „komunistická“, zatímco stranu podle názvu „fašistickou“ nebo „nacistickou“ by se pravděpodobně nepodařilo ani založit, nebo že symbol rudé hvězdy či srpu a kladiva se na veřejnosti objevuje zcela beztrestně, zatímco byť efemerní výskyt hákového kříže vyvolává skandály a vede k přísným postihům.
Začneme-li se však ptát na onen substanciální pramen nejvlivnějších názorů a postojů, s nimiž se v současné české společnosti setkáváme, postupně nám před očima vytane obraz dosti odlišný. Z průzkumů veřejného mínění se kupříkladu dovídáme, že většina Čechů se obává současné vlny uprchlíků a staví se proti jejich přijímání do České republiky. Protože počet uprchlíků na českém území je zanedbatelný a jen málokdo ze zdejších obyvatel měl možnost se s nimi setkat, nelze důvod odmítání hledat v negativních osobních zkušenostech, nýbrž v názorech a postojích již dříve vytvořených. Vyptáváme-li se dále, abychom nalezli kořen těchto názorů a postojů, býváme ujišťováni, že se rozhodně nejedná o rasismus, nýbrž obavy z islámu jakožto příliš odlišné kultury, nebo dokonce „zhoubné ideologie“ — tedy dostáváme zdůvodnění nejblíže pozicím fašistickým. Když ovšem následně Česká republika přijme poměrně malou skupinu křesťanských uprchlíků, u nichž se islámu rozhodně obávat nemusíme, zjistíme, že i z nich má většina Čechů obavy stále stejné, a při rozhovoru mířícím k jádru přesvědčení se nakonec dobereme strachu z odlišnosti rodové, pokrevní, genetické.
Obdobně můžeme pohlédnout na dlouhodobý diskurs o sebepojetí české společnosti. Kdo vlastně jsme? Čím je určen český národ? A co všechno je česká kultura? Při zběžném pohledu se zdá, že ve shodě s přístupem nastoleným v době českého národního obrození posuzujeme „českost“ podle jazyka, tedy do české kultury například zpravidla neřadíme pražské spisovatele píšící německy, ale zahrnujeme do ní spisovatele píšící česky v zahraničí. Nasloucháme-li však podrobněji názorům, vtěleným do vyjadřování politiků i běžných občanů, všimneme si, že rozhodující roli pro naše sebechápání hrají „naši předkové“, které případně — jakkoli je to, jak jsme si již výše uvědomili, do značné míry chybné — dále identifikujeme se Slovany či dávnými Indoevropany, a Maďary nebo Židy do těchto úvah umisťujeme jako lidi úplně jiné a cizí. I občas používané hodnocení, že někdo „vlastně nebyl žádný Čech“, zpravidla neznamená, že by dotyčný uměl špatně česky, nýbrž že někdo z jeho rodičů byl cizinec.
Konečně si můžeme zpřítomnit vnitropolitickou debatu o inkluzi ve školství, tedy o snaze vychovávat společně všechny děti bez ohledu na případná postižení, vyžadující uzpůsobování vzdělávacích podmínek. Podle sociologických průzkumů i vyjádření zvolených politiků můžeme soudit, že v současné české společnosti převažuje odpor k inkluzi, avšak jeho důvodem povětšinou není starost o naplnění potřeb postižených dětí, nýbrž obava z jejich přítomnosti ve výuce dětí ostatních. Stejnou obavou ovšem můžeme vysvětlit postoje a kroky školských úředníků, kteří mají za úkol inkluzi připravovat a podporovat, ale nepojímají ji jako rozšíření prostředí příznivého pro vzdělávání postižených dětí do celého školství, nýbrž především jako soubor opatření k ochraně „normálního“ školského prostředí před postiženými, kteří do něho mají být vpuštěni. Ať už se v probíhajících debatách řadíme na kteroukoliv stranu, povětšinou vlastně předpokládáme, že znevýhodněné děti jsou svou — ve fyzické skutečnosti ukotvenou — „nenormálností“ předurčeny k tomu, aby se nikdy nestaly součástí „zdravé“ společnosti.
Těžko určit, zda je na vině hluboké materialistické přesvědčení, k němuž se začali přiklánět už naši obrozenci a které výrazně posílilo za vlády komunistů, nebo styl práce politiků a hromadných sdělovacích prostředků v posledních letech, nebo důvody úplně jiné — jednoznačně můžeme říci, že jako příslušníci současné české kultury jsme ze tří popsaných zhoubných ideologií nejvíce ohroženi nacismem. Je to hrozba působící napříč politickým spektrem — paradoxně i mezi členy komunistické strany se v posledních letech ve vztahu k aktuálním politickým otázkám setkáváme s názory nacistickými častěji než s komunistickými. A je to hrozba mající plnou politickou podporu, jak vidíme například z vyjádření činitele, jemuž důvěřuje více než polovina Čechů, k problematice potomků afrických přistěhovalců ve Francii:
„Každý má žít ve své původní zemi. … Jejich původními zeměmi nadále zůstávají Alžír, Libye nebo, chcete-li, Mali z prostého důvodu, že je tam jakási genetická závislost. Čech zůstává Čechem i tehdy, když žije ve Francii. Zatímco v případě Čechů není problém odlišné kultury, Čech se ve Francii dokáže skvěle adaptovat, viz Milan Kundera, tak lidé z těchto zemí zmíněnou adaptační schopnost nemají. To není kritika, to je konstatování.“
Na základě tohoto „konstatování“ můžeme konstatovat, že boj proti apokalyptické šelmě nebude v naší zemi lehký. Nejen že většina z nás jí už podléhá, nýbrž sama hlava státu nám v tom jde příkladem.

Sláva a čest
Své úvahy jsme začali u bran Nového Jeruzaléma, k nimž míří naše cesta, ale zatím jsme si uvědomili spíše jen rozličná scestí, na něž můžeme být svedeni. Vyhýbat se popsaným nebezpečím a hrozbám, to jistě není špatná strategie, ale pokusme se nyní pozitivně formulovat, jak co nejlépe jít ke svému věčnému cíli.
„Ty nejsi nic, tvůj národ je všechno,“ vštěpovali němečtí nacisté svým spoluobčanům. Jakožto křesťané ovšem známe i jiný výrok o „nebytí nic“, slova apoštola Pavla v listu Korinťanům: „Kdybych neměl lásku, nejsem nic.“  Právě láska — a míněna je agapé, ona duchem prodchnutá láska, k níž nás evangelium vyzývá — je pozitivním základem, na němž můžeme budovat vztah ke „svým národům“, abychom jednou dokázali vnést do věčného města jejich „slávu a čest“. Učit se právě touto láskou milovat svou fylé, svůj ethnos, svou glóssu, svůj laos, mít je rád jako svého bratra v Kristu, je vlastně velmi prostá výzva, kterou bychom si bývali mohli říci i beze všech mezilehlých úvah, ale kterou teprve díky nim můžeme slyšet v plném smyslu.
Fylé, jak jsme si připomněli už na počátku, je v dnešní době velmi individuální. Naše tělo je jako dům, který během svého pobytu tady na zemi obýváme a v němž hospodaříme. Má své výhody, z nichž se můžeme těšit, i nevýhody, které můžeme buď překonávat, nebo se učit přijímat a svým způsobem také využívat. Tím vším roste i naše věčná osobnost, ale tím vším narůstá i „sláva a čest“ naší fylé, tím vším se ukazuje, čím mohou věčnost obohatit právě lidé s určitými tělesnými vlohami, ať už je zprvu chápeme jako zvýhodnění, nebo jako znevýhodnění.
Ethnos prožíváme a budujeme společně s lidmi stejné kultury. Můžeme mít pocit, že jiní budují špatně, nebo dokonce svou účastí kazí to, co budujeme my, ovšem pokud milujeme svou kulturu podobně jako svého bratra, pak se jen o to spíše budeme snažit přinášet jí to, co vzdělává její nebeskou duši, která vstoupí na věčnost s námi. Ať už jde o uspořádání všedního života, o slavení svátků nebo o sdílené mýty, vždy se můžeme ptát, co je hodno Nového Jeruzaléma, a co naopak zmizí s časným světem, a právě tomu prvému věnovat své úsilí.
Jako příklad svátečních zvyků jsme výše zmínili vánoční postavu Ježíška. Co je na něm věčné a podstatné? Snad ona tradiční neviditelnost a tajemnost, která se tak vzpírá materializaci, jež postihla Mikuláše zkomolením do komercializovaného Santa Clause? Pak ovšem určitě nebudeme s dětmi malovat Ježíška jako chlapečka na obláčku s volantem, ale daleko spíše budovat ovzduší jen tušené, avšak o to intenzivnější přítomnosti. Možná náš Ježíšek dokonce ani nebude nosit dárky, aby se jeho posvátný obraz nemusel na sklonku dětství měnit, nýbrž — jako je tomu právě v mnoha křesťanských rodinách — jen žehnat dárkům, které si lidé dávají ve vzájemné lásce. A podobně se můžeme zamýšlet nad každým jednotlivým prvkem kultury, na níž se podílíme.
Glóssa nás spojuje s lidmi téhož jazyka, a stejně jako v případě kultury platí, že je to v dobrém i ve zlém. Obracíme-li se ovšem k jazyku s bratrskou láskou, pak v dobrém i ve zlém, které přinášejí druzí, nalézáme důvod, abychom sami přinášeli co nejvíce dobrého. Výslovnost, slovní zásoba i struktura jazyka mají svou nebeskou stránku, kterou můžeme objevovat a pěstovat. Autor těchto řádků byl sám svědkem, jak Čech, jenž do té doby německou výslovnost nemohl vystát, náhle užasl nad její velebnou krásou, když ji uslyšel od oltáře v modlitbě, kterou pronášel někdo, kdo skutečně žil s Kristem. Dokázali bychom sami hovořit tak, aby nad krásou našeho jazyka užasl Němec, jemuž běžně slyšená čeština dosud zněla ledabyle a znechuceně?
Podobné výzvy nám nabízí každá složka jazyka. Jak často například používáme slova, aniž bychom si uvědomili jejich obsah, a kolikrát znásilňujeme obrazy v nich ukryté? Vezměme si jen tak obyčejné slovo jako „člověk“. V některých jazycích úplně chybí a zastupuje je slovo „muž“, jinde je zase jen odvozeninou, krčící se ve stínu významnějších slov. Dáváme tomuto slovu rozkvétat v jeho plnosti? Užíváme ho stejně pro muže i pro ženy, nebo je redukujeme na synonymum muže? Užíváme ho vždy s myšlenkou na skutečné lidství, nebo jen jako výplňové zájmeno? Tisíce slov a stovky jazykových jevů takto čekají na to, abychom zjevili jejich „slávu a čest“, kterou jednou vneseme i do věčnosti.
Laos, společenství víry, si ze všech svých národů nejvíce určujeme sami. Stejně jako ve společenství kulturním či jazykovém se při jeho budování občas střetáváme s protichůdnými snahami svých duchovních krajanů, ale i zde nám bratrská láska pomáhá, abychom se soustředili na svůj přínos, na „slávu a čest“, která se projeví právě díky naší účasti. Jak jsme si ovšem uvědomili výše, už samotné hledání takovéhoto společenství je činem, který obstojí před tváří věčnosti a jehož „sláva a čest“ do ní může být vnesena. Avšak především je nám laos — ať ještě hledaný, nebo již nalezený — pramenem poznání, co v našem jazyce, kultuře i zacházení s vlastním tělem je hodno Nového Jeruzaléma. Abychom mohli nalézat a nést „slávu a čest“ své tělesnosti, kultury a jazyka, musíme nalézat a nést „slávu a čest“ svého duchovního společenství.
Z tohoto pohledu se ovšem náš laos náhle ukazuje jen jako společenství dílčí. Tím, že se snažíme v časném objevovat a pěstovat věčné, se stáváme členy mnohem rozsáhlejšího duchovního národa, obecenství všech, kdo bez ohledu na konkrétní podobu své víry takto usilují. Před naším vnitřním zrakem tane laos v onom specificky biblickém smyslu — jako svatý lid, kolem něhož se nakonec shromáždí všechny pronárody, aby žily ve světle Beránkově.

Text byl převzat z časopisu Okruh a střed,  1/2016.