Tedy že různým způsobem se v obraze, v plastice, v instalaci nebo v čemkoliv jiném projevuje to, zda tvůrcem byl muž či to byla žena - jako aktér i produkt konkrétních sociálních podmínek. A rovněž ve vnímání a hodnocení díla se projevují genderová specifika.

Kunsthistorii na pražské Filozofické fakultě začala Martina Pachmanová (1970) studovat ještě před listopadem 1989. S problematikou genderu a feminismu ve vztahu k výtvarnému umění se tam nepotkala, a to ani při přednáškách a seminářích, které se konaly už v „osvobozeném“, polistopadovém duchu. „S jistým pobavením i údivem vzpomínám na přednášky z 19. století, kdy se na promítači objevila lepá děva, a náš profesor - nebudu jej ze zdvořilosti jmenovat - prohlašoval: Tady máme něco pro pány! Posluchárna se zasmála, jako že je to vtipné.“
Martina ovšem takový přístup jako vyhraněně mužský tehdy nevnímala. „Pro mě je to dnes v podstatě záhadou, jak je možné, že ačkoliv většina z nás studentů kunsthistorie byly ženy, tak jsme si nikdy nekladly zásadní otázku, totiž proč v dějinách výtvarného umění nenarážíme prakticky na žádné umělkyně. Problém tkvěl mimo jiné v tom, že když jsem studovala, tak výklad kunsthistorie končil někdy na počátku 20. století. Říkalo se, že na to není čas. Vzhledem k tomu, že nás na škole zastihla revoluce a jeden školní rok tím prakticky odpadl, byla to svým způsobem i pravda. Ale stejně jsem s odstupem času získala dojem, že bylo pohodlnější nerýpat do věcí, které by mohly být trochu kontroverzní.“
Studia na FF UK Martina Pachmanová zakončila v roce 1993 diplomovou prací o surrealistickém díle Jindřicha Štyrského.

Setkání s jinakostí
„Kdyby by mi na začátku 90. let někdo řekl slovo feminismus, nejspíš bych se ‚osypala’ tak, jak se z něho dodnes osypávají někteří lidé,“ přiznává Pachmanová. Přitom nyní je v české uměnovědě i ve výtvarném provozu vnímána jako teoretička, jež pro legitimitu feministického přístupu k umění snesla u nás nejvíce materiálu a připojila nejsoustavnější argumentaci.
K „jinému“ pohledu se nepropracovala u stolu, při akademických bádáních, nýbrž - jak říká - „přes osobní dráhy“ a v terénu. Po skončení školy působila na volné noze, pracovala jako nezávislá kritička a kurátorka. Setkávala se s výtvarníky či kurátory nejen domácími, ale i zahraničními. „Začala jsem si uvědomovat, jak vysoké procento mezi nimi tvoří ženy a jakým tématům se věnují. A bylo tu ještě něco,“ vypočítává Pachmanová. „I když v naší rodině víra nikdy nehrála hlavní roli, jsem vychovaná docela tradičně, to znamená na základech katolické tradice. Avšak sešlo se to tak, že jsem se stala kurátorkou v jedné pražské synagoze, která se po polovině 90. let využívala k různým kulturním projektům. Nejenže má synagoga architektonicky jasně vymezený prostor pro muže a pro ženy, ale setkání s jinou tradicí mě začalo přivádět na otázky kulturní i jiné odlišnosti.“
Když se Martina zamýšlí nad „hybateli“, kteří změnili její pohled na umění i svět, možná vůbec největší váhu přikládá pobývání ve Spojených státech. Měla dlouhodobý vztah s jedním Američanem a na půdě USA byla prý intenzivně stavěna „před otázku, co to znamená být v tomhle světě ženou, co to znamená být v Americe Východoevropankou“. Kromě toho americké intelektuální prostředí bylo v minulé dekádě, o níž je tu řeč, prostoupeno feminismem.
„Povím vám příhodu, kdy jsem si jasně uvědomila svou jinakost a zároveň i to, že proklamovaná severoamerická otevřenost odlišným tradicím a kulturám má své limity,“ vypraví Martina Pachmanová. „Odcestovala jsem do Kanady a jednoho večera jsem seděla v baru v Torontu se skupinou kurátorů a profesorů z tamější univerzity. Přišla řeč na etnické menšiny. Řekla jsem, že problematika Romů v České republice by se dala srovnat s problematikou amerických indiánů. Použila jsem označení American Indians. Jenže když tam dneska řeknete slovo indián, tak je to považováno za politicky naprosto nekorektní, neboť je nazývají Native Americans - tedy původní Američané. Najednou mi ostře došlo, že pokud si člověk neosvojí určité standardy oné společnosti, tak na základě své vlastní zkušenosti se dokáže dostat do prekérních situací. To se mi také stalo. Zatímco ta Kanaďanka se tvářila jako nesmírně tolerantní bojovnice za práva indiánů a povýšeně mě za tu neurvalost napomínala, tak vlastně nerespektovala mou kulturní a jazykovou odlišnost.“

Ponor na Harvardu
Na americké půdě se Martině podařilo rozvíjet svou odbornost. V devětadevadesátém roce pracovala jako kurátorka v International Studio Program v New York City, v téže době byla držitelkou výzkumného grantu Research Support Scheme, díky němuž se mohla věnovat dizertačnímu výzkumu o českém moderním umění ve světle genderové problematiky. Na to navázalo Fulbrightovo stipendium, které jí umožnilo strávit jeden akademický rok (2000/2001) na Harvard University a mohla se těšit z jejích hojných archivů a knihoven. „Dostala jsem se tam k věcem, jež u nás ani nebyly k mání, například k českým periodikům z konce 80. let 19. století. Pro mě to byl intenzivní rok čtení, studia a psaní. Umožnil mi ponořit se do dizertační práce. U nás vysokoškolský pracovník při běžném provozu jen velmi obtížně hledá čas a klid na soustředění k psaní,“ konstatuje Pachmanová, která od roku 1996 pedagogicky působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Přiznává ovšem, že to až klášterní pracovní nasazení na Harvardově univerzitě bylo do jisté míry kompenzací toho, co jí chybělo a co řešila v soukromém životě. Tato fáze jejího života se ostatně stala „veřejným majetkem“ kvůli filmu Terezy Kopáčové Kristova léta, dámy; Česká televize jej odvysílala loni v září. Dokumentaristka sledovala zhruba tři roky, ale nejvíc právě v roce 2000, své čtyři spolužačky z gymnázia a Martina byla jedním z „objektů“. „S trochou nadsázky říkávám, že v tom filmu bych se raději neviděla. Byla to přece jen částečná ztráta soukromí,“ nahlíží svou účast. „Na začátku jsme k natáčení přistupovaly velmi naivně. Budeme se vídat, budeme si povídat a bude u toho kamera. Nechci tvrdit, že bychom se nechaly zmanipulovat, protože jsme s natáčením souhlasily. Jenže jsme se dostaly do situace, kterou jsme nedokázaly dopředu odhadnout. V jistých okamžicích bylo všem aktérkám hodně ouzko. Došlo nám, že z takového vlaku nelze vyskočit a že Tereza je důsledná a bude z nás chtít dostat co nejvíc. Ale na druhé straně musím říct, že ohlas filmu byl velmi dobrý. Po jeho odvysílání za mnou zašlo několik žen a sdělovaly mi, že úplně rozumí tomu, co jsem tehdy prožívala já, protože samy něčím takovým procházely či procházejí.“

Dvakrát jedenáct Američanek
Americký pobyt vydal své plody nejen ve formě značného posunu v dizertační práci. Na podzim 2001 vyšla Martině Pachmanové v pražském nakladatelství One Woman Press první kniha - soubor rozhovorů s jedenácti americkými akademičkami, kritičkami, kurátorkami a umělkyněmi, které uměleckou tvorbu a její reflexi prostoupily feministickými myšlenkami. Svazek Věrnost v pohybu: hovory o feminismu, dějinách a vizualitě byl v českém kontextu vhodným vstupem do tématu; interview je živý žánr a osobní příběhy, které Američanky vyprávěly, umožňují i nezasvěcenému čtenáři pochopit motivaci takového přístupu k umění.
Následující rok na to v témže nakladatelství navázala čtyřsetstránková antologie Neviditelná žena s podtitulem Antologie současného amerického myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě. Zde byla Martina Pachmanová editorkou a spolupřekladatelkou - připravila k tisku jedenáct textů těch amerických teoretiček i umělkyň, které zpovídala pro publikaci Věrnost v pohybu.
Není bez zajímavosti, že když jsem s autorkou hovořil na konci roku 2001 o její první knize a o zkušenostech nabytých v USA, vystihla trend, který následující roky potvrdily: „Na Harvardově univerzitě jsem si uvědomila, že Američanky mé generace - a ještě spíš ty mladší - sice navštěvují třeba genderová studia, ale slovo feminismus se bezmála stává novým tabu. Mladé americké umělkyně se k feminismu nerady hlásí, protože by si tím termínem nasadily nějaké stigma. Často se to tam vnímá tak, že feminismus je již za zenitem, že udělal svou práci a teď je vše OK. Neuvědomují si však, že je to možná OK v Americe -
a i to jen částečně -, avšak určitě ne ve zbytku světa. Ve Spojených státech dochází k revivalu konzervatismu, ostatně už na konci clintonovské éry republikáni kontrovali Senát.“

Ňadro, věc veřejná
Sotva se Martina Pachmanová vrátila z USA, vstoupila tu do veřejné debaty. V Lidových novinách polemizovala s jejich redaktorem Petrem Zídkem, jenž nazval pomatenými hysterkami Pavlu Jonssonovou, Michaelu Marksovou-Tominovou a další ženy, které se zastaly Petry Buzkové proti deníku Super. Ten bez jejího vědomí publikoval kdesi na pláži „ukradené“ fotografie, na nichž je politička obnažena do půl těla. „Ačkoliv Zídek prohlašuje, že ženská ňadra jsou symbolem demokracie, podvratná a ironická otázka zmíněných feministek, proč by něčím podobným nemohl být penis, se mu vůbec nezamlouvá. Podle něj se mužské hrudníky v bulváru objevují stejně hojně jako ženské, a jsme si tedy všichni rovni. Zapomíná ovšem na zásadní věc, a totiž, že ženská ňadra jsou v naší společnosti jak objektem mužské touhy, tak symbolem a aktivním činitelem mateřské péče, a jsou tedy výsostně sexuální či sexualizovanou částí těla,“ napsala Martina Pachmanová do textu, který byl shodou okolností publikován 11. září 2001.
Ačkoliv má občas dojem, že české mínění o feminismu nevykazuje valný pokrok, že diskuse o něm opakovaně začíná téměř z nuly, zároveň si uvědomuje, jak moc se toho ve společnosti změnilo. „V takové polovině devadesátých letech by mi můj ohlas ‚na ňadra’ celostátní deník sotva otiskl,“ poznamenává Pachmanová. „Feminismus zdaleka není jen otázka žen. Velmi se mi líbil výrok biskupky Církve československé husitské Jany Šilerové, která v televizním portrétu, který o ní byl natočen, vyslovila důležitou věc: Feminismus je odraz touhy ženy po dialogu. I já vidím feminismus jako potřebu a prostředek, jak bez předsudků a zášti komunikovat.“

Mapa neznámého území
V posledních letech si Martina Pachmanová jednou měsíčně „bere slovo“ v Reflexu, kde ve sloupku nazvaném Zálety komentuje dění většinou na domácí výtvarné scéně. Kromě toho píše recenze a kritiky, zapojuje se do diskusí o Národní galerii, jejíž provoz je už dlouho podivuhodně neuralgickým bodem české výtvarné scény. Avšak ústřední, dosud vůbec nejdůležitější publikací Pachmanové je svazek Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu. Knihu počátkem letošního roku vydalo nakladatelství Argo a autorka v ní vychází ze své dizertační práce. „Pod lupou genderu“ Pachmanová analyzuje českou výtvarnou scénu od 80. let 19. století do začátku druhé světové války. „Nepsala jsem tu knihu s tím, abych vytahala z historie zapomenuté umělkyně, byť na řadu z nich jsem narazila a jsou to pro mě obrovské objevy. Zajímalo mě především, jak se dobová teorie umění, kritika či filozofie stavěly k ženám-umělkyním, jak se do postoje k nim promítaly obecnější společenské stereotypy.“
Martina Pachmanová sebrala pozoruhodný důkazní materiál: leckdy i muži, jež jsou do povědomí zanesení coby osvícení duchové, projevovali na ženské umění a na ženskou roli v životě společnosti názory, které v současnosti působí přežile a zabedněně. „Nejprve jsem byla šokovaná, když jsem zjistila, že třeba takový Jan Zrzavý, kterého mám jako umělce velmi ráda, prohlašoval, že muž je vyvolen k tomu, být tvůrcem, kdežto pravým posláním ženy je pouze a jen rodit děti a opatrovat rodinu. Ale pak jsem takové výroky dávala do knihy až s jistým zadostiučiněním, protože je nutné neuhlazovat rozpory v dílech i názorech modernistů a avantgardy.“
V současnosti je Martina Pachmanová s potěšením ponořena do díla malířky a ilustrátorky Milady Marešové, jejíž obraz z roku 1927 Dobročinný bazar si vybrala na obálku „Neznámých území“. Pro Moravskou galerii v Brně připravuje na jaro 2007 výstavu a katalog této umělkyně, kterou ve své knize fakticky znovuobjevila, vrací ji „do hry“. Jednou z prací Milady Marešové, které v „Neznámých územích“ Martina Pachmanová reprodukuje a analyzuje, je obraz z roku 1934 nazvaný Těhotná. Dodejme, že těhotná je nyní i sama kunsthistorička a na svou novou roli se velmi těší.

Autor je redaktorem MF Dnes