Tatínek Jiří Boušek je flétnista a maminka Libuše Váchalová hraje na harfu. Tento nástroj malé Janě zcela učaroval, a vzhledem k tomu, že malé prstíky byly stále velmi ohebné, již ve dvanácti letech mohla hrát skladby absolventů konzervatoře. V té době také úspěšně vykonala zkoušky na přípravku této školy do třídy své matky. Ve svých 18 letech se poprvé zúčastnila jedné z největších harfových soutěží v USA a odnesla si nakonec ze čtyřiceti zúčastněných kandidátů z celého světa šestou cenu. Byl to úspěch tak obrovský, že jí přinesl i sólový recitál na Pražském jaru. Po absolutoriu konzervatoře v roce 1990 odjela Jana na roční stáž do USA na prestižní Indiana University k renomované harfové učitelce Susann McDonaldové. Mimoto obdržela také stipendium Fulbrightovy nadace. Zahraniční roční studium bylo pro Janu velmi přínosné. Kromě toho, že si v klidu mohla rozšiřovat svůj repertoár, stačila také na této univerzitě vyhrát harfovou soutěž mezi pětadvaceti studenty, kteří v té době na škole studovali. Po návratu do Čech pracovala na skladbách, které si připravovala v USA, opět se svou maminkou, která jí byla vzorem a ke které měla vždy největší důvěru. Rok 1992 byl pro Janu jeden z nejúspěšnějších. V únoru se zúčastnila Mezinárodní harfové soutěže v Izraeli, která se řadí mezi nejstarší a neuznávanější, a odtud si odnesla druhou cenu. První byla udělena harfistce Marie Pierre Langlamet z Francie, která je v současné době členkou Berlínské filharmonie a s Janou pravidelně účinkuje v duu. Po vyhlášení výsledků v Izraeli se Jana proti svým původním plánům rozhodla, že se zkusí zúčastnit ještě jedné soutěže stejné úrovně, která se konala v červenci téhož roku v USA. Byl to skoro nadlidský úkol, jelikož soutěže tohoto typu jsou velmi náročné, rozdělené do čtyř kol a s repertoárem vždy odlišným, zabírajícím téměř čtyři hodiny hudby. Přesto se Jana rozhodla tento šibeniční termín zvládnout. Největším stimulem nebyla pro ni ani tak představa vítězství, ale vědomí, že na takto velkých harfových soutěžních kláních si vítěz vždy odnáší nástroj nejlepšího světového výrobce, který byl pro našince cenově nedosažitelný a který Janě v izraelské soutěži unikl. Nastalo tedy období studia nového repertoáru a cvičení na nástroj od rána do večera. Ale vyplatilo se to! Když při sestupném vyhlašování výsledků Mezinárodní harfové soutěže v USA nebylo jméno Jany vyvolané ani při oznámení druhé ceny, její maminka, která ji všude doprovázela, vykřikla radostí na celý sál pro více než tisíc lidí. „Na tento okamžik opravdu nikdy nezapomenu, byl to úžasný zážitek, svěřuje se skromně Jana, které se rázem splnil sen a vítězstvím se jí nejen otevřely dveře do hudebního světa, ale získala i nádherný nástroj, který si opravdu svou prací vybojovala.

Procestovala jsi se svým nástrojem již hodně zemí. Jistě jsi se setkala i s velkými hudebními osobnostmi. Máš na ně nějaké vzpomínky? Vyzval tě někdo ke spolupráci?
První takovou osobností, kterou jsem do té doby znala pouze ze slovníků, byl známý flétnista Jean-Pierre Rampal, kterého jsem měla možnost slyšet na koncertě v Indianapolisu, kam zavítal ještě při mých studiích v Americe. Bohužel jsem ale měla lístek do nejvyšší řady na balkoně, a tak jsem tohoto legendárního umělce pořádně ani neviděla.
Opravdu osobní setkání s hudební veličinou se uskutečnilo v roce 1999, když mi zavolala má agentura z Německa, že mě shání sám Mstislav Rostropovič. To se mi opravdu roztřásla kolena. Tento světový violoncellista mě prý slyšel v rádiu a okamžitě měl zájem o mé vystoupení na jeho festivalu ve Francii. Já měla navíc tu čest si s ním i osobně zahrát premiéru skladby pro violoncello a harfu od indického skladatele Raviho Shankara, stejně tak, jako i jeho další skladbu společně ještě s jinou, dnes již také známou osobností - hráčkou na nástroj zvaný sitár, dcerou zmíněného autora - Anushkou. To ale nebyla jediná setkání, která mě obohatila na celý život. Ke spolupráci mě vyzvala i jedna ze světových flétnových „star Patrick Gallois, s kterým jsem podnikla několik koncertů po Německu a čeká nás i společné vystoupení letos v Praze 28. 11. v Rudolfinu, kde společně uvedeme Mozartův Dvojkoncert pro flétnu a harfu. Mezi další velké osobnosti, se kterými spolupracuji, patří jména jako violista Yuri Bashmet, kterému jsem hrála na galakoncertu pořádaném k jeho padesátým narozeninám v Moskvě, světový houslista Maxim Vengerov, s kterým jsem vystupovala na několika koncertech v Izraeli, Německu, Rakousku a Holandsku, první flétnista Berlínské filharmonie Emmanuel Pahut a také Shizuka Ishikawa, s kterou jsem nahrála v roce 1997 CD pro gramofonové závody Loděnice skladby Rodolphe Kreutzera.

Zmínila jsi se o premiéře skladby Raviho Shankara. Uvedla jsi již více takových premiér? Byly napsány již některá díla přímo pro tebe?
Harfa je velmi zvukomalebný nástroj. Má velké množství technických prvků, které k soudobé hudbě přímo patří, a proto se harfa stala nástrojem vyhledávaným autory 20. a 21. století. Já jsem jim za to nesmírně vděčná, protože harfa tak získává nový repertoár. Sama jsem měla možnost premiérovat již nesčetně skladeb od českých, ale i zahraničních autorů, z toho minimálně deset již bylo napsáno přímo pro mě. Mezi takové skladatele patří Jan F. Fischer, I. Hurník. Z. Zahradník, O. Kvěch, R. Briggs, S. Natra a mnoho dalších.

Vím, že jsi již přijala i pozvání do poroty světových harfových soutěží. Jsi stále ve věku, kdy bys mohla být sama soutěžící, jak se na tebe dívají kolegové a jak tuto svou pozici vnímáš ty?
Já bych se soutěží již ani zúčastnit nemohla. Mimo soutěže v USA a druhé ceny v Izraeli jsem vyhrála ještě další dvě soutěže v Itálii a Francii, a když jsem jednou získala ta nejvyšší ocenění, teď to již musím přenechat jiným.
Když jsem v loňském roce byla poprvé pozvána stát se členem poroty harfové soutěže v Americe, byla jsem samozřejmě velmi poctěna, ale zároveň jsem cítila velkou zodpovědnost. Tato účast ale byla pro mě velmi obohacující, jelikož jsem poznala roli člena poroty a pravidla, která tento úkol řídí. Poznala jsem, že v těchto opravdu velkých harfových soutěžích je anonymita porotců zaručena. Nesměli jsme se vůbec mezi sebou bavit a hodnocení soutěžích bylo pouze bodové, takže výsledek byl pro všechny vždy do poslední chvíle utajený. Letos jsem pozvána do poroty na mezinárodní soutěž ve Francii a příští rok, také coby porotce, si zopakuji cestu do Izraele.

Od ledna 2005 jsi se stala první harfistkou České filharmonie. Neznamená to pro tebe omezení sólových aktivit?
Práce v orchestru je samozřejmě jiná než sólové hraní, ale dává mi zase větší rozhled, větší možnost poznání nových skladeb i skladatelů, kteří třeba pro sólovou harfu nikdy nic nenapsali, a také příležitost spolupracovat s významnými dirigenty a sólisty. Sólovou činnost v žádném případě omezit nechci, protože stále cítím potřebu seznamovat lidi s harfou na koncertním pódiu a dokazovat jim, jak je to krásný a plnohodnotný sólový nástroj.

Jak se ti daří skloubit práci a rodinu?
Vdávala jsem se v roce 1993, ve svých 22 letech. Práce bylo tolik, že jsme s příchodem dětí nespěchali. Od téhož roku učím na konzervatoři v Praze, a tak mimo sólové a orchestrální hraní mě naplňuje - již 12 let - i práce s novými talenty. Když mi bylo 29, narodil se nám syn Filip, kterému je letos 5 let, a před rokem jsem porodila druhého syna, Davida. Neumím si představit, že bych děti neměla, protože teď opravdu vím, co je smysl života. Každopádně můj velký dík patří mé rodině, která má velké pochopení pro mou práci a již bych bez pomoci svého manžela (Jiřího Kubity, houslisty, člena České filharmonie) a samozřejmě svých rodičů stěží zvládala.

Zmínila jsi se o svých pedagogických aktivitách. Seznámila jsi se také někdy se zahraničními studenty?
Téměř pravidelně od roku 1999 jsem zvána k vedení mistrovských kurzů v různých zemích - USA, Japonsku, Austrálii, Rusku, Srbsku, Francii, Maďarsku, Holandsku atd. Největším oceněním pro mě ale bylo, když jsem byla vyzvána svou bývalou profesorkou v Americe Susann McDonaldovou, abych za ni převzala učení na Indiana University po dobu dvou měsíců v roce 2002. Byla to obrovská zkušenost, protože práce s výjimečnými talenty je velice přínosná i pro učitele samotné.

Máš vůbec čas na nějaké koníčky?
Asi každý by si přál, aby den byl o několik hodin delší. Od příchodu dětí mi opravdu na pravé koníčky čas nezbývá. Dříve jsem si ráda došla do knihovny, kde jsem pátrala po starých manuskriptech či zapomenutých skladbách, dnes je pro mě největší radostí, když mohu být s rodinou. A to předčí všechny koníčky.

Dnes je harfa spojována především s ženou. Bylo tomu tak vždy?
Harfa je považována za jeden z nejstarších nástrojů vůbec. Během svého vývoje prošel mnoha změnami tvaru, velikosti, zvuku i celkové stavby. S tím také zřejmě souviselo, kdo na nástroj zrovna hrál. V době klasicismu byli známi harfoví virtuosové muži i ženy. Známý je třeba Jan Křtitel Krumpholz, který byl také přítomen největšímu přelomu v rozvoji harfy v Paříži, kde byl vynalezen mechanismus, umožňující přelaďování strun pomocí pedálů do všech tónin. V 19. století prosluli především muži harfisté. Od jednoho z nich jsem vybrala skladbu, jako přídavek, přiložené CD. Felix Godefroid byl považován za Paganiniho na harfu v době, kdy vládla hudbě virtuozita. V jeho skladbách nehledejme zvláštní hloubku, jsou to však vždy ukázky technických i barevných možností nástroje. A já doufám, že i když se Godefroidova skladba velice liší od všech ostatních, navodí hezkou atmosféru při poslechu desky.