Lidový muzikant, nebo po starodávnu hudec, prožívá rytmus, harmonii i sdělení písničky, kterou hraje. Nechá se nést její náladou, někdy tesknou a bolavou, někdy divokou, neučesanou. To se samozřejmě odráží ve výrazu jeho tváře. Zkuste si to představit u playbacku v televizní estrádě. Přes lidové hudce můžete vlastně vyfotit hudbu, její energii. Tedy něco, o čem snili velcí výtvarní experimentátoři.
Vím, o čem mluvím, ještě než mi spadl i s automobilem do floridské řeky svatého Jana oblíbený fotoaparát Canon a současně se rozbil oblíbený širokoúhlý objektiv, nafotil jsem si pro sebe stovky fotografií lidových muzikantů. Na Detvě, ve Strážnici, na Horňáckých slavnostech, při Slováckém roku v Kyjově, ale i při pravidelných muzikantských večírcích před srubem mého dědy ve Filipově údolí za horňáckým Javorníkem.
Většinou to byli kamarádi, jako třeba charismatický děda mladých velických hudců z romského rodu Kubíků, které vidím na těchto fotografiích. Byl Jožka, toho jména čtvrtý a s přízviskem Filík. Strávil jsem s ním kus života, měl jsem třeba úkol hlídat ho přes den, kdy měl vystupovat na pódiu Strážné hůrky ve Velké nad Veličkou. Vždycky mi na chvíli zmizel a trému přerazil množstvím slivovice a borovičky. Na pódiu se pak zjevil jak dobrý čert, s rozčepýřenými vlasy, divoce i šibalsky planoucíma očima. Geniální nadání převtělil do takových improvizací, že ostatní hudci, zvyklí jinak na Horňácku na improvizaci jako základ muzikálnosti, šíleli hrůzou. Přecházel z nálady do nálady, zcela zrušil nacvičený program, kroutil se, prohýbal s houslemi, slastně zavíral oči, prožíval a vciťoval se do každého tónu. Byl na pódiu tak dlouho, jak se mu chtělo. Pódium bylo vždycky obklopeno fotografy, pro které to byla naprostá pastva. Filík řádil zcela v duchu výroku Leoše Janáčka o legendárním velickém hudci Pavlu Trnovi, u kterého se muzikantsky vyučil Filíkův děda, kovář a primáš Joža Kubík II. Janáček o Trnovi pravil: „Má tón zaseknutý v krvi.“ To se potom fotografuje.
Dívám se na fotografie pana Güntera Bartoše, které pořídil na Horňácku. Jsou na nich děti mých kamarádů z muzikantských rodů, které hrají po generace. Je tam i muzika z mého Javorníka, vedená chlapci Sovišovými. Muzika, která vznikla k výročí založení obce v roce 2000. Protože v Javorníku byla poslední muzika Hozáčků, která odešla v roce 1911 na jih do dnešního Slovinska. Na fotografii mladé dívky naslouchající pokorně a zamilovaně houslím svého milého je Jana Skopalová, vnučka znamenité javornické zpěvačky, paní Aničky Kománkové. Vidím i fotografii barda horňácké basy Jardu Smutného, který prošel léty služby u Martina Hrbáče i v mladých muzikách. Hrál s Mirkem Minksem, s Kubíky. Pan Smutný se také vděčně fotil. Občas zapomněl kousek kroje, měl třeba kraťasy a od pasu nahoru byl krojovaný. Nebo někdy ztratil cestou na vystoupení celou basu. Též obličeje dělá během hry velice svérázné. Poslední dobou vyniká i množstvím povedených huček, kterými zdobí hlavu.
Černobílé fotografie zdají se mi též vhodnější pro focení krojů. Kdo chce vidět ten kroj v plné jeho prosté kráse, musí za ním dojít. Pěšky, trpělivě čekat, čekat na momentku toho ptáka v letu, jak nazval lidovou píseň sběratel a biolog Vladimír Úlehla. Dočkáte se jako náš fotograf.