| Lidé z festivalu Letní slavnosti staré hudby říkají, že vy osobně máte spoustu nápadů pro příští sezonu. Co konkrétně tedy společně chystáte pro rok 2017?
Musím říct, že je to pro mě osobně je to celé velmi inspirativní. Za prvé – naše spolupráce je krásnou ukázkou toho, jak může dnes Evropa fungovat. Velmi konkrétní ukázka, symbol. Za druhé – Praha je prostě nádherná. Každá příležitost tady pobývat mi dovoluje ji objevovat znovu, v jiném zorném úhlu. Myslím, že je tu dostatek paláců, tanečních sálů a koncertních prostor pro to, aby se tu mohl konat velký putovní festival po dobu třeba celého tisíciletí! A konečně – tým festivalu Letní slavnosti staré hudby je velmi dymický, nabitý energií a entusiasmem, velmi zvídavý a dobře organizovaný. Cítím se s nimi velmi dobře, zdá se mi, že vše je tu možné, protože na všech setkáních a při všech diskusích si uvědomuji tu chuť pracovat, tu soustředěnou inteligenci, otevřenost novým impulsům a nápadům. To není zase už dnes tak častý úkaz, abych tak řekl... V roce 2017 budou tématem pražského festivalu „Versailles“. Jistě si dovedete představit, že v takovém případě nám asi nebudou chybět nápady, když budeme vymýšlet program v rámci opery, orchestrální, církevní a komorní hudby. Název Versailles nese i centrum barokní hudby, v němž působíte jako umělecký ředitel. Kdy vůbec vzniklo a jak je vůbec možné, že vzniklo? Snad vás neudiví, když si odvážím konstatovat, že taková unikátní, úzce specializovaná instituce by za současné ekonomické situace v Česku nemohla asi přežít.
Centre de musique baroque de Versailles byl založen v roce 1987 z podnětu francouzského ministerstva kultury a musím s vámi souhlasit v tom, že to byl výjimečný okamžik a počin. Je jasné, že dnes by taková unikátní instituce nemohla vzniknout, priority a zájmy vlády jsou dnes úplně jiné. Tehdy, před třiceti lety, rozhodla asi souhra nejrůznějších okolností. Nejdůležitější impuls? V té době působilo ve Francii mnoho barokních ansámblů, které byly na skvělé úrovni (mimochodem, Francie je dodnes zemí s největším počtem barokních orchestrů, sborů a ansámblů na světě!), ale které hrály především Bacha, Vivaldiho, Händela, Purcella a Telemanna... Proto se zrodil nápad vytvořit instituci celonárodního významu, která by soustředila muzikology, editory, pedagogy i lidi zabývající se produkcí představení a soustředila se na zpřístupnění uměleckých děl velkých francouzských mistrů 17. a 18. století současným hudebníkům z Francie a také z celého světa. Mám-li vyjmenovat alespoň ty nejdůležitější skladatele, o jejichž díla a jejich propagaci šlo, tak tedy - Lully, Rameau, Campra, Couperin, Charpentier, Lalande, Destouches, Marais, Leclair, Cossec, Philidor, Grétry a další. Francouzské hudební dědictví je obrovské, v každé době inspirující, ale – možná – právě barokní tvorba je zvláště osobitá a zvláštní. Podařilo se splnit vytčený úkol a oživit díla těchto autorů na francouzských scénách?
To se bezesporu podařilo a řekl bych, že v posledních letech naše „mise“ ještě zintenzivnila. Centrum barokní hudby nepůsobí jen ve Versailles a ve Francii, ale skutečně v celém světě. Máme projekty v Pekingu, Soulu, Bostonu, San Francisku, v Riu de Janeiro, v Sao Paulu, Budapešti, Římě, Vídni – a teď i v Praze! Vztahy s pražským festivalem vznikly právě v rámci těchto zahraničních aktivit našeho centra. První smlouva počítá se spoluprací ve třech sezonách, tedy do roku 2018, ale není žádný důvod, proč by neměla dál pokračovat. Právě naopak! Znáte také českou barokní hudbu? A dá se srovnat s hudbou francouzskou ze stejné doby?
Znám skladby některých českých autorů této doby, tedy spíše klasiku, jako jsou Benda, Michna, Stamitz, Richter a především Zelenka. Ti jsou také poměrně dost známí ve Francii. Ale – aby bylo jasno: jejich hudba nemá nic společného s francouzskou hudbou, která je velmi speciální. Má specifické pojetí, styl i žánry. Proč jste vůbec propadl kouzlu barokní hudby?
Barokní hudba spojuje spoustu zajímavých a nadšených lidí – umělce, tedy hudebníky, dirigenty a zpěváky, ale také editory, vědce, nejrůznější manažery, produkční. Všichni propadli téhle vášni, ta je spojuje. Jsou zapálení a přitom na hony vzdáleni veškerým módním, tak prchavým trendům. Daleko od populárních festivalů, nablýskaných koncertů a show, nejdůležitější je hudba. V barokní hudbě platí jednoduchost, upřímnost a také efektivnost, již jsme kdysi ztratili a teď se ji pokoušíme obnovit. Není to však přece jen hudba pro malou, přesně definovanou skupinu nadšenců?
O tom nepřemýšlím, setkávání s těmi nadšenými lidmi je pro mne velmi obohacující. A pak - samotný proces kříšení, znovuobjevování barokních skladeb, jež byly už dávno zapomenuty, je velmi, velmi vzrušující, možná dokonce víc vzrušující než zkomponování nové současné skladby. Resuscitovat starou partituru – to je jako oživit dinosaura, který spal v ledu, byl zmražen. Víme, jak a kde žil, v které epoše, a teď mu dáváme možnost žít znovu v naší době, přičemž ale samozřejmě nevíme, jak se mu povede, jestli uspěje. To je velmi, velmi experimentální, někdy stresující, ale právě v tom vidím smysl naší práce.
|
