|
reklama
| Fenomén Wobenzym – a Mikrobiologický ústav ČSAV |
|
Jiří Wald |
| SANQUIS č.98/2012, str. 60 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| „Moje statečná žena zanechala řadě lékařů, kteří zblízka viděli její zápas, jasný doklad o významu komplexní terapie při nádorových onemocněních. Jak ale přesvědčit ostatní? Jak pohnout stojatými vodami českého zdravotnictví?“ Takové otázky si kladl Jiří Wald na podzim roku 1983, když mu rakovina vzala manželku. Rozhodující se pro něj pak stalo setkání s Karlem Ransbergerem, majitelem firmy MUCOS Pharma GmbH. Společně s ním se rozhodl prosadit v Československu systémovou enzymoterapii.
|
|
Program Prevence a profylaxe civilizačních chorob, v jehož rámci jsme chtěli realizovat některé výzkumné projekty z oblasti alternativní medicíny, zaujal nejprve na tehdejší poměry velmi „osvíceného“ akademika Mosteckého. Rektor Vysoké školy chemicko-technologické nás doporučil ing. Ježkovi, řediteli neratovické Spolany. Dohodli jsme se, že na modelu chemické továrny, která se zásadním způsobem podílela na znečištění ovzduší v širokém okolí a tamní obyvatelstvo ohrožovala dioxiny, se pokusíme prokázat prospěšnost „nové koncepce prevence a profylaxe civilizačních chorob“. Hlavní důraz měl být kladen na celostní pohled na člověka
(více na www.sanquis.cz/waldovi/special/spolana).
Po sérii náročných jednání se zdálo, že jsme už jen kousek od cíle. Pod výzkumným úkolem, jenž jsme nazvali nakonec Onkogeneze biologickými, chemickými a fyzikálními látkami, se samozřejmě také skrývaly „testy“ léků na bázi proteolytických enzymů, které vyráběla Ransbergerova firma MUCOS Pharma GmbH. Stačilo už jen projekt odstartovat a dveře k registraci Wobenzymu a Wobe-Mugosu mohly být otevřeny. Pak ale přišel nečekaný úder a dotyčné dveře se zase zabouchly. Stačilo, aby v dalekém Sovětském svazu zemřel generální tajemník strany...
|
|
 | | Mikrobiologickému ústavu se podařilo v 80. letech vybudovat moderní biotechnologickou halu s vybavením, které mohlo posloužit také našim záměrům |
|
|
Dnes už se to ani věřit nechce, že smrt jednoho starého muže mohla ovlivnit dění v tolika zemích a v takovém množství oborů lidské činnosti. Generální tajemník Jurij Andropov zemřel v Moskvě v únoru 1984 a jeho údajný chráněnec v Čechách, ředitel neratovické Spolany ing. Ježek, začal postupně ztrácet svou pozici. To se pochopitelně projevilo na podpoře, kterou nám pro projekt v neratovické chemičce poskytoval a nepřímo nás chránil před nechvalně proslulým ministrem zdravotnictví Jaroslavem Prokopcem. V tomto momentě se odpůrci celostní medicíny vzpamatovali a zahájili tvrdou ofenzivu. Inženýr Ježek už nemohl vzdorovat, politický vliv místopředsedy Federálního shromáždění Kučery, který s námi také sympatizoval, nebyl dostatečně účinný. Komunisté ve vládě ho jako socialistu nebrali příliš vážně... Když už se zdálo, že celý náš projekt je odsouzen k zániku, podařilo se akademiku Mosteckému zachránit skupinu dr. Karla Černého z oddělení endokrinní onkologie Výzkumného ústavu endokrinologického v Praze 1. Prosadil, aby toto vědecké pracoviště, jež pro nás mělo velký význam při testování možných kancerostatických účinků nových preparátů, bylo převedeno pod Vysokou školu chemicko-technologickou (www.sanquis.cz/waldovi/special/dopisy). Tím vzal vítr z plachet našim oponentům z ministerstva zdravotnictví, kteří samozřejmě nechtěli vůbec připustit, aby léky jako Wobenzym a Wobe-Mugos byly v Československu testovány. Díky Mosteckému každý další výzkumný program doktora Černého, týkající se z velké části také Wobenzymu, se měl již realizovat pod ministerstvem školství. A tam měl Mostecký zatím neotřesitelnou pozici.
|
|
 | | Obchodní jednání se švédskou firmou Alfa-Laval, která dodávala technologické zařízení do nově budovaného výzkumného pracoviště v Mikrobiologickém ústavu. Zleva: Bárta, Spížek, Slavíček, Wald, Krumphanzl a ředitel divize fermentorů firmy Alfa Laval |
|
|
Tím vzal vítr z plachet našim oponentům z ministerstva zdravotnictví, kteří samozřejmě nechtěli vůbec připustit, aby léky jako Wobenzym a Wobe-Mugos byly v Československu testovány. Díky Mosteckému každý další výzkumný program doktora Černého, týkající se z velké části také Wobenzymu, se měl již realizovat pod ministerstvem školství. A tam měl Mostecký zatím neotřesitelnou pozici.
V té době jsem přešel do prognosticko-realizačního oddělení Mikrobiologického ústavu ČSAV a zde jsem za podpory svého šéfa ing. Františka Slavíčka zformuloval nový projekt na téma využití proteolytických enzymů. Podařilo se mi také vyjednat, že koordinací výzkumných prací byl pověřen Mikrobiologický ústav ČSAV a spolupracujícími organizacemi se staly nově založené Výzkumné pracoviště VŠCHT, opět vedené dr. Karlem Černým, a Oddělení klinické onkologie OÚNZ Praha–západ
(více na www.sanquis.cz/waldovi/special/dopisy).
Zdálo se, že jsme překonali krizi. S německým Mucosem jsme byli stále v kontaktu prostřednictvím různých spojek, z nich nejdůležitějším článkem byl bývalý politický vězeň, hematolog a Ransbergerův přítel, MUDr. Miloš Adámek.
Neskrývaná nenávist některých zdravotnických pracovníků nám již nemohla překážet díky ochraně, kterou nám teď poskytovala i ČSAV. Mohli jsme tedy rozvíjet své nápady, brzy se kolem nás vytvořila rozsáhlá skupina lidí, kteří pracovali na projektech mimo „hlavní, respektive státní“ medicínský proud. Teprve později a pochopitelně až po listopadovém převratu jsem pochopil, že ne každému, kdo nám pomáhal a kdo s námi spolupracoval, šlo skutečně o prosazování nových hledů na medicínu. Ale kdo jakou roli v tomto nebývalém vzedmutí odporu proti diktátu státní medicíny hrál, musí zhodnotit badatelé, kteří mají přístup do archivů bývalých tajných služeb komunistické StB.
|
|
Výzkumný underground – pharma disent
Nedávno zesnulý Ivan Martin Jirous, zvaný též Magor, charakterizoval ještě v době komunistické totality, co je to underground v kultuře: „Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu (což bylo v té době cílem lidí z undergroundu na Západě – pozn. autora), protože by se mu tím sama vehnala do náruče. A která zbaví ty, kdo se k ní budou chtít připojit, skepse, že se nedá nic dělat, a ukáže jim, že se toho dá dělat mnoho, když ti, kdo to dělají, chtějí málo pro sebe a víc pro druhé.“
Ano, přesně podle takového schématu se vytvářela a fungovala undergroundová kultura i v jiných oblastech života společnosti. Doporučuji v této souvislosti článek Magorův religiózní underground, který publikoval Jiří Schneider v časopise Křesťanská revue 6 / 2011. Autor píše, že „jednou z dosud nepříliš všímaných skutečností, týkajících se undergroundu, je jeho nikoliv manifestovaná, přesto však nepochybná religiózní kontaminace“. A pokračuje příměrem, a to, „že šlo o jakousi bio-religiozitu, čistou, nekultivovanou, geneticky nemodifikovanou, bez umělých teologických přísad, dochucovadel a konzervantů. Religiozitu volně rostlou, prokvetlou býlím a plevelem, implicitně přítomnou. Religiozitu žitou!“
Jsem dnes přesvědčen, že i naše kultura celostního pohledu na zdraví i nemoc, tak jak jsme ji obhajovali v rámci projektu Prevence a profylaxe civilizačních chorob, byla prodchnuta žitou religiozitou, která dávala našemu počínání hluboký smysl. Za velmi zvláštní, ba až tajemnou považuji skutečnost, kolik lidí nám pomáhalo – a to i těch, kteří stáli oficiálně na druhé straně barikády. Snad již tehdy také řada z nich viděla, v jaké křeči se socialismus nalézá a jaký to má katastrofální dopad na zdraví občanů. Odmítnutí léčby těžce nemocným z důvodu věku, náboženského vyznání či politické „nepříslušnosti“ bylo na denním pořádku, stát neměl na nákup kvalitních léků dolary a domácí výroba zaostávala. To byla pro nás výzva k hledání nových způsobů léčby a vývoje nových léčivých přípravků. Často jsme se v akademii ujímali pacientů, které lékaři odepsali a poslali je domů zemřít.
To byl také případ mcelského a loučeňského faráře P. Rudolfa Zimandla, přítele naší rodiny, kterému – podobně jako mé ženě – odmítli po operaci nádoru poskytnout cytostatika. Pro nemocnici, kde byl operován, byl beznadějným případem. Poslali ho domů umřít s cynickým doporučením, že si má potřebné léky opatřit z Vatikánu.
Snad v tom hrála roli také skutečnost, že nebyl „pacošem“, což byla hanlivá přezdívka pro faráře kolaborující s komunistickým režimem v rámci církevní organizace Pacem in terris. V celém kraji byl pověstný svými odvážnými nedělními kázáními, která jsme často opisovali a rozšiřovali dále. Když onemocněl, poskytli jsme mu samozřejmě zahraniční léky, které putovaly přes hranice právě díky výzkumnému „undergroundu“ Mikrobiologického ústavu (více na www.sanquis.cz/waldovi/special/leky). Možná i díky této léčbě nakonec vážnou nemoc překonal, žil až do roku 2010. Zemřel v krásných 91 letech.
|
|
 | | Páter Zimandl se v roce 2009 mohl ještě setkat s papežem ve Staré Boleslavi |
|
|
Pod lampou největší tma
Přesun našich aktivit pod Mikrobiologický ústav ČSAV znamenal pro výzkumnou práci na Ransbergerových proteolytických enzymech kvalitativní i kvantitativní zvrat. V ústavu jednak pracovali skvělí odborníci, kteří ochotně pomáhali s řešením řady dílčích problémů, jež náš neobvyklý projekt doprovázely. Jednak technologické vybavení ústavu bylo na poměry socialistické vědy skutečně špičkové, takže jsme se po dohodě s Karlem Ransbergerem rozhodli, že se pokusíme získávat trypsin biotechnologicky. Ředitel ústavu akademik prof. Vladimír Krumphanzl byl silná politická figura, což bylo tehdy pro financování ústavu rozhodující. Díky jeho kontaktům se zřejmě podařilo zajistit ústavu peníze na vybudování moderní biotechnologické haly s vybavením, které mohlo posloužit také k našim záměrům.
Všichni jsme věděli, že ústav díky časté ředitelově „společenské únavě“ fakticky řídí šéf našeho oddělení, ing. Slavíček, a ten měl pro naše záměry pochopení. Nechával nám ve všech ohledech volné ruce, podařilo se nám navázat spolupráci také s lidmi z ostatních ústavů ČSAV, kteří pracovali na podobně neobvyklých projektech, a také s některými západními vědeckými pracovišti.
Velmi důležitá byla naše spolupráce s profesorem Güntherem Heimem z Katedry pracovního lékařství Univerzity v Heidelbergu, který se věnoval mimo jiné vývoji nových diagnostických přístrojů pro včasné zjišťování nádorových procesů v lidském organismu. Díky němu a díky podpoře akademika Mosteckého se nám podařilo koncem roku 1985 vycestovat do Spolkové republiky Německo a jednat s firmou Ultrakust, která zajišťovala výrobu přístrojů pro naše depistáže (www.sanquis.cz/waldovi/special/ultrakust). Při této cestě do Německa jsem se v Mnichově opět sešel s Karlem Ransbergerem.
ÚRYVEK Z PŘIPRAVOVANÉ KNIHY JIŘÍHO WALDA MEDICÍNA TROCHU JINAK, www.sanquis.cz
|
|
|
MUDr. Miloš Adámek
Narodil se 16. 6. 1920 v Praze v rodině malíře Rudolfa Adámka. V roce 1951 byl komunisty zatčen a následně odsouzen za velezradu a špionáž na 15 let do vězení. V roce 1960 byl amnestován a bylo mu umožněno dokončit studium na lékařské fakultě. Většinu doby ve vězení prožil v tzv. Jáchymovském pekle, zde také vznikaly jeho práce o radioaktivních plísních. V rámci vězeňské nemocnice vybudoval biochemickou laboratoř, kde měl možnost studovat vliv radioaktivity na vězně. V této době začal pracovat na studii „Vliv malých dávek ionizačního záření na organismy po velmi dlouhou dobu expozice v přirozené radioaktivní lokalitě“, kterou směl obhájit jako kandidátskou práci teprve v roce 1994. Koncem šedesátých let se seznámil na lékařském sympoziu v Mnichově s Karlem Ransbergerem. Jejich přátelství zásadním způsobem ovlivnilo rozvoj enzymoterapie v Čechách. Po roce 1989 byl zvolen do parlamentu, pracoval jako hlavní lékař politických vězňů a angažoval se v křesťanské společnosti ACAT se sídlem v Paříži, která sledovala osudy politických vězňů na celém světě. Zemřel v Praze 22. 2. 1999.
|
|
|
|
Prof. Max Wolf, otec systémové enzymoterapie
Původně všestranně nadaný technik a malíř, později především lékař a vědec. Narodil se 22. října 1885 ve Vídni. Část dětství prožil se svou rodinou na velkostatku v západních Čechách, několik měsíců navštěvoval německé gymnázium v Praze. Ve Vídni vystudoval civilní inženýrství a otevřel si prosperující konstrukční kancelář. Během studia si přivydělával malováním a za své umělecké portréty získal cenu císaře Františka Josefa I.
Začátek první světové války ho zastihl na návštěvě u bratra v New Yorku, kde již zůstal natrvalo. V následujících letech vystudoval Fordhamskou univerzitu a získal titul doktora medicíny. Medicíně se pak plně věnoval celý svůj další život, 16 let působil jako lékař Metropolitní opery a postupně se stal lékařem Charlieho Chaplina [1], Marlene Dietrich [2], Marilyn Monroe [3], Clarka Gablea [4], význačných politiků, bankéřů a slavných umělců. V USA dosáhl věhlasu zázračného lékaře. Vedle svých zámožných klientů se však zároveň nezištně věnoval obyčejným pacientům, ty nejchudší léčil úplně zadarmo.
Ve své vědecké práci se zabýval především léčebným působením enzymů na lidský organismus. Založil nový medicínský obor systémovou enzymoterapii a společně se svou spolupracovnicí Helenou Benitezovou sestavil enzymové směsi WoBe-enzymy (podle počátečních slabik jmen Wolfa a Benitezové), které byly jedním z tajemství jeho lékařského úspěchu. Enzymové léky vyrobené na základě mnohaletých výzkumů doktora Maxe Wolfa a jeho spolupracovnice Heleny Benitezové pomohly už milionům pacientů na celém světě. Využívají působení perorálně podávaných směsí přírodních enzymů na lidský organismus, s nejlepšími výsledky při léčbě zánětů, otoků a poruch imunity.
Prof. Max Wolf zemřel ve věku 91 let v roce 1976 v Bonnu.
|
|
|
| Mezi pacienty prof. Maxe Wolfa patřili slavní herci z Hollywoodu, stejně jako vážení vědci, lékaři a další osobnosti. Nikdy však neodmítl pomoci ani těm nejchudším pacientům.
|
|
Foto: archiv MUCOS Pharma CZ, s r., Ondřej Petrlík a Miroslav Sobotka
|
|
|
|
obsah čísla 98 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
|
