reklama
Příběh Audabiac |
Jiří Wald |
SANQUIS č.100/2012, str. 36 |
|
zpět na výběr odborných článků |
Příběh Audabiac se začal psát v roce 1998. Tehdy, po ničivých záplavách na Moravě, mi zavolal jeden novinář a zeptal se, zda by náš podnik nemohl nějak pomoci zaplaveným dětským domovům. Děti už několik týdnů žijí v provizorních ubytovnách, teď se však musí vrátit do domovů – a ty jsou stále vlhké, plné plísní. Ten novinář věděl, o čem mluví, při svých reportážích projížděl Moravou křížem krážem...
|
|
|
Slíbil jsem, že něco vymyslíme. A vymysleli. Společně s dalšími firmami jsme nakoupili stovky speciálních čističek vzduchu, které jsme postupně rozváželi do dětských domovů a umísťovali v pokojích, kde spaly děti. Při té příležitosti jsme se s nimi osobně poznali, dostali jsme příležitost nahlédnout do jejich života a možná jsme i leccos pochopili. Co nás nejvíce překvapilo? Nedostatek podnětů. Uvědomili jsme si, že děti v kolektivních zařízeních nemají dostatek prostoru, aby mohly rozvíjet svou tvořivost. A jelikož s tvořivostí a s tvůrčí fantazií bezprostředně souvisí lidská svoboda, dá se vlastně říct, že tyto děti nejsou vychovávány ke svobodě. Samozřejmě je nám všem jasné, že nejlepší by pro všechny děti žijící v ústavních zařízeních bylo, kdybychom pro ně našli rodiče. To bohužel v našich silách není. V České republice žije dnes v ústavech příliš mnoho dětí – téměř 20 000.
|
|
|
|
Každou sobotu se ve stodole sešlo početné publikum: děti, čeští umělci, francouzští sousedi, naši přátelé...
|
|
Jak jim můžeme pomoci? Rozhodli jsme se vsadit na umění, jehož se v ústavech vyskytuje tak málo. Vsadili jsme na umělce, kteří by byli ochotni pootevřít opuštěným dětem dveře do svých oborů, naučit je základům řemesla a poodhalit jim kouzlo svobodné tvorby – a tak případně pozitivně ovlivnit jejich budoucnost. Projekt jsme nazvali „Uměním ke svobodě“ a za místo, kde by si děti mohly v uměleckých dílnách společně s výtvarníky, fotografy, hudebníky a dalšími umělci osvojovat základy svobodné tvorby, jsme vybrali jihofrancouzskou Provence. Už dříve nás okouzlila svojí jedinečností, silou přírody a barev. Ideální prostředí pro taková tvůrčí prázdninová setkávání... Společně s manželi Bedelovými z Paříže a Vovsovými z Prahy jsme tedy začali hledat na jihu Francie to správné místo. Hledali jsme místo inspirativní, tajemné, s neopakovatelnou atmosférou... Po třech letech jsme našli starobylou protestantskou tvrz uprostřed kamenné vesničky Audabiac, jež se nachází nedaleko Avignonu. Podle ní jsme nazvali i naše občanské sdružení. První úkol byl prostý – zchátralou tvrz opravit, vrátit jí původní lesk a citlivě ji přizpůsobit našim plánům. Rekonstrukce byla dokončena v červnu 2002, v červenci toho roku přijely poprvé na Audabiac děti ze dvou dětských domovů – z Hranic na Moravě a z Nového Strašecí.
Děti na Audabiaku a při práci v umělecké dílně s kapelou Grafičanka – podívejte se a poslechněte si zde.
Podívejte se, kde v jižní Francii trávily děti každý rok prázdniny - video Okolí Audabiaku naleznete zde.
Projekt Audabiac ve fotografiích dětí z dětských domovů - video zde.
|
|
|
Pevnost Audabiac dominuje vesničce
|
|
|
|
První prázdniny První prázdniny na Audabiaku musely být pro děti zcela novou situací – a pro nás stejně jako pro umělce, které jsme přizvali ke spolupráci, zrovna tak. Tyto prázdniny se nedaly srovnat s žádným letním táborem či jinou letní aktivitou, výjimečné nakonec byly i vztahy, které během nich vznikly a z nichž řada přetrvává dodnes. Každý dětský domov strávil v Audabiaku tři týdny – v červenci přijely nejprve děti z Nového Strašecí, v srpnu jsme vítali děti z Hranic na Moravě. Přijížděly zvědavé, nadšené... Na první pohled je okouzlila Provence, nezvyklá příroda i půvabná starobylá tvrz, kterou nejprve řádně probádaly. Pak se seznámily s umělci, kteří za nimi přijeli z Čech a připravili zajímavé workshopy. Děti se dozvěděly, na čem se bude v jednotlivých dílnách pracovat, čemu se mohou věnovat, případně, jaké společné dílo budou vytvářet, a pak už bylo na nich, co si vyberou. Nabízela se jim tak možnost svobodné volby. Před snídaní se všichni sešli na nádvoří bastidy a zapsali se do vybraných dílen, po snídani se dali do práce... Některé děti zvolily divadlo, jiné malovaly, modelovaly či připravovaly hudební vystoupení, další se toulaly v okolí Audabiaku a lovily ty nejlepší záběry, jiné vařily, vyráběly loutky nebo kostýmy pro herce. S lidmi, kteří je svému řemeslu učili, navázaly záhy naprosto bezprostřední, rovné a veskrze přátelské vztahy, což se pozitivně projevilo v celkové atmosféře a náladě v Audabiaku. Děti pracovaly nadšeně, se zaujetím, které nás všechny doslova nakazilo. Na konci týdne jsme se už společně těšili na sobotní odpoledne, kdy uvidíme výsledky jejich snažení. Každá dílna dostala totiž ve slavnostním odpoledni prostor ke své prezentaci a děti se velmi těšily, až se budou moci pochlubit, co vytvořily. Když náhodou během týdne došlo ke zdržení při práci, musely ovšem nezřídka také volit – pojedu s ostatními k moři, anebo raději zůstanu a dokončím ten obrázek, pořídím ještě pár fotografií, došiju ten kostým? Malá dilemata, která je však vedou k odpovědnosti vůči kamarádům, vůči společné práci. O to víc pak chutná sladká odměna v podobě potlesku a obdivu kamarádů, vychovatelů, umělců a také třeba francouzských sousedů, které jsme na sobotní představení a výstavy pozvali. A když konečně spadne poslední opona? V pondělí začíná další týden, za dětmi přijeli noví umělci a na nádvoří bastidy se zase koná burza uměleckých dílen...
|
|
|
|
Zleva: První příjezd dětí na Audabiac. Děti se zapisují na nádvoří bastidy do workshopů, pracují v místní kovářské dílně a tvoří v keramické dílně
|
|
Radka Dubanská se věnuje fotografii a tomuto řemeslu učí děti z dětských domovů - klikněte zde. Manželé Křenovi o prázdninách s dětmi natáčejí videa - klikněte zde. Mark Shallis Audabiac Group 2007: prezentace výsledku hudební dílny na bastidě Audabiac. Hrají Mark Shallis, Tomáš Valášek, Jiří Prokopec, Jiří Wald a děti - video naleznete zde.
|
|
O svobodě rozhodování Být „děckem z děcáku“ není vůbec jednoduché. Aby takový nelehký životní zápas děti vyhrály, musejí především chtít vyhrát. Teprve potom platí, že „chce-li člověk opravdu něco uskutečnit, spojí se celé nebe a pomůže mu“. Ale to vyžaduje představivost, tvůrčí fantazii a dobré příklady. Velký rozdíl je ale mezi chtěním a sněním, a to nejen u dětí z dětských domovů, ale u celé společnosti. Většina lidí jenom sní, bez pevné vůle svůj sen realizovat. Aby se sen stal skutečností, musí člověk nastoupit cestu odříkání, překonávání problémů, zkoušek trpělivosti a hledání řešení. Ale pak, když je dílo hotovo, přijde radost. A obdiv ostatních. Ten potlesk budou slyšet ještě dlouho a bude pro ně motivací. Budou chtít jít do toho znovu. To je velmi zjednodušeně vyjádřena podstata výchovného principu, který jsme se pokusili aplikovat v Audabiaku. Děti procházejí tímto procesem, vlastně mimoděk „trénují“ a rozvíjejí své schopnosti – a to vše nenásilnou formou, prostřednictvím umělecké tvorby, což navíc rozvíjí jejich tvůrčí fantazii. A tu budou skutečně potřebovat po celý život, nechtějí-li se stát loutkou, kterou vede někdo jiný. Naše spolupráce s dětmi z dětských domovů má ještě další rozměr. Během těch více než deseti let se nám podařilo navázat osobní kontakty, které jsou obzvlášť důležité v momentě, kdy děti opouštějí ústavy a vstupují na vlastní životní dráhu. To je jedno z nejobtížnějších období. Mladí lidé si uvědomují samotu. Jsou vytrženi ze své sociální skupiny, těžko si hledají nové přátele, mají mizivé finanční prostředky, jsou často bez zaměstnání a zpravidla těžce hledají i bydlení. Chybí jim zázemí, blízcí, kteří by jim situaci usnadnili. My se snažíme těm, kteří o to stojí, poskytnout pomoc i v tomto momentu. Při hledání vlastní cesty jim přitom mohou být velmi užitečné i zkušenosti a znalosti, které získaly v našich uměleckých dílnách. Náš projekt jsme koncipovali jako modelový, je aplikovatelný kdekoliv a kdykoliv a nejen pro děti z dětských domovů. A nyní čekáme, najde-li se někdo, kdo pochopí, že prevence je levnější než léčba, a pomůže nám pokračovat v započatém díle.
|
|
|
Orbis Pictus aneb.... V roce 2004 jsme pozvali na Audabiac výtvarníka a hudebníka Petra Nikla, a ten nainstaloval do provensálských polí své Vyhlídkové letecké zařízení FLIP. Nebylo pochyb, že interaktivní umělecké dílo okamžitě zaujme „naše“ děti a strhne je k nekonečným hrátkám. Co jsme ovšem netušili, že se začnou chodit na pole bavit a hrát si i k umění celkem neteční francouzští sedláci a další kolemjdoucí. Hrají si a hrají, a to bez rozdílu věku, národnosti i pohlaví. A když se nakonec jednou v podvečer vracely ovce z pastvy a místo do ohrady to zatočily na pole k Petrovu Flipu, aby si pohrály s ozvučnicí klavíru, bylo rozhodnuto: Petra Nikla jsme přizvali k dlouhodobější spolupráci. Bylo nám přitom jasné, že náš projekt už není určen výhradně dětem, ale společně s Petrem Niklem můžeme oslovit i všechny dospělé. Tedy ty, kteří ještě dokážou rozvíjet svou fantazii.
Tak vznikl projekt mezinárodních putovních interaktivních výstav, který jsme společně s Petrem Niklem nazvali Orbis Pictus aneb.... Srdcem projektu je expozice Orbis pictus aneb Brána do světa tvořivé lidské fantazie, inspirovaná dílem J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce.
Projekt Orbis Pictus aneb... představuje několik interaktivních putovních výstav. Videa naleznete zde.
Jednotlivé expozice se snaží rozvíjet imaginaci a tvůrčí fantazii prostřednictvím interaktivních nástrojových uměleckých objektů a obrazů a jednotlivé výstavní soubory se zaměřují zejména na fenomén hry – na kreativní poznávání světa i sebe sama skrze vlastní smysly. Projekt zrcadlí sílu tvořivé touhy po poznání a navazuje tak na poselství J. A. Komenského.
|
|
|
|
Výtvarný workshop na hradbách pevnosti
|
|
Dětský časopis Také příběh dětského časopisu SANQUIS JUNIOR, který píšou, kreslí a malují děti, se začal psát v jihofrancouzském Audabiaku a postupně se stal součástí našeho projektu Uměním ke svobodě. V roce 2007 jsme pozvali na Audabiac novinářku Irenu Jirků, která v jednom z pokojů na bastidě vybudovala improvizovanou redakci. První den, po tradiční burze na nádvoří, se však do novinářské dílny přihlásily jen dvě děti a zdálo se, že tenhle projekt nebude pro prázdninový čas asi ten pravý. Jenže – do večera ti dva odvážlivci s Irenou sepsali článek o historii Audabiaku, pořídili rozhovor s Jurajem Herzem, který přijel dětem představit své filmy, a s jehou ženou Terezou Herz Pokornou, která zase v jiné dílně vyráběla ozdobné svíčky, uspořádali anketu mezi dětmi... A když fotografická dílna dodala snímky, bylo první číslo novin Audabiac na světě. Mělo čtyři stránky a ráno ještě před snídaní už kolovalo z ruky do ruky. Další dny se v novinářské dílně doslova netrhly dveře, každý den vycházelo nové číslo, děti nadšeně psaly reportáže, rozhovory, učily se řemeslu. Celkem za pět dní sepsaly a nafotily 30 tiskových stran, tedy pět novinových čísel a z toho jeden Speciál z jednodenní výpravy do Paříže. Novinářská dílna se uskutečnila pak ještě v roce 2011 v Albrechticích v Jizerských horách a vlastně pokračuje dodnes v dětské redakci JUNIOR. Ta se v průběhu posledních dvou let zformovala při časopisu SANQUIS, který vydává také sdružení Audabiac.
|
|
|
V Audabiaku každý den vycházely noviny, které připravovaly samy děti v novinářské dílně, SANQUIS JUNIOR měl premiéru na výstavě PLAY v pražském Mánesu
|
|
VŠECHNY AKTIVITY OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ AUDABIAC BYLY PŘEDSTAVENY V PRAŽSKÉM DOMĚ U KAMENNÉHO ZVONU OD 4. DO 31.5.2012
|
|
|
|
|
Petr Nikl postavil pod pevností své Vyhlídkové zařízení FLIP
|
|
|
|
|
Pekárna Divadlo oživlých objektů
Interaktivní projekt ORBIS PICTUS aneb..., jehož součástí byla i nejnavštěvovanější česká výstava od roku 1989 - PLAY (107 310 návštěvníků v pražské Výstavní síni Mánes od 4. 11. 2010 do 20. 2. 2011), poukázal na silnou potřebu lidi odevzdat se invenční hře v aktivní situaci a na tomto poli spolu komunikovat. Potvrdil velký deficit „spoluprožívaného setkání “ . Jiří a Radana Waldovi
|
|
|
„Objekt bývalé pekárny v ulici Dukelských hrdinů v pražských Holešovicích je vhodný pro přetvoření na divadlo, výstavní sál, kavárnu a zázemí pro inspiračně relaxační zjitřený pobyt návštěvníků. Dvě pevné hmoty, svírající centrální zastřešený prostor, lze za minimálních zásahů využít pro zamýšlený program. Výhodou jsou jak velké prostorové možnosti a vzájemná provázanost místností, tak i vhodná poloha v rámci pražského centra. Strossmayerovo naměstí není oním nudným turistickým ghettem jako historicky střed Prahy. Navíc blízkost Veletržního paláce - Národní galerie, Národního technického muzea, Divadla Alfréd ve dvoře a kina OKO činí z této lokality svébytnou kulturní oázu. Dráždivá je i spojitost rušné ulice, naplněné rachtajícími tramvajemi, s určitou tichostí vnitřního dvora. “
David Vávra
|
|
OTEVŘENÁ ZÓNA Prostor pro živoucí fantazii „Otevřená zóna je prostor kladoucí si za cíl zpřístupnit a zviditelnit širokému spektru lidí onu tvůrčí kreativní energii a podivnou, zdánlivě iracionální činnost, které se obecně říká UMĚNÍ. Vycházíme přitom z předpokladu, že záněty tvůrčí zóny jsou uloženy a zakódovány v každém člověku. Většina lidí k této své dispozici však vlivem materiálních, výchovných, či sociálních důvodů nabyla falešný despekt. Je frustrována a předem se odsuzuje do pasivní role příjemců hodnot. Zvláště dnes – v době mediálních a informačních boomů, tlaků a ataků. Přímý a fyzický kontakt s životními jevy, přímá a spontánní komunikace s druhými ustupuje do pozadí před virtuálními napodobeninami nápodob a vzorů, tvářících se jako skutečnost.
|
|
|
Otevřená zóna je naproti tomu chápána jako oáza svobodné invenční komunikace, jako pokus o vytvoření podmínek kontinuálního autentického dění. Nabízí vstup do procesu tvoření, nikoli pouze do sálů prezentujících výsledky – artefakty. Energie a atmosféra, vycházející z nitra zóny, je tím hlavním okamžitým a stále proměnlivým výsledkem, na němž se podílí všichni přítomní návštěvníci. Nabídka přímé interaktivity je podle nás cesta, jak dát prostor živoucí fantazii a jak odbourat bariéry nakupených bloků…“ Petr Nikl
|
|
|
|
|
|
|
|
|
zpět na obsah aktuálního čísla 100 |
|
|