|
reklama
| Teď si hraju na zpěvačku |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.95/2011, str. 27 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Starý žižkovský dvorek. V něm neútulná, chladná místnost. Právě tady začíná zkoušet své nové představení Anna Polívková. Hraje, režíruje, tančí... A teď i zpívá.
|
|
Na tom žižkovském dvorku bylo sice trochu neútulno a zima, ale zároveň velmi příjemně a inspirativně. Alespoň pro nezávislé umělce. „Našim písničkám říkáme popůvky. S Jakubem jsme jeli jednou z Brna a objevili vesnici Popůvky. Máme oba rádi dobrý pop, tak se nám název zalíbil,“ říká Anna Polívková, která své nové představení „AnIby neřekla“ nazývá podivným muzikálem. Zazní v něm právě zmiňované popůvky. Spolu s ní vystupují muzikant Jakub Xavier Baro, brazilský perkusista Dudu Morais, Dj Martin Mikuláš a Eva Hodinová.
|
|
|
Kde se ve vás vzala zpěvačka?
Jenom si na ni hraju. Zatím stále měním hlas, ještě pořádně nevím, který z nich je můj. K popůvkám jsem většinou psala text, někdy se v něm objevila i zakuklená melodie. Jakub Baro ji hned hudebně rozvinul dál. Já totiž ani nepoznám, jestli má naladěnou kytaru. Trochu přeháním, ale „AnIby neřekla“ je především divadlo, písně jsou napsané pro mě a dobře se mi zpívají. I když mě samotnou překvapilo, že jsem vymyslela písničku a pak další, že hrajeme koncerty a teď dokonce i muzikál.
Přece jenom, postavíte se před publikum a začnete zpívat.
To mám dávno za sebou, koncertujeme už nějakou dobu a i naše koncerty jsou taková hudebně-dramatická komedie, během které taky hodně tanečně mimuju. Každému se může stát, že začne dělat úplně něco jiného. Znám příběh jednoho vystudovaného a velmi úspěšného chemika, Franty Brzka. Jednou si takhle míchal v institutu zkumavkou a najednou zjistil, že to vlastně nechce dělat. Odložil zkumavku, odešel z institutu, emigroval a je truhlář. Člověk by měl následovat své touhy. Ale já rozhodně neměním obor, jsem herečka, věnuji se autorskému divadlu a zpívání přišlo tak nějak navíc. Zatím mi nikdo neřekl: ‚Ševče, drž se svého kopyta.‘
|
|
Nemusí mít člověk alespoň trochu talentu?
Kdyby se publikum nebavilo, tak bych to nedělala. Zpívám i v představení Zločin v Posázavském pacifiku a stále se učím dál. Někdo tvrdí, že talent je jako Bůh nebo láska, můžete na něj věřit, nebo nemusíte. Jenže když někomu řeknete, že jej nemá, přestane se snažit a začne se věnovat něčemu úplně jinému. Věřím na práci, věřím, že každý člověk má svůj specifický talent.
Když na sobě pracujete, talent nepotřebujete?
Prošla jsem Mezinárodní školou pohybového divadla Jacquese Lecoqa v Paříži. Může se tam přihlásit každý, musí mít pouze doporučení, nebo zkušenost s divadlem, i amatérským. První trimestr je testovací. Pak je mírná selekce a po roce je další, velký výběr do druháku… Teď si nejsem moc jistá, proč o tom mluvím…
|
|
|
Mluvily jsme o práci a talentu…
Než jsem přišla na pařížskou školu, myslela jsem si, že se hned pozná, kdo patří na jeviště, a kdo ne. Měla jsem předsudek. Babička mě to tak naučila. Na škole v Paříži jsem si proto rozřadila své spolužáky – tenhle je dobrý, tahle špatná. Pak jsem koukala jak blázen. Lidi, o kterých jsem byla přesvědčená, že nejsou k herectví předurčení, si vzali třeba klaunský nos a najednou z nich byli úžasní klauni. Nebo jedna Řekyně, podle mě byla při hraní trapná, přišla tragédie a všichni jsme z ní měli husí kůži, byla neskutečná, a to já tragédii opravdu nemusím. Myslím, že vášeň je klíčem k tomu, co člověk dělá.
Máte své vlastní projekty. Kde berete nápady?
Třeba jen tak bloudím metrem a pozoruju lidi kolem. Vlastně ani své koníčky neumím oddělit od práce. Například mám moc ráda tango, když jej tančím, mezi mnou a mým partnerem je stejný vztah jako mezi hercem a divákem. Chodím na milongy, taneční večery s argentinskou hudbou, jen si tam tak klopýtám a hlavně se dívám. Všem doporučuji na milongu zajít. Občas vás někdo vytáhne na parket, roztančí vás. Když vám to nepůjde, tak vás prostě zase posadí.
Co je vám přirozenější? Tanec, nebo zpěv?
Tanec. Je pro mě ohromným uvolněním. Lidské tělo je uzpůsobené na pohyb, díky tanci, pohybu člověk vyplaví endorfiny, může se povznést nad běžná trápení. I zpěv je zdravý, vyčistí hlavu, třeba ve sprše, na scéně je pro mě něčím novým, ale užívám si ho čím dál tím víc.
|
|
Pohybové představení Případy doktora Toureta jste režírovala, dělala choreografii, i v něm hrajete.
Oslovilo mě taneční uskupení VerTe Dance a inspirací mi byly knihy neurologa Olivera Sackse. Píše v nich o svých případech. Co je pro nás vada, je pro něj ohromný objev a nádherný příběh. Paní Vltavská vznikla v mé hlavě už dávno. Máma mi vyprávěla o paní, které se říkalo Vltavka, vášnivě milovala Vltavu, Vltava jediná ji dokázala vzrušit, stávala po pás ve vodě. A s mojí sestrou Kamilou jsme si často pouštěly Smetanovu Vltavu a tančily na ni. Všechno se propojilo a paní Vltavská byla na světě. Tu roli krásně tančí Terezka Ondrová, která za ní dostala i cenu Tanečnice roku. I já si ji někdy zatančím, v paní Vltavské si lebedím.
Co vás víc baví – režie, nebo hraní?
Vždycky si říkám, že nebudu hrát a zároveň režírovat, jenže nakonec představení tvoříme společně, pak Foto: Günter Bartoš, Vojtěch Brtnický už nelze vystoupit z rozjetého vlaku. Užívám si oboje. Jako herečka teď režisérům trochu ulehčuji život. Když jsem ještě neměla režijní zkušenost, byla jsem protivnější. Herec totiž často vzdoruje, nechápe, proč by měl dělat to či ono. Možná proto také raději jako režisérka pracuji s tanečníky. Přijdou na zkoušku, tančí, pak si musejí dát pauzu. Znají své tělo a přesně vědí, co si mohou dovolit. Herci zkouší a zkouší, jsou unavení, hádají se. Vlastně si je ani netroufám režírovat. Tanečníkům přináším něco nového, klasické divadlo bych režírovat neuměla. Neuměla bych rozebrat text a říct, tímto způsobem by to bylo nejlepší.
Hrajete teď v nějakém filmu?
Měla jsem teď dvě malé roličky, jednu ve filmu Modrý tygr. Líbil se mi scenář, je v něm ukrytá informace, že fantazie a myšlenka mohou mít ohromnou sílu. Druhou ve filmu Probudím se včera. Můžeme se v něm vrátit do minulosti a ovlivnit svůj život.
Chtěla byste se do minulosti vrátit?
Určitě jsou momenty, které bych chtěla vrátit. Ve zmíněném filmu je zajímavá zkratka – když člověk změní minulost, ovlivní budoucnost nejen svou, ale i lidí kolem sebe. Chtěla bych něco říct lidem, se kterými se už nemůžu potkat. Někomu třeba zakázat nastoupit do auta. Vlastně, asi by mě bavil samotný návrat, na všechno se dívat z dnešní perspektivy, sama sobě našuškat do ucha, co dnes už je jasné. Možná bych ale všechno zamotala a dnes by bylo všechno jinak, to bych zase nechtěla. Já jsem teď šťastná. Mám své projekty, hraju, tančím i zpívám... A když náhodou není žádná oficiální práce, vždycky mám co dělat.
|
|
|
Anna Polívková (*1979)
Dcera Evelyny Steimarové a Bolka Polívky absolvovala Státní konzervatoř v Praze. Rok studovala neverbální divadlo na HAMU a dva roky Mezinárodní školu pohybového divadla Jaquese Lecoqa v Paříži. S pouličním divadlem procestovala celou Evropu. Nyní hraje například v Mladé Boleslavi Zločin v Posázavském Pacifiku, v divadle Ponec tančí a režíruje Případy doktora Toureta. S Marthou Issovou vystupuje v autorském představení Krasavice interkontinetální. V listopadu měl v divadle Ponec premiéru muzikál AnIby neřekla. www.divadloponec.cz, www.lafabrika.cz, www.mdmb.cz
|
|
|
| Foto: Günter Bartoš, Vojtěch Brtnický
|
|
|
|
obsah čísla 95 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
