Když jsem před několika lety vstoupila poprvé do ateliéru malíře Richarda Bobůrky v činžovním domě blízko pražské Kavalírky, přivítaly mě pastelové obrazy s  linkami a křivkami na tmavě šedém pozadí. Při poslední návštěvě se po linkách a křivkách slehla zem. A  po tmavě šedé jakbysmet.
Kolem stěn byly rozestavěny obrazy všech možných barev. Linky vystřídaly malé plochy, skvrny, které hrály mnoha odstíny. Že by byl malířův pohled na svět radostnější, hned mě napadlo. „Hodně lidí si myslí, že barvy na obrazech vyjadřují malířovo rozpoložení, ale to je omyl, mně prostě tenkrát tmavé  barvy vycházely z šedé neutrální škály.  Barvy mě začaly zajímat ve svém vztahu,  bez pomoci barvy neutrální, a po pastelech jsem sáhnul proto, že to je nejčistší barva.“  Richard byl právě na  cestě k čisté malbě – abstrakci. „Když jsem pracoval v reklamní agentuře a viděl jsem  v Stockboobách tisíce ilustrací od mnoha talentovaných lidí, zdálo se mi najednou zoufalé a marné zobrazovat reálný svět, rozhodl jsem se pro čistší malbu.“ 
Začal vytvářet kubistické prostory, do kterých zakomponoval  popartovou kresbu. „Byla to kompozice plochy, prostoru a kresby. Později jsem kresbu vynechal a na plátně zůstal pouhý prostor.“

 
Směs skvrnitá
Každá abstraktní malba má svůj reálný předobraz. Pro Richarda  jím jsou zelené městské plochy s náletovými rostlinami. „Zarostlé, o které se nikdo nestará, všechno tam roste náhodou, až chaoticky. To, co vzniká na mých obrazech, souvisí s neuspořádaností těchto ploch.  Když nanáším barvy, nikdy nevím, jak to dopadne. Najednou ztrácím nad malováním kontrolu.“  Neuspořádanost ploch s náletovými rostlinami se na Richardových plátnech objevovala na obrazech s linkami a objevuje se i na těch současných. Směs skvrnitá, jim říká sám autor. „Jsou malované válečkem,“ vysvětluje techniku svých nynějších prací.  Jaké vnitřní vnuknutí vedlo umělce k odložení malířského štětce? „Dostal jsem kvalitní akrylové barvy, které jsou hodně tekuté, měl jsem jich spoustu a nedalo se s nimi vůbec malovat, tak jsem vzal do rukou váleček.“  Prozaický důvod, a ten umělecký?  „Malování je stopa štětce, úhlu nebo tužky, tato jejich stopa vám evokuje krajinu, nebo portrét. Já jsem se ale chtěl dostat k samé podstatě malby, k čisté malbě, chtěl jsem to, co ta stopa připomíná, potlačit. Malovat jako to náletové dřevo.“  Obraz tvoří několik dní i týden, když s ním není spokojený, přešepsuje ho a namaluje jiný.  Jeden takový nepovedený mi Richard Bobůrka ukazuje. „Někomu se sice líbí, ale mně přijde, že je pouze dekorativní. Tak by to být nemělo.  Je hodně prvoplánový, ta světle modrá tady odskakuje, přitahuje vás  a to je  špatně.  Tady se zase vytváří hodně mělký a efektní prostor, ten by tu také neměl být. Abych obrazu  pomohl, zarámoval jsem ho, jenže  ani rám mu nepomohl.“

Vidíte to, co vidíte
Co svými obrazy hledá? „Asi dokonalost, dokonalost obrazu, samozřejmě. Proto jsem se musel zbavit štětce, té nedokonalé práce s rukou. S válečkem mohu obraz ovlivnit výběrem barev, jejich hustotou, ale jinak mě stále překvapuje co pod ním vzniká a jak na to zpětně reaguju.  Nechci ale být příliš patetický, malování je normální práce, do které se člověk někdy musí nutit. Vše často vzniká bez velkých gest.“ Na jeho obrazech je spousta náhod, ale přesto je na nich patrný odraz malířova světa, jeho myšlenek a otázek, které si klade. Ani jeden jeho obraz nemá název. Některá umělecká díla dostávají význam až s textem. U některých však  příliš mnoho  informací může odvádět pozornost od podstaty díla. Vždyť v umění jde i o záhadu, chuť objevovat, i o půvab tajemství. „Já obrazům  obsahy dávat nechci. Je to věc sama o sobě.  Vidíte to, co vidíte – to řekl americký malíř Frank Stella, který mě  inspiroval na mojí cestě za abstrakcí. Divák si může vzít co chce a  nemusí  přece pátrat po tom, co to znamená a  proč to vzniklo. Lidé často hledají v názvu pomoc k pochopení. V tom jim já nepomůžu.“

Samota ateliéru
Sedíme spolu už bezmála dvě hodiny v ateliéru, jehož okna vedou na malý dvorek se starým kaštanem.  Světlo  se mění, barvy obrazů nabývají jiných odstínů. Možná je tu až příliš velký klid. Neumím si představit , že tu trávím celý den o samotě, pohlcená jen prací. „Bývá smutno, ale mně to nevadí. Malování je práce samotáře. Navíc mám tenhle ateliér  moc rád, je tu světlo, pohled do korun kaštanu uklidňuje.  Jen  mi tu někdy chybí člověk, se kterým bych si o obrazech povídal. Mluvím totiž o malování rád, ujasňuji  si tím spoustu věcí, dozvídám se věci nové.“ Ze samoty ateliéru Richarda  Bobůrku vytrhává učení na střední škole. Učí tu na poloviční úvazek,  na vlastní tvorbu tedy čas zbývá. „Když jsem ale učil na plný úvazek, přišel jsem do ateliéru ve čtvrtek odpoledne, dal si před sebe plátno… a nic, prostě to nešlo.“  Každý obraz ho stojí spoustu energie. „Když malujete krajinu, zátiší, je to něco jiného, ale abstraktní obrazy vás vyšťavují, berou vám sílu, musíte se po celou dobu malování maximálně soustředit.“

 
Když rozjímám,  pracuji
Nápady přicházejí náhodně, kdykoliv a kdekoliv. Cestou tramvají, když člověk během dne něco zajímavého zahlédne.  „Hodně věcí mě napadá při večerním rozjímání na zahradě.“ Vida, i rozjímání může  být tvůrčím procesem. To maximální soustředění na dílo, na umělcovo sebe sama vzbuzuje pocit, že umělec je vlastně velký egoista.  „Nemělo by se jim to vyčítat, vlastně, vyčítat se jim to může, ale pokud je někdo opravdu přesvědčený o svém umění, a on přece musím být přesvědčený, egoismus je ku prospěchu věci. Svým egoismem si umělec buduje podmínky k tvorbě.“
Podařilo se mu to? „Nikdy. Když byly děti malé, rozvážel jsem je do školy a na kroužky… Navíc jsem v té době byl v jiném ateliéru, jehož strop měl jen dva metry, špatné světlo, než se to vytopilo, byla tam tma, zima. Dva dny jsem jezdil do Jihlavy učit… Myšlenky na umění byly daleko, tehdy jsem moc malovat nemohl. Vždycky jsme si myslel, že jsem sobec, ale asi nejsem.“ Richard se usměje a dodá: „Takže vlastně nejsem umělec.“
Je pomalu čas odejít, jak  Richard Bobůrka stráví poslední část svého pracovního dne? „Malovat už nebudu, musím zajet do Hornbachu, abych něco opravil na chalupě.“
Jestli je Richard Bobůrka egoista, nemohu jednoznačně posoudit, ale řekla bych, že opravdovým umělcem rozhodně je.
Jeho obrazy vás zvláštním způsobem přitahují, zároveň nechávají prostor pro vlastní fantazii.  Francouzský malíř a sochař Georges Braque prohlásil, že „dílo je dobré, když je schopné vyvolat rozechvění duše, jelikož umění je řeč duše.“ Já jsem z ateliéru akademického malíře Richarda Bobůrky odcházela s duší lehce rozechvělou.

 Repro: archiv Richarda Bobůrky

Richard Bobůrka ( *1959)
Vystudoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze,  pracoval jako artdirector v různých reklamních agenturách, tvořil pro nakladatelství Karpana a  časopisy Patron a Dingir. Roku 2002 spolupracoval při realizaci opony pro Státní operu v Praze.
Malbu učil na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě, dnes působí jako pedagog na SŠ a VOŠ reklamní a umělecké tvorby Michael.
Své dílo vystavoval na společných výstavách, například v Galerii Václava Špály, v Galerii mladých, U Řečických.