|
reklama
| Město krásných duchů |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.98/2012, str. 32 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Přístav Terst byl místem na samé periferii kulturně-mocenského společenství, kterému se říkalo střední Evropa. Melancholii a stesku po starých krásných časech nelze v Terstu uniknout.
|
|
Na konci všeho. Tak jsem si připadal, když jsem přijel do Terstu. Město vzniklo na úzkém pásu země, jasně ohraničeném mořem a horami, jako by nikam nepatřilo. Končí tady koleje. Za Rakouska-Uherska byl Terst poslední stanicí Jižní dráhy, spojující Jaderské moře s Vídní. Nyní zde končí vlaky italské státní železnice Trenitalia, všechny koleje jsou slepé. Terst je konečnou i pro námořníky, posledním a nejsevernějším přístavem na Jadranu, jeho „slepou uličkou“, jak ho nazval spisovatel Claudio Magris.
Komplikovanou geografii vyplnily neméně komplikované dějiny. V Terstu se dlouhodobě střetávaly tři kultury – latinská, germánská a slovanská. Pět století byl Terst pod habsburskou vládou, proto je architektura města převážně rakouská. V rakouských kulisách však mluvila většina obyvatel italskými dialekty a slovinsky, byrokracie zase německy. Kulturní identita Terstu byla proto vždy nejasná. „Mám Terst rád, protože tady mám pocit, že jsem nikde,“ říkával Hermann Bahr, rakouský dramatik a esejista z počátku minulého století. Pro nejistou a neuchopitelnou identitu považovali jiní literáti Terst za „hlavní město ničeho“ nebo „Europiccolu“, malou Evropu.
|
|
 | | Římská brána do propasti času |
|
|
Malá Vídeň
Jako všechny přístavy v Středozemním regionu má i Terst bohatou, více než dvoutisíciletou historii. V nejstarších částech města se dochovaly dvě památky ze začátku prvního tisíciletí, kdy byl Tergeste součástí Římské říše. Císař Oktavián (Gaius Iulius Caesar Octavianus) tu nechal postavit amfiteátr. Jen o kousek dál stojí římská brána z roku 33 n.l., které se říká Richardův oblouk. Anglický král Richard Lví srdce ji údajně pokřižoval na zpáteční cestě z křížové výpravy. Pro současný charakter Terstu byla rozhodující událost, k níž došlo v roce 1382 po dvou stoletích únavných válek s Benátskou republikou. Občané svobodného města poslali vévodovi Leopoldovi III. Habsburskému petici s požadavkem, aby připojil Terst ke svým državám. Ovšem pod podmínkou určité autonomie. Přes občasné okupace jinými mocnostmi si Rakousko udrželo Terst až do konce první světové války.
Když vystoupím v Terstu z vlaku, jsem poněkud zmatený. Město už jedno století patří Itálii, Italové byli vždy nejpočetnější populací, od střední Evropy oddělují Terst jako hradby Alpy, přesto tady nikdo nemůže mít pocit, že je v italském městě. Okolo nádraží to vypadá jako někde na předměstí Vídně, široké bulváry zase evokují Budapešť druhé poloviny 19. století. Hradba paláců na nábřeží je neitalsky těžká, masivní. Radnice na Piazza dellUnità dItalia se svým stylem hodí spíš na vídeňský Ring než do jadranského přístavu. Kromě moderních budov v centru je nejvýznamnějším projevem italské architektury budova univerzity z fašistické éry. Posadili ji na návrší jako italskou korunu nad rakouským městem. Na univerzitě působí český filozof Václav Bělohradský a pompézní schodiště k hlavní budově nese jméno Jana Palacha. „Univerzitní student zemřel za svobodu Praha 19. ledna 1969“, píše se na ceduli. Někdo však „za svobodu“ škrtl a dopsal „la restaurazione del capitalismo“, za obnovu kapitalismu.
|
|
 | | Velká synagoga z roku 1912 nahradila čtyři menší |
|
|
Babylon jazyků
Sigmund Freud měl Terst rád. Kosmopolitní přístav mu mohl v něčem připomínat Vídeň, ale bez vídeňské neurózy. Za mé zimní návštěvy se na Terst valily od moře těžké dešťové mraky, atmosféra byla poněkud melancholická. Podobně jako ve Vídni se nelze zbavit dojmu, že lepší časy má už tohle město dávno za sebou. Vždyť Terst byl před rokem 1918 nejvýznamnějším přístavem celé habsburské monarchie a fascinující mnohojazyčnou enklávou. Vedle italských dialektů, slovinštiny a němčiny zněla v ulicích čeština, srbochorvatština, řečtina, rumunština, žila tady početná židovská komunita. Hotový Babylon jazyků. I proto byl Terst na přelomu 19. a 20. století pestrým, inspirativním a pulzujícím místem.
|
|
|
Kopcovitý terén a otevřený mořský horizont utvářejí genius loci Terstu
|
|
V Městských sadech se ten skvělý starý svět připomíná. Mezi keři a stromy tu stojí sochy oduševnělých mužů, spisovatelů, kteří udělali z místa na periferii habsburské říše významné centrum středoevropské kultury. V jejich díle a nakonec i životních osudech se zrcadlí nejasná identita Terstu. Třeba Julius Kugy (1858–1944). Byl Slovinec, psal německy a jeho tvorba měla vliv na italské autory. Moderní italský autor Italo Svevo (1861–1928) zase pocházel z německé židovské rodiny, konvertoval ke katolicismu a v civilu se jmenoval Aron Ettore Schmitz. Literární italština byla jeho třetím jazykem po němčině a terstském dialektu. Jiný terstský spisovatel Scipio Slataper o sobě napsal, že je „Slovan-Němec-Ital“.
Největší hvězdou místního literárního nebe byl však Ir z Dublinu James Joyce, jehož bustu v Městských sadech vysochali s kloboukem a se skřipcem. „And Trieste, ah Trieste ate my liver.“ Terst a pití mu rozežíraly játra. Na chudobné živobytí si musel vydělávat jako učitel angličtiny, přesto vydržel v dobrovolné izolaci u Jadranu přes deset let. Babylon řečí, jak ho slýchával v městských ulicích, prý Joyceho inspiroval k novátorskému přístupu k jazyku. Komplikovaná identita Itala Sveva pak byla předobrazem Leopolda Blooma z přelomového románu Odysseus, který odborníci považují za největší anglicky psané dílo dvacátého století.
|
|
|
|
Každá éra zanechává na povrchu města své stopy, jen Caffè San Marco se ukrývá před dějinami a nic se tam nemění
|
|
Zapomenutá výspa dějin
Jamese Joyce vyhnala z Terstu první světová válka. Společný kulturní prostor středoevropských národů se po ní rozpadl, otevřené a rozporné občanské společenství „sobě si nepodobných“ (Bělohradský) nahradila uzavřená národní pospolitost. Terst zabrala v listopadu 1918 italská armáda a podle dohody z Rapalla připadl v roce 1920 Italskému království. Když italští fašisté zapálili 13. dubna 1920 slovinský Národní dům, shořela spolu s ním jednou provždy i myšlenka střední Evropy. Poitalštění Terstu z něho udělalo homogenní, nudné město, které tiše rezignovalo na jakoukoliv kreativitu a zajímavost. Jediné, co se tady dá dělat, je vzpomínat.
„Terst je anachronismus, pláž s ledabyle poházenými odpadky dějin, kde všechny věci i jejich opak existují vedle sebe na dotyk lokte, iredentismus a habsburská věrnost, italský patriotismus a německá a slovanská příjmení...“ napsal Claudio Magris, poslední velký spisovatel z Terstu. Až jednou umře, určitě postaví i jeho sochu do Městských sadů. Magris příznačně píše jen o minulosti, ať již v monumentálním kulturním cestopise Dunaj nebo souboru esejů Mikrokosmy, protože přítomnost je nezajímavá a vlastně nijaká.
|
|
|
Spisovatelé udělali z malého a průměrného města kulturní ohnisko světového významu
|
|
Zapomenutou výspou dějin, kde krásný duch střední Evropy ještě přežívá, je Caffè San Marco na via Battisti, nedaleko Městských sadů. Kavárnu navštěvovali hned tři autoři světového významu – Joyce, Svevo a italský básník Umberto Saba. Vlastně čtyři. I Claudio Magris udržuje terstskou tradici, kdy spisovatel tráví část svého života v San Marcu. Píše tam, přijímá návštěvníky i mu tam chodí pošta. Kavárnu přirovnává k Noemově arše, na níž je místo pro všechny bez výjimky a bez rozdílu: „Kdyby tu bylo Rakousko-Uhersko dodneška, bylo by všechno jako dřív, svět by byl dál jako kavárna San Marco, a je vám to snad málo, když se podíváte, co se děje venku?“
|
|
|
|
|
obsah čísla 98 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
|
