Letošní léto bylo horké doslova i přeneseně. Tedy nejen novou sérií teplotních rekordů, nýbrž i třeba - a bohužel - novou vlnou terorismu. Přeneseme-li se však do neskonale klidnějších vod, můžeme konstatovat, že nezvykle horké léto zažila česká metropole, co se týče výtvarného umění. Vždyť v Praze proběhla dvě rozsáhlá mezinárodní výtvarná bienále a na třech místech se uskutečnila přehlídka Česká fotografie 20. století; byla to nevídaně rozsáhlá akce zahrnující na tisíc dvě stě prací od více než čtyř stovek tvůrců.

Je možné, že čtenář těchto řádek, který Českou fotografii 20. století dosud neviděl a nyní by to rád napravil, má alespoň ještě částečnou šanci. V budově Uměleckoprůmyslového muzea byl konec expozice obsahující fotografie od roku 1900 do počátku 20. let
20. století stanoven na 25. září. Pro Dům U Kamenného zvonu, kde byly instalovány fotografie od počátku
20. let 20. století do roku 1948, a pro Městskou knihovnu, do níž byly soustředěny práce z let 1948-2000, byl za poslední výstavní den určen 9. říjen. (Informace o tom, zda expozice jsou ještě otevřeny a co konkrétněji projekt obnáší, nalezne zájemce na internetových stránkách www.ceskafotografie.cz .)
Vladimír Birgus a Jan Mlčoch, kurátoři výstavy, jež co do rozsahu nemá v dějinách prezentace české fotografie obdoby, volili přístup víceméně encyklopedický a demokratický: i tvůrce vynikající, pilíře české fotografie minulého století, představili pouhými ukázkami, nikoliv ucelenými soubory, byť u Františka Drtikola, Josefa Sudka, Josefa Koudelky či Jana Saudka se rozhodli pro „úryvky“ přece jen početnější než u ostatních autorů.
Jak se má ten, kdo chce českou fotografii alespoň trochu zevrubněji poznat, v nadmíru početné obrazové „hmotě“ tohoto projektu orientovat? Neboť úmysl akce, která vlastně nekončí zmíněnou trojvýstavou, je především edukativní. Pokud expozice ještě trvají, tak i sami kurátoři doporučují nejprve si zakoupit průvodce (jeho cena není drastická), v klidu jej pročíst a až poté se vypravit do výstavních sálů. A my dodáváme: jednak na jistotu, jednak za objevy. Zde předkládáme několik málo tipů na díla, která stojí za víc než za pouhé letmé popatření během volné chůze galerií. A jestliže jsou galerijní dveře s Českou fotografií 20. století již nadobro zavřeny, mohou být následující řádky svého druhu anotací knihy, kterou Vladimír Birgus a Jan Mlčoch ohlásili na příští rok. Jejich objemná publikace dotáhne tento projekt především po textové stránce do podoby, jež tu zůstane jako první základní přehled o tom, co na území České republiky fotograficky vznikalo během dvacátého století.

Zkoušená rodina
Nejmenší z těch tří expozic, instalovaná v Uměleckoprůmyslovém muzeu, představuje zhruba 150 děl z počátku minulého století a je částí nejkoncentrovanější, divácky nejspíš nejvděčnější. Co záběr, to známý poklad nebo více či méně překvapivý objev, minulost se tu na dílech (zhusta vytvořených takzvanými ušlechtilými fotografickými technikami) doslova zhmotňuje. Fascinujícím svědectvím je například ateliérový snímek Jindřicha Vaňka (1888-1965) z roku 1916 Rodina profesora T. G. Masaryka. V uniformě, s pravou rukou v bok do objektivu poměrně přísně hledí ještě štíhlý Jan Masaryk, před ním v křesle sedí životem zmožená Charlotta Garrigue, vedle se nachází Olga, oduševnělá, nad matku mírně nakloněná dcera. Je to přímo obrazová studie jedné rodinné konstelace.

Oslava těla
Jiří Schneider-Rohan (1900-1970) je z těch fotografů, na jejichž zhodnocení a docenění teprve musí dojít; do značné míry je to dáno tím, že od poloviny dvacátých let pracoval v Paříži, kde vytvářel jak volnou fotografii, tak plnil zakázky. Zatím rozsah a charakter jeho díla jen tušíme, usuzujeme na ně z několika málo ukázek, které ze svých sbírek občas na světlo vytáhne Uměleckoprůmyslové muzeum. „Nejcitovanější“ z nich je akt z roku 1930; nahý muž rukama ohýbá jakýsi prut, čímž vystupují vypracované partie jeho těla; jsou to tvary a proporce diskobola, jejichž dynamiku podporuje diagonální kompozice a promyšlené, dramatizující nasvícení. V té fotografii je značná vznešenost, ale i erotičnost, záběr působí velmi moderně, odolává času.

Melancholie
Na Sudkovy snímky se má nejlépe chodit buď v předjaří, nebo s nastupujícím podzimem, tolik je v nich melancholie i naděje, nachází se v nich zrod i zánik. Obecně se samozřejmě má za to, že Josef Sudek (1896-1976) patří k největším postavám české fotografie minulého věku, ovšem stávající výstava tento „holý“ fakt dokládá ve vynikající názornosti, protože v konkrétním společenství s jinými exponáty. I z toho moře vystupují Sudkova díla jako zcela svébytná a mimořádná hodnota, nelze je přehlédnout, najednou jsme s nimi v galerii „sami“, tak nás vtáhnou. Napomáhá tomu i výběr jeho prací - kurátoři šťastně zvolili fotografem osobně zapaspartované a zarámované snímky, přičemž tvůrce pro každé dílo volil individuální řešení.

Hořká sladkost odplaty
„Kdyby ten výjev zaznamenal například Robert Capa, byla to celosvětově známá fotografie,“ tvrdí kurátor Vladimír Birgus o záběru Svatopluka Sovy (1913-1984). Na té momentce vidíme dvě německé ženy, které za ozbrojené asistence dvou českých mužů dláždí ulice v květnové Praze roku 1945. Vlevo, v pozadí je zády k nám shrbená žena s koštětem, přes celá záda má vápnem vyveden hákový kříž. Uprostřed do objektivu hledí upřeně, nezlomeně, ale nekonečně smutně žena mladší, silnější, s černě pomalovaným obličejem; v rukách drží mohutnou dlažební kostku. Obě ty Němky platí za porážku nacistů. Desítky let se taková svědectví ponížení a odplaty ze strany Čechů nepublikovala. Vítězství ve svých projevech někdy nebývá o nic veselejší a vznešenější než porážka.

Nuda v Čechách
Milan Pitlach (1943) náleží k fotografům, jež z Československa odešli do emigrace a s jejichž dílem - včetně toho, které vznikalo ještě v rodné vlasti - se mohla veřejnost postupně seznámit až po roce 1989. Záběr lidí čekajících na autobusovém nádraží a nazvaný lapidárně Ústí nad Labem 18. 9. 1974 je esencí normalizační strnulosti a beznaděje. Jde o fotografii mimořádné jednoduchosti a přitom výstižnosti. Nuda v Čechách se jmenuje dobový román Alexandra Klimenta a stejně tak by mohl znít i podtitul Pitlachova mimořádného snímku z Ústí. Ta část výstavy, která se nachází v prostorách Městské knihovny, je naddimenzovaná (obsahuje více než sedm set prací!), zejména devadesátá léta jsou podána útržkovitě a chaoticky, ale dokumenty z normalizačního Československa jsou představeny dobře - a Pitlachův snímek je skvostem mezi nimi.

Ikona výstavy
Na závěr této volné procházky se zastávkami jsme si ponechali fotografii Miroslava Háka (1911-1978) nazvanou Maska. Autor ji exponoval v roce 1938. Maska byla vybrána na plakáty a další propagační materiály jako ikona výstavy. Právem. Hák, člen proslulé Skupiny 42, v tomto záběru šťastně koncentruje nejen svou tvůrčí metodu, ale také schopnost českého fotografického umění během převážné části dvacátého století. Je to schopnost vyslovit tajemství prostřednictvím námětů relativně velmi prostých a nedramatických, najít lyrický i metafyzický přesah v námětech neexotických. Fotografie je médium konkrétního zobrazování, ale ta nejlepší díla úspěšně unikají jednoduchým popisům. Tak jako Hákova Maska.

Autor je redaktorem MF DNES

K výstavě je vydán průvodce v rozsahu 164 stran, prodává se za 255 korun.