|
reklama
| Noc literatury |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.100/2012, str. 92 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Šestý ročník známého happeningu, který pořádají v pražských ulicích Česká centra ve spolupráci se sítí kulturních institutů zemí Evropské unie EUNIC, představí opět současnou literární scénu. Ukázky z tvorby autorů z nejrůznějších evropských zemí, mezi nimiž jsou i dva nobelisté – José Saramago a Mario Vargas Llosa – přečtou na zajímavých, známých, neznámých i běžně nedostupných místech Prahy 5 přední čeští herci. Matěje a Kryštofa Hádkovy najdete ve Francouzském lyceu, Daniela Kolářová a Emil Viklický budou číst v Jazz Docku, Jan Budař v Portheimce, v návštěvnickém centru Staropramenu představí evropskou literaturu Jiří Ornest, Ladislav Frej bude číst v obchodě Wine Food Market a třeba Aleš Procházka v 35 let starém motorovém vozu Českých drah, který bude přistaven Na Knížecí. Nezvyklá literární procházka Prahou začíná 16. května v 18 hodin a na patnácti místech pražského Smíchova se bude číst až do jedenácti v noci.
|
|
|
|
Román je monologem starého muže, pacienta psychiatrické léčebny v Terstu, jehož zuřivým lamentem prosvítá děs táborů smrti několika ideologických systémů. Cippico, jak zní jedno z jmen, která na sebe hrdina bere, vypráví na přeskáčku, odbíhá k jiným příběhům, jež se staly postavám, s nimiž se sám identifikuje, přičemž jediným pojítkem je všudypřítomné moře.
.... Někteří tuleni se dívají melancholicky; kdekdo zná příběh o námořníkovi, který v noci, kdy tuleni svlékají kůži, spatří tulení samici, překrásnou nahou mořskou pannu, vezme ji domů a ožení se s ní v kostele, ale ona místo aby hleděla na kněze a na kříž, se neustále obrací k hučícímu moři. Také tenhle příběh se vypráví v každém přístavu; i v Dalmácii mezi ostrovy Dugi otok a Kornati, kam jsme občas zajížděli loďkou s otcem z Lošinje a z Iloviku. Je to smutný příběh s teskným koncem; žena po letech najde svou starou kůži, navlékne si ji a zmizí v moři. Když si dvě děti, které po sobě zanechá, přijdou hrát na pláž, přináší jim jedna tulenice krásné lastury.
Pěkný truchlivý příběh, ale je pravda, že lidi nakládají s tuleni bestiálně a pak se ještě vyřádí na mláďatech, prý kvůli kůži, ale pravým důvodem je chlípnost, tělo a krev jdou často ruku v ruce. V Port Kingu jsme darovali pár košil černochům, co vylezli z buše, námořníci se zmocnili jejich dvou žen a nebralo to konce, ale černoši tam stáli a koukali, jako by jim po tom nic nebylo. A pak nevím, jak se to seběhlo, někdo hodil kopím, někdo vystřelil, jen tak pro nic za nic, jako vždycky, bez toho to prostě nejde, my jsme odpluli na člunu a černoši zalezli zpátky do houští. Na břehu zůstala jedna bílá zkrvavená košile, stopa po naší přítomnosti a naší průzkumné cestě, která potvrdila objev doktora Basse a přinesla spoustu poznatků důležitých pro znalost a kartografii průlivu, jenž nese jeho jméno.
PŘELOŽILA KATEŘINA VINŠOVÁ. KNIHU V ROCE 2011 VYDALO NAKLADATELSTVÍ MLADÁ FRONTA.
|
|
|
Janusz Rudnicki
Mein Kampf a moje jiné boje
|
|
|
|
Kniha je původním českým výborem povídek z knih Mój Wehrmacht (Můj Wehrmacht, 2004) a Śmierć czeskiego psa (Smrt českého psa, 2009), které navzájem spojuje jejich nezaměnitelný úsečný, ironický a dramatický styl. Rudnicki zde navazuje na nejlepší tradici polské černé grotesky a její vytříbený smysl pro humor, který se zároveň dotýká existenciálních témat.
Myslím, že mi Franz odpustí
(Jak Jáchym Topol rozmlouval s Januszem Rudnickým)
...počkej, Jáchyme, počkej. Než se mě začneš ptát, musím ti něco říct! Byl jsem dnes v hospodě „Kafka“, víš kde, na Široké, objednal jsem si pivo, prohlédl jsem si ty vaše Noviny, kývl jsem na servírku, že chci zaplatit, přinesla mi účet, položila ho na stůl a odešla, naštěstí odešla! Na účtu stálo 70 korun! Jáchyme, 70 korun za jedno pivo! No kurva, Češi drazí, vy jste se snad posrali. Dobře že odešla, protože 70 korun jsem neměl! Měl jsem tak kolem 60 a byl jsem si jistý, že to bude stačit. A co teď? No, co jsem měl dělat? Říct, že tolik nemám? Navrhnout, že jim jako kompenzaci umeju nádobí? Seděl jsem hned u baru, servírka stála za ním, málo lidí, těžká situace, ale poradil jsem si. Nastavil jsem mobil na budík, vytáhl tajně všechny cigarety z krabičky a schoval je do
|
|
kapsy, krabičku se zapalovačem položil na Novinách, zazvonil můj telefon, vzal jsem to, začal jsem opakovat „haló, haló“, řekl jsem hlasitě, že špatně slyším, vstal jsem a takovým tanečním, ač přerušovaným krokem jsem za opakování „haló“ šel ke dveřím a vyšel. Myslím, jsem si jistý, že mi Franz odpustí. Přece jsem se nepřestěhoval z Hamburku do Prahy, abych se tu cítil jako v Hamburku. Za pivo majlant platil. Jestli má být sjednocování Evropy založeno na tak expresní unifikaci cen, tak to já na to seru, já z toho spěšného vlaku do budoucnosti vysedám, a to za jízdy. I kdybych si měl polámat nohy. No, a tak jsem vyšel z té hospody, šel vpravo, přešel Pařížskou a už z daleka jsem uviděl dům, ve kterém bydlím, což mě zaskočilo. Kroužím pořád po tom městě dokola, místo abych šel rovně. „Kozí plácek“, například, kde bydlím. To je skoro samo srdce Prahy. A já v něm. Jak polský by-pass. Trošku v Německu, v Polsku a teď v Česku. Troje klíče mám, v peněžence tři měny, tři mobily se třemi čísly, roztrojení osobnosti. Jsem trojjediný. V Polsku jako Bůh, to je můj prapočátek, můj svět, který rostl spolu se mnou. V Německu jako Kristus, ale ne že bych trpěl, spíš jsem došmatlal do země zaslíbené. V Česku, v Praze, jako Duch svatý, jsem neviditelný, protože nemluvím česky, no a nikdo mě tu nezná. No a jsem všudypřítomný, protože chodím po tom městě jako veš po klíně. Chodím, čumím, poslouchám....
PŘELOŽILA VĚRA VYTŘÍSALOVÁ. KNIHU V ROCE 2012 VYDÁ NAKLADATELSTVÍ DAUPHIN.
|
|
Boualem Sansal
Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových
|
|
Rašel a Malrich Schillerovi jsou po matce z poloviny Alžířani a po otci Němci, žijí však na pařížském předměstí. Poté, co jsou jejich rodiče zavražděni islamisty, se starší Rašel vrací zpět do Alžírska, aby navštívil rodnou vesnici. Tam však zjistí otřesnou skutečnost, že jeho otec jako vysoký důstojník SS působil ve vyhlazovacích koncentračních táborech.
...Necítil jsem se opravdu poután k Alžírsku, ale každý večer přesně v osm hodin jsem seděl před televizí a čekal na zprávy odtamtud. Zuří tam válka. Válka bez tváře, bez slitování, bez konce. Napovídala se o tom spousta věcí, jedny strašlivější než druhé, až jsem dospěl k přesvědčení, že nás jednoho dne, ať jsme, kde jsme, ať děláme, co děláme, ta hrůza tak či onak dostihne. Bál jsem se o tu dalekou zemi, o své rodiče, kteří tam žijí, ale stejně tak i o nás, co jsme tady, stranou toho všeho. Tatínek v dopisech psal jenom o vsi, o jejím každodenním životě, jako kdyby se vznášel v nějaké bublině mimo čas. Pozvolna se v mé mysli celé Alžírsko scvrklo do naší vsi. Viděl jsem ji jako starou vesničku z pohádky uchovávané v paměti lidí; její obyvatelé nemají jména, nemají tváře, nemluví, nikam nechodí; viděl jsem je postávat
|
|
|
nebo v podřepu nebo polehávat na rohožích nebo posedávat na stoličkách před zavřenými dveřmi či rozpukanými, vápnem nabílenými zdmi; mají pomalé pohyby, které k ničemu přesnému nesměřují; uličky jsou úzké, domky nízké, minarety šikmé, studně vyschlé a písek rozprostírá své závratné vlny od jednoho obzoru k druhému; jednou za rok proplouvají po obloze oblaka připomínající poutníky v kápích, kteří si brebentí něco pro sebe, nezastaví se, jdou předaleko, zahynout ve slunci nebo vrhnout se do moře; někdy učiní nad hlavami lidí pokání, a pak nastane biblická potopa; občas zaslechnu psy štěkat pro nic za nic, už dávno tudy netáhnou karavany, ale jako všude v těchto opuštěných krajích jen projíždějí vychrtlé autobusy, které hrkají po vymletých cestách a čadí jako ďas; vidím nahaté děti utíkat, co jim nohy stačí, vypadají jako stíny v mračnu prachu, jsou příliš rychlé, aby člověk zjistil, na co si hrají, jaký džin je pronásleduje; kolem nich smích, pláč, křik, které se vytrácejí do vzduchu prosyceného světlem a popelem, je z toho jen rámus, do něhož se mísí jeho vlastní ozvěny. A čím více jsem si říkal, že je to všechno jen film v mé hlavě, nostalgická veteš, neznalost, záběry spatřené ve zprávách, tím více si ten obraz prosazoval svou. Zato tatínka a maminku jsem viděl zřetelně, slyšel jsem jejich hlasy, cítil jejich vůni, zároveň jsem věděl, že je to pozlátko, jen výtvory mysli, zbožné obrázky mého dětství, které ve vzpomínce rok od roku mládnou. Také jsem si říkal, že je život v té zemi tvrdý a určitě ještě tvrdší ve vesničce na konci světa, a tak se závoj klidu a míru protrhl a já uviděl chromého staříka, který se snaží držet zpříma, aby na mne zapůsobil, a stařenku celou shrbenou, jak se kvůli mně pokouší vstát a přidržuje se oprýskané zdi, a říkal jsem si: Tohle je tatínek, tohle je maminka, tohle z nich udělal čas a nelítostný život.
PŘELOŽILA KATEŘINA VINŠOVÁ. V ROCE 2012 VYDÁ NAKLADATELSTVÍ PISTORIUS & OLŠANSKÁ.
|
|
NOC LITERATURY
– 16. května 2012 na pražském Smíchově od 18:00 do 23:00. Projekt je realizován s finanční podporou grantu Evropské unie Culture.
VÍCE INFORMACÍ NAJDETE NA WWW.NOCLITERATURY.CZ
|
|
|
|
|
|
zpět na obsah aktuálního čísla 100 |
|
|
