Co v dnešní době znamená či obnáší být básníkem?
Pro mě to především znamená žít úplně obyčejný život a v jeho obyčejnosti vidět střípky poezie. Zakázal jsem si velké sny. Potřebu poezie si plním rutinně, každodenně, když třeba cestou do práce nebo během jízdy na kole něco vidím, nějaké detaily, střípky. Poezie každodennosti se skládá do celků, ze kterých pak lezou básně a knížky.

Odříznout se od obyčejného světa, jako třeba J. H. Krchovský, a žít jen uměním, to vás nelákalo?
Ani ne, parametry takového básníka nesplňuji. Teď se například hodně věnuji tělu, jezdím na kole a plavu. Prototyp dekadentního básníka, který se válí po hospodách a má dlouhé, vypelichané vlasy, to mě nikdy nebralo.

Co vás ještě nebere?
Nemám rád věci orientované na výkon, nesnažím se to rvát. Proto na kole nejezdím jako závodník, ale spíš jako vytrvalec. S poezií to dělám stejně. Kousnu se do tématu a dělám na tom několik let. Dokud nejsem s výsledkem spokojený.

Proto vaše poslední sbírka Krooa krooa vznikala sedm let?
Měl jsem vizi, jak by kniha mohla vypadat. Potom jsem se snažil své představy naplnit a strašně jsem se s tím zápasil. Za rok jsem třeba napsal jen osm básní, potom čtyři vyhodil a zase čekal, až to přijde. Dva roky jsem pracoval na kompozici sbírky, aby fungovala jako knížka.

Neměníte se během těch dlouhých sedmi letech jako člověk? Neovlivňuje to vaše psaní?
Jen částečně. Během psaní sbírky se mi rozpadlo manželství, mám dva syny, proto tam trochu řeším otázku otcovství a synovství. O sobě píši nerad a nemám rád autorské zpovědi. Své pocity jsem přetavil do jiných postav.

Když je vaše poezie neosobní, co je tedy jejím hlavním zdrojem?
Především krajina a její paměť, z čehož nějakým způsobem tavím příběhy. Proto se v krajině hodně pohybuji, čtu místopisné publikace, navštěvuji archivy. Z toho všeho se snažím reflektovat příběhy. V krajině si „naskenuji“ podněty do hlavy a potom je pomocí poezie znovu vyvolávám.

Czeslaw Milosz píše, že ani neví, jak jeho poezie vzniká. Ivan Vyskočil říkával, že „básník musí být maličko blbej, podstatě své tvorby nerozumí“. Je i pro vás psaní nevědomou činností?
Na tom je kus pravdy. Text se nevytváří tak, že tam vědomě, jako přísady, dáte tři metafory, dvě metonymie, dva příměry, a nakonec synestezii a něco z toho bude... Poezii vnímám jako do slov překódované obrazy. Obrazy z mé hlavy musím překódovat tak, aby byly alespoň trochu srozumitelné. V tom vidím hlavní úskalí básnické tvorby. Jako básník si se slovy hodně hraji, přitom některá ani nedokážu významově dešifrovat. Jeden kamarád připodobnil čtení mé poezie k zaboření rukou do hlíny, jako když mezi prsty mnete rašelinu.

Vaši práci s jazykem signalizují už názvy sbírek Molchloch, Krooa krooa, Erzherz, tajemná zvukomalebná slova.
Jde o dvojí kódování. Jako polovičnímu Němci mi lépe znějí německá slova. Nechci adorovat německou kulturu, ale když třeba srovnáme Mločí díra a Molchloch, což jsou děčínské lokální názvy, tak německý ekvivalent má větší hravost a zvukomalebnost. Také „Radek Fridrich – Krooa krooa“ z obálky poslední sbírky zní strašně drnčivě, což je samozřejmě úmysl.

Dva jazyky jsou básníkovi výhodou?
Můžete mezi nimi přepínat. V mém případě nejde z hlediska jazykové teorie o makaronismy, kdy autor, jako například Škvorecký, používá vědomě nějaké anglicismy. Můj čtenář to má poněkud ztížené. Měl by vlastně umět dobře německy a mít básnický vhled, aby text pochopil. Vychovávat čtenáře ale není můj úkol. Tím je psát poezii, která je nějakým způsobem zajímavá a neobvyklá.

V sbírce Erzherz se objevují ještě další německá slova s předponou erz – Erztod, Erzschmerz. Co znamenají?
Krušné hory se německy jmenuji Erzgebirge, což znamená Rudohoří, protože se tam těžila ruda (Erz). Erzherz coby krušné nebo rudné srdce symbolizuje, že člověk uvnitř této krajiny něco hledá. Erztod jako krušná smrt posouvá význam dál. Postavy z básní promlouvají s démony, prochází mezi nimi smrt. Moje texty se odehrávají na hranici života a smrti.

Mrtvým lidem také dáváte hlas. Proč?
Asi tím bojuji proti fenoménu zapomínání. Dnes musíme být všichni krásní, vymodelovaní, úspěšní, ošklivé věci a smrt odsouváme stranou. V starých příbězích nacházím věci, které v naší době postrádám – vztah ke krajině, k místu, a hlavně opravdovost života a nekompromisnost. S těmi osudy vedu vnitřní dialog a ptám se, zda bych v situacích, kdy třeba začíná válka, obstál.

Stačí vám jen pár úsporných veršů a obraz dávno zemřelých či pocit z nich vyvstává. Je silný. Jak toho docilujete?
Své texty osekávám až na dřeň. Nemám rád „lyrické blátíčko jako přípravu na jádro textu. Pálím to od prvního verše, seky jako v karate, a pryč od toho. Je to takový básnický hard core.

Dora Kaprálová popisuje váš styl slovy „epické zaklínání, černokněžnická úsečnost i fantasmagorie, břitkost a přerývavost“. Co byste ještě přidal? Nelibozvučnost, hra se slovy, revokace pazvuků... Ovlivnila mě hodně experimentální poezie, ale i surrealismus, Skupina 42.

Lidé a zvlášť politici dělají rádi tlusté čáry za minulostí, chtějí zapomenout. Pro Sudety, kde žijete, to platí dvojnásob. Lze vůbec minulosti uniknout?
Myslím, že to nejde. V Děčíně se minulost připomíná německými nápisy na deklech od kanálů, prosvítají na fasádách, a buď to chcete vidět, nebo nikoliv. Pro mě jsou příběhy z minulosti důležité i proto, abychom porozuměli současnosti.

Ambici předjímat budoucnost, přemýšlet, kam se hýbe svět, jako to třeba učinil Goethe ve Faustovi, tu nemáte?
Tohle neumím, mluvit do budoucna, a ani nechci. Úloha básníka je dnes jiná, nechce změnit svět jako předválečná avantgarda. Ještě Kolář a Hiršal makali na tom, že jsou evropští básnící, a něco tím mohou ovlivnit. V devadesátých letech, kdy jsem vstupoval do literatury, všichni na nějakou angažovanost rezignovali a politikou se nezabývali. Každý utíkal do nějaké své poetiky a něco hledal.

A co jste našel vy?
Našel jsem v poezii vše zásadní. Především odpovědi. Díky tomu vím, kdo jsem, vím, kam směřuji a vím také odkud pocházím. To stačí. Zbytek, jako například Cena Magnesia Litera, je příjemná nadstavba.