|
reklama
| Italská inspirace |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.96/2012, str. 50 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Po Řecku to spekulanti a média rozjíždějí proti Itálii. Přes svoji stagnaci však zůstává stát na jihu Evropy inspirativní zemí, turisticky pak nejzajímavějším místem na světě. Už několik staletí.
|
|
Nedávno vydala investiční banka Barclays Capital varování, že Itálie představuje „reálné nebezpečí pro Evropu a světovou ekonomiku“, a že se země může brzy ocitnou za bodem, z kterého není návratu. Itálie má a dluh 2,6 bilionu dolarů (120 procent HDP) a dlouhodobě stagnující ekonomiku s vysokou nezaměstnaností. „V Itálii padly všechny tři velké ideologie – fašismus, komunismus a katolicismus. Poslední věc, kterou musíme překonat, je egoismus,“ řekl německému magazínu Spiegel psychoanalytik Sergio Benvenuto. Naráží na právě ukončenou sedmnáctiletou politickou éru Silvia „bunga bunga“ Berlusconiho, který zanechal zemi v úpadku. Plakat nad pádem Itálie je zbytečné, dělat z ní strašáka nepatřičné. Už jen proto, že dluh Itálie je z velké části vnitřní a jako čtvrtá největší průmyslová země v Evropě a osmá na světě má stále kde brát. Na rozdíl od Řecka.
|
|
Že se věci po nějakém čase mění v ruiny, máte v Itálii na očích každý den. Společenské a ekonomické otřesy patří k zemi stejně jako neklidné geologické podloží. Vlády se tu střídají stejně často jako Vánoce, jako sjednocený stát existuje Itálie teprve 150 let. Co ale dalo světu spořádané a blahobytné Švýcarsko? Proti němu můžeme vnímat Itálii jako zábavnou a inspirující zemi, a to nejen pro její historický a kulturní význam. Třeba v reakci na globalizaci se v tamních některých lokalitách pokoušejí obnovit pomalejší životní styl, který se snaží vyžít z místních zdrojů jako dříve. Na krizi eura zareagovala některá města zavedením vlastní měny. A Benátky prý zase ukazují, jak to bude časem vypadat po celé Evropě. Kromě historického Disneylandu pro masy budou taková města místem setkávání světoběžníků, milovníků výstav a festivalů. Benátky se také stávají sezonním domovem bohatých lidí, kteří si v místech se silným genius loci rádi kupují sídla.
O Itálii stále platí, co před více než dvěma stoletími napsal Goethe: „Jen kdybych mohl svým přátelům vdechnout alespoň náznak zdejšího lehčího života. Jistěže má Ital jen temnou představu o tom, co je za horskými hřebeny, i mně samotnému teď připadá vše, co je na sever od Alp, ponuré...“
|
|
 | | Goethe pod jižním sluncem v Kampánií, jak ho namaloval Tischbein |
|
|
Velká cesta za poklady minulosti
Velkolepé dědictví antiky a renesance přivádělo na Apeninský poloostrov cestovatele ještě před vznikem masového turistického průmyslu. Návštěva Benátek, Florencie, Říma a Neapole byla vyvrcholením tradiční cesty po Evropě, takzvané Grand Tour, na kterou se od 17. století vydávali synové z lepších evropských rodin. Se vznikem paroplavby a železnice se cesta za uměleckými poklady Itálie usnadnila a mohly si ji dovolit i střední vrstvy. Výchovný a iniciační význam italské cesty zachytila novela E.M. Fostera Pokoj s vyhlídkou a její skvělá filmová adaptace od režiséra Jamese Ivoryho. Podle britského historika E.M. Thompsona měla Grand Tour pro Brity více než kulturní význam, protože „v 18. století spočívala moc vládnoucí třídy primárně na kulturní hegemonii, a teprve sekundárně ve vyjádření ekonomické a vojenské moci“.
|
|
 | | V Itálii se přirozeně snoubí historie s modernou |
|
|
Grand Tour byla považována za rituální cestu, sekulární pouť svého druhu, která korunovala výchovu anglického gentlemana. Anglickým romantickým básníkům Johnu Keatsovi a Percy Shelleymu se slunná Itálie stala rovnou i hrobem. Johann Wolfgang Goethe nazval svou tajnou cestu do Itálie v narážce na Mohamedův útěk z Mekky do Mediny „hidžrou“. Bylo mu třicet sedm let a cestoval inkognito. Vlastně utíkal před ženami, se kterými se zapletl na výmarském dvoře. Básník se tak chtěl vyhnout společenským důsledkům a zachovat si osobní svobodu. Itálie se však Goethemu stala víc než jen azylem před dotěrnými vztahy. V dopise z 3. prosince 1786 píše, že počítá „ode dne, kdy jsem vstoupil do Říma, své druhé narození, skutečné své znovuzrození“. Na Apeninách by Goethe nejraději už zůstal, po roce a půl se však musel vrátit do Výmaru, na což si trpce stěžoval: „Z Itálie, bohaté formami, jsem byl vržen zpět do beztvarého Německa a vyměnil jsem jas její oblohy za zachmuřenost...“ Bez bohatých italských forem bychom asi nečetli Fausta, nebo jinak napsaného. Přivodily zvrat v Goetheho uměleckém vývoji, nasměrovaly ho ke kořenům klasické kultury. A básník si v Itálii odpověděl i na otázku, jestli by raději neměl být malířem. Po konfrontaci s obrazy v italských galeriích vyměnil zpátky pero za štětec, plně přijal svůj úděl básníka. Výmarskému vévodovi pak napsal: „V této půldruhaleté osamělosti jsem se opět našel: ale jako co? Jako umělec!“
|
|
 | | Ve městě Salò u jezera Lago di garda, po jehož vodách Goethe plul |
|
|
Dolce vita pod jižním sluncem
Goethe se vydal do Itálie 3. září 1786, kdy se o třetí hodině ranní „vykradl z Karlových Varů, protože by mě jinak nebyli pustili“. Jeho dojmy a postřehy, v podobě deníkových záznamů a dopisů, byly souhrnně vydány coby umělcův subjektivní cestopis pod názvem Italská cesta (Italienische Reise) až o třicet let později. Na pěti stech stranách se vedle umělce Goetheho, který obdivuje antické sochy a Palladiovy stavby, také uplatňuje Goethe jako vědec, jak zkoumá italskou přírodu a podniká nebezpečný výstup na Vesuv. A v neposlední řadě se tu projevuje Goethe coby společenský člověk a milovník žen. Jednou se musel bolestivě rozhodovat, kterému typu italské krásy dát přednost. Půvabné brunetě z Říma nebo neméně krásné plavovlásce z Milána? Vybral si blondýnu.
|
|
 | | Obraz Nicolase Poussina (1594–1665) |
|
|
Dnešního čtenáře Italské cesty možná zaujme, jak některé věci a pocity zůstávají i po více než dvou stoletích obdobné. Jistě, nemusíme se trmácet do Itálie dostavníkem jako Goethe, který proto nespal i 50 hodin v kuse. Ale jako on jezdíváme přes Brennerský průsmyk, a jako on se zastavujeme v Trentu a u Lago di Garda pod Alpami, abychom si užili prvního nadechnutí italského vzduchu. Hodně turistů pokračuje po trase Verona, Vicenza, Padova, Benátky a pak dál přes Toskánu do Říma, jako se jezdívalo za starých časů. Samotný Goethe doplul až na Sicílii. Na tak dlouhé cestě může působit italské bohatství forem až rozmařile, silné dojmy se navzájem přebíjejí. Co však zůstane, je těžko definovatelný pocit jižanské lehkosti, umění žít, které je na sever od Alp nemyslitelné. Goethe ještě ve svých osmdesáti vzpomínal, že „životní plnost a štěstí prožil jen v Římě, už nikdy později.“
|
|
 | | Santa Maria della Salute, jedna z nejhezčích scenérií v Benátkách... na obraze Francesca Guardiho (1712–1793) |
|
|
Kde bylo Werichovi dobře
Za reálného socialismu byl v Čechách populární jiný italský cestopis – Werichovy Italské prázdniny. Vycházel na pokračování na zadní straně Literárních novin v létě 1958 a potom v několika rozebraných knižních vydáních. Jan Werich byl ze své podstaty bonviván a extrovert. Proto spíš než goetheovské intelektuální vhledy přináší jeho text humorné cestovatelské historky – jak zvládali s dcerou dlouhou trasu autem, jak kde koho potkali a jak si ho pletli se spisovatelem Hemingwayem a hercem Ustinovem. Třeba o benátském náměstí sv. Marka Werich napsal: „Proč tenhle prostor učaroval Goethům, Byronům, Einsteinům, Nezvalům, Gorkým, Tolstým, Wrightům, Chopinům, Sansovinům, Tyrolákům, Eskymákům, lakýrníkům, učitelům, dělníkům, milionářům, stařenám, dívkám, dětem, holubům? Nechci vědět proč. Kdykoliv tam jsem, je mi dobře a nevadí mi, že nevím proč.“ Werich coby prominent do Itálie mohl, obyčejní obyvatelé komunistického vězení však nikoliv, a tak si jeho cestopis kupovali alespoň jako náhražku přímé zkušenosti. „Chodníky byly obsazené kavárenskými stolečky a ty opět lidem ze všech konců světa i z Florencie,” poznamenal Werich o části Florencie, kde kdysi pálili Savonarolu. Že tam žádní lidé z českého konce světa kromě něho nebyli, byť by třeba chtěli, už nedodal.
Poměry se naštěstí změnily, všechny překážky padly. Letět do Itálie dnes může být levnější než jet vlakem na Slovensko. A stejně jako Goethe tu můžeme být ohromeni bohatými formami a zářivými barvami. Pod jižním sluncem lze prožít mnohem širší škálu emocí než v té naší chmurnější části Evropy. Na tom krize nic nezměnila.
|
|
 | | Na mostě Rialto nad Velkým kanálem |
|
|
Foto: Günter Bartoš, Wikipedia, archiv
|
|
|
|
obsah čísla 96 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
|
