|
reklama
| O balení kufru |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.99/2012, str. 90 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Všechno, co mám, nosím u sebe.
Aneb: všechno své nosím si s sebou.
|
|
|
Nosil jsem všechno, co jsem měl. Moje to nebylo. Buď se to odcizilo původnímu účelu, nebo to bylo někoho jiného. Kufr z vepřovice, to byla bednička od gramofonu. Svrchník byl tátův. Městský kabát se sametovým lemem kolem krku byl dědečkův. Pumpky strýčka Edwina. Kožené ovinovací kamaše souseda, pana Carpa. Zelené vlněné rukavice teťulky Fini. Jen vínová hedvábná šála a necesér byly moje, dárky posledních Vánoc.
V lednu 1945 ještě byla válka. Ve zděšení, že uprostřed zimy poputuju k Rusům, kdo ví kam, mi každý něco dával, co bude jen trochu k užitku, když už nic nepomůže. Protože nic na světě nikdy ničemu nepomohlo. Protože jsem nezvratně stál na ruském seznamu, každý mi něco dával a myslel přitom na svůj díl ohrožení. A já to bral a ve svých sedmnácti si myslel, že odjezd přichází v pravý čas. Nemusel to být zrovna ruský seznam, ale pokud se mi nepovede úplně zle, je to pro mne dokonce dobré. Chtěl jsem vyklouznout z náprstku maloměsta, kde všechny kameny měly oči. Místo strachu jsem měl utajovanou netrpělivost. A špatné svědomí. Protože seznam, nad kterým si členové rodiny tolik zoufali, byl pro mne mnohem přijatelnějším stavem. Oni se strachovali, že mě v cizině něco přiskřípne. Já chtěl na místo, které mě nezná.
|
|
HERTA MÜLLEROVÁ: ROZHOUPANÝ DECH NAKLADATELSTVÍ MLADÁ FRONTA 2010. Z NĚMECKÉHO ORIGINÁLU VYDANÉHO V ROCE 2009 PŘELOŽILA RADKA DENEMARKOVÁ. VE STEJNÉM ROCE ZÍSKALA HERTA MÜLLEROVÁ NOBELOVU CENU ZA LITERATURU.
|
|
|
|
|
|
obsah čísla 99 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
|
