Vzpomínáte si na Romana Včeláka?
Ano, ano... Student FAMU, onemocněl myeloidní leukemií někdy začátkem 90. let. To byla snad první veřejná sbírka pro nemocného člověka u nás, ne?
Asi první. Pro Romana se ale dárce kostní dřeně nenašel. Nakonec byl operován v Londýně – a to díky třem milionům ze sbírky. Štěp se ale neujal, Roman zemřel v dubnu 1993. Co by se dělo, kdyby onemocněl dnes?
Žádného dárce bychom nehledali. Začal by brát speciální tabletky, které zastaví rozvoj nemoci a potlačí a zničí zhoubné buňky. Ty tablety by bral dlouho, každý den jednu, možná celý život, ale měl by 90procentní šanci, že přežije a uzdraví se.
To jsou ony zázračné tabletky, o nichž se před časem psalo v souvislosti s vyléčeným pacientem v pražském ústavu hematologie a krevní transfúze?
To nejsou stejné tabletky ani stejný typ onemocnění, ale je to srovnatelná situace. Lék, který podali pražští kolegové, je určen výhradně pro specifický typ leukemie. Ten je relativně vzácný, třeba u nás se s ním setkáváme třikrát až pětkrát do roka. A právě pro tuto nemoc kolegové v Praze zkoušejí nový lék a byli úspěšní. Máme velkou radost. Je ovšem nutné dodat, že pro zbylých 80 % pacientů trpících jiným druhem leukemie není použitelný.
Myeloidní leukemie se už tedy neléčí transplantací?
Po celá desetiletí byla diagnózou, pro kterou připadala v úvahu jako jediná možná léčba transplantace kostní dřeně od dárce, ať už od příbuzného nebo nepříbuzného. Je to nemoc, kvůli níž byl operován zmíněný Roman Včelák a také třeba ministr Josef Lux, jenž pak také na komplikace zemřel. Dnes by se i on díky specializované léčbě uzdravil.
Josef Lux také hledal pomoc v zahraničí. Zemřel v Seattlu v listopadu 1999. Kolik let ještě muselo uplynout, než jste získali ty nové léky?
K zásadní změně došlo právě v letech 1999 až 2001. Tehdy byl objeven lék, který inhibuje tzv. tyrozinkinázu, což je patologický protein, jenž způsobuje chronickou myeloidní leukemii. Samozřejmě nová léčba je nesmírně drahá, v souhrnu v podstatě dražší než sama transplantace.
O kolik dražší?
Transplantace stojí milion, milion a půl, když se povede a neprovázejí ji komplikace. Je to jednorázová investice. Léčba medikamenty stojí přibližně milion za jeden rok, přičemž nemocný se léčí několik let, ne-li celý život. To jsou značné finanční rozdíly, takže v rozvojových zemích, třeba v Indii, chronickou myeloidní leukemii raději stále řeší transplantací.
Vás ekonomické aspekty neovlivňují?
Tahle část medicíny je u nás na špičkové úrovni jako v západních státech. Možná nevíte, že některé možnosti máme dokonce lepší a jsme méně finančně omezeni. Pacienti s leukemií jsou léčeni stejně jako v Mnichově, Londýně nebo Washingtonu.
To je tedy pro nás všechny dobrá zpráva. A pro vás radostná práce. Vsadil jste na perspektivní obor.
To nebylo rozhodnutí, které bych zvažoval, a pak vsadil na jednu kartu. To byla náhoda. Studoval jsem medicínu a jistý jsem si byl tehdy jen tím, že nechci dělat chirurgii, spíš jsem si přál obor, kde se snoubí klinika s laboratoří. Když jsem koncem 80. let studium končil, upozornil mne kolega na plzeňské hematologicko-onkologické oddělení, jež vede mladý schopný primář. Zrovna hledal nové lidi, respektive přál si najít kluka, co umí anglicky, zajímá se také o výzkum a není v komunistické straně. Myslím, že už věděl, kam chce své oddělení posunout, a nechtěl, aby mu tam komunisti nasadili svého člověka a jeho plány zhatili. Vzal mě tedy do takového neoficiálního přípravného kurzu. V pátém a šestém ročníku jsem se chodil dívat do laboratoře na buňky kostní dřeně a po absolutoriu už nastoupil. Dnes vím, že to bylo druhé šťastné rozhodnutí v mém životě. Prvním bylo rozhodnutí studovat medicínu.
Vladimír Koza byl silná osobnost, velmi známá. Není jednoduché po někom takovém přebírat jeho projekt.
Věděl jsem, že budu srovnáván s někým, koho nemůžu porazit. Maximálně to uhraju na čestnou remízu. Z tohoto pohledu to nebylo jednoduché, na druhou stranu jsem věděl, že jeho program není chimérický a že je tu skvělý tým lidí. To pro mě byla záruka, že práce bude pokračovat.
Doktor Koza měl na jedné straně výhodu: začínal s něčím úplně novým. Jaký je váš úkol?
Udržet kvalitu léčby a péče o pacienta a obhájit mezinárodní akreditace registru i oddělení.
Četla jsem správně, že váš registr je v pořadí čtvrtý akreditovaný na světě?
Náš registr má mezinárodní akreditaci jako čtvrtý na světě, z velkých registrů je jediný z postkomunistické země. Akreditovány jsou také laboratoř, která vyšetřuje tkáňové znaky, transplantační centrum i ostatní laboratoře. Obhájit akreditace znamená být stále na špičkové úrovni a poskytovat všem spolupracujícím nemocnicím u nás i v zahraničí maximální podporu. Už dnes vyhledáváme nepříbuzné dárce v našem registru či v zahraničních registrech pro dvě třetiny dospělých operovaných v Čechách, odebíráme od dárců krvetvorné buňky a dopravujeme je do transplantačních center v Hradci Králové, Olomouci, Brně, Praze... To chceme ještě rozšířit, starat se o pacienty z celých Čech.
Jste schopni najít vhodného dárce třeba i pro Vietnamce, kteří u nás dlouhodobě žijí?
Tak to je velmi těžká situace. Když se nenajde příbuzný dárce, je to skoro neřešitelné. Zatímco pro většinu našich pacientů můžeme hledat v ostatních evropských registrech a máme velkou šanci, protože si jsme v tomto zeměpisném prostoru blízcí v mnoha antigenech, ve Vietnamu žádný registr neexistuje a Vietnamci nejsou v našich registrech zastoupeni. Musí se hledat jiný způsob léčby.
Takže je to situace, kterou kdysi prožíval Roman Včelák. Jak je to vůbec s leukemií – přibývá?
Když řeknete leukemie, je to tak málo vypovídající, jako když řeknete zlomenina. Je rozdíl, zlomila-li jste si palec, zápěstí, pánev, nebo obratel. A stejně tak musíte chápat leukemie. Jsou jich desítky typů s různým průběhem a různými možnostmi léčby. Ano, přibývají případy onemocnění, protože populace stárne a počet onemocnění stoupá s věkem. Navíc umíme tuto chorobu rozeznat mnohem dříve, můžeme předvídat chování té které leukemie, stanovit, u kterého člověka musíme transplantovat a kde je možnost chemoterapie...
Takže transplantacím ještě není odzvoněno?
I když se objevují nové léky, většina leukemií se ještě dlouho bude léčit transplantací. Ale máme teď lepší podpůrnou léčbu, lepší antibiotika, umíme nalézt lepšího dárce. Řada komplikací, se kterými se potýkal ještě Josef Lux, odpadá. Dříve byly transplantace prováděny lidem do 45 let, dnes běžně po šedesátce. A hlavně – transplantujeme včas. Dárce najdeme většinou do tří měsíců a transplantujeme v době, kdy je nemoc díky chemoterapii dočasně potlačena, pacient není vyčerpán.
Tři měsíce stačí na hledání i v zahraničních registrech?
Hledání v českém registru je levnější a svižnější. V zahraničí využíváme především německý registr, ten má čtyři a půl milionu dárců. V době elektronické komunikace to také funguje bleskově.
A kolik to stojí?
Podívat se do cizího registru nic nestojí. Jsme členy mezinárodních organizací, jsme akreditováni, takže klikneme... Najdeme skupinu dárců s nejpravděpodobnější shodou v transplantačních znacích, tzv. HLA antigenech, a u nich pak porovnáváme další parametry. Stejným způsobem kolegové z Německa či USA nahlížejí do našeho registru. Když identifikujeme možného dárce, obrátíme se už osobně na zástupce registru a požádáme je, aby dárce kontaktovali, odebrali mu krev a ověřili aktuální zdravotní situaci. Krev se pak pošle k nám do laboratoře, kde prověříme, zda je shoda s naším pacientem opravdu optimální. To už něco stojí: česká pojišťovna za odebrání a zaslání vzorku platí několik set eur, stejně tak (naštěstí) platí laboratoři za vyšetření HLA znaků. A když to klapne, domluví se termín odběru kostní dřeně, což představuje u dárců z Německa platbu okolo 15 až 16 tisíc eur. Krevní buňky pak kurýr dopraví do nemocnice, kde bude pacient operován. A stejně tak: když se najde dárce u nás, putují buňky do Německa a odběr německé pojišťovny platí nám. Ostatní náklady související se správou databáze a třeba propagací musíme už hradit ze svého. Proto máme nadaci.
Jak to, že máte přes 50 000 dárců a pražský registr takřka o polovinu méně? V čem spočívá kouzlo úspěchu?
Nechci srovnávat, jen mohu popsat naši situaci. Primář Koza investoval všechnu svou energii a nadchl lidi okolo sebe. Všichni to i dnes vnímáme jako svou věc, je to naše firma, žijeme tím. Máme dnes síť deseti dárcovských center v krajských městech, další náborová centra v okresních špitálech. Vždycky jsme se snažili dárce kvalitně vyšetřovat, uchováváme třeba jejich DNA... Chtěli jsme, aby náš registr byl jako ty nejlepší na světě, abychom byli konkurenceschopní. To byl náš motor. Myslím, že pod křídly státní nemocnice nemůžete mít takový tah na branku. A to fakt nemyslím nijak zle. Nechci shazovat kvality pražských kolegů.
Bývaly doby, kdy jste ale byli docela na kordy.
Bývaly. Naše vztahy se urovnaly, jsou korektní. A dva registry určitě nejsou na škodu pacientům. V Anglii mají čtyři registry, v Izraeli tři... Databáze jsou propojeny, my také hledáme automaticky v obou, máme k dispozici už přes 75 000 dárců! Vezměte si Slovensko, tam vznikl jeden státní registr a mají asi 3000 dárců, Maďarsko 6000, Bulharsko 600. Z postkomunistických států jsme na tom nejlépe a já si myslím, že je tomu i proto, že dva české registry soutěžily v dobrém slova smyslu. Máme víc dárců než Dánsko, Rakousko, Nizozemsko...
Co nejvíc motivuje české dárce? Všimla jsem si, že v poslední době třeba pořádáte setkání konkrétních dárců a příjemců. To primář Koza vylučoval, ne?
Nevylučoval, naopak také to organizoval. V podstatě se to dělá z důvodu PR, medicínský důvod to nemá. Takové setkání má přísná pravidla, musí se konat delší dobu od transplantace, musí to chtít dárce i pacient, musíme mít zaručeno, že se nemoc nevrátí... Je to emocionálně náročné, ale krásné. A účinné?
Po takovém setkání se hned hlásí noví dárci i sponzoři. Ale není to jediná metoda. Musíte registr udržovat v povědomí lidí, v tom nám moc pomáhají dárcovská a náborová centra po republice. Ono dnes už nejde jen o počet dárců, ale chceme, aby ti dárci byli kvalitní, aby byli pro pacienta co nejlepší.
Kdo je lepší nebo nejlepší dárce?
Mladý zdravý člověk pod 35 let, nejlépe muž.
Jsou pánové silnější, odolnější?
Představte si 100kilového příjemce – muže – a 55kilovou ženu – dárkyni – a vy počítáte ty buňky doslova na každé kilo příjemce. A máte problém. Ženy se také během těhotenství imunizují, protože nesou v sobě plod, který má část znaků od otce. Ženská kostní dřeň tedy snadněji vyvolá reakci proti hostiteli, což může být někdy i užitečné. Ale jen někdy. V tomto směru jsou skutečně preferováni muži. Samozřejmě když má pacient vzácný typ tkáňových transplantačních znaků a my mu najdeme jediného dárce a je to žena, tak ona je zásadní.
A pak onu ženu požádáte, aby přijela... Je hodně lidí, kteří se v tomto momentu složí a odmítnou?
Minimální počet. Tak jedno dvě procenta už kontaktovaných a registrovaných dárců odmítne. Naopak většina lidí chce darovat. A často se stává, že když zjistíme, že mají třeba šelest na srdci, a vyloučíme je, přesvědčují nás, že to vydrží. V případě tohoto dárcovství je ovšem nulová tolerance, nemůžeme akceptovat cokoliv, co by dárce ohrozilo na zdraví. A oni často protestují! Když už někdo odmítne, jsou to nejbližší příbuzní nemocného. Nejsou ochotni, bojí se, že ohrozí své zdraví.
To jsou teda situace.
Nad tím si hlavu nelámu. Práce s dobrovolnými nepříbuznými dárci mě nabíjí optimismem. Když čtete noviny, máte často pocit, že svět je hrozný, že lidi se chovají k sobě hnusně. A pak přijdete do práce, přijede dárce tamhle někde z Vysočiny či Krkonoš a je celý nadšený, že může věnovat kostní dřeň někomu z Plzně, Prahy, ale třeba i z Kanady nebo ze Španělska. A ten dárce za to nic nechce, často ani proplatit cestovní náklady. Den po odběru sedne do auta a jede dělat svou práci. Nádhera.
Mimochodem – kolik hodin trávíte vy denně v práci?
Chodím na šestou, obvykle jezdím na kole. A domů se vracím okolo šesté. Tedy když nemám službu.
Docela řehole. Víte, že mnoho mladých lidí tzv. generace X nebo Y už v takovém způsobu nevidí smysl?
Ano, ano. Říkali kolegové, že tihle mladí to vidí úplně jinak. Trvají na pracovní době 8,5 hodiny a pak chtějí mít volno. To není ale můj styl.
Jak vy trávíte volno?
No, je pravda, že moje žena mi říká, že jsem blázen, když i o dovolené čtu odbornou literaturu. Když jsem tady začínal, chodil jsem do práce na čtvrtou, protože jsem měl strach, že primáři Kozovi nebudu stačit. A vlastně chci být stále v kondici, chci umět a znát. Když občas potřebuju něco zařídit na úřadech a jdu z práce v půl čtvrté, po těch klasických, zákoníkem stanovených 8,5 hodinách, mám vždy pocit, že bych to měl někde nahlásit a omluvit se. U nás na oddělení ale fakt nejsem výjimkou, takto k práci přistupuje většina mých kolegů. Co když ti mladí mají pravdu? Žijeme jen jednou.
Říkal mi kamarád, jak měl obavy z věku mezi čtyřicítkou a padesátkou. Stárnete, jste pohodlnější i unavenější a okolo samí mladí. Budou nabušení, padesátiletý doktor se musí hodně mořit, aby jim stačil. No vidíš, povídá kamarád, a teď je to tady. Mám okolo sebe samé mladé, a nic, jsem furt lepší. Upozorňuji, že není libový ješita, ale profík, co na sobě maká, protože to se v medicíně musí. Je medicína posedlost?
Je to styl života. Nemám rád vznosná slova o poslání, ale vsákne to do vás. Ta profese vám přináší pocit smysluplnosti, jako asi málokterá jiná. A když si to dovedete vychutnat, radujete se z nemocných, kteří se povedli, všechno ostatní vám přijde druhořadé. To zásadní a hlavní se odehrává tady.
Prostě jste pořádně posedlý.
Asi ano. Víte, ve zdravotnictví nejsou už zdaleka tak špatné platy, jak tvrdí odboráři. Já vlastně ani nevím, co bych s více penězi dělal. Neřeším, jestli si koupím oktávku, ale vím, že mercedes by mi život nezpříjemnil. V medicíně máte ale jeden nefinanční bonus, a to je dobré jméno. Když se řekne doktor, většina lidí vás nejdřív vnímá pozitivně, hned vám dá znamínko plus, a stačí, když pracujete, nejste úplný flink, to dobré jméno vám zůstane po celý život. To si nekoupíte, ale rychle ho můžete ztratit. Stačí jeden průšvih, přehmat. Jsem také typický ješitný chlap, chci být dobrý, chci mít dobré jméno. Ale někdy může být přece ješitnost také užitečná.
|
