|
reklama
| Méně odvážný, než doufal |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.100/2012, str. 4 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| „Neznám umění tak málo spontánní, jako je moje. Inspirace, bezprostřednost, temperament jsou mi neznámé. V umění se nesmí nic podobat náhodě, ani pohyb ne.“ Tato slova pronesl Edgar Degas, malíř tanečnic, pradlen i koňských dostihů. V pařížském Musée d’Orsay právě vystavují jeho obrazy koupajících se žen.
|
|
Ženy na jeho obrazech vstupují do lázně, myjí se, utírají ručníkem nebo si češou vlasy. Zaujaté samy sebou, svou očistou, lhostejné k tomu, kdo se na ně dívá. Jsou tak odlišné od známých aktů salonního malířství, které naopak s pohledem diváka počítá. „Moje ženy jsou prosté lidské bytosti, ale jsou poctivé. Zabývají se jen svým tělem. Tahle si myje nohy. Je to, jako bychom se na ni dívali klíčovou dírkou.“
Když Degas své akty vystaví, obviňují jej z voyeurismu. I jeho přátelé. Degas však dál maluje koupající se ženy, kreslí je i sochá. Ale především je maluje pastelem. Barevné křídy mu poskytují nesčetné možnosti. Kombinuje je s kvašem, temperami, na pastel fouká páru z vařící vody, mnohokrát jej omývá, chce pastelové barvy zbavit „pestrosti“. Je první, který malbu, kresbu a pastel považuje za rovnocenné.
|
|
 | | Utírající se žena, po roce 1888, pastel, Los Angeles County Museum of Art. Dar od Jeroma K. Ohrbacha. |
|
|
Ovládat bolest krásou
Svými akty překvapil, u mnoha lidí pak vzbudil otázky, začali se ptát, proč sám žije tak osaměle. Vincent van Gogh ve svém dopise Emilu Bernardovi třeba píše: „Proč říkáš, že Degas je na lásku valach? Degas žije jako malý úředník a vyhýbá se ženám, protože ví, že kdyby je při své intelektuální nemoci miloval a miloval se s nimi příliš, stálo by ho to impotenci v malířství. Degasovo malování je však mužné a neosobní právě proto, že on sám se rozhodl být jenom skromným úředníkem, který má hrůzu z ženitby. A pozoruje lidské živočichy, silnější v lásce a v milování než je on, a maluje je dobře, právě proto, že sám se toho vlastně vzdal.“ Jaký vlastně byl Hilaire Germain Edgar de Gas, potomek bretaňského šlechtice? Kultivovaný, měl klasické vzdělání, vyznal se nejen ve výtvarném umění, ale i v literatuře a hudbě. Žil vlastně velmi spořádaným způsobem, na hony vzdálený podobě extravagantního umělce 19. století. Uměl být přívětivý, okouzlující, bavil své okolí, ale také uštěpačný, arogantní a samolibý. Paul Valéry, který za ním často chodil do ateliéru, ho poznal jako „muže plného ducha, elegantního, jenž měl v sobě nejpřirozenější vznešenost. Ale také jako nervózního starce, skoro ustavičně zamračeného, zlostného s nenadálými výbuchy zloby nebo duchaplnosti, s dětinskou umíněností a netrpělivostí, plného rozmarů.“ Nerad odhaloval své city, říkával, že „umění je ovládání bolesti krásou“. Zdá se, že sám Edgar Degas nebyl se svým životem příliš spokojen. „Celkem vzato jsem byl méně odvážný, než jsem doufal.“
|
|
 | | Žena utírající si krk, pastel na papíře, 1895–1898, Musée d’Orsay, odkaz hrabě Isaaca de Camondo |
|
|
Tajemství lidského pohybu
Longchampská závodní dráha, žokejové před startem, koně dobíhající do cíle, dáma, která vše sleduje dalekohledem, i to jsou Degasovy obrazy. Ale první, co při vyslovení jména tohoto francouzského malíře každého napadne, jsou tanečnice. Baletky u tyče, na scéně, všechna ta pliés, à deux-bras, arabesky, nervózní atmosféra v zákulisí i triumf na scéně. Ale také tvrdá dřina tanečních zkoušek, vyčerpané baletky o přestávkách. Francouzský literární kritik a filozof Hippolyte Taine popsal taneční třídy jako „trhy s dívčím masem“. Ani Degas to neskrýval. Jenže si uvědomoval i erotickou přitažlivost baletu. Možná proto tak často maloval nohy tanečnic.
|
|
 | | Tanečnice v zákulisí, 1890–1895, olej na plátně |
|
|
Chodil za nimi do dnes už neexistující budovy Opery v ulici Peletier. Všechna ta gesta, tajemství lidského pohybu, rytmus těl si odnášel do svého ateliéru. Do ulice Victor-Massé, čísla popisného 37. „Dlouhá podkrovní místnost se širokým okenním výklenkem, kde se spolu nerušeně honily světlo s prachem. Tam se povalovalo vědro, zašlá zinková vana, ošuntělé župany, vosková tanečnice se stuhou z pravé gázy uvězněná ve skleněné kleci a malířské stojany pod záplavou uhlových zjevení s chybějícím nosem i údy, s hřebenem v ruce nad hustou kšticí, kterou nakadeřila jiná ruka. U okna, nezřetelně zalitého sluncem, stál úzký stůl, celý zanesený krabičkami, lahvičkami, tužkami, špačky pastelek a oněmi bezejmennými věcmi, které se vždycky mohou nějak hodit…,“ vzpomíná na Degasův ateliér Paul Valéry. Tady uprostřed našedivělých stěn, s prostými rekvizitami stál u stojanu a maloval tu zdánlivou lehkost pohybu. Nedůvěřoval práci v plenéru, jakou vyznávali ostatní impresionisté. „Malování není sport,“ říkal.
|
|
 | | Česající se ženy, 1875–76, olej na plátně |
|
|
Velmi miloval kreslení
Když se mu zhoršil zrak natolik, že nemohl malovat, tvořil pouze plastiky. Často své modelování nazýval „řemeslem pro slepce“. A nikdy se nevzdal svých procházek po pařížských bulvárech. Skoro slepého jej tam potkávali přátelé, náhodní kolemjdoucí. Ambroise Vollard jej mnohokrát spatřil, jak obchází ohradu kolem zbouraného domu v ulici Victor-Massé, kde měl ateliér. Smutný stařec škvírami nahlížel na zbořeniště zarůstající plevelem. To místo, kde tvořil a žil, měl tak rád! Edgar Degas zemřel v ranních hodinách 29. září 1917. Je pochován na hřbitově na Montmartru. Ve své závěti si přál, aby nad jeho hrobem byla pronesena pouze jediná věta: „Velmi miloval kreslení.“ Literatura: Bernd Growe, Degas, Taschen / Slovart, 2004, Paul Valéry, Degas, tanec a kresba, Kovolam, 1998
EDGAR DEGAS ET LE NU, MUSÉE D‘ORSAY, PAŘÍŽ, DO 1.7., WWW.MUSEE-ORSAY.FR
|
|
|
(1834–1917)
Francouzský malíř Edgar Degas, vlastním jménem Hilaire Germain Edgar de Gas, se narodil 19. července 1834 v Paříži v rodině zámožného bankéře Augustina de Gase. I když se účastnil šesti ze sedmi impresionistických výstav, sám se za impresionistu nepovažoval. Sledoval vlastní cestu, zůstal osamoceným bojovníkem umění.
|
|
Foto: rerodukce z knihy Edgar Degas vydané nakladatelstvím Odeon, © Photo Luc Chessex, Photo © 2011 Museum Associates / LACMA, © Musée dOrsay, dist. RMN / Patrice Schmidt
|
|
|
|
zpět na obsah aktuálního čísla 100 |
|
|
