„Musíte si je vystřelit, prodat vám je nesmím...“ řekl Tomášovi, který s dvackou v ruce přešlapoval před střelnicí a prohlížel si špejle, na nichž byly gumičkou přidělané tvrdé krabičky cigaret značky Sparta. Tyčily se mezi papírovými růžemi a vyrudlými fotografiemi skupiny ABBA a vypadaly skoro ukřižovaně. Sparty na Via Appia.
„Život za persiko!“ zvolal opilec a podal Tomášovi vzduchovku. Ten chvíli uvažoval, ale nakonec dal světskýmu peníze a zkušeně nabil. Dlouho pečlivě mířil s přimhouřeným levým okem, a když zmáčkl spoušť, zrovinka v tu chvíli, kdy se brok vydal na cestu hlavní, ho opilec přátelsky plácl do zad.
„Tohle si poslechněte, kluci...“ hlasitě zašeptal. „Na Rudým náměstí chytnou chlapa, co vystřelí po Brežněvovi, kterej stojí na Prvního máje na tribuně. Když pak chlapa policajti vyslejchaj, říkaj - nejste vy Orlov?! Oleg Orlov? Ten olympijskej vítěz ve střelbě z malorážky?! Jak to, že ste se netrefil? A von odpoví - já se snažil, ale copak sem moh, když do mě všichni strkali a volali - dělej, dělej!!! Fakt dobrý, co?!“ zakuckal se opilec smíchy.
Tomáš znovu nabil a - napálil krabičku přímo na komoru.
„Helejte se...“ řekl otráveně světskej, „já vám ty zničený cigára prodám, ale pak už děte laskavě do hajzlu i s tím svým kámošem...“
„Život za persiko!“ znovu zařval potácející se chlapík a přitom zasalutoval.

Ten den ráno vešel Tomáš do trafiky a řekl: „Sparty. Tvrdý, jestli máte.“
„Měkký,“ řekl vítězoslavně prodavač a sáhl kamsi pod pult, „a prodám ti než jedny...“ Položil před Tomáše krabičku a ukázal palcem za sebe: „Ostatně tady to máš napsaný!“
„Upozornění!“ četl Tomáš na cedulce připíchnuté k regálu, „cigarety Sparta prodáváme než po jedné krabičce!“ Bylo jasné, kdo je autor a že bude někde od Plzně.
„Můžu se vás na něco zeptat?“ řekl Tomáš, který kvůli prohrané sázce potřeboval celý karton zpravidla podpultových spart. Muž pokrčil rameny, ale pro jistotu šel do střehu.
„Kdybych si dycky znovu vystál frontu, tak mi pokaždý dáte jednu krabičku?“
„Prodám!“ odpověděl lišácky prodavač.
„Takže prodáte?“
Prodavač se zakabonil, a bylo víc než zřejmé, že chytráky, jako je Tomáš, nemá rád. Ale nakonec se rozhodl, že odpoví, že definitivně utře nudli téhle nesnesitelné máničkovské namyšlenosti, a jeho uhýbavé prasečí oči náhle jako by zasvětélkovaly. Opřel se rukama o pult, předklonil se a teprve potom, pomalu a důrazně, pronesl: „Když si pokaždý vystojíš frontu - kterou tu ale nikde nevidím -, tak nevidím důvod, proč bych ti pokaždý neprodal než jednu krabičku. Když je teda budu mít, mladej...“
„Tak já bych teda prosil eště jedny sparty,“ podával mu Tomáš peníze. Prodavač nevrle odstrčil jeho ruku a o krok ustoupil.
„Tys mi nerozuměl?!“
„Asi ne,“ řekl Tomáš a snažil se neuhnout před prodavačem pohledem. Stáli proti sobě několik vteřin a ani jeden z nich se nepohnul. „Já to vidím takhle...“ pokračoval Tomáš, co možná nejklidněji, „když tu není nikdo, kdo by se mnou moh vytvořit frontu, sem fronta já. Vlastně ten vzduch přede mnou a ten vzduch za mnou je fronta. Já za to nemůžu, že tady nikdo není. Kdyby tady někdo byl, s radostí ho pustím před sebe a nebudu se snažit předbíhat, ale za těhle okolností, kdy tu evidentně nikdo není, bysme mohli celou tu záležitost posoudit jako, řekněme, výjimečnou a podle toho taky výjimečně konat. A taky dost spěchám, nemám čas, abych tady tvrdnul, než si někdo příde pro noviny.“
„Máš nějaký jiný přání?“ prodavač dál Tomášovi zavile tykal a očima přitom pátral skrz výlohu, těkal těma prasečíma očima v naději, že zahlédne modré auto s bílým pruhem, jen aby mohl vystřelit před trafiku a začít vřískat: Bezpečnost! Pomóc! Bezpečnost!
„Na shledanou,“ řekl Tomáš, vyšel z krámu a tiše za sebou zavřel dveře, ale hned je zase rozrazil a hlučně vstoupil dovnitř. „Viděl ste toho drbana, co vocaď právě vypad?! Tu máničku, co mě málem povalila?! No...“ smál se na zsinalého trafikanta, „jedny spartičky, šéfe. Tvrdý, kdyby byly...“

Jen přes ulici od téhle malinké trafiky, v rohovém domě s prodejnou mléčných lahůdek žila vdova po národním hrdinovi Julkovi Fučíkovi. Když o něm mluvívala na besedách a někdy i v televizi, říkávala, že žila s Julekem, ne s Julkem, jak by jeden předpokládal. Každé ráno - v černém kostýmku a s prsama plnýma medailí a řádů, takže chrastila a cinkala - navštěvovala prodejnu v přízemí, a aniž by si všímala fronty, přišramotila se rovnou k pultu. Ještě než zaskřehotala dnešní objednávku, načmárala do Knihy přání a stížností, s čím byla nespokojená včera. Celému světu žalovala, že rohlíky nebyly dost vypečené a housky byly málo nebo hodně slané, a pod tím vždycky stálo - Gusta Fučíková, vdova po Julekovi Fučíkovi. Prodavačky jí měly plné zuby, ale mlčely. Bály se jí a taky nechtěly zdržovat ostatní.
Ten den, kdy Tomáš sháněl sparty, se Gusta Fučíková oblékla, jak nejlíp uměla. Po obědě se pro ni měl zastavit řidič a služebním vozem ji odvézt před Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Juleka, jak by řekla ona. Povede totiž zpodobňující komisi.
Zpodobňující komise vedla už mnohokrát, a když prohlásila: „Tohle přece není můj muž. Tohle není můj Julek!“, mohli se všichni sochaři - včetně zasloužilých i národních umělců - stavět na hlavu; zakázku nedostali. Dneska byla rozhodnutá ponížit jistého Slavomíra Loukotu, který ji před časem krutě urazil. „Uvidíme, kdo s koho...“ šeptala si před zrcadlem. Pak její pohled padl na koberec. Byl už trochu prošlapaný. Přešla po něm k telefonu a zavolala řidiče. „Ještě se někde zastavíme,“ oznámila mu, „přijeďte o hodinu dřív!“

Tomáš byl mladík asi tak osmnáctiletý, a řekněme, že v životě tápal. Neměl žádnou představu o tom, co by měl dělat. A bylo mu to jedno. Po několika pokusech vyučit se skončil jako prodavač v Domě koberců. Stál za pultem a většinu času se nepříčetně nudil. Ale radši se nudit než tahat nějaký posraný kovraly, říkal si. Tomáš byl mánička a kvůli vlasům měl neustálé spory se svým okolím. Vlastně ho ze všech učilišť vyhodili jen kvůli nim. Když se učil elektrikářem, na chodbě před ředitelnou dokonce visel obrázek jakési ideálně ostříhané hlavy učně. Ideální hlava (ideálního) učně měla vlasy pouze do třetiny ucha a pro větší názornost byla zobrazena z ánfasu i z profilu.
V Domě koberců Tomášovy dlouhé vlasy nikomu nevadily. Respektive nevadily jeho vedoucímu, o kterém kluci ze skladu prohlašovali, že je to buk nebo taky bukvic. Prostě, že je teplej.
„Tomáši...“ přišel za ním ráno vedoucí, „dneska k nám zavítá delegace vietnamských soudruhů...“
„Hmm...“ nepřítomně zamumlal Tomáš, „to je vod nich hezký.“
„No... telefonoval soudruh náměstek,“ pokračoval nejistě vedoucí, „a ptal se, jestli tady ještě pracuješ - a pokud ano, že si teda máš vzít dopoledne volno.“
„Jako aby mě soudruzi neviděli?“
„No jo...“ odkašlal si vedoucí, a bylo na něm vidět, že se cítí trapně.
Tomáš pokrčil rameny: „Někam si zaskočím a vrátil bych se po obědě.“
„Klidně, po obědě to bohatě stačí...“

O chvíli později stál Tomáš v další trafice. „Podívejte se,“ řekl prodavači, „já nemám moc času. Vy možná eště míň...“ Prodavač s nedůvěřivým výrazem v tváři tiše vyčkával, co bude dál. „Berte to takhle,“ pokračoval Tomáš, který rád filozofoval, „každej se pohybujeme ve svejch soukromejch časech. Já mám svůj, vy máte svůj, a i když to teď oba víme, jednou to vědět nebudeme, protože to někdo smaže a hotovo. Jako když se maže tabule. Já zapomenu na svůj život, vy na svůj, a když jednou definitivně nebudeme - a ten moment se, pane, rychle přibližuje, mně pomalejc, vám celkem fofrem -, tak co kdybychom to teď my dva trochu popostrčili a zapomněli na nějakej idiotskej předpis o prodeji spart až od čtrnácti hodin? Možná, že naše životy se ani nestaly,“ dál filozofoval Tomáš, „váš se asi nestal dřív než můj, ale to je dost jedno, chci jen říct, že je jistý, že jednou nebudeme. A co nebude, jako by ani nebylo, nač se teda navzájem zdržovat kvůli krabičce cigaret, která stejně nebude?!“
„To teda nebude!“ zasípal ohromený stařík a zašermoval Tomášovi výhružně ukazováčkem přímo pod nosem.
„Zapomeňte na to...“ řekl Tomáš, a než za sebou zavřel dveře, houkl na prodavače: „Jako bych tu nikdy nebyl, jo?!“
Navštívil to dopoledne ještě několik trafik, ale všude jen kroutili hlavami, že sparty nejsou - a tvrdý už vůbec ne -, a tak se loudavě vydal zpátky do obchodu.

Převlékl se do pracovního pláště a zasunul se za pult. Chvíli pozoroval lidi, kteří procházeli kolem výlohy, a tiše jim záviděl jejich svobodu. Už jenom ten fakt, že jsou na ulici, jim záviděl, protože není nic strašnějšího než být někde pod zámkem. I když je to třeba v místnosti velký jako hangár. Spousta prodavačů musí několikrát za den vylézt před krám, aby se nezbláznili, a dělají to i číšníci, když mají volnější chvilku, stejně jako číšníci z restaurace, kterou přes sklo pozoroval Tomáš. Byl hluboce zabraný do svých úvah, a tak si ani nevšiml, že před obchodem, v místě, kde je stání zakázáno, zabrzdila černá šestsettrojka, ze které se pracně vysoukala podivná bytost v kostýmku a s řády na prsou.
„Kristepane!“ zanaříkal vedoucí, který stál u druhého pultu. „Copak nestačili vietnamští soudruzi? To je snad přímo vona! Tomáši!“ sykl na něj, „proboha, radši zmiz!“
Jenže než se stačil Tomáš probrat a pochopit, oč tu vlastně běží, vstoupilo to omšelé stvoření sebevědomě dovnitř a postavilo se přímo před něj.
„Potřebovala bych nějaký peršan, slečno... nebo co to vlastně jste!“ pronesla navýsost nepříjemným hlasem a dodala: „Jistě víte, kdo jsem já?!“
„Jistě...“ řekl Tomáš, protože ho nic jiného nenapadlo. „Máme tady celou řadu peršanů, ale musíte se mnou do skladu.“
„Přineste mi jich pár ukázat!“ poručila hlasem, který nepřipouštěl diskusi, „chci je vidět na denním světle!“
Tomáš neochotně přikývl a zvolna se vydal do skladu, odkud se po nějaké chvíli vrátil obtížený čtyřmi perskými koberci. Cestou si stačil všimnout, jak se vedoucí láme v pase, a zaslechl cosi o tom, jaká je to čest, že soudružka navštívila právě jejich obchod. Když zahlédl Tomáše, jak se s těmi koberci vleče, zatleskal na něj, aby ho popohnal. Tomáš spíš ubral na tempu a polohlasně prohodil: „Aby ses, vole, neposral...“ Pak s heknutím hodil koberce na pult. „Takhle se to, milá paní, nedělá,“ neodpustil si, „normálně se prohlíží zboží ve skladu...“
Vedoucí po něm loupl očima tak zle, že se zarazil a úvahu o tom, že jednou ty koberce stejně nebudou, si nechal pro sebe a jen udiveně zíral na svého šéfa a přemýšlel, proč se ten chudák před tou babou tak plazí. Ta stála, probírala se peršany a občas poznamenala něco jako: „Ach ne! Tenhle taky ne! Tenhle už vůbec!“ Pak se Tomáše zeptala, na co že ještě čeká, a hnala ho ven i s těmi těžkými rolemi. Na ulici vyndala z kabelky brýle a s těmi brýlemi na nose se dala zase do vzdychání, že to není ono, ať jí přinese ze skladu další. Tomáš si nandal peršany na ramena a s klením se vydal pro novou várku. Jenže to dopadlo stejně. Ruce se mu začínaly trochu třást a už se mu zajídalo to její věčné: „Toto je moc hnědé... Toto je moc divoké.... Toto... Toto...“ Nakonec, když už se popáté dovlekl ze skladu, si nechala dva peršany rozložit v krámu na podlaze a pak nad nimi stála, vzdychala a stále opakovala: „Když já nevím... Já opravdu nevím...“
Tomáš to už nevydržel: „Když, paní, nevíte, co kdybyste se poradila s manželem?!“
V obchodě nastalo hrobové ticho. Jediný zvuk byl slyšet odkudsi z nebe, protože beránek tam právě rozlomil sedmou pečeť. Nejdrásavěji ten zvuk pociťoval vedoucí; proč by si jinak zakrýval rukama uši a naříkal a volal: „Jau! Jau! Tomáši, to ne!!!“
„Takhle mě ještě nikdo nikdy neurazil! Já jsem Gusta Fučíková! Vdova po národním hrdinovi!!!“ vřískala ometálovaná ženská a celá se třásla. Potom dostala strašlivý záchvat a svalila se na zem, přímo na peršany, válela po nich sudy a křičela: „Juleku! Ach, Juleku!!!“ A to tak dlouho, dokud se jí nezlomil hlas. Někdo z personálu jí konečně přinesl sklenici vody. Trochu se probrala, ale byla tak zesláblá, že jí museli do šestsettrojky pomáhat vedoucí i s řidičem.

Zpodobňovací komise už byla na místě. Byli tu soudruzi z Prahy 7 a také sochař Slavomír Loukota, který se snažil tvářit, že se ho celá ta záležitost netýká. Sádrový model už byl umístěn na provizorním soklu a čekalo se jen a jen na černou šestsettrojku.
Tou dobou se prostranstvím loudal i Tomáš. Protože měl najednou spoustu volného času, zamířil na Matějskou pouť do Juldy Fuldy. Zatím nepřemýšlel, čím se bude živit; měl před sebou pár týdnů volna, kdy ho ještě nemůžou honit jako příživníka. Jen tak šel a pobrukoval si.
To soudruzi ze zpodobňovací komise si nepobrukovali. Stáli teď skoro v pozoru před černou limuzínou, a někteří z nich dokonce vyndali ruce z kapes. Akademický sochař Slavomír Loukota byl jediný, kdo se necpal před vůz. Měl opodstatněné obavy, že ta baba bude dělat potíže, a upřímně řečeno, už ho nebavilo poslouchat její neustálé připomínky. „Milá soudružko!“ musel jí říct přednedávnem, když se zase dobývala do jeho ateliéru, „věřte mi, že kdyby se nejednalo o vás, použiju brachiální násilí...“ Tím se jejich vztahy dostaly na bod mrazu. Slavomír Loukota si nedělal o dnešním setkání zpodobňující komise ani ty nejmenší iluze a spolu s ním si je nedělali ani soudruzi z Prahy 7. Všichni dobře věděli, co se mezi Loukotou a Gustou odehrálo, ale nevěděli, ke komu se mají přiklonit - jestli ke státem vyznamenávanému umělci, nebo k vdově s dlouhými prsty. Říkali tomu šlamastyka.
Gusta Fučíková se s jejich pomocí nakonec přece jen dostala z vozu a zahleděla se směrem k soše. Obličej jí přitom nápadně ztuhl a oči v tu chvíli doslova vyskočily na vrch hlavy. Stála a nemohla popadnout dech. Soudruzi natlačení kolem ní nervózně podupávali, jako by se chtěli zahřát. Právě v ten moment se před modelem zastavil i Tomáš. Vyklepal si z prostřelené krabičky jednu spartu, hmatem zkontroloval, jestli v ní snad není brok, a teprve potom si zapálil. Když vyfoukl nosem kouř, zahlédl ženu, která mu načas zařídila neplacené volno. Několik vteřin pozoroval, jak na něj třeští oči.
„To je on!!!“ vykřikla Gusta Fučíková a ukazovala rukou směrem k soše. „To je přece on!!!“ volala tak silně, až jí naběhly žíly na krku. Když to uviděl řidič, na nic nečekal, rychle se vdovy ujal a uložil ji zpátky na zadní sedadlo šestsettrojky.
Sotva odjeli, prohlásil jeden ze soudruhů směrem k udivenému Mistrovi: „Tak emotivní reakci jsem nečekal. Je vidět, že vaše socha je mimořádně věrná. No, já myslím, soudruzi, že dnešní zpodobnění není třeba nijak komentovat. Gratulujeme, soudruhu Loukoto!“ Všichni si potřásli rukama a rychle se rozešli.
Až na Tomáše. Ten ještě chvíli pobyl před sochou a poslouchal píseň, co sem zavál vítr z pouti. „Život za persiko...“ nabízela v ní zpěvačka s krásným hlasem.

„Vemte to tak, že za pár miliónů let tu budou akorát nějaký inteligentní paviáni, ale rozhodně ne já ani vy, ani támhleta socha, dokonce ani vaše kalhoty tu nebudou, takže co z toho děláte takovej problém. Proč se pořádně nemrknete pod pult, protože já vím, že tam někde sou...“ usmál se Tomáš na trafikanta.
Přibližně v té době Slavomír Loukota kupoval v Tuzexu dvě lahve irské whisky, aby s kamarády oslavil lukrativní zakázku, a cigarety. V regále nad pokladnou měli pečlivě vyrovnané kartony tvrdých spart, ale český národní umělec kouřil výhradně americkou značku Lucky Strike.

Povídka Petra Šabacha je ze souboru Tenkrát za totáče (další autoři - I. Klíma, H. Bělehradská, D. Fischerová, L. Pecháček, J. Moník aj.), který vyjde v nakladatelství Listen v září.