Lidé s nedůvěrou sledovali kmitající se jehlu ryjící do měkké hmoty otáčejícího se válečku rýhy, které dokázaly zpětně rozeznít zvuky hlasu i hudbu. Když dnes vkládáme do přístroje cédéčko, považujeme za samozřejmé, že nám bude věrně reprodukovat to, co je na něm nahráno. Málokdo uvažuje o cestě, kterou musel lidský důmysl urazit od primitivního záznamu k dnešním dokonalým zvukovým nosičům. Z nich nejrozšířenější je právě CD. O tom, jak přichází na svět, si budeme povídat s Ing. Bohumilem Perglem z firmy Fermata, v níž se také vyrábějí všechna CD pro náš časopis.
Vstupujeme do haly, kde to všechno začíná. Z obrovských pytlů s průzračnými drobnými kuličkami je jejich obsah nasáván širokým potrubím. Vypadá to tady jako v kotelně velké továrny.

Co je to za hmotu a odkud se přiváží?
Jde o polykarbonát, který produkují jen největší chemické koncerny ve velmi čistých výrobních podmínkách. V roztaveném stavu má velmi nízkou viskozitu, to je velmi dobrou zatékavost, aby byl schopen okopírovat i ty nejmenší detaily. V současné době nakupujeme tento materiál z Japonska. Dodává se, jak vidíte, ve velkých, hermeticky uzavřených vacích, aby během transportu nemohlo dojít k jeho znečištění. Z těchto vaků přichází do sušícího zařízení, kde je zbaven veškeré vlhkosti. Teprve potom je takto připravená hmota centrálním rozvodem transportována do jednotlivých výrobních linek. Na nich se pak vyrábějí jak CD, tak i DVD, které jsou ještě náročnějším nosičem informací se 7x vyšší hustotou záznamu.

Informace je asi souhrnný pojem pro zvuk i obraz, které lze na tyto nosiče převést. Jak se však tato informace na CD nebo DVD dostane?
Od zákazníka dostaneme záznam v digitální podobě na nějakém vhodném médiu (může to být digitální pásek DAT, vypálené CD-R nebo DVD-R, paměťová karta, přenosný harddisk, případně i prostřednictvím internetu). Tento záznam je nejprve zkontrolován, a pokud je vše v pořádku, je nahrán do počítače, tzv. serveru.

Přecházíme do dalšího odděleni, kde se provádí mastering a galvanoplastika. Celý výrobní proces je zde plně automatizován a obsluhuje jej pouze několik pracovníků.
Z počítače je nahrávka prostřednictvím tzv. dataprocesoru převáděna do požadovaného formátu (CD-audio, CD-ROM, CD-Extra, DVD, DVD-ROM apod.). Z dataprocesoru jsou signály vysílány do laserového záznamového stroje, v němž prostřednictvím modulátoru vychylují laserový paprsek, jenž se pak optickou cestou přivádí na rotující skleněný kotouč potažený vrstvičkou emulze citlivé na světlo (podobně jako emulze na fotografickém filmu). Tím dochází k tomu, že některá místa jsou laserem exponována, jiná nikoliv.

Jak se však z této „zvukové fotografie“ vyrobí matrice potřebná pro výrobu CD nebo DVD?
Stejně jako při vyvolání filmu následuje podobný proces i zde. Exponované plochy se z emulze vyplaví. Tím vznikne na skleněné desce reliéf, který je ve vakuu a magnetickém poli pokoven velmi tenkou vrstvou niklu. Takto pokovený „disk master“ je pak přenesen do galvanické lázně k nanesení další vrstvy niklu až do tloušťky 0,3 mm. Tím vznikne matrice, která se pak oddělí od skleněné podložky, řádně vyčistí od emulze a velmi přesně mechanicky opracuje.

Matrice je vlastně negativním obrazem původního reliéfu. Je možné z ní již přímo lisovat finální produkty?
Jistě. V lisovacích formách matrici dokonale okopíruje roztavený polykarbonát, který je po vychlazení vyjmut robotem. Ještě nehotové CD je naprosto průhledné a přehrávač by jen stěží mohl na něm obsažené informace rozeznat. Z tohoto důvodu pokryjeme za pomoci tzv. magnetronového naprašování tu stranu CD, kde se nachází informace, velmi tenkou vrstvou hliníku, kterou před oxidací chráníme nanesením ochranného laku. Proto CD vypadá jako stříbrné. Když je lak vytvrzen, může CD opustit tzv. čistý prostor a lze s ním manipulovat v normálním prostředí. Nemá však na sobě ještě etiketu.

A ta se tiskne přímo na polykarbonát?
Nikoliv. Etiketa se tiskne na ochranný lak, protože CD se totiž přehrává laserovým paprskem, který prochází celou polykarbonátovou tloušťkou, tj. 1,2 mm. Záznam je tak podstatně lépe chráněn proti poškození a tím proti ztrátě informací na něm obsažených. Díky vlastnostem optického snímání je tak zajištěno, že i při drobných poškozeních a znečištění povrchu může být CD bezpečně přehráno.
To znamená, že když si vezmu do ruky cédéčko, tak pod etiketou je vrstva laku chránící hliníkovou odrazovou plochu. K této ploše pak přiléhá vlastní, původně průhledný polykarbonátový výlisek.

A etiketa se tiskne přímo v této hale? Vidím tu různé stroje, v nichž se na cédéčka tisknou obrázky a text.
Správně. K potisku etiket se používají dvě různé technologie. Tradiční - sítotisk, kterým lze potiskovat cédéčka barvami, vytvrditelnými ultrafialovým světlem ve zlomcích vteřiny. Druhou technologií je ofsetový tisk. Jsme jedinou firmou v Čechách, která vlastní tento stroj. Oproti těm ostatním je velmi robustní a složitý. Dovoluje nám přenášet obrázky ve fotografické kvalitě, zatímco sítotisk má rozlišovací schopnost značně omezenou.

Jak dlouho už vlastně CD existuje?
Je tomu už 25 let, co cédéčko přišlo na svět.
V roce 1979 se totiž spojila japonská firma SONY s holandským Philipsem za účelem společného vývoje nového formátu určeného k perfektní reprodukci zvuku a již za rok, tedy v roce 1980, byly veškeré vývojové práce dokončeny a nový formát byl definován včetně názvu compact disc - zkráceně CD. Za dva roky poté, v říjnu 1982, byl CD poprvé veřejně představen světu.
První výrobní továrnu vybudoval Philips v Hannoveru v areálu firmy PolyGram zcela jistě nikoliv jenom proto, že byl v té době jejím akcionářem, ale i pro značnou příbuznost s technologií do té doby dominující - výrobou černých vinylových desek. Je vskutku symbolické, že to bylo právě zde, v Hannoveru, kde vlastně celá ta dlouhá éra rozvoje reprodukce zvuku vznikla. Zde se totiž v roce 1851 narodil Emil Berliner, který vynalezl gramofonovou desku, a právě zde desky měly dokonce stejný průměr jako dnešní CD - 12 cm. A je vskutku romantické, že vlastní principy výroby jsou dodnes zachovány i při výrobě CD. I dnes používáme k výrobě lisovací technologii, při níž za pomoci vysokých teplot a tlaků kopírujeme matrici do roztavené hmoty, z níž po ochlazení obdržíme její věrnou kopii. Rozdíl je pouze v technologických možnostech té doby a dneška. Zprvu byla matrice měděná, drážky se záznamem byly široké několik desetin mm a hmota, ze které se gramofonové desky lisovaly, byla z rozemleté břidlice spojené šelakovým pojivem. V takové továrně jste se cítili jako ve skutečné manufaktuře, všude bylo horko od syčící páry, kterou bylo nutné šelakovou hmotu ohřívat a ručně vkládat do hlučných hydraulických lisů, ve kterých se pomocí matric upevněných v parou předehřátých formách gramofonové desky lisovaly. Dnes používáme k lisování CD téměř nehlučné elektrické lisy, které pracují v automatickém cyklu v naprosto bezprašném a klimatizovaném prostředí.
Ještě čistší než prostředí pro výrobu je však reprodukce digitálního záznamu zbavená praskotů, šumů a ošklivých „škrtáků“, které se z gramofonových desek ozývaly. Proto také k prvním zákazníkům, kteří ocenili nový formát, patřili milovníci vážné hudby a „hifisté“. Škoda, že už se zapomnělo, že vůbec první ocenění za nejprodávanější cédéčko bylo uděleno české nahrávce Dvořákovy 9. symfonie s Českou filharmonií.

A jaké jsou další perspektivy vývoje?
Snaha o digitalizaci obrazu vedla výzkum k ještě vyšší hustotě záznamu, než má CD, a vyústila v DVD, nosič, který - jak již víme -má v té nejjednodušší podobě více než 7x více informací ve srovnání s CD. DVD je v současné době u nás na prudkém vzestupu, ceny přístrojů rapidně poklesly a vybavenost domácností těmito přístroji se velmi zlepšila. Proto také naše firma rozšířila v roce 2003 své výrobní zařízení o možnosti výroby DVD, a to rovnou těmi nejlepšími technologiemi, které jsou v současné době k dispozici.

DVD je tím posledním technickým zázrakem?
Jestliže první generace optických nosičů dat bylo CD a druhou je nyní DVD, pak v současné době probíhá souboj vedoucích firem o to, jaká bude ta třetí generace, jejíž uvedení na trh je očekáváno v roce 2008. V jejich laboratořích jsou totiž souběžně vyvíjeny dva budoucí formáty: HD DVD (DVD s vysokou hustotou záznamu - 15 GB v jedné vrstvě s možností zdvojnásobení kapacity využitím druhé vrstvy) a BD („blue-ray disc“), který má hustotu záznamu ještě vyšší - 25 GB v jedné vrstvě. Cílem je zaznamenat a reprodukovat televizní signál s vysokou hustotou rozlišení (HDTV), který je už v Japonsku a USA používán a bude zřejmě příští TV normou i v Evropě.
Jak to vše dopadne, který formát nakonec na trhu zvítězí, se ještě neví. Jedno je však jisté - bude se opět lisovat otisk matrice do tekutého plastu.

Na výzvědách ve Fermatě byl, ptal se a fotografoval Zdeněk Zahradník