Ti totiž turistům pářou batohy na zádech. Musím přiznat, že před každou cestou do exotických zemí mi otázka zločinnosti na srdci leží.

Lima
Seňor Dante Reyes Gariazzo z hostalu Roma vítá naši tříčlennou skupinku, mě, manželku Věru a kolegu ze studií Jiřího, na letišti v Limě, v ruce cedulku s našimi jmény. První noc máme zajištěnou již z Prahy přes internet. Je to uklidňující.
Lima prý nestojí za zdržení. Hlavní náměstí, Plaza Mayor, je ale překvapivě vzhledné. Uprostřed náměstí stojí nejstarší objekt - bronzová fontána s troubícím andělem z r.1651. Všechny budovy, včetně radnice, městské katedrály, biskupského paláce a budovy vlády (postavené na místě Pizzarova paláce), jsou repliky z počátku 20. století. Originály byly zničeny zemětřesením.
Ve všech rozích a uprostřed náměstí stojí skupiny těžkooděnců, policistů se štíty. Vedle policejní budovy se naparuje obrněný „kropicí“ vůz na rozhánění demonstrací. Pan prezident Toledo je nepopulární mezi armádou nezaměstnaných a také mezi státními zaměstnanci, jimž nevyplácí slíbené navýšení mezd. Ti potom pravidelně demonstrují před prezidentským palácem. Prokázalo se, že ač pan prezident má srdce a sociální cítění neobyčejně veliké, hospodařit neumí. Zato jeho předchůdce, prezident Fujimori to uměl až moc dobře. Po ořezání sociálního státu a rozdrcení maoistických partyzánů ze „Světlé stezky“ peruánské hospodářství nebývale rozkvetlo. Jak to však v rozvojových zemích bývá, pan Fujimori si také „hospodařil“ pro sebe. Z úřadu byl vyhnán a nakonec s nějakou tou stovkou milionu dolarů uprchl do země svých předků, Japonska. Zdá se však, že dnes by mnohým ani přikrádání nevadilo; skupina demonstrujících žen nám nabízí plakátek s nápisem „Fujimori prezidentem!“
Špatně udržované Convento de San Francisco o pár ulic dál má zajímavou knihovnu s knihami velkých rozměrů a s několikacentimetrovým písmem pro slabozraké mnichy. V katakombách kláštera je uchováno 25 000 koster. Až do konce 19. století Lima neměla žádný hřbitov. Lebky a kosti jsou úhledně geometricky uspořádány.
Kdesi u kiosku kupuji vodu a telefonní kartu; náhle cítím, že mi někdo čistí botu - čističi bot jsou zde agresivní -, prchám s vodou, telefonní kartou a s krémem na špičce boty. V „Café Pilsen“ za radnicí pijeme výbornou kávu. Dívám se na kouzelnou secesní fasádu. Nedaleko ječí ženská, na kytaru ji doprovází manžel, nedá se to poslouchat. Peníze putují do natažené ruky: „Probůh už přestaňte!“; funguje to, odcházejí. Přátelský obstarožní student nás doprovází uličkami, zapřádá rozhovor o všem možném. Po deseti minutách se z něj vyklube „průvodce“, který se domnívá, že má být zaplacen. O totéž se snaží penzista u kašny. Tvářím se, že jim nerozumím. Před katedrálou k nám přistupuje slušně oděný muž s aktovkou. Mluví bezvadnou angličtinou, potřebuje jen pár soles na taxi na letiště, neboť byl okraden o pas, dokumenty a letenku, ocitl se v centru města bez prostředků. Zřízenec se jmenovkou, stojící u brány katedrály, nás upozorňuje, že dotyčný muž se pohybuje po náměstí „bez prostředků“ již mnoho měsíců. Bezpochyby vypadáme dobrosrdečně.

Huaráz
Luxusní autobus společnosti „Cruz del Sur“ nás veze nocí do horského národního parku Huascarán, ležícího na sever od Limy. Nedá se spát; do setmělého autobusu řve slaboduchý americký film „Legally blond“. Španělský nápis na toaletě autobusu říká: „Používat pouze pro malou potřebu!“ Ještě že mám za sebou tříměsíční kurz španělštiny! Bohužel jsem večer zhltnul „empanadu“! Je to příšerný bochánek plněný mazlavou hmotou z cibule, zelí a možná i se stopami kuřecího masa. Je velmi populární, ale kdo to má v sobě udržet?
Městečko Huaráz (3100 m) je náš výchozí bod do okolních hor. Izák a Ronan z agentury „Parina Andina“ nás, dezorientované, odchytili hned brzy ráno u autobusu. Dohodili nám příjemný penzionek v městečku a jednodenní autobusový výlet, na který jsme už dopoledne vyrazili. Samozřejmě nejprve navštěvujeme Izákovu a Ronanovu agenturní kancelář, abychom se ujistili, že jednáme se solidní firmou. Selský rozum a opatrnost je jedním z přikázání cestovatelského desatera.
Že jsme trochu podcenili výškovou aklimatizaci, jsme zjistili v cíli našeho výletu u jezera Chinacocha (3800 m), nižšího z jezer zvaných Llanganuco na úpatí Huascaránu (6768 m). Při krátké procházce naučnou stezkou kolem jezera, hájkem plným pokroucených zakrslých stromů (obr. 1), se nám všem udělalo nevolno. Ač jezero a okolí bylo drsně krásné, přestali jsme vysokohorskou scenerii záhy vnímat.
Na zpáteční cestě stavíme u památníku Santo Campo. Původně zde leželo městečko Yunguay. Nyní jsou tu náhrobní kameny rozseté po velkém poli, jež je pozůstatkem laviny hlíny, kamení a ledu. Tato lavina při zemětřesení v roce 1970 zasypala 25 000 lidí včetně skupiny československých horolezců. Z pole trčí trosky autobusu (obr. 2). Zemětřesení si v celé oblasti Ancash vyžádalo přes 75 000 obětí. Ale život jde dál, městečka podél trasy našeho výletu jím přímo kypí, aktivní podnikatelky v širokých kloboucích jsou na každém kroku (obr. 5).
Následující den vyrážíme na třídenní cestu vedoucí horským průsmykem (4700 m) mezi dvěma ledovci k pradávné zřícenině Chavín de Huántar. Civilizaci opouštíme v kečuánské vesničce Olleros (obr. 3) a pozvolna stoupáme horskou krajinou s pastvinami a políčky směrem k zasněženým vrcholům. Muly naštěstí nesou většinu naší výstroje a zásob: ruksaky, půjčené stany a jídlo. Jdou rychle, v minutě jsou i s poháněčem v nedohlednu. S námi jde jen vůdce, náš známý agent Izák. Manželce Věře se dělá nevolno, což se postupem času zhoršuje. Po pár krocích odpočívá, stojí v předklonu, opírá se o skládací hůlky (díky bohu za ně) a snaží se načerpat chybějící kyslík. Aklimatizace, aklimatizace, aklimatizace! To teď již víme. Problémem je nadmořská výška. Ovšem jak pro koho. Jsme skupina šedesátníků celkem fit, ale v Peru jsme teprve třetí den. Ale kolega Jiří mizí bez problémů na obzoru i s vůdcem Izákem. Mě trochu brní hlava.
Krajina je nádherná a stále pustší. Je to, jako bychom cestovali časem, čím výše, tím blíže k době kamenné. Lidé žijí v malých chýších v podobě kupek sena sedících na kamenných podezdívkách ze zdiva nasucho. Konstrukce střechy je z křivých klacků, přivlečených z údolí. Pokryta je ostrou trávou (obr. 4). Místo hřebíků - provázky. Pasou se zde ovce a lamy. Dnes končíme v kempu Sacracancha. Za 7 hodin jsme urazili necelých 16 km a překonali výškový rozdíl 800 m. Pijeme horký čaj z koky; prý je dobrá jako prevence vysokohorské nemoci. Nevím, žádné účinky necítíme. Spíme ve výšce 4080 m, usínalo se špatně, ale spánek je blahodárný, přes noc se Věře ulevuje.
V průsmyku Punta Yanashallash (4700 m) fičí ledový vítr, padají sněhové vločky. Hlava mě nesnesitelně bolí. Věra se blíží k nejvyššímu bodu krok za krokem, hůlka za hůlkou, je jí mizerně. Obloha je šedivá, míjíme zasněžené vrcholky. A teď již jen dolů. Sledujeme starou kamennou cestu z doby Inků. Tuhá tráva na horských planinách má mnohá využití: jako střešní došky, podestýlka lidem i zvířatům, košíky, košťata, formy na sýry, topivo, hnojivo a kdovíco ještě.
Po 7 a 1/2 hodině dorážíme do kempu Shongo (4088 m). Potíže s výškou do velké míry vymizely. Teď již s jistotou víme, že nám chybělo pět dní aklimatizace v Huarázu. Zvědavé kečuánské děti vylézají z chýší; neodolá ani babička (obr. 5). Jsme tu jediná alternativa k televizi. V hluboké tmě večeříme, co nám průvodci připravili. Z jejich stanu nás do spánku provází chichotání dvou vyspělejších lokálních dívek. Nejspíše i ony si nahrazují televizní program.
Ranní jinovatka. Sestupujeme do údolí. Pastviny jsou vystřídány políčky (obr. 6). Objevují se vesničky, chýše se mění v domky a někdy téměř vily z vepřovic. Vidíme první stopy vyspělé civilizace: ostnatý drát! Každou chvíli potkáváme dětskou uvítací komisi, která vyžaduje jako propustku „caramelos“. Naše skupina se zastavuje u kříže z kukuřičných palic; stojí tu na oslavu svátku Svatého kříže.
Odpoledne vcházíme do městečka Chavín de Huántar. Pracovníci v helmách budují dláždění z říčního kamene a betonu, vše ručně a důkladně. Však i silnice z dob Inků slouží dodnes.
Cíl našeho výletu, zřícenina chrámu-pevnosti Chavín de Huántar, přežila mnohé okupanty. Tisíciletá chavínská kultura, za níž se tato stavba zrodila, zmizela tisíc šest set roků před příchodem Inků. Zřícenina se tyčila v plné kráse až do svého pohřbení pod sesuvem hlíny a kamení v roce 1945. Poté archeologové opět odkryli a zpřístupnili některé její části, ale většina z nich je nadále skryta pod zemí. Nádvoří sloužila k veřejným shromážděním a oslavám slunce a měsíce, apelům k živlům a nadpřirozeným silám. Na jejich usmíření se předkládaly lidské a jiné oběti. Podzemní labyrint pod chrámem byl mimo jiné užíván k ubytování a přípravě lidských obětí na jejich vznešené poslání.
V restauraci v městečku obědvám své první a poslední morče. Je relativně předražené, maso nehojné, poměrně suché, chutná trochu po králíku. Na talíř se předkládá včetně pacek a hlavičky, zřejmě z výchovných důvodů.

Trujillo
600tisícové město na pobřeží Tichého oceánu bude pro nás navždy spojeno s černými „beruškami“, které nás v průvodcem vychvalovaném hotýlku Hospedaje el Conde de Arce v noci zle poštípaly. Plyne z toho poučení, že i světový turistický průvodce má své „mouchy“.
Pyramida slunce (Huaca del Sol), na jejímž vrcholu stojíme, hledí na dosud neprozkoumanou Pyramidu měsíce (Huaca de la Luna) a na malou odkrytou část rozlehlého města lidu „Moche“. Tato vyspělá kultura končila, právě když Slované měli za sebou nějakých 150 let pobytu v Čechách. Stylizovaná vyobrazení mořské zvířeny: rejnoka-manty, sumce, kraba-pavouka, ale též Stvořitele-Boha, veselého, smutného i hněvivého, a dětské malůvky hada, rybáře a ryb jsou oblíbenými motivy na stěnách i podlahách pyramidy. Přivolání dešťů, zažehnání přírodních katastrof či oslavy božstev bylo hlavním posláním pyramidy. Na vrcholové plošině v malém domku byli vybraní lidé za asistence kvalifikované čarodějky napájeni šťávou kaktusů san Pedro. Po vyvlečení na malý dvorek byli omámení adepti podříznuti, rozkouskováni, maso a kůže z nich ořezány, z kůže ušit ceremoniální oblek, z kostí vyrobeny píšťaly a píšťalky a vše použito při následných velkolepých obřadech.
Odjíždíme taxíkem k nejzachovalejšímu blátěnému městu světa Chan Chan, bývalému hlavnímu městu kultury „Chimú“, jež následovala po pádu vlády „Mochiků“. Zajímavé je, že Chimúové byli vlastně Mochikové, tedy lid i jazyk zůstali stejní. K pádu předchozího systému stačilo vyvraždit vládnoucí třídu a vzdělanou elitu národa. Byla to pochopitelná reakce pracujících na mnohaleté sucho a hladomor, způsobených zřejmě přírodním úkazem zvaným El Niňo. Bohužel Chimúové již nikdy nedosáhli vyspělosti svých předchůdců. Převažující část města Chan Chan je v ruinách (obr. 7), výjimkou je rekonstruovaný palác Tschudi, jenž umožňuje nahlédnout do slavné minulosti města. Vcelku působí dojmem obrovského labyrintu, lze však pochybovat o urbanistické koncepci četných nepříjemně velkých prostranství, vyplněných rozpáleným pískem. Obytné prostory chybí; je vidět změť chodeb, nádvoří, svatyní a obřadních míst. Mimo umělé leknínové jezero tu není nic osvěžujícího. Žádný příjemný stín uliček středomořských měst a městeček. Království Chimú zaniklo, když bylo roku 1460 ovládnuto Inky.
Zde je zapotřebí poznamenat, že Inkové nebyli národem, jak to mnohdy zní, nýbrž byli královským rodem jako například Přemyslovci. Lid, kterému Inkové vládli, byl původu různého, ale v rámci impéria byl nucen mluvit jazykem Kečuů. Ještě dnes hovoří kečuánsky „indígenos“ čili domorodí indiáni v rozsáhlých oblastech Peru i Bolívie. A považte, vláda Inků od svého vzniku do zničení Španěly přetrvala pouhých 80 let!

Chiclayo
Vcelku nevzhledné přímořské město Chiclayo velikosti Ostravy, 200 km severně od Trujilla, skrývá poklad. Je jím Seňor de Sipán, nazývaný peruánský Tutan-Chamon. Zemřel kolem roku 300 n. l. a jeho hrob byl objeven roku 1987. Jeho ostatky jsou vystaveny v modernistické budově muzea spolu s ostatky jeho hlavní a dvou vedlejších manželek, dítěte, generála, strážce hrobu, dvou lam, bezchlupého psa viringa, s keramickými nádobami, šperky, oblečením a ceremoniálními předměty.
Z Chiclaya odlétáme vnitrostátní linkou Lan Peru do města Arequipa v jižním Peru. Nechceme se trmácet autobusy a šetříme čas.

Pokračování v příštím čísle