Urbo Kune. Tak se esperantsky řekne společné město. Takový přívlastek nese i projekt Město v Lomu studentů architektury ČVUT a Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě. Jejich návrh vznikl z podnětu známého architekta Petra Hájka, který svým žákům zadal prostý úkol − vymyslet soběstačné město pro blízkou budoucnost a zasadit ho do prostoru kamenolomu ve Zbraslavi. Kámen se zde těží od začátku 20. století a určitě ještě několik desítek let bude, ale pak vyvstane otázka, co na jeho místě bude dál. Hluboká jizva v krajině zaroste keři a stromy, anebo je možné ji zabydlet?
Tvář ubývajícího, po patrech rozřezaného kopce inspirovala budoucí architekty k návrhu obrovské stavby, již vymezuje osmdesát zdí. Ty svou výškou a tvarem vlastně kopírují hřebenovou linii původního skalnatého masivu a vytvářejí skelet dynamizující stavby. V různých místech zdi dosahují − vzhledem k terénu − různé délky, od dvaceti metrů až po takřka pět set metrů, což určuje rozměr i 79 tak zvaných slotů. To jsou prostory, jež vznikají mezi zdmi: všechny sloty jsou stejně široké (cca 11 metrů), ale mají různou délku.
Každý student si měl vybrat jeden slot a navrhnout, jak by se dal využít. Vznikly v nich tedy obytné čtvrti, obchodní centra, vzdělávací a kulturní prostory, sportovní střediska, kostely a hřbitov, jaderná elektrárna, ale také území s obrovským tobogánem, horolezeckou stěnou či s rozhlednou nebo pěstírnou konopí…
Urbo Kune zaujme organickou siluetou, zvláštním členěním, futuristickým řešením vytápění, zásobování vodou a dalšími technickými nápady. Neexistuje přitom jen na papíře, respektive v digitální podobě, ale studenti vyrobili i jeho klasický trojrozměrný model, který už byl vystaven ve Vídni, Bratislavě a v dalších městech, příští rok poputuje do Tokya.
Viděl jsem ho poprvé na výstavě v Litomyšli a nadchl mě. Ta zmenšenina sci-fi města je vlastně obrovská (transportuje se v osmi velkých bednách) a velmi krásná. Studenti vytvořili skutečné umělecké dílo, a když jsem si ho prohlížel zblízka, už mi nepřišlo tak nereálné zaplnit to město lidmi, říká Miloš Urban.
Známý český spisovatel se připojil ke stavbě v momentě, kdy se už z iniciativy architekta a publicisty Jana Tabora, žijícího v Rakousku, stala součástí rozsáhlejšího evropského projektu, jenž má přivést k bližší spolupráci architekty a umělce ze sousedících zemí. Právě Jan Tabor vymyslel pro celý program název urbo kune. Město v lomu českých a slovenských studentů ho převzalo, a povýšilo tím na imaginární hlavní centrum Spojených států evropských.  A spisovatel Miloš Urban k němu napsal příběh.
Jeho román Urbo Kune vydalo nakladatelství Argo v roce 2015.

Chápu to správně, že jste napsal román na zakázku?
Spíše na žádost. Petr Hájek, s kterým se znám už mnoho let (on čte moje knížky a já mám rád jeho odvážné baráky a všechny ty experimenty, do nichž se neustále pouští) mě požádal, abych pro město, jež navrhli jeho žáci, vymyslel příběh, a zadal mi souřadnice: název, parcelu, stavbu a účel. To jsem měl respektovat, všechno ostatní bylo už na mně.

Jednou z podmínek byla tedy i − řekněme − proevropská osvěta. Jak jde dohromady s literaturou?
Psát o něčem, co nevzniklo v mé hlavě, jde ke mně zvenčí, je to přitom dost přesně definované, ale nikdy to nebude existovat… Už to mi přišlo riskantní. A k tomu ještě evropská tématika, která mě nikdy příliš nezajímala, natož abych o ní chtěl psát. Román o hlavním městě Evropy? Nesmysl. Žádná fungující Evropská unie, žádný pseudo Brusel přenesený na Zbraslav to nebude, protože to neumím, řekl jsem Petrovi. A on řekl, že to chápe, že ví, že spisovateli není možné nadiktovat požadavky, tak jako to běžně po architektovi chce investor. Měl jen ty své souřadnice, na nich trval, ale já si nebyl ještě jistý. Jenže pak jsem si mohl sáhnout na ten krásný model, začal jsem si ho představovat jako divadelní jeviště a bavit se tím. Studenti se při projektování určitě také bavili, i když uvažovali úplně jinak než já. Oni vymýšleli, jak by to město mohlo hladce fungovat, zatímco já hledal zádrhel. Potřeboval jsem přece drama, když jsem chtěl napsat román.

A tak jste to ideální evropské město, co se ještě nenarodilo, odsoudil k pomalému zániku. Začínáte vlastně na jeho troskách. Ještě stojí, ale nežije, dožívá.
Nefunguje. Je na konci. Ale jako by na něco čekalo, jako kdyby se chystalo na nějaký coming out, po němž začne fungovat jinak, na úplně jiné úrovni. Jedním z hybatelů, který té změně napomůže a naváže spojení s onou neznámou silou, je Mikuláš Jelen. Antikvář, jehož pozval do Urbo Kube s určitým záměrem kdosi neznámý, ten, kdo stojí za městem.

 
Mikuláš Jelen má nejprve za úkol obnovit a vystavět městskou knihovnu. Jeho předchůdce neuspěl. Mimochodem − počítali studenti ve svém projektu s knihovnou?
S veřejnou mainstreamovou nepočítali. Vymyslel jsem si ji já, ale musím hned dodat, že když se o ní Pater Hájek dozvěděl a přečetl část mého textu, rozhodl se přidat ještě jeden slot a nechal knihovnu zřídit. Dnes už ji Urbo Kune má.

Takže architektonický model města, jež nikdy nebude postaveno, se stal reálnou scénou pro román. A ten teď stavbu ovlivňuje.
Určitě by bylo jednodušší napsat román o nějakém charismatickém baráku, který už existuje. Vymyslet do něho tajemný příběh by mě určitě bavilo. Urbo Kune je úplně jiná situace, větší výzva. A je to zvláštní pocit, když vidíte, jak váš text může změnit architektonický projekt. Petr Hájek se samozřejmě radoval, protože přesně tohle si představoval: že se svět architektury a literatury přiblíží, přestože je tak těžké právě tyhle dva obory nějak propojit. Na stránkách knihy je to vyjádřeno i ilustracemi. Pavel Růt, jenž je autorem grafické úpravy, je převzal z projektu. Vizualizace, jež vytvořili studenti, se stávají výraznou složkou knihy.

K jakému žánru byste ji zařadil? Já to po přečtení vidím jako sci-fi, se všemi tradičními pravidly hry. Ondřej Neff z vás bude mít asi radost.
Myslel jsem spíše na mladší publikum. Ale na druhé straně mě vaše hodnocení nepřekvapuje a těší. Možná je to retro science-fiction. Vždyť já se k tomu hlásím, mám rád ty trochu naivní filmy ze sedmdesátek, jako byly Logans Run, Westworld nebo Soylent Green.

V jisté fázi se hlavní postava Mikuláše Jelena začne už cítit jako Urban. Tak si říkají také všichni obyvatelé Urbo Kune. Mám tuto hříčku chápat jako ztotožnější autora s postavou?
Název knihy a místa děje byl daný. To, že já se jmenuju Urban a v názvu města je Urbo, je úplná náhoda, byť to může připadat podezřelé. Je ale fakt, že mě bavilo takhle to domyslet. A splynutí autora s postavou? To se mi stává v knížkách často.

Takže stejně jako Mikuláš Jelen prožíváte stavy vyhoření?
Ano, to je přesně ze mě. Často už ani nemůžu projít kolem knihkupectví. K výlohám se obracím zády, anebo rovnou přecházím na druhou stranu ulice.

To je krize nakladatelského redaktora ve středním věku, nebo unaveného spisovatele?
Rediguji přes dvacet let knihy, dlouho jsem je také překládal, píšu je. To je asi devastující kombinace. Díky práci v nakladatelství také moc dobře vím, jak ty tisíce knih vznikají a jak se dělají bestsellery. Nemyslím to přitom hanlivě, bestsellerem může být i hezká knížka, ale vedle ní je deset knih, které jsou ještě povedenější, přesto zcela zapadnou bez ohlasu. Nestály za nimi peníze velkého nakladatelství, nemají reklamu, nikdo se o ně nestará. Tyhle věci mě občas nadzvedávají, vysilují. Je to byznys jako každý jiný, vlastně už velký průmysl. Kdybych mohl, odejdu na volnou nohu a soustředím se jen na psaní.

Proč to neuděláte. Vaše knihy se dobře prodávají, už se uživíte psaním, ne?
Sám bych se snad už teď uživil. Ale mám děti z prvního manželství, teď novou rodinu… Peníze z knih by nestačily.

Jako spisovatel na volné noze není člověk ohrožen pocitem vyhoření?
Jde o to, jak si to rozvrhnete. Mám teď frekvenci jedna knížka za jeden a půl až dva roky, řekněme. Kdybych mohl být doma a věnovat se pouze psaní, najel bych na systém jedna kniha ročně, psal bych denně tak dvě, maximálně tři hodiny, víc stejně nevydržím, a ve zbylém čase bych opravoval dům, zveleboval zahradu a staral se o rodinu. To by mě snad uchránilo před pocity vyhoření. Nicméně nutkání k psaní tu stále je. Mám pořád pocit, že je to moje pravá práce. Pravější než upravování cizích textů.

Jak často se vám stává, že při redigování objevíte v cizím textu stejný námět, situaci, myšlenku, a tak musíte tu svou hodit do koše?
To se mi stalo mnohokrát, hrozný pocit. Jsou autoři, na které se nějakým způsobem napojíte. Říkáte si, to není možné, tady je opravdu jungovský společný rybník myšlenek, jež se kdesi propojují a zase se vrací. Jak jinak si vysvětlit, že myslím na stejné věci, prožívám stejné situace jako nějaký Fin nebo Angličan? Takhle to bylo třeba s Markem Haddonem nebo Davidem Mitchellem. V podstatě chlápci jako já, věkem spříznění, byť se pohybují v jiných kulisách a kontextech. Co ti už mi ukradli nápadů, aniž by to ve skutečnosti udělali!

 
Vraťme se do Urbo Kune. Má ten mezinárodní projekt ještě nějaké pokračování?
Jsou na to navázány i hudební projekty, ale já hudbě moc nerozumím, takže o nich nedokážu nic říct. Uvažuje se také o jednom samostatném uměleckém žánru, a to je film. Pokud vím, zatím je to jen plán ve stádiu úvah a shánění peněz.

Mimochodem − co si myslíte o současné Evropské unii? Má ještě naději jako vaše Urbo Kune?
No… Společná Evropa je výborný nápad, ušlechtilá myšlenka. To si stále myslím, a to bez ohledu na současnou uprchlickou krizi. Samozřejmě, že nás zaskočila, ale kvůli tomu snad nemusíme z Evropy vystupovat. To by bylo hloupé, vždyť na druhé straně čeká Putin, ne? Namlouvat si, že můžeme zůstat sami jako Švýcaři, by bylo pošetilé. Nemáme ani jejich historii, ani tradice, materiál, lidi, ani ty peníze. Takže zpátky na zem a snažit se o lepší Evropu. Ušlechtilé myšlenky se musí vylepšovat, musí se na nich makat tak, aby to nebyly jen krásné teorie, ale reálný život.

Text vyšel také ve víkendové příloze Hospodářských novin, děkujeme za možnost jeho publikování na našich stránkách.

Repro: vizualizace Urbo Kune – archiv nakladatelství ARGO
Foto: portréty Miloše Urbana - Lukáš Bíba, HN