Ten příběh by tedy mohl začínat tradičně: Světlo světa spatřil v roce 1904 v Praze, vyrůstal za c. a k. mocnářství, prvních a posléze i velkých úspěchů dosáhl za první Československé republiky. Když do Prahy v roce 1939 dorazili Němci, byl už na vrcholu - prosperující, obdivovaný, respektovaný a slavný. Přežil šest let fašismu i únorový komunistický puč, ale ten ho odsoudil k jednoznačnému a pozvolnému úpadku. V tomto znamení prožil padesátá a šedesátá léta, sedmdesáté roky představovaly už totální krach. Vzpamatoval se trochu až na konci osmdesátých let, skutečně ožil a nabral nových sil až v posledních patnácti letech...
Hotel Paříž v loňském roce oslavil sté narozeniny a dnes je konečně zase tím, čím býval v časech své největší slávy. Luxusní a elegantní zámořský parník, který zakotvil u Prašné brány a zve na svou palubu vážené hosty.
Soyez le bienvenu!
Obsluhoval jsem
habešského císaře
„Hotel Paříž byl tak krásný, že jsem se skoro svalil. Tolik zrcadel a tolik mosazných zábradlí a tolik mosazných klik a tolik mosazných svícnů a tak vyleštěných, že se to podobalo zlatému paláci. A všude červené tepichy a skleněné dveře, že to bylo jako v zámku.“
Bohumil Hrabal pojmenoval jeden ze svých nejlepších prozaických textů vlastně po hotelu Paříž, respektive po tamním vrchním panu Skřivánkovi, který nikdy nikde neotálel, nikdy si nesedl na židli, nikdy nepil, tajemství i přání každého zákazníka hned odhalil a rozpoznal, všechno chápal, všechno uměl předvídat, protože - „obsluhoval anglického krále“. „Tenhle vrchní, to byla tedy persona, učiněný filmový herec, frakman, nikdy jsem neviděl, že by někomu slušel frak tak jako jemu... O všem věděl, všemu se věnoval, doplňoval objednávky a pořád se usmíval, jako by byl na plese nebo pořádal doma domácí bál. A taky věděl, kdo kde u kterého stolu nedostal ještě jídlo, a zakročil, a taky věděl, kdo chce platit, nikdo nemusel zvednout ruku a luskat prstama, ani třepat lístkem, vrchní se tak divně díval, jako by přehlížel veliké množství lidí nebo se díval z rozhledny do krajiny, nebo z nějakého parníku na moře, jakoby nikam, protože každý pohyb hosta a hostů okamžitě mu říkal, co host by si přál nebo co si přeje...“
Na obsluhu anglického krále sice v Hrabalově knize nakonec nedojde, ale scéna, při níž hoteliér Antonín Brandejs, který vlastní víc zlatých příborů než knížata Lobkowicz a Schwarzenberg dohromady, pořádá ve svém hotelu slavnostní večeři pro prezidentskou kancelář (která zlaté příbory nevlastní) a habešského císaře s třísetčlenným doprovodem, vstoupila už dávno do dějin české literatury. Stejně jako ten báječný velbloud nadívaný antilopami, krocany, rybami a vajíčky, který se onoho večera podával a z něhož jediné sousto stačilo k tomu, aby jakýsi vládní rada upadl do stavu posvátného vytržení a divokého tance, zatímco jiného stolovníka - generála na penzi - vedl každý kousíček arabsko-africké delikatesy k tesklivému kníkání, bude už vždy patřit k hotelu Paříž.
Ať si to Bohumil Hrabal krásně vymyslel a ještě lépe napsal, nebo ne.

Královská minulost,
secesní přítomnost
Aby tedy bylo jasno. Tenhle luxusní parník s neogotickou fasádou a výraznými secesními prvky, odvážnou věží, elegantními vysokými okny a propracovanými interiéry, také s vyhlášenou restaurací, hernou i kavárnou se až do roku 1948 jmenoval po francouzsku Hotel Paris a patřil k nejlepším v Praze.
V roce 1904 ho začal stavět nedaleko Prašné brány architekt Jan Vejrych, který patřil ke spíše konzervativní škole Antonína Wiehla, což byl čelný představitel české novorenesance a mladší kolega J. Schulze. Architekt Jan Vejrych postavilna přelomu
19. a 20. století v řadě českých měst mnoho historizujících budov, většinou radnic, společenských nebo činžovních domů. V Praze se výrazně podepsal třeba na vzhledu Pařížské ulice, která začala vznikat na troskách asanovaného starého města. Na jeho základech také vyrostl o pár ulic dál Hotel Paris.
Stavba, kterou snad skutečně její architekt viděl jako zámořský parník, vznikala v letech 1904-1907 na místě s bohatou historií. Dům významné rodiny Velfloviců, který zde v sousedství Horské, později Prašné brány stával, koupil totiž na konci
14. století spolu s dalšími okolními budovami Václav IV. a zřídil tady svůj královský dvůr. Pražský hrad totiž byl poničen při velkém požáru a panovník se tedy uchýlil do města. Václav IV. tady žil dlouhé roky, posléze zde bydleli i jeho následovníci. Až teprve Vladislav II. Jagellonský se roku 1483 odstěhoval opět na Pražský hrad. Zatímco ten začal za Jagellonců růst do renesanční krásy, královský dvůr u Prašné brány pro změnu chátral. V 17. století v něm byl zřízen arcibiskupský seminář, ke kterému byl přistavěn ještě kostel sv. Vojtěcha. Ten se však v 18. století změnil na vojenský kostel a někdejší seminář se z příkazu Josefa II. a jeho známých dekretů stal kasárnami. Roku 1900, když byla na Hradčanech postavena nová kadetka, kasárna definitivně zanikla. Budovy byly rozprodány a posléze vybourány. To už se odpočítávala nová etapa v historii Prahy. Městu vládla secese a jejím symbolem se do jisté míry stal i hotel.

Je čtvrtek, jdeme do Paříže
Již v době svého vzniku byl považován za zajímavé architektonické dílo. Dnes je také jako klenot české secese zapsán na seznamu památek v Muzeu krásných umění v Paříži. Venkovní keramické mozaiky, které zdobí fasádu hotelu, vytvořil malíř Jan Köhler, pověstný secesní interiér kavárny a restaurace s tyrkysovým keramickými a dřevěnými obklady stěn navrhl architekt Antonín Pfeiffer. A kdo „stvořil“ ducha prostoru, který se zvláště ve 30. letech stal vyhledávaným místem k setkávání obchodníků, podnikatelů i intelektuálů? V jeho restauraci s vyhlášenou kuchyní se třeba pravidelně scházeli burziáni, aby - jak poeticky popisuje Bohumil Hrabal - zapili v chambre separé každý čtvrtek dobré či špatné obchody. Pořádaly se tady také slavnostní večeře pro obchodníky, politiky i státníky, zatímco ve vedlejší kavárně se ještě po 1. světové válce konaly takzvané dlouhé stoly, okolo nichž besedovali Jaroslav Vrchlický, Alois Jirásek, Václav Hynais, Václav Myslbek či František Křižík, kdežto po druhé světové válce sem přicházeli především umělci a muzikanti, jako byli Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný...
„Tu zvláštní uvolněnou a velmi elegantní atmosféru vytvořil můj dědeček. Byl jsem malý, když ho komunisté z hotelu vyhnali, vlastně si toho nepamatuji příliš. Ale vím, že to byl výjimečný člověk, silná osobnost, přitom gurmán a tělem i duší podnikatel. Dědeček měl to, čemu se říká zlaté ruce. Na co sáhl, to se dařilo.“Antonín Brandejs mladší, současný majitel hotelu, říká, že všechno, co dnes podniká a dělá, je jen pokračováním díla jeho předka.
Ten patřil za první republiky k velmi úspěšným českým podnikatelům. Do Prahy přišel z Horního Jeleního, kde jeho rodina vlastnila zájezdní hostinec s krejčovstvím a obchodem. Začínal v pronájmech - mimo jiné provozoval Národní dům na Vinohradech, svého času i Československý automobilový klub a pak se podílel na dotvoření Obecního domu. „V rodině se traduje, že dokud měl dědeček pronajaty všechny restaurační prostory Obecního domu, budova prosperovala. Jakmile vše v roce 1923 předal do správy obce a koupil si vedlejší hotel, Obecní dům začal mít problémy,“ říká vnuk známého hoteliéra. Ten posléze vystavěl ještě hotel v Beskydech, podílel se společně se svým synem, lékařem, na založení zdravotního sanatoria v Třebotově, podporoval lázně Poděbrady... „Ale hotel Paříž byla jeho největší láska, snad vášeň. Neustále ho zdokonaloval, realizoval nové nápady, pro inspiraci si skutečně jezdil do Paříže. Ze svého hotelu udělal moderní a vyhlášený podnik, se skvělou kuchyní, vínem z celého světa a veškerým komfortem.“

Cesta zpět - k secesi
Tak tomu bylo až do února 1948. Pak vtrhli do secesní budovy muži s červenými páskami na rukávech a puškami přes ramena. Antonína Brandejse i všechny jeho příbuzné vykázali z hotelu, nedovolili jim odnést si ani nejnutnější věci, doklady, ani rodinné památky. Hoteliér ubránil jen byt ve své poděbradské vile, kde v roce 1957 zemřel. Jeho synové a dcera zůstali v Praze, někteří příbuzní posléze emigrovali.
„Komunisté mi nejprve nechtěli dovolit vystudovat ani gymnázium. Smáli se tátovi, který byl lékař, když se ptal, proč mi brání ve vzdělání. Jako vnuk známého hoteliéra jsem se měl vyučit v Ostravě nebo v Kladně. Skutečně jsem také strávil nějaký čas v Kopřivnici a až později si mohl dodělat maturitu v Praze. Když přišli Rusové, neváhal jsem už ani minutu. Maminka emigrovala do Švýcarska, já do Německa, kde mi dali stipendium a mohl jsem studovat. Ano, tam jsem si přivydělával také jako číšník. Myslel jsem přitom na dědu a byl jsem hrdý. Dodnes jsem šťastný, že jsem se tehdy dokázal sám uživit a nemusel jít do žádného utečeneckého lágru,“ vzpomíná Antonín Brandejs, který později žil a obchodoval na středním východě a v Kanadě. „Ne, za celé roky, po které jsem vyrůstal v Čechách, jsme s tátou ani s dědou už nevkročili do hotelu. Nemělo smysl se trápit. Zdálo se, že to pro nás skončilo.“
Duch zvláštního místa a výjimečná atmosféra ještě několik let přetrvávaly, v hotelu - teď už jen s počeštěným názvem - se i za socialismu scházeli intelektuálové a umělci. Jak píše Josef Kroutvor v knize Pražské literární kavárny, hospody a spol, do Paříže chodili na kávu, výtečný štrúdl či mandlovník každé pondělí, po gymnastickém cvičení, i tzv. Supové. Tedy bizardní společnost pražských architektů, lékařů, umělců, hereček a krásných manekýn. Josef Kroutvor vysvětluje, že „k pravidelným hostům patřil Vratislav Hlavatý, grafik, aviatik a mistr republiky v balónovém létání. Podle Járy da Cimrmana Sup neznamená nic jiného než : sport-umění - peří, ale není to si jediný výklad. Supové milovali klepy, zábavné historky a fámy, bez nichž by do kavárny ani nemělo smysl chodit.“
Jenže samotný hotel „v rukou pracujícího lidu“ úspěšně chátral, až se stal podnikem druhořadé kategorie. V polovině 70. let musel být nakonec pro havarijní stav zcela uzavřen. Až o deset let později byla výjimečná stavba prohlášena národní kulturní památkou a také rekonstruována.
„Částečně a velmi hrubým způsobem. Zachránili sice budovu před spadnutím, ale kde mohli, tam ji ještě zohavili. Alespoň já to tak chápu. Zapomněli třeba pokoje nejprve vybavit koupelnami, pak je sice dostavěli, ale opatřili zase nevkusnými panelákovými umyvadly. Zakryli vzácné mozaiky na stěnách, samozřejmě se poztrácel všechen původní nábytek, všechny secesní předměty a ozdoby. Jedinou lampu jsme našli nakonec kdesi ve vetešnictví a koupili ji zpět,“ říká Antonín Brandejs. Při rekonstrukci byly ovšem změněny i dispozice domu: z restaurace se stala kavárna, z kavárny a herny je dnes zase restaurace. „I když se poslední roky snažíme vrátit hotel do podoby, do jaké ho vystavěl děda, v tomto směru nemůžeme být už úspěšní. Obnovit původní kavárnu a restauraci nelze, komunisté vybudovali také kuchyň na jiném místě. To mě mrzí, ale na druhé straně vím, že děda by přesto měl radost, kdyby dnes hotel viděl.“

... a slzy mne polily
„Pan Brandejs mne hned vlídně přijal a odvedl mne do mého pokojíku, byl to prozatímní pokojíček pod střechou, odkud byl pěkný výhled na Prahu, že jsem si umínil - že kvůli tomu výhledu a pokoji - se budu snažit, aby tady byl pořád... A pak jsem se díval na Prahu, na ty střechy, viděl jsem třpytící se hrad, a jak jsem jen viděl ten hrad českých králů, tak mne slzy polily.“
Bohumil Hrabal samozřejmě také chodil čas od času do hotelu Paříž, vždyť jeho žena Eliška v něm roky „kasírovala na place“. Mimochodem - ten pokojík pod střechou stále nabízí úžasný pohled na Prahu, ale už dávno v něm nebydlí hoteloví poslíčci a pinglové. V devadesátých letech nechal vybudoval Antonín Brandejs v podkroví hotelu luxusní apartmá, které si pravidelně zamlouvají stálí hosté. Vůbec nejkrásnější výhled na Prahu je pak z hotelové věže, která je dnes součástí prezidentského apartmá o rozloze 150 m2.
Po složitém restitučním řízení, při němž museli vnuci původního majitele zaplatit státu za rekonstrukční práce 98 milionů korun, se Brandejsové vrátili. Že to starobylé budově prospělo, je vidět na první pohled.
Hotel Paříž či Hotel Paris, jak ho už zase znají zahraniční hosté, má dnes 86 luxusních pokojů, elegantní kavárnu a vyhlášenou restauraci, v níž se zase zrcadla a lustry jen blýskají... Snad mi pan Hrabal promine tu drobnou parafrázi: Ono je jedno, jestli je jedenáct hodin dopoledne nebo odpoledne, když se už stmívá, nebo hluboká noc nebo ráno. Od rána se v hotelu Paříž svítí. Celý hotel je zase už v jednom kuse rozsvícený jako lustr, který jste zapomněli zhasnout.
Do hotelu Paříž se totiž s Brandejsi vrátila elegance a luxus.

Irena Jirků