Soubor pětačtyřiceti barevných fotografií označila stručně: Forest/Les. Autorka na lesních záběrech pracovala pět let, fotografovala v kraji poblíž Hronova, v místech, odkud pochází - narodila se roku 1958 v Náchodě; od roku 1983 žije v německém Essenu.
Jitka Hanzlová náleží k umělkyním, které jsou ve světě známější než ve své rodné zemi. S fragmentem z její tvorby se mohli tuzemští diváci seznámit v roce 1992 v pražském Mánesu, kde teoretička Anna Fárová připravila výstavu československé exilové fotografie. Ovšem v doznívajícím porevolučním „rauši“ tato expozice nedošla velkého ohlasu - bylo tehdy těch návratů nepočítaně, a nejen uměleckých. Nadto se veřejnost vzpamatovávala z prvního nárazu kapitalismu, s novými nároky na životní tempo a pružnost reakcí; na umění obecně nezbývalo času a sil.

Zbožňování náhod
Na svou první samostatnou výstavu v rodné zemi si absolventka essenské univerzity, konkrétně studií komunikačního designu (se specializací na fotografii), počkala až do roku 2001 - tehdy galerista Jiří Švestka představil autorčin soubor třiapadesáti barevných portrétů náhodně oslovených žen z Evropy i ze Spojených států. Exponovala jej v letech 1997-2000 a nazvala Female; stejnojmenná kniha je v pražské galerii i nyní ke koupi. Hanzlová nedlouho předtím vystavovala Female a další práce v uznávaném hamburském výstavním domě Deichtorhallen, jemuž v té době šéfoval jiný český emigrant,
Zdeněk Felix.
Hamburskou akci recenzoval prestižní měsíčník o současném výtvarném umění Artforum, vycházející v New Yorku. „Na fotografiích Hanzlové je každá osoba individualitou, nikoli reprezentantem sociální skupiny, profese nebo národnosti,“ napsala v recenzi Noemi Smolíková, další „výtvarná“ emigrantka žijící v Německu. Výčet dalších zahraničních galerií a muzeí, v nichž Hanzlová svou tvorbu prezentovala, však vylučuje, že by šlo o jakési protekcionistické „české spiknutí“ v Německu žijících lidí kolem umění.
„Nechtěla jsem předvádět něco, na co se dá ukázat prstem, nějakou dokumentaristickou pravdu. Ono to stejně nejde. Toužila jsem, aby na těch fotografiích bylo něco jiného, pro mě podstatnějšího. Vnímám své okolí a v momentě, kdy mě něco osloví, tak reaguji. Zbožňuji náhody, ale fotky úplně náhodné nejsou. Náhodná je ta vteřina, kdy se to ve vás hne,“ řekla Jitka Hanzlová v rozhovoru pro MF DNES, když hovořila o metodě, s níž nacházela „své“ ženy.

Silné spojení
Energická dlouhovlasá fotografka s výraznými brýlemi a občas tápající češtinou (někdy vhodný výraz snadněji nachází v němčině či v angličtině) přijela na konci letošního května na otevření svého Lesa opět „ke Švestkovi“ - jeho galerie se od minulé autorčiny výstavy ovšem přesunula z budovy Mozartea v Jugmannově ulici do tišší ulice Biskupský dvůr.
„Jako děti jsme trávily hodně času v lese, byl přímo za barákem. Les mě tak doprovázel skoro na každém kroku. Chodily jsme do něj za hrátkami i bát se. Les pro mě zároveň znamenal velký kus svobody, ale také hranici do světa ‚za kopcem’, který k nám už nepatřil. Snily jsme o něm a ptaly se, co tam asi je. Myslím, že tento les ve mně dodnes zůstal. Když se do něj teď vrátím, i se svou pestrou biografií, cítím se s ním nadále být ve velmi silném spojení. Proto jsem se rozhodla pracovat právě tam,“ vysvětluje Hanzlová motivaci pro soubor, který si ve Švestkově galerii odbývá světovou premiéru a postupně se přesune do Essenu, Milána, Vídně a dalších míst.
Do lesů v kraji, jenž je nesmazatelně zanesen do autorčiny emoční mapy, se Hanzlová vracela opakovaně, v různá roční období. Exponovala tisíce záběrů a vybírala a vybírala. Konečný tvar Lesa vznikal v dialogu s Jiřím Švestkou, který se netají nadšením - a nezdá se to být jen profesně „povinný“ optimismus zkušeného obchodníka s uměním. „Ve výtvarném světě se pohybuji dvacet let. Takový osobní ponor a zaujatost hledáním cíle, jako je tomu u Jitky, jsem však zažil jen párkrát,“ tvrdí galerista.
„Když jsem začínala, nevěděla jsem, co přesně chci, ale věděla jsem, že to chci,“ říká Jitka Hanzlová a vzrušeně líčí, že nutnost tvrdé selekce z nasbíraného obrazového materiálu neznamenala ztrátu tajemství, které pro ni ty fotografie obsahují. Ani teď, když cyklus je u konce, neví úplně přesně, co všechno ty snímky znamenají, nedokáže je „dosyta“ popsat. I proto jednotlivé práce nemají názvy, divák pouze může obdržet list s pracovními, anglicky psanými popisky.
Les je druhým dílem, které Jitka Hanzlová nafotografovala po listopadu 1989 v České republice. Tím prvním je cyklus Rokytník, který vytvořila v první polovině devadesátých let, ve vesnici, kde vyrůstala. „V Rokytníku jsem intenzivně pracovala vždy jeden měsíc čtyřikrát do roka. Nestačilo mi seznamovat se pouze s lidmi, které jsem fotografovala, šlo mi především o to, co tam vlastně chci já. Jak ta setkání budu reflektovat. Stále hledám, nemám žádný koncept, který bych jen vyplňovala,“ vzpomínala Jitka Hanzlová před čtyřmi roky, a toto „nevyplňování“, nýbrž hledání je patrné i u Lesa.
Autor je redaktorem MF DNES