Jsou texty, které jako by nepodléhaly času. Patří mezi ně i vzpomínky českých vojáků z 1. světové války, jež do knihy nazvané Přišel befel od císaře pána svázali Pavla Horáková a Jiří Kamen.
Ráno můj první pohled padl na místo, kde ležel Falout. Místo bylo prázdné, postříkáno lyzolem. Otočil jsem hlavu na druhou stranu a proklínal jsem Viléma II. a všechny, kdo zavinili válku. To píše četař 11. pražského zdravotního oddílu Jaroslav Janda. Narukoval mezi prvními v létě 1914 a kamaráda Falouta pohřbíval v srbském zajetí v lednu 1915. Následovala cesta do italského zajateckého tábora, pak do Francie, další zranění, nemoci a další mrtví kamarádi, konečně i boje po boku legionářů…
Na všech frontách i cestách měl Jaroslav Janda s sebou zápisník. Jeho poznámky patří k nejucelenějším svědectvím, jež Pavla Horáková a Jiří Kamen zařadili do unikátního souboru.
Knihu s názvem Přišel befel od císaře pána vydalo nakladatelství Argo ve velkorysé grafické úpravě. Kromě množství zápisků, dopisů, citací ze sešitů nebo korespondenčních lístků z fronty v ní čtenář najde i nejrůznější dobové materiály − oficiální vyhlášky, plakáty vyzývající k boji za c. a k. mocnářství nebo v azbuce oslavující udou armádu, novinové karikatury s popisky v nejrůznějších evropských jazycích, či dokonce texty školních tzv. dynasticko-vlasteneckých diktátů pro školu obecnou a měšťanskou. Výsledná mozaika je působivým obrazem války, na niž se ve víru současných událostí většinou už zapomíná.

Kde se vůbec vzal nápad sesbírat a vydat vzpomínky vojáků z 1. světové války? Důvodem bylo stoleté výročí?
Na začátku byla písemná pozůstalost mých předků, zvláště pak paměti mých dvou pradědečků, kteří oba bojovali na italské frontě. Jedny paměti byly písemné, druhé se zachovaly dokonce jako zvuková nahrávka na Sonetu Duo. Měla jsem to dlouho doma v šuplíku, ale někdy tak v roce 2010 mi došlo, že jestli to nějak chci zveřejnit, dostat mezi lidi, tak stoleté výročí je ideální a také možná poslední příležitost. Bylo mi totiž jasné, že nejsem jediná, kdo takové pozůstalosti doma má a nabízela se tedy příležitost vyhledat víc takových svědectví a udělat z toho třeba celý pořad, případně knihu. Za dalších 100 let spousta těch textů zmizí, dovedla jsem si představit, že co měsíc se nějaký takový text vyhodí nebo se ztratí... Přemýšlela jsem, jestli by to nezajímalo Vojenský historický ústav nebo Paměť národa, až jsem se nakonec domluvila s kolegou Jiřím Kamenem, který má v Českém rozhlase na starost víkendovou přílohu stanice Vltava.

Kdy jste odvysílali první díl seriálu Polní pošta?
První vlaštovka byl Silvestr v roce 2012. Jeho tématem byla gastronomie a pan Kamen se ptal, jestli nemám nějaké nápady. A já povídám: Heleďte se, mám paměti těch svých pradědečků, kteří popisují, jak za války fixlovali s konzervami, které měli zakázané jíst, jak občas také jedli kočky i psy... A pak ještě mohu přidat vyprávění prababičky ze zázemí, která zase popsala, jak se vrátil její švagr z fronty na rekonvalescenci po břišním tyfu a v jejich moravské vesničce se krásně vykrmil díky husímu moru. Vesničani se totiž těch nemocných hus štítili, zabíjeli je a zakopávali, což vyhladovělý voják nemohl pochopit, a tak se dal na lov hus. Sám si je zabíjel, kuchal, škubal a peří zpracovával do výbavy pro dceru na peřinu... No, prostě, vznikl z toho zajímavý pořad, odvysílali jsme ho a my už věděli, že by z toho mohl být cyklus na pokračování. Vznikl tak dvacetidílný cyklus z vojenských dopisů, pamětí a deníků.

To už vám ale nestačily asi vzpomínky jen vašich předků, ne?
Samozřejmě, museli jsme vyhlásit sbírku a - síla rozhlasu už vykonala své. Posluchači začali posílat: dopisy, vzpomínky, deníky - buď rukopisy nebo jejich digitalizované kopie. Někteří nám dokonce poslali i knihy vzpomínek svých dědečků a pradědečků, které vydali vlastním nákladem a v moc pěkné úpravě, v některých případech to byly i dvousetstránkové knihy. Během roku 2013 se nám nahromadila spousta dokumentů a počínaje červnem 2014 jsme začali vysílat  ten roční cyklus.

Co si teď o 1. světové válce myslíte? Po tom všem, co jste přečetla, zeditovala.
Co si myslím o válce? Já jsem především ráda, že žiju teď a tady, že se mě válka netýká, a to ani v zázemí. Na druhou stranu si uvědomuju, že si tady můžu mnout ruce, jak se máme báječně, ale pár set kilometrů od nás probíhají podobné hrůzy, jaké zažívali naši praprarodiče. My se na ně maximálně díváme v televizi, posloucháme o nich z rozhlasu... Ano, můžeme zavřít oči a nepřipouštět si to, ale je to takový rozpolcený pocit. Pocit nejistoty. Všechno se může přece ze dne na den změnit, jako se to stalo jim v roce 1914. Přišlo to jako blesk z čistého nebe.

A ten zasáhl snad každou českou vesnici. Na to se už trochu zapomíná a ty pomníčky na návsích míjíme bez povšimnutí...
Přesně tak. Nebyla rodina, které by se 1. světová válka nějak nedotkla. A do té doby - takový poklid. Začátek století přinesl obrovský pokrok, vše se rozvíjelo  - technika, kultura, lidé se vzmáhali, poměrně bohatli. A najednou, ze dne na den, kluci, kteří často vůbec nepoznali těžkou práci, vyjeli kamsi na pole, do zákopů, brodili se tam bahnem, stříleli, zabíjeli, umírali...

Kdy potkala vaše prababička svého nastávajícího manžela poprvé?
Už bylo po válce, sloužila v Brně. I když byla nadaná, rodiče jí nechtěli povolit vzdělání, protože byla desáté dítě a na školy už nebyly peníze. A tak mé prababičce připadl úkol zůstat doma a postarat se o stárnoucí rodiče, což se jí tak úplně nelíbilo. A tak se trochu trhla, utekla z vesnice a šla sloužit do Brna. Tam jezdila do nemocnice navštěvovat jednoho známého, na něhož si snad trochu myslela. Ale pak se u jeho lůžka potkala s jeho bratrem, nějak si padli do oka, navíc zjistili, že se znají od vidění, protože ona byla z Kozojídek a on byl z Veselí nad Moravou, což je kousek od sebe... Prostě on to vždycky tak nějak navlékl, že se začali víc potkávat, až se vzali. On už tehdy byl navrátilec z války, kde přišel o články prstů na pravé ruce. Můj pradědeček.

Který další příběh vás nejvíc zaujal?
Nejucelenější je příběh Jaroslava Jandy, četaře 11. zdravotního oddílu z Prahy, který byl vyslán na srbskou frontu hned z kraje války, takže se dostal do Bosny  a potom postupně do Srbska, kde na podzim 1914 padl do zajetí. Sloužil tam v nemocnici, pak se zúčastnil toho slavného pochodu přes Srbsko a Albánii do Valony, kde se zajatí vojáci nalodili a přepluli na ostrov Asinara, kde byly italské zajatecké tábory a tam strávili tuším dalšího půl roku. Pak je přesunuli do Francie, zase je čekali měsíce v pracovních táborech, až se Jaroslav Janda přidal v roce 1917 k československé armádě, neboli Československým legiím. Prodělal vojenský výcvik, šel zase na frontu a do Československa se vrátil až v lednu 1919. Posléze sepsal velmi zajímavé paměti, které také jeho potomci vydali, v nichž popisuje spoustu situací. Uměl se dívat kolem sebe, zajímal se, srovnával, přemýšlel...

Jak na váš dvacetidílný seriál reagovali posluchači?
Byli dojati. To je asi nejpřesnější vyjádření. Ozývali se starší lidi, ale i mladší, kteří se nějak cítí s tímto tématem svázáni. Až mě překvapilo, jak silná je paměť v rodinách. Vždyť oni opatrovali přes sto let ty dokumenty, dopisy, fotky. Dojemný byl pak také křest naší knihy. Pozvali jsme na něj lidi, kteří nám poskytli texty, aby se stali jejími symbolickými kmotry. A na závěr toho večera jsme je požádali, aby se publiku představili. Vstávali z toho pléna - a bylo to jako když vstávaly Wintonovy děti: v první řadě to byl osmdesátiletý pán, příbuzný jednoho z těch vojáků, vedle něho seděla mladá dívka - prapravnučka, vedle padesátiletá vnučka, vnuk. Sešly se tam všechny generace. Když jsem se na ně dívala, uvědomila jsem si, jak stačilo málo a ti lidé se vůbec nenarodili.

Odkud byli? Většinou z venkova?
Ti potomci jsou už většinou z  Prahy, ale obvykle tak žijí jenom jednu nebo dvě generace ... Jejich předkové, ti vojáci, byli ještě klasičtí venkované - z  východních Čech, Plzně, Znojma, jižní Moravy, Slovácka a Podkrkonoší.

Objevili jste při čtení a zpracovávání původních textů něco překvapivého?
Kolega Kamen v jedněch vzpomínkách našel záznam o masakru Arménů v Baku. To, o čem se mluví až dnes, tenhle voják popisuje z první ruky.

Chystáte pokračování rozhlasového pořadu i případně druhý díl knihy?
Na základě prvního pořadu i knížky se ozývají další lidé, kteří mají doma vzpomínky předků a my samozřejmě pomýšlíme na pokračování. V první knize máme vzpomínky devíti mužů, kteří válkou prošli víceméně od začátku do konce, ale zbyla nám ještě spousta lidí, kteří válčili třeba rok nebo dva. Ti se do první knihy nevešli, přitom popsali také zajímavé situace a historky. Takže přemýšlíme o druhém knižním dílu, který by nebyl ale už řazen chronologicky jako ten první, ale tematicky - po vzoru rozhlasového pořadu: válka a nemoci, válka a nové zbraně, válka a ženy, Vánoce ve válce a tak dále.

Mimochodem, když jste zmínila ženy... Byly i v zákopech?
Jeden z vojáků se zmiňuje, že když táhli Balkánem, šla s nimi i jedna žena - milenka jednoho z těch spolubojovníků. Chodila normálně v chlapské uniformě a byla stále s tím svým mužem, trochu se separovali, takže to nikomu nevadilo. Jak se tam dostala? Muselo to být nelegální, asi v těch zmatcích při přesunu si prostě velitelé přehlédli a pak tiše akceptovali...A pak četař Janda zmiňuje italskou kantýnskou. Vojáci ji chodili okukovat a Janda se pohoršuje, že Italové, národ papežů, mají tak lehkou morálku: kantýnská vůbec nedbala na dekorum a prostě kojila děcko a přitom obsluhovala zákazníky v obchodě. A pak jeden důstojník se zmiňuje, že do důstojnického klubu přišla dámská společnost a hýřilo se až do rána. To byly poměry v Itálii.

Vyznávají se tihle vojáci z víry k bohu?
Spíš se rouhají. Kdyby nějaký pánbůh byl, tak by tohle nedopustil. A celé je to poznamenané duchem čechoslovakismu a republikánství: Chceme pryč od Vídně a tedy i od Říma! Jsme Češi! Ale vzpomínám si na jeden dopis, který přišel před Vánoci z Itálie. Ten voják pak padl. Píše své ženě, že byl v kostele, vzpomíná na domov a trápí se, že nemůže být s rodinou, odvolává se k Bohu a prosí ho za návrat. To je velmi zbožný pohled.

O čem nejvíc píšou? Vzpomínají na domov?
Ano, asi touha po domově. Když čtete ty texty, uvědomujete si, jak je těžké, když jste takhle vytrženi z domova, z každodenních činností a podmínek, jež dobře znáte, a najednou se ocitnete ve vypjatých situacích, v nichž vám jde o život. Stáváte se jen strojem, je vám zima, máte hlad, nevyspíte se, stále vás buzerují, přesouvají odněkud někam, až už nevíte, co se děje, za koho vlastně bojujete, nevíte, proč, nemáte důvod tam být a přesto musíte. Sakra, proč musíte?

Našla jste zmínky i o dezertérech? Nemyslím teď vojáky, co přeběhli k legiím, ale ty, co prostě utekli, zběhli.
Nevím o žádném. Občas se píše o různých flákačích, co se přihlásí do nějakého kursu, aby nemuseli na frontu, nebo si vymění identitu s někým jiným... A vzpomínám si na vojáka, co se zdržel déle doma na dovolené. Když narukoval, byla jeho milá těhotná, ale on to nevěděl. Pak porodila, on to zase nevěděl. Až později, za rok a půl mu dali dovolenou, aby se mohl oženit. A když tedy přijel, zůstal déle a riskoval postih. A byl také postižen, čemuž čelil s odvahou. Byl šťastný, že má rodinu a mohl zaštítit ženu, která jako neprovdaná s nemanželským dítětem zažila také své.

To musela být nádherná práce, procházet takovými příběhy, ne?
Ano, nádherná práce. Několik let jsem se doslova brodila těmi texty a objevovala příběhy, pak si v nich hledala nejzajímavější pasáže pro rozhlasové vysílání, pro knihu. Krásná práce. Velká radost byla také sledovat, jak texty povyšuje, když se k nim přidají autentické fotky. Byl to prostě pro mne maximálně obohacující proces. A skvělé čtení.  To je lepší než umělá literatura. Mnohem zajímavější, než to, co se tady dneska vydává jako romány. A ten jazyk! Nádhera.

Sto let starý jazyk...
Krásný jazyk. I vojáci, kteří nebyli příliš vzdělaní, píšou tak autenticky a opravdově, zemitě. Je to jazyk, který dneska už nepotkáte, ale zadrnčí vám někde, zabrnká na něco uvnitř. Je v něm láska k vlasti, k rodné hroudě, jak oni píšou. Jsou většinou sedláci a rolníci, zemědělci, mají vztah k zemi, tak jako my všichni, všichni to máme v krvi, přece. To jsem si nad těmi texty mimo jiné také uvědomila. A dojímala jsem se, to nepopírám, ty věty šly často tak zvaně na komoru. Ti prostí lidi si vůbec neuvědomovali, jak silná slova píšou. Nezapomenu na jednu pohlednici s větou, která mi doslova vyrazila dech: Buď sbohem, milko milená, a žij!

A co on, přežil?
Ano, tenhle zrovna přežil. A když se dozvěděl, že skončila válka, zase to krásně popsal: Vyletím z boudy, křičím: Frieden, mír!! No vidíte, už se zase dojímám a skoro brečím. Muselo to být strašné.

Dokážeme to vůbec pochopit?
Nevím, jestli to dokážu pochopit, ale cítím k těm vojákům vděčnost. My se máme dnes dobře, jakkoli žehráme, jsme svobodní. Nedovedu si představit, že by mi někdo nařídil, abych si okamžitě sbalila svých pět švestek a šla někam do kasáren. A potom čtyři a půl roku neuvidět rodinu - to v lepším případě, v horším případě se nechat zabít. Pro nic za nic, pro nějakou pomýlenou kauzu. Zní to absurdně, ale nikde není psáno, že se to nemůže stát zase. Stačí přece tak málo.

Pavla Horáková, Jiří Kamen
Přišel befel od císaře pána,  nakladatelství Argo, 296 stran, 498 korun
www.argo.cz