|
reklama
| Einsteinovi vnuci |
|
Jefim Fištejn |
| SANQUIS č.38/2005, str. 7 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Před sto lety se lidstvo podívalo kolem sebe zcela novým pohledem a spatřilo nepoznaný a těžko poznatelný svět.
|
|
Ten neotřelý pohled nabídl lidstvu jeden jediný člověk. Drobný úředník patentního úřadu, kterého sotva znali vlastní sousedé, otiskl v časopise „Anály fyziky“ několik článečků. Úředník, který se jmenoval Albert Einstein, zde navrhl novou teorii pohybu těles v prostoru a čase, jež později dostala název teorie relativity, postuloval totožnost hmoty a energie a skutečnost, že energie má jakousi minimální konečnou jednotku - kvant. Mimochodem, Nobelovu cenu dostal později právě za tento druhý objev, který položil základy kvantové teorie. Fascinuje, že tyto dva největší fyzikální objevy 20. století učinil člověk, který ze složitých výzkumných přístrojů měl k dispozici jen papír a pero a v matematice nebyl žádný „lumen“.
I dnes s odstupem století je jasné, že naprostá většina lidí teorii relativity nikdy nepochopila. Britský časopis „Economist“ to vysvětluje netoliko přirozenou omezeností jako spíše intelektuální leností většiny z nás. Jinak prý bychom teorii relativity dávno porozuměli intuitivně - vždyť v jejím základě leží pouhé dvě skutečnosti: již dříve dokázaná nepřítomnost tzv. vesmírného éteru jakožto prostředí šíření vln a Einsteinův vlastní závěr, že světlo má vždy stejnou rychlost a ta že je nepřekročitelná. Zbytek je jednoduchá logika. Rozuměj: jednoduchá až poté, co Einstein tuto cestu prošlapal. Jo, kvantová teorie, to je jiný kafe, ta je jaksepatří komplikovaná a s teorií relativity není v naprostém souladu, což Einsteina velice mrzelo. Zbytek života věnoval tomu, aby tyto dvě teorie sladil - marně. Dodnes se žádný z fyziků nemůže pochlubit tím, že by poznal a popsal jednotný řád, jímž se řídí vesmír.
Čehopak dosáhla věda za století, jež uplynulo od Einsteinova vnuknutí? V internetu po léta funguje pozoruhodná stránka s názvem „Edge“, kde se pravidelně objevují rozhovory s čelnými přírodozpytci. Na přelomu roku vydavatel stránky John Brockman obvykle pokládá vědcům nějakou potutelnou otázku. V narážce na to, že žádný z pozdějších objevů nedosahuje Einsteinova měřítka, ptá se Brockman letos takto: „Existuje něco, v co věříte, i když to neumíte dokázat?“
Tazatel samozřejmě neměl na mysli náboženství, nýbrž vědecké hypotézy. Někdo může namítnout, že ptát se na nepotvrzené hypotézy, z nichž mnohé, jak patrno z odpovědí, jsou navzájem v příkrém rozporu, je holý nesmysl. Tato námitka je vyvrácena spoustou příkladů z minulosti lidstva. Uveďme jako jeden z nejvýmluvnějších příkladů pozoruhodný Sokratův výrok, jak ho zaznamenal ve slavných „Dialozích“ starořecký filozof Platón: „Je nesnadné dokázat, a já to určitě nesvedu, jsem však pevně přesvědčen, že Země je kouli podobná.“
Spektrum názorů a nápadů současných Sokratů je široké a všechny vyjmenovat nelze. Většinu tázaných tvoří zástupci
tzv. kognitivních věd, jež se zabývají vývojem a podstatou vědomí. Zastavme se proto u idejí, které nějak souvisejí s problémy, jimiž se v minulosti trápili největší géniové lidstva. Před dvěma sty lety německý filozof Immanuel Kant tvrdil, že prostor a čas nejsou objektivními vlastnostmi vnějšího světa, nýbrž pouhými nástroji našeho vědomí nutnými jen pro uspořádání našich vlastních dojmů a zkušeností. Časem byla tato teze zpochybněna a teorie relativity jí, jak se zdálo, zasadila smrtící ránu. Vždyť, podle Einsteina, jsou čas a prostor zcela neodmyslitelnými charakteristikami objektivní skutečnosti, přičemž čas je čtvrtou dimenzí, zcela rovnoprávnou se třemi prostorovými. Dnes však to není pro znalce tak stoprocentně jisté.
Hle, co odpovídá na Brockmanovu otázku fyzik Carlo Rovelli z francouzské Univerzální školy. Čas, myslí si Rovelli, v přírodě vůbec neexistuje, jakož se nevyskytuje ani prostor - obojí jsou zabudované iluze našeho vědomí. Ilustruje to na příkladu „vodní hladiny“, kterou všichni zřetelně vidíme (můžeme se v ní shlížet, pozorovat, jak po ní cosi pobíhá), ale která z fyzikálního hlediska - jako ostrý předěl - neexistuje. Je to jen víceméně široké pásmo, kde molekuly vody postupně ubývají. Rovelli se svým nápadem zdaleka není sám. Celá řada dalších fyziků dnes popírá realitu prostoru a času - a zejména času, kvůli jeho nevysvětlitelně jednosměrnému pohybu.
Pravdu měl tedy Kant, ne Einstein? Jednoznačný důkaz pro to pochybovačům zatím schází. Někteří vědci však zacházejí ještě dál. Tak Donald Hofman z Kalifornské univerzity, odborník na kognitivní vědy, má za to, že obraz světa zprostředkovaný vědomím není ve skutečnosti vůbec věrným zobrazením reálného světa, nýbrž tzv. „uživatelským interfacem“, zjednodušeným systémem organizace dojmů, který se v nás vyvinul v průběhu evoluce: „Svět našich každodenních zkušeností, svět stolů a židlí, hvězd a lidí s jejich nezaměnitelnými tvary, vůněmi, vjemy a zvuky - toť pro náš biologický druh specifický uživatelský interface světa ve skutečnosti mnohem komplikovanějšího, světa, jehož nejdůležitějším rysem je vědomí. Obsah našeho interfacu sotva v nejmenším připomíná skutečný svět. Ba co více, aby interface byl užitečný, ani ho nesmí připomínat. Neboť význam tohoto interfacu, stejně tak jako u počítačového interfacu Windows, spočívá právě ve zjednodušení a praktičnosti použití.“
Avšak to je právě Kantův pohled v jeho úplnosti - tvrdil přece, že dojmy a pocity nám nedávají věrný obraz světa, že vypovídat můžeme pouze o svých dojmech, nikoli o vnějších jevech a věcech. Kant na to přišel o 200 let dříve, než byl vynalezen počítač a vyvinut interface Windows - pouhou silou své logiky.
Můj známý měl kocoura, který, když jednou v televizi viděl koně, obešel přístroj zezadu, aby si ověřil, zda ten kůň je skutečný. Když tam nic nenašel, jednou provždy pochopil, že celý ten virtuální život je iluze, klam a mámení. Na rozdíl od kocoura my se nejspíš nikdy nedokážeme podívat se na rub svého televizoru.
|
|
|
|
obsah čísla 38 |
 |
ročník 2005 |
|
témata |
|
|
