|
reklama
| Ve studovně společně sdílíme ticho. Rádi. |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.95/2011, str. 59 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Architekt David Vávra považuje knihovny za nahrážku duchovního chrámu a podle jeho návrhu jeden takový sekulární chrám právě vzniká v Hradci Králové. S Vávrou však nelze nehovořit i o tom, co nevzniklo – o Kaplického knihovně, takzvané Chobotnici.
|
|
|
Klasické knížky jsou na ústupu, spousta literatury je dnes on-line, přitom se po celém světě stavějí nové reprezentativní knihovny a jsou plné lidí. Jak si ten paradox vysvětlujete?
Třeba mě osobně on-line nezasáhlo, protože všechno dělám rukou a nepoužívám počítač. Elektronické zprávy vyřizují moje děti, kolegové zase přenášejí kresby projektů do počítače. Možná lidé stále potřebují knihy jako reálné věci, kterých se mohou dotýkat. Přece také nemají virtuální milenky a rádi se dotýkají těch živých.
To nepochybně. Ale pro mladou generaci je již virtuální svět druhou přirozeností. Spíš než knížky mají v rukou notebooky a tablety, i když sedí v knihovně. Proč tam chodí?
Možná je za tím touha po duchovnosti, která se v Čechách nenaplňuje v rámci církví. Bolševik v našem podvědomí církve zdiskreditoval, potom se diskreditovaly i samy. Proto touha žít duchovně a zároveň nebýt církevně ukotven vede možná k tomu, že jsme nejštědřejšími sponzory po katastrofách a rádi navštěvujeme knihovny jako náhražku duchovního chrámu. Překvapivým fenoménem jsou v Česku zdomácnělé čajovny, což nikde na světě neuvidíte. U nás čas od času zdomácní věc, kterou by člověk nikde jinde nečekal, jako je vedle čajoven americká country.
Knihovny jsou tedy duchovními chrámy dneška?
Protože máme dobré architekty, jsou naše knihovny skvělé. Hradecké „ixko“ (Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové – pozn.red.) je podle mě architekturou na evropské úrovni. Už to není jen vítěz české ligy, ale účastník poháru mistrů evropských zemí.
|
|
Lze architekturu takové dobré knihovny nějak specifikovat?
Architektura knihoven musí být současně velkorysá a přitom neubíjející. Musí být gestem, činem, který ale není pyšný. V určitém detailu musí být knihovna prostá, nabízet intimní prostředí. Současně však nesmí být „uprděná“.
Podnikl jste studijní cestu po bibliotékách v zahraničí, můžete tedy srovnávat. Objevuje se v architektuře knihoven nějaký nový prvek či trend?
Dřív byly knihovny konzervativním prostředím. Když člověk navštíví knihovnu v New Yorku nebo Washingtonu, tak vypadají jako pozůstatek viktoriánské architektury. Velice solidní, přehledné, ale svým způsobem těžké. Nové knihovny jsou velkorysé a kromě místa k soustředění nabízejí i další zážitky – průhledy, velké plochy, nedozírné dálky, výhledy na moře... Nabízejí ještě další souvislosti.
Máte nějakou obzvláště oblíbenou?
Veřejnou knihovnu s rotundou, kterou postavil zakladatel moderní švédské architektury Gunnar Asplund ve Stockholmu v třicátých letech. Její uklidňující vyprázdněný kruhový sál, kde dokola „obíhají“ knihy i návštěvníci, je jedním z nejkrásnějších architektonických prostorů. Obsahuje v sobě antickou myšlenku, ale přetvořenou uvažováním počátku 20. století. Moderna se zasnoubila se starověkým odkazem. Vysoko pluje i Plečnikova knihovna v Lublani, jak spojuje tradici s moderností. Osobně preferuji intimnější prostory, v knihovnách však mám docela rád velké studovny. Lidé v takovém velkém prostoru dokáží společně sdílet ticho, což je nesmírně cenné v naší hlučné, uřvané době. Do takové studovny si třeba chodím jen kreslit.
Váš projekt Městské knihovny v Hradci Králové revitalizuje bývalou továrnu, tedy už existující objekt. Jak moc vás to omezovalo?
Prostor je už daný, popsaný nějakou strukturou, v tomto případě šachovnicí sloupů. Nejkrásnější ta továrna byla, když se vyklidila. Stala se chrámem, který my bohužel musíme zaplnit. Do subtilního sloupového systému jsme vepsali osnovu, vyplývající z požadavků provozu. Princip je velice jednoduchý – kam nejde světlo, jsou knihy uloženy, kam jde světlo, jsou kanceláře, kavárna, galerie a čítárna. Abychom získali víc místa, vestavěli jsme do horní části patro, do kterého proudí světlo přes světlíky. Patro je proděravělé, takže světlo jím prochází a lidé by tak všude měli mít pocit přírodního světla.
Musel jste udělat nějaké kompromisy, abyste třeba vyhověl provozním požadavkům?
Nic zásadního. Vzhledem k dotační politice zasahuje do stavby celá řada subjektů a člověk musí občas udělat nějaký kompromis, kterým trpí, ale celková koncepce není až tak narušena.
Jaká je?
Jde o technický úložný prostor na knihy, kterému jsme chtěli vtisknout určitou poetiku a hravost, záchvěvy literárního přesahu.
Vedle knihovny v Hradci Králové připravujete studii na revitalizaci dalšího průmyslového prostoru, a to pivovaru v Kutné Hoře.
Pivovar v Kutné Hoře je v prvopočátku, zatím o tom vedeme jen politicko-sociálně-kulturní úvahy. V této fázi je architektura nedůležitá, musíme spíš najít lidi, kteří takové objekty využijí. Viděl jsem řadu průmyslových staveb, které byly v „hurá akci“ obnovené na galerii, kavárnu nebo výstavní síň a do roka zely prázdnotou. Věci na sebe takhle uměle našroubovat nelze. Musí se vždy kombinovat několik činností, alternativních i čistě komerčních, jako to třeba dělají v německém Porúří. Aby se to vůbec uživilo.
Byl jste vášnivým obhájcem Kaplického knihovny. Co si o této kauze z odstupu několika let myslíte?
Téměř to samé, co jsem si myslel před lety. V první řadě je obrovský problém, když se architektura stane předmětem politické diskuse. Na druhé straně knihovna sehrála pozitivní roli v tom, jak se lidé vůči architektuře vymezují. Díky Šumným městům jsme se zúčastnili řady diskusí na různých místech v Čechách. Dlouho byl pro lidi symbolem moderní architektury Tančící dům. Před pěti lety se to změnilo a tuhle funkci převzala Chobotnice, lidé se vůči ní vymezují. Už jen tím splnila svoji roli a je tedy báječné, že tady byla. Rozhýbala diskusi o architektuře.
Nebyla ta diskuse nešťastně vedená? Chobotnici podporovali v médiích hlavně intelektuálové, proti se stavěli politici. Téměř nebyly slyšet hlasy lidí, kteří nebyli proti z politických, ale estetických důvodů.
Noviny jsou strašně povrchní a vyžadují zjednodušující řešení. Přitom právě mezi intelektuály probíhaly bouřlivé diskuse, hádali jsme se do krve. Řadě mých kamarádů se Chobotnice z celkem pochopitelných důvodů nelíbila, byla pro ně designově jako plastický výrobek z šedesátých let. Nakonec jsem zůstal téměř osamocen.
Tuhle námitku jsem slýchával také. Chobotnice není architektura, ale „jen“ design.
Možná je to i tím, že lidé neznají organickou architekturu. K ní se dospívá dlouho, musí se zažít. A málokdo z nás viděl organické domy.
Naše civilizace je technokratická, „opus contra naturam“, nejsou pro ni organické tvary nepatřičné, možná až perverzní?
Praha je romantizujícím, nikoliv technokratickým městem. Každá doba do její gotické struktury vsadila svůj dům. Proto nechápu, proč se najednou říká stop a dost, že už nesmíme nic přidat. Zatím žádná architektura nezhmotnila svobodu naší porevoluční doby. Myslím, že by měla. Organická stavba má úplně odlišné tvarosloví, už jen proto by neměla být půl kilometru od Pražského hradu. Právě naopak. Mohla by být integrální součástí třetího nádvoří. Struktura organické architektury je jako struktura stromu. Tudíž může být na vzdálenost lidského dechu od technokratických pravých úhlů.
Není však Kaplického architektura poněkud autistická?
Jeho budovy, vedle Chobotnice třeba nákupní centrum Selfridges v Birminghamu, se uzavírají pláštěm vůči svému okolí. Tyhle domy nejsou uzavřeny pláštěm, neboť se romanticky zakousávají do země. Chobotnice nad zemí vlastně pluje, různě se jí dotýká, odhaluje se ve škvírách. Vlastně je erotická, ukazuje spodní prádlo. Úplně se otevírá velikým okem, které nabízí okouzlující pohled dovnitř i ven. Chobotnice představuje mezní stavbu. Proto vyvolává konflikt, proto se společnost musí učit s takovou stavbou žít. Přitom ji zatím nikdo opravdu neviděl nebo nezažil, těžko se vůči ní můžeme vymezovat. Schopnost představivosti je přece jen omezená.
Obchodní centrum Selfridges však stojí. Přezdívá se mu Kvasnice a z jedné ankety vyšlo jako nejošklivější stavba v Británii.
V Birminghamu jsem nebyl a nemohu mluvit o architektuře, kterou jsem neviděl. Ale třeba v Grazu mají galerii, který vypadá jako vyvržená játra, možná by vám připadala ještě víc brutální a zvrácená, přitom to je okouzlující stavba. Musí se však zažít.
|
|
|
David Vávra (*1957)
Vystudoval ČVUT a architekturu na AVU. Zakladatel divadla Sklep, hrál v několika českých filmech. Jako průvodce a spoluautor televizního seriálu Šumná města odhalil krásy moderní české architektury širší veřejnosti. Jako architekt se nejčastěji zabývá rekonstrukcemi a interiéry (např. dostavba evangelického kostelíku v Praze – Braníku, Palác Akropolis a Švandovo divadlo v Praze). Podle jeho návrhu probíhá v Hradci Králové nyní přestavba bývalé továrny na městskou knihovnu, měla by být otevřena v polovině příštího roku.
|
|
|
|
|
|
obsah čísla 95 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
