Casa Morel, atriová vila španělského vicekrále, později zakoupená britským konzulem, majitelem stříbrných dolů Williamsem, obsahuje mimo dobový nábytek i podivuhodný obraz. My tři cestovatelé jsme se shodli, že jde o sv. Václava Havla - mladšího.
Klášter Sta. Catalina je malé městečko uprostřed města. Dnes je to skanzen na ploše 20 000 m2, ale i zčásti funkční klášter. Žije tu třicet jeptišek, ač dříve jich byly stovky. Avšak pouze dívky ze zámožných rodin si mohly dovolit zaplatit klášteru tučné věno. Tedy pouze zámožní mohli obětovat své dcery dobrým vztahům s královstvím nebeským a učinit z nich nevěsty boží. Nejzámožnější z nich měly pak nárok na vlastní kuchyni (obr. 1).
Ve skleněné vitríně městského archeologického muzea nalézáme zmražené pozůstatky Juanity, „ledové panny“, jedné z několika dětských obětí z doby Inků, objevených na vrcholu sopky Ampato v roce 1995. Juanita dostala jméno po svém objeviteli, vysokohorském antropologovi Johanu Reinhardovi. Dívka posmrtně hodně cestuje. Muzeum se velmi pyšní její slavnou cestou do Japonska roku 2000. Zaráží mě, že zatímco severoameričtí indiáni, žádají dnes muzea o navrácení pozůstatků svých předků k opětnému pohřbení, jak kážou jejich tradice, jejich jihoamerickým bratrům zmražení předkové ve vitríně nevadí. Pouze se nesmějí fotografovat, snad aby neztratili barvu.
I v okolí Arequipy se najde mnoho zajímavého. Nějakou tu stovku kilometrů vzdálený Colca kaňon je hluboký 3454 m, o pár metrů mělčí nežli nejhlubší kaňon na světě, sousední Cotahuasi. Nicméně severoamerický Grand kaňon jim sahá jen do poloviny. V místě zvaném Cruz del Condor je kaňon obléhán stovkami pozorovatelů. Ačkoli převýšení je tu pouhých 1200 metrů, zájem o výhled je veliký. Lze odtud po ránu sledovat kroužící kondory. Na dno kaňonu sestupujeme u městečka Cabanaconde s průvodkyní Glorií. Převýšení je tu také jen něco přes 1000 metrů, přesto pouze zlomek turistů volí namáhavý sestup po strmých stezkách do rozpáleného údolí. Ve 40° vedru přijde vhod limonáda chlazená říční vodou v kyblíku. Vesničky při cestě jsou samozásobitelské, a co si nevypěstují, přinášejí vesničané na zádech vlastních nebo svých mul. Večer je vzduch chladný, koupeme se v termálním bazénku turistické vesničky Oasis, kam při soumraku dorážíme. Do bambusových chatrčí, v pamfletu zvaných „bungalows“, jdeme spát brzy, abychom mohli ve 3 hodiny ráno, ještě za hluboké tmy, vyrazit na vysilující výstup z údolí. Kvůli přehřátí se denní cestování nedoporučuje; navíc musíme chytit autobus zpět do Arequipy.

Cusco
Přistání na letišti v Cusku mezi vrcholky hor je kvůli jejich blízkosti docela vzrušující. Se zpocenými dlaněmi, kterými svíráme opěradla, přistáváme bezchybně. Cusco je město malebné, zřejmě nejmalebnější v Peru. Je starobylé, s převahou kontrastu tmavě hnědé a bílé (obr. 2). Katedrála v mestickém baroku cuscoské školy z 16. století (tato škola je považovaný umělecký směr v Peru) není zvenčí přetížena ornamentem, jak tomu bývá mnohde jinde v Peru. Zato interiéry jsou neuvěřitelně bohaté, ani náš pražský malostranský Sv. Mikuláš nemůže soutěžit. Na obraze poslední večeře Páně mestický malíř Marcos Zapata předkládá před Ježíše posvátnou pochoutku Inků, pečené morče. Nezávidím. Lze navštívit četné zajímavé kostely a muzea, ale i jen bezcílné bloumání uličkami je kouzlo samo.
Vyrážíme na výlety do okolí. Posvátné údolí se za Inků jmenovalo Posvátná řeka, neboť voda ve vyprahlém Peru byla vždy svatá. Díky vodě úrodná půda vulkanického původu dává tři úrody ročně. Obřadní místo říše Inků Tambomachay je svatyně vody. Dnes je její voda částečně využívána k výrobě Cusceňa, piva v Cusku oblíbeného.
Inkové používali na své stavby pouze tři druhy zdiva, a všechny jsou na svatyni zastoupené. Nejvyšší vrstvu tvoří pravidelné „královské“ zdivo, sestavené z pravoúhlých kamenných bloků, a zpravidla bylo používané na sakrální stavby. Nepravidelnější, „buňkové“, připomínající tvarem rostlinné buňky, tvoří nižší vrstvu a bylo obvyklé u staveb význačných a zámožných vlastníků. Obdiv vzbuzují perfektní suché spoje mezi kameny (žiletka by neprošla). Třetí, „pirca“, z nepravidelných kamenů, se spoji někdy vyplněnými hliněnou maltou či kamennými úlomky, bylo slohem utilitárních staveb a inženýrských konstrukcí jako cest a opěrných zdí, ale také příbytků prostého lidu a zde tvoří základnu stěny.
V údolí je mnoho pamětihodností, ale nejpozoruhodnější památkou v údolí sousedním je záhadné město Machu Picchu. Nejprve jedeme vláčkem do Aguas Calientes (obr. 3), lázniček s horkými prameny, ve kterých je lépe přespat, aby bylo dost času na prohlídku ruin kdesi v oblacích. Ráno se autobus šine serpentinami po strmém svahu až k bráně do nebeského města. Jdeme s desítkami turistů po krátké přístupové cestě, a hle! Div světa! Klesá nám spodní čelist, pohled je úchvatný, trojrozměrný a bohužel nezachytitelný na pohlednici 13 x 9 (obr. 4 a 5). Účel města je neznámý, bylo nalezeno množství koster mladých žen. Španělé o existenci města neměli tušení. Pro svět je objevil profesor Yaleské university Hiram Bingham v roce 1911. Ale i on se mylně domníval, že se jedná o staré hlavní město Inků Vilcabamba. A co tyhle „hmoždíře“ (obr. 6) nacházející se v jedné z budov, anebo snad na ohraničeném dvorku? Byly používány rolníky na mletí obilí, či jako vodní nádržky k zrcadlení noční oblohy, aby inčtí veleknězi mohli studovat hvězdy v pohodlném předklonu? Kdopak ví, odborníci se sváří. Nejistota prolíná toto mysteriózní místo a my ji nasáváme. Asi hodinu se škrábeme po skalnaté stezce, občas za pomoci kotvených ocelových lan, na vrchol přilehlé strmé homole Huayna Picchu. Pohled z této polohy na záhadu našeho věku není možné vynechat!

Puno
Z Cuska odjíždíme do Puna. Na cestě jsou památky a u nich dívky s upomínkovými předměty (obr. 7) i roztomilý chlapec s roztomilou lamou alpakou. Alpaka, chovaná převážně pro svou jemnou, nicméně štípající vlnu, je vyšlechtěný potomek divoké lamy vikuňi. Také poněkud větší lama domácí je potomkem více rozšířené divoké lamy huanaco. Maso alpak i lam domácích je oblíbené, podobné hovězímu, avšak tužší a takřka bez tuku. Vzácná, divoce žijící vikuňa má vlnu nejjemnější, jemnou jako hedvábí a velice ceněnou, prodává se výlučně na mezinárodních dražbách. Za starých časů oděvy z ní utkané mohli nosit pouze Inkové jako symbol urozenosti. Neoprávněná osoba nesměla vikuňu stříhat pod trestem smrti.
Ostrovy Amantaní a Los Uros na jezeře Titicaca nedaleko Puna jsou esencí turismu. Návštěva Amantaní má být agroturistickým zážitkem, nicméně jejím vynecháním bychom o mnoho nepřišli. Obyvatelé bohužel už na kopaninové zemědělství zanevřeli a téměř zcela se soustředili na turisty. Ve svých vepřovicových baráčcích poskytují přístřeší, prodávají doma pletené výtvory a vaří nejhorší jídlo na světě - mazlavou bramborovou šlichtu ve formě polévky i hlavního chodu. Certifikát na zdi v pokoji ovšem osvědčuje, že naše paní hostitelka absolvovala 30hodinový kurz v kulinárních vědách a pohostinství.
Naproti tomu neméně turistické plovoucí ostrovy Los Uros vynechat nelze. Dva metry tlustá vrstva přes sebe naskládaného rákosu „totora“, jež vytváří ostrov, plave ve čtyřmetrové hloubce. Původně rybářské rákosové vesničky sedí na povrchu ostrovů, které se musí průběžně obnovovat, protože zespoda odehnívají. Ale i povrch ostrovů odchází; jejich největší opotřebení prý působí doba dešťů a hraní fotbalu. Po vytažení několika kotvicích čtyřmetrových tyčí lze ostrovy přemístit. Urosové, původní obyvatelé, se v dávných dobách chránili před útoky budováním rákosových ostrovů, na nichž od té doby žijí, zatímco pobřeží přenechali svým nepřátelům Aymarům. Dnes s nimi splynuli a jejich potomci budují rákosové kanoe a džunky, aby mohli nadšené turisty povozit. Občas za úplatu nastrčí fotografovi před aparát nevinné dítko a zároveň se snaží prodat něco ze svých tretek. Turistika dnes živí bývalé rybáře téměř výhradně. Jejich jídelní lístek ryby jen doplňují, stejně jako i pták zvaný „martinfisher“ (obr. 8). Ostrované jej chovají místo slepic. Také kormoránům přistřihují křídla a průběžně jim upíjejí krev, ale nepohrdnou ani oloupanou spodní bílou částí rákosu „totora“, jež chutná jako jemná ředkev. Polévka z „carache“, sumečka podobného pirani, je součástí jejich národního dědictví (obr. 9). Prý léčí bolení hlavy; asi kvůli množství fosforu obsaženém v tuhém rybím mase. Loučíme se s ostrovem a loučíme se s Peru.
Naše původní obavy, které nás trápily před odjezdem, jsou po třech nedělích ty tam. Ukázaly se liché. Cítili jsme se jako v Praze nebo Madridu; stačí se chovat podle rad, které lze najít v každém průvodci.
Tak a teď hurá do Bolívie!