Došlo tak konečně na Hippokratovu přísahu a její hlavní princip: primum nil nocere! Od té doby medicína spěje kupředu mílovými kroky a staví před nás jeden fascinující objev za druhým. Mezi všemi takovými objevy je třeba vypíchnout umělé oplodnění. Oplodnění ženy darovanými spermiemi je poměrně triviálním postupem, ovšem dovednosti nutné k fertilizaci obvykle pojmenovávané in vitro jsou již značně sofistikované, a není tudíž překvapivé to, že k prvnímu zdařenému pokusu došlo až daleko později1.
Ovšem díky tomuto postupu se moderní civilizace ocitla na dalším z řady rozcestí a od etiky nyní žádá, aby přispěla se svou radou stran toho, co s oplodněným lidským vajíčkem dělat. Možností je přitom dlouhá řada. Lze ženě s atrézií vejcovodů či muži trpícímu impotentia coeundi zajistit jejich vlastní dítě, avšak díky dárcům se dá při neplodnosti též nahradit celá gameta od otce či matky a dárcovství embryí konečně zaručuje šanci na dítě páru i tehdy, když plodný z nich není ani jeden. Avšak umělá fertilizace nabízí ještě další kouzla, když například lze vytvořit řadu embryí a z nich vybrat na základě karyotypu vcelku či prostě jen pohlaví plodu to, které v sobě nenese geneticky podmíněnou vadu a které po implantaci dává určitou záruku zdravého dítěte. Kromě toho se pak přebytečná embrya dají využít pro vypěstování linií kmenových buněk a potažmo k léčbě rozmanitých chorob, leč ve skutečnosti se nyní spíše hromadí ve zmrazené podobě a nikdo není s to určit, co s nimi.
Všechny tyto alternativy jsou provázené spoustou závažných etických otázek s tím, že jednoznačnému etickému řešení jsme na hony vzdáleni. Potíž s uvedenou dimenzí medicíny pramení z toho, že nemáme čeho se chytit. Když se má etika vyjádřit ke spravedlnosti, sebevraždě či jiným moderním hádankám, vždycky najde ve své dvaapůl tisíc roků trvající tradici pěknou řádku odborných filozofických spisů věnovaných těmto tématům a obsahujících klíčové pojmy vypracované s akribií hodnou úcty. Ovšem v případě počátku života je filozofie na rozpacích: nástroje si musí konstruovat teprve nyní ad hoc tváří v tvář novým výsledkům bádání. Vlastně ji vývoj zkoumání daleko předběhl.
Současná biologie lidského počátku před nás pak klade především dvě otázky ryze etické povahy:
1. Odkdy je člověk člověkem, či přesněji, kdy se pouhá biologická tkáň mění v embryo obdařené potenciálem proměnit se v lidskou bytost?
2. V čem tkví morální statut lidského embrya a čím se toto embryo liší od kterékoliv další tkáně?
Bez řešení těchto otázek nejsme s to se při rozhodování celé řady dilemat pohnout z místa. Přitom je třeba nechat v šatně kromě argumentu všechny jiné zbraně rázu obviňování z pokoutních intencí, intrikánství, elitářství, agitace, falešné úcty k životu či odkazování na autoritu coby poslední slovo. Jen rozumné důvody jsou tím, co lze uplatnit a na čem lze dále stavět.
Ještě je třeba připomenout si, že obě načrtnuté otázky spolu bezprostředně souvisí, čili že jednu bez druhé řešit nelze.
Pro zarámování dalších úvah je asi vhodné vymezit dva extrémy vyskytující se v současné společnosti s tím, že oba jsou vyjádřeny ve vyhrocené podobě. Na jednom pólu jsou ti, kteří spadají do pro life skupiny a kteří hájí, že běh života lidské bytosti začíná ve chvíli splynutí gamet a že od zygoty dále má každý jedinec všechna lidská práva závazná pro každého včetně ženy nosící ho ve své děloze; každý, kdo provede potrat či napomůže k němu, je pak nutně vrah. Z druhé strany členové pro choice skupiny mají za to, že člověk je vpravdě lidskou bytostí až tehdy, když se narodí, či přesněji, když je přetnuta jeho pupeční šňůra vážící ho k placentě a on začne spontánně dýchat; do té doby je plod součástí těla ženy a žena má právo dělat si s ním, co se jí zlíbí. Ukazuje se, že někde mezi oběma limity se nacházíme my všichni.
Pošetilost poslední skupiny se zdá být nasnadě, ovšem přece je zde háček: když žena přenáší plod a není s to dospět k přirozenému porodu, obvykle se indikuje císařský řez, poněvadž další protahování těhotenství vede ke zkalení plodové vody a k poškozování vlastně již zcela zralého dítěte. Když na tomto pozadí rodička císařský řez odmítne a když jí dáme za pravdu, naprosto diskvalifikujeme naši snahu zachraňovat děti s nízkou porodní vahou; vždyť rozdíl biologické vyspělosti je do očí bijící. Lze alespoň za těchto okolností připustit zákrok na těle ženy proti jejímu přání, či nikoliv? Vždyť přece jinak, třeba v případě zastavení porodu pro zúžení porodních cest, nejsme konfrontování s volbou dát přednost buď životu rodičky, anebo plodu, což by bylo nutné, kdyby morální statut fétu byl pokládán za rovnocenný se všemi lidskými bytostmi. Vždycky je totiž život fétu až do porodu pokládán za méně hodnotný než život rodičky, a nikdy se tudíž ani v náznaku neobíráme úvahami o tom, že by bylo žádoucí rodičku zabít pro záchranu plodu.
Jinak vypadá diskuze na druhém konci, poněvadž právě zde se díky spoustě technických vymožeností nabízí řada rozmanitých zákroků, přičemž je třeba rozhodnout se, které z nich dělat a které nikoliv. Bohulibý záměr chránit v tomto případě život od samotného počátku ovšem nelze sledovat v rozporu s logickými zákony. Ukazuje se totiž, že právě onen technický pokrok nám rozcupoval některá dříve zaběhnutá klišé myšlení a že je třeba pustit se do obrábění pojmů vážících se k počátku života zcela novým způsobem. Například již myšlenka lidského jedince samotného: když vyjdeme z toho, že jedinec se nemůže skládat ze dvou či více bytostí, pak platí, že splynutí gamet a zygota počátkem lidského života není. Jde o to, že zygota se dělí a dává vznik zprvu (do osmi) ještě totipotentním buňkám schopným dát opět vznik samostatné lidské osobě; vývoj touto cestou nabízí i příroda v podobě dvojčat, trojčat či ještě většího počtu jednovaječných sourozenců. Pokládat za individuum něco, co dělit (dividuere) lze, je holé bláznovství. Avšak ještě hůře: byly náhodně zachyceny případy mozaiky, čili toho, že lidský jedinec má dva typy genomů ve svých buňkách bez vedlejších symptomů a potíží2. K tomu dochází tak, že po oplodnění dvou vajíček a po rozpuštění zona pellucida posléze u obou současně takto vytvořené moruly splynou a vytvoří jediné embryo s placentou vyvíjející se dále zcela normálně až do dospělého věku. Mít za to, že v tomto případě jde o dvě osoby v jedné či o jedince se schizofrenní vadou, by bylo směšné.
Avšak k uvedeným přirozeným vývojovým odchylkám přistupují ještě momenty další, dané technickým pokrokem v lékařství. Poněvadž v původní morule je každá z osmi totipotentních buněk schopna dát vznik samostatné lidské bytosti, dala by se při ztotožnění lidské bytosti s touto buňkou pokládat preimplantační diagnostika prostě za vražedné konání; vždyť při této diagnostice se jedna taková buňka nutně zničí. Potíží pak přibývá zejména díky možnosti klonovat i lidskou bytost vnesením jádra běžné somatické buňky do ženského vajíčka3: ačkoliv zde k žádnému splynutí gamet nedojde, vývoj směrem k lidskému embryu a posléze případně až i do osoby možný je. Za těchto okolností je ovšem potenciálním embryem kromě erytrocytů vlastně buňka každá. Leckdy se proti takovému postupu z etických pozic namítá to, že by bylo vhodnější vyrábět pro terapeutické účely kmenové buňky navozením regresu v buňkách vyskytujících se například v plazmě či kostní dřeni běžně u každého člověka; prostě by se multi- či pluri- potentní buňky vrátily do požadované totipotentní podoby. Avšak v případě dosažení vpravdě totipotentní fáze je zde opět šance na vypěstování embrya, a my jsme zase na začátku.
Zbývá tudíž logicky pouze toto řešení: za počátek lidského embrya je třeba pokládat až implantaci skupiny buněk v morule do dělohy následovanou zahájením organogeneze s diferenciací jednotlivých tkání. Od tohoto momentu se již potud, pokud se neobjeví jiné překážky, vyvíjí jeden jediný jedinec až po plně vyspělou lidskou osobu4.
Ovšem vzápětí je třeba se ptát po tom, čím ono embryo vlastně je, totiž přesněji, po morálním statutu lidského plodu; jde o to, že z tohoto statutu vyplývá řada věcí a mezi nimi hlavně to, co přesně se zárodkem smíme dělat. Zdá se být mimo pochybnost to, že embryo je hodnotnější než kterákoliv jiná tkáň v těle, poněvadž má alespoň zčásti již potenciál stát se lidskou bytostí. Avšak když se vezme v úvahu potenciál samotný, není věc zdaleka tak prostá: z předchozí diskuze vyplynula jistá vágnost toho, co lze pokládat za základ unikátní lidské bytosti, když tento fundament se někdy rozdělí do dvou a jindy zase se dva spojí v jeden. Kromě toho je filozofická otázka možnosti poměrně spletitá s tím, že v případě embrya není předem jisté, která z alternativ se míní. První rozlišení se týká toho, že možnost je jednak jednosměrná, čili dynaton, a vedle toho též endechomenon, čili možnost dvousměrná s tím, že tato bifurkace má zase řadu jemně odstíněných variant a že bylo by třeba stanovit přesně, co se za možnost vlastně pokládá5. Ovšem pokud jde jen o pravděpodobnost vývoje, ukazuje se, že leckdy již pouhé jedno vajíčko a jedna spermie ji mohou mít, totiž například v případě intracytoplazmatické injekce jediné spermie přímo pod obaly vajíčka, vyšší, než ji má prostá zygota bez dalšího určení. Mají se snad z tohoto důvodu ctít i gamety coby nositelé hodnot?
Takže pouhou pravděpodobnost a potenciál vývoje nelze brát za zdroj pádných důvodů pro vyčlenění embrya z okolní hmoty: věc je daleko hlubší. Hlavní potíž tkví v tom, že naše současné pojetí ontologie je poněkud povrchní. Základ této ontologie vybudoval René Descartes a řada dalších filozofů před ním i po něm: vše spočívá v tom, že jsoucno bylo rozděleno na věci rozprostraněné, čili res extensae, a res cogitantes, čili myslící bytosti6. Kromě oněch dvou druhů esencí není podle kartezianismu vůbec nic. Za těchto okolností je ovšem zařazení embrya někam obzvlášť těžké: vždyť embryo v kterékoliv fázi vývoje bezesporu není ještě myslící bytostí a jistě též není holou věcí; lze to brát leda tak, že jde o něco mezi, avšak pro pochopení požadovaného „kompromisu“ nemáme žádné pojmové nástroje. Zbývá tudíž jen odvážit se vytvořit filozofii bytí úplně jinak, totiž s předem vyhrazeným prostorem sloužícím k zařazení lidského zárodku do něj.
Není možné nyní na těchto stránkách rozvíjet ontologická zkoumání do všech podrobností, ovšem cosi by se přece jen dalo alespoň načrtnout. Východiskem nechť je to, že vývoj embrya jistě nelze popsat prostými lineárními rovnicemi7, poněvadž každá další fáze je závislá na fázi předcházející, přičemž i jen drobná odchylka je díky tomu s to způsobit i poměrně rozsáhlé změny8. Zároveň pak dochází k tomu, že s těmito odchylkami se počítá, čili že jsou zabudovány do strategie vývoje: poměrně prosté zpětné vazby totiž zaručují růst diferencovaných (disipativních a fraktálních) struktur a skrze tyto struktury pak i tvarovou bohatost živé přírody9. Vyjádřeno jinak, tato elegantní prostá „metoda“ vynalezená živou hmotou je s to determinovat či organizovat chaos, a zdá se, že chaos je tak vlastně jejím vlastním základem. Ovšem co je v pozadí těchto nikoli lineárních dějů? Stručně lze tento zdroj vystihnout jedním slovem a tím je náhoda; náhoda tudíž není „blbec“ a je tomu spíše naopak: skrývá v sobě zvláštní integrující sílu10. Ve spontaneitě přírody totiž tkví hluboké tajemství a toto tajemství jen zčásti poodhalilo svou zahalenost díky modernímu objevu matematiky bez toho, že by si ovšem matematika mohla dělat ambice na proniknutí k ní samotné. Koneckonců již dříve se dala generovat čísla zdánlivě náhodná s tím, že jejich náhodnost byla zastřená poněkud komplikovanější číselnou řadou11. Nyní se jen podařilo udělat další drobný krůček směrem k tajemství spontaneity přírody.
Odbočka k těmto relativně komplikovaným poznatkům měla sloužit jen k tomu, aby se vymezila půda pro přesnější pochopení hodnoty embrya lidské bytosti. Jde o to, že zatímco v přírodě obecně se náhoda vyskytuje spíše „zřídka“ a bývá dosti roztroušená, překotný vývoj lidské bytosti tkví v tom, že se „zahušťuje“ do poměrně skrovného prostoru embrya a díky ní dochází k organizaci jinak chaotických pohybů. Vyjádřeno jinak, lidský plod představuje mimořádnou koncentraci vzácné náhody a skrze ni pak růst i zrání. Povaha náhody samotná je ovšem svým způsobem numinózní a díky tomu je numinózní i embryo lidské bytosti. Hlavním důvodem ochrany embrya je tudíž to, že se v něm soustřeďuje náhoda v čiré podobě, jež je vzácná mimo jiné tím, že je tím jediným, co lidský rozum není s to sestrojit a co je tudíž vyhrazeno toliko „bohům“. Avšak zkoumání náhody je obrovským úkolem pro příští kulturu i civilizaci a hlavně pro filozofii budoucnosti; zde je třeba alespoň upřímně připustit to, že jsme teprve na samotném počátku této cesty.
Pro etiku z toho pak již nyní vyplývá princip chránit náhodu proti naivním inženýrským zákrokům: zaveďme tudíž jedno zvláštní právo, právo dosud a možná nikdy nejsoucích lidských jedinců či dokonce přírody vcelku na náhodu!

Ústav pro humanitní studia v lékařství
1. LF UK, Praha