|
reklama
| Trio jako životní poslání |
|
Marek Jerie |
| SANQUIS č.98/2012, str. 21 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Již od roku 1986 je centrem mé koncertní činnosti moje – tím myslím naše – Guarneri trio. Tato spolupráce mě vnitřně obohacuje, protože považuji komorní trio za své životní poslání. V roce 1990 jsme si do jména přidali Prahu, chtěli jsme se přihlásit k odkazu české hudební tradice, ale především jsme měli potřebu projevit naši radost, že Praha po sametové revoluci získala šanci se opět stát „srdcem Evropy“.
|
|
 | | Ivan Klánský, Čeněk Pavlík a Marek Jerie |
|
|
Mini-společenství
Trio je vlastně takové mini-společenství, které by se dalo definovat jako třikrát jeden. Ve všech situacích se dva členové v názoru sjednotí a třetí se přizpůsobuje. Nejedná se pouze o interpretační otázky, ale i o maličkosti běžného denního života: jestli půjdeme na oběd do italské nebo do čínské restaurace, jestli pojedeme brzy ráno na vzdálený koncert vlakem, nebo o hodinu později autem, anebo kterou skladbu budeme přidávat.
Složení dvojice, která rozhodne z pozice názorové většiny, se stále mění, a proto lze problémy řešit spontánně a konstruktivně. Z tohoto důvodu prý také kosmonauté létají do vesmíru tři a ne ve čtyřech. Smyčcové kvarteto je psychologicky složitější. Může se dlouhodobě vytvořit tvrdá fronta dvou proti dvěma. Znám ansámbl, jehož členové na koncerty záměrně cestují jiným dopravním prostředkem nežli cellista s violistou, aby se nemuseli potkat dříve. Setkávají se až na zkoušce hodinu a půl před koncertem a pokud možno ne v šatně, ale už na pódiu...
Jistě bylo štěstím, že jsme se pro spolupráci v Guarneri triu rozhodli až v roce 1986, tedy v době, kdy už jsme všichni tři byli „vybouřeni“. A právě proto, že jsme se potkali tak pozdě, bylo naše rozhodnutí definitivní. Ivanovi a mně už bylo ke čtyřiceti a o sedm let mladší Čeněk měl vstřícnou vůli se nám přizpůsobovat. Tušil, že v mnohých skladbách triového repertoáru máme již jasnou představu a víme, jaké úkoly nás čekají.
Založení tria vyplynulo zcela přirozeně z naší životní situace a těžko řešitelné kolize termínů jistě rozhodnutí urychlily. Čeněk hrál totiž duo s Ivanem a já také. Občas jsme mohli mít houslový a cellový recitál ve dvou různých městech ve stejný den. Jelikož však není možné jednoho pianistu rozpůlit, musel Ivan dát přednost tomu, který přišel s nabídkou dřív.
Bohatý repertoár klavírního tria, jeho širší spektrum zvuku, nás fascinovalo svými možnostmi. Přes Ivana jsme měli společnou „hudební řeč“ ve smyslu názorové jednoty stylového rozvrstvení. Rozhodli jsme se dělat komorní muziku opravdově, seriózně a na nejvyšší úrovni.
Chvála přátelství
Jsem přesvědčen, že základním předpokladem spolupráce v komorním ansámblu je lidské přátelství. Je to slyšet, jestli si členové tria nebo kvarteta rozumějí, anebo jestli to mezi nimi „skřípe“. Akceptovat názory druhého znamená naučit se jisté toleranci. V našem triu máme sice shodné názory na hudbu, ale zcela jiné koníčky a jiný žebříček hodnot v denním životě. Fandíme různým sportům, každý z nás má jiné oblíbné jídlo a vybíráme si i různé druhy odpočinku. Je v tom jistě veliká míra štěstí, že se těšíme dobrému zdraví a vzájemně si i po tolika letech rozumíme. Čtvrt století v původním obsazení nebývá dnes běžným pravidlem, protože změny v ansámblech jsou, jako rozvody po sedmi nebo dvaceti letech manželství, dnes asi častější. Triového repertoáru není tak mnoho jako skladeb pro smyčcové kvarteto, ale zato může klavírní trio vyrobit více zvuku.
Když si Ivan otevře koncertní křídlo, tak musí s velikou citlivostí rozlišovat, kdy může zabouřit a kdy se musí plně stáhnout zpátky. Naplnit zvukem obrovský sál se podaří především klavíru, ale současně nás nesmí překrýt. Ivan umí na pár taktů vyrábět „ zvukové bubliny“, kterými podmalovává naše, díky kvalitě Guarneri nástrojů barevná fortissima tak přesvědčivě, že posluchači můžou mít pocit zvuku komorního orchestru. V komorní spolupráci k čitelnosti celku prospěje, když svůj hlas umíte ztišit ve prospěch sólové melodie.
Za dávných časů, když králové hrávali na hudební nástroj, se tak učili ohleduplnosti. Beethoven složil dvě sonáty pro krále, který hrál na violoncello. V hudbě platí pravidlo, že často méně znamená více, aby vynikla ta podstatná skladatelova myšlenka.
(úryvek z rukopisu připravované vzpomínkové knihy)
|
|
Foto: archiv Guarneri trio Prague
|
|
|
|
|
obsah čísla 98 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
|
