|
reklama
| Filozof přírody v nástupu průmyslového věku |
|
František Houdek |
| SANQUIS č.100/2012, str. 52 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
„Řád některých věcí by měl být změněn; sedmý den v týdnu by měl být dnem dřiny, kdy by měl člověk vydělávat na živobytí v potu tváře; a dalších šest dní by měl mít Sabath pro své zájmy a duši, aby mohl rozšiřovat její rozprostřenou zahradu a opájet se něžným působením a posvátnými zjeveními přírody.“
|
|
|
Jednoho červnového dne roku 1846 si mladý Henry David Thoreau vyrazil z lesů, kde zrovna trvale pobýval, do nejbližšího městečka, aby si u ševce nechal spravit boty ošlapané neustálým chozením v terénu. Přitom ho natrefil tamější státní úředník Samuel Staples a vyzval ho k zaplacení tzv. daně z hlavy. Dokonce mu nabídl, že pokud je zrovna „švorc“, zaplatí ji za něho on sám. Thoreau však odmítl s tím, že daň neplatí proto, že by na ni neměl, ale z vyššího principu. Nehodlá podporovat vládu, se kterou nesouhlasí – obecně šlo především o její kladný vztah k otroctví, konkrétně pak o právě zahájenou dobyvačnou válku s Mexikem. Když mu úředník formálně pohrozil vězením, Thoreau ho vybídl, ať neztrácí čas a rovnou ho zavře... Obnos pozdě večer zaplatila Thoreauova tetička (a to pro jistotu na několik let dopředu); přestože i ona byla proti otroctví, nesnesla pomyšlení, že by její synovec měl být vězněn.
Hned ráno přišel Staples Thoreaua propustit, ale ke svému překvapení s tím Thoreau nesouhlasil. Chtěl svým protestním pobytem ve vězení donutit státní soudy, aby osvobodily otroky. Nakonec ho Staples, zděšený takovým názorem, musel z cely vytlačit silou.
Když se pak sousedé Thoreaua ptali, proč chtěl zůstat uvězněn, rozhodl se vysvětlit své pohnutky veřejně. Sepsal je jako přednášku pro Konkordské lyceum, kde dříve vyučoval. V roce 1849 ji místní časopis vydal ve formě eseje, jehož název se časem ustálil jako Občanská neposlušnost.
Vůdčí myšlenkou eseje je názor, že v demokratické společnosti každá společenská reforma začíná reformou jednotlivce. Pokud se nějaký zákon státu střetává s vnitřním mravním kodexem občana, má tento člověk nejen právo, ale přímo povinnost takového zákona neuposlechnout, i kdyby za to měl pykat. Je naděje, že jeho čin přiláká pozornost a možná i následovníky. Pokud bude takto uvězněno dost lidí, nasype to písek do chodu státní mašinerie a špatný zákon nakonec přestane být v praxi uplatnitelný.
|
|
 | | Thoreau pocházel z rodiny výrobců
tužek ve městě Concord |
|
|
Urozený divoch II
Henry David Thoreau se narodil roku 1817 v Concordu (Massachusetts, USA) v rodině výrobce tužek. Od mládí ho fascinovala příroda; jako malý kluk prý nejednu noc strávil pozorováním hvězd v naději, že za nimi spatří Boha...
Ve dvaceti promoval na Harvardu, kde studoval francouzštinu, latinu a řečtinu (naučil se i německy, španělsky a italsky), ovšem ovládal i zeměpis, dějepis, přírodopis, znal řecké klasiky i anglickou poezii, později také orientální kulturu. Jakkoli mu kynula kariéra veřejného intelektuála a lva salonů, Henry o tuto roli nestál; místo ní dával přednost samotě a soukromí.
Po smrti milovaného staršího bratra Johna a třech letech tápání se symbolicky na Den nezávislosti (4. července) 1845 uchýlil k jezeru Walden, kde si postavil srub a šestadvacet měsíců žil v souladu s přírodou – sedlačil (byl vegetarián, výjimečně jedl ryby), chodil (procházku kratší než čtyři hodiny neuznával), pozoroval, přemýšlel.
I další léta strávil převážně putováním po severovýchodě USA. Z jeho eseje Chůze (1862) alespoň krátká ukázka: „Dnes už nepodnikáme žádná smělá a nekonečná tažení. Naše výpravy jsou pouhé vycházky do okolí, jež se s večerem stáčejí zpět k rodinnému krbu, odkud vyšly. Polovinu cesty se pouze vracíme ve vlastních stopách. Měli bychom jít vpřed nejkratší cestou, kam nás zanese náhoda a touha po nehynoucím dobrodružství, nepomýšlet na návrat a být připraveni poslat zpět do osiřelého království jen svá nabalzamovaná srdce jako relikvie. Jste-li ochotni opustit otce a matku, bratra a sestru, manželku a děti, a nikdy už je nevidět – pokud jste zaplatili všechny dluhy, sepsali závěť a urovnali své záležitosti, a jste-li svobodný člověk – pak jste připraveni jít na procházku.“
|
|
 | | Reklama na článek Henryho Davida
Thoreaua |
|
|
Život v lesích
Svůj pobyt u Waldenského jezera z let 1845–47 popsal ve své nejznámější knize Walden neboli život v lesích (1854). „Většina přepychových věcí a mnohé z toho, co nám takzvaně zpříjemňuje život, je nejenom postradatelné, ale rozhodně brání zušlechtění lidstva. Pokud jde o přepych a pohodlí, ti nejmoudřejší žili ještě prostěji a skromněji než lidé chudí. Staří filosofové – čínští, indičtí, perští a řečtí – patřili k těm, nad něž nikdo nebyl chudší na statky pozemské a bohatší svým duchem... To platí i o novodobějších reformátorech a dobrodincích člověčenstva. Jen ten může být nestranným a moudrým pozorovatelem lidského života, kdo jej nazírá z nejpříhodnějšího postavení, z postavení, které bychom mohli nazvat dobrovolnou chudobou.“
|
|
Toto poetické, žánrově těžko zařaditelné dílo o vztahu člověka a přírody v proměnách lidského života a ročních dob fascinuje svojí hloubkou stejně jako až naivní opravdovostí.
Cynikovi může místy až připomínat Járu Cimrmana, nicméně na Thoreaua ještě dojde; možná to ani nebude trvat moc dlouho a ti, kdož se nyní jeho názorům vysmívají, mu (zejména ohledně významu dobrovolné skromnosti) se skřípěním zubů dají za pravdu. Sám pro sebe jsem si jeho odkaz zredukoval do tří bodů:
1. Hledání smyslu života začíná jeho zjednodušením.
2. Příroda činí člověka lepším.
3. Vyšší pravdy vyvstávají prostřednictvím přírody.
Henry David Thoreau, první ekolog celoživotní volbou, zemřel ani ne pětačtyřicetiletý 6. května 1862 v Concordu na tuberkulózu.
|
|
|
|
|
|
zpět na obsah aktuálního čísla 100 |
|
|
