|
reklama
| Na Öland přijíždí i král |
|
| SANQUIS č.40/2005, str. 53 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Stovky aut se plíživě posunují přes šest kilometrů dlouhý most. Švédové, Němci, Holanďané... Nechybí ani Dánové, snad aby naplnili známé úsloví - pije jako Dán. Poslední červnový týden se totiž na švédském ostrově Öland slaví oblíbený svátek Midsommar.
|
|
Bohužel z tradičního posezení rozvětvených ölandských rodin, při kterém se hlavně tančilo a zpívalo - i když dobré jídlo a pití na stolech ozdobených květinami samozřejmě nechybělo -, se dnes stal jediný veliký mejdan. V přeplněných hospodách, zahradních restauracích a kempech se pije doslova všechno, co teče. A co má v sobě pokud možno nejvíc alkoholu. Z pevniny posílená policie i zdravotníci mají pohotovost a na třídenní svátek se připravují s pečlivostí vojenských stratégů. Desítky opilců totiž ohrožují sebe i ostatní.
Po třech dnech se tisíce lidí s kocovinou bohudík rozjedou domů a na ostrově začíná poklidná turistická sezona, která trvá pouhých šest týdnů. Pak písečné i oblázkové pláže osiří, skončí výstavy i koncerty a z hlavního města Borgholmu se stane ospalé městečko jako vystřižené z retro filmu. Z časů, kdy po hlavní ulici chodili členové královské rodiny bez ostražitých bodygardů.
„Princezny a prince Carla, dnešního krále, doprovázela pouze přísná dvorní dáma. Trávila s nimi v našem hračkářství hodně času, ale nic drahého jim nekoupila - princeznám docela obyčejné prstýnky a princovi nanejvýš model auta. Ale to jenom, když měl narozeniny,“ vzpomíná Sven Alexandersson, který si v Borgholmu otevřel obchod už ve třicátých letech minulého století. Dnes v bytě nad ním opatruje sbírku ölandských krajinářů.
Královská rodina pořád jezdí do rezidence Solliden, podobající se aristokratické vile z okolí Florencie, a populární princezna Victorie tradičně slaví své narozeniny uprostřed stovek nadšených ostrovanů. „Král, královna i jejich děti jsou velmi příjemní lidé. Nepotrpí si na oficiality a člověk cítí, že nechtějí udržovat výraznější odstup od obyčejných smrtelníků. Carl Gustav je velmi vstřícný, má pozoruhodný smysl pro humor a je velkým milovníkem starých aut. Už několik let pořádá na ostrově královskou rallye, při které brázdí ostrov desítky pečlivě rekonstruovaných veteránů,“ říká Harald Finder, šéfkuchař zdejšího luxusního hotelu v golfovém klubu. Pro královskou rodinu a jejich hosty připravil několik pikniků, takže ví, o čem mluví.
Jižní polovina největší skandinávské země působí jednotvárně. Kilometry a kilometry hlubokých lesů jen občas prostřídá jezero nebo skupinka typicky červených dřevěných domků. Města od sebe dělí velké vzdálenosti a historických památek je tu doslova jako šafránu.
Sto kilometrů dlouhý a jen několik kilometrů široký Öland jako by ani nebyl švédský. Najde se tu step, písečné duny nad širokými plážemi, skalnaté pobřeží připomínající útesy v Normandii i obrovské kamenné plotny, které jako by byly vytesané z jakési černé břidlice. Zalévá je příboj a jsou tak hladké, že by se na nich dalo jezdit i na kolečkových bruslích. Turisty překvapí několik set malých větrných mlýnů, shluky menhirů nad starými pohřebišti, kamenné kříže, rekonstruovaná opevněná vesnice Eketorp, připomínající hrad, rozvaliny hradišť i několik raně gotických kostelů. K návštěvě lákají dva majáky - na jižním a severním cípu ostrova -, přírodní rezervace Trollskogen se sto let starým lodním vrakem i půvabný skanzen lidových domků Himmelsberga zařízených dobovým nábytkem i nádobím. Návštěvníky nikdo nehlídá, protože na Ölandu se nekrade.
I když poslední dobou obyvatelé přece jen začali alespoň přes noc zamykat své domy. Pokud se něco ztratí, mívá to zpravidla na svědomí cizinec. Špatnou pověst tu mají Poláci. Češi zatím ne, možná proto, že na ostrov, kde je jako v celé Skandinávii hodně draho, prakticky nejezdí. S výjimkou českých sklářů, kteří pravidelně vystavují na prestižním bienále ve zříceninách staré pevnosti Slottsruinen.
„Občasné krádeže i jistá ztráta soukromí jsou daně, které platíme za rozvoj turistiky. Jenže bez ní se dnes neobejdeme. Před sto lety trápila ostrov obrovská chudoba, tisíce lidí se vystěhovalo do Ameriky. Tehdy tu žilo třicet pět tisíc obyvatel, dnes je nás o deset tisíc méně. Spousta věcí se změnila. Tradiční malá hospodářství zanikla, udržely se pouze větší rodinné farmy, a rybařením se už nikdo neživí,“ vysvětluje Sven Andersson.
Vedle vikinských památek a nádherné přírody se Öland pyšní i další svého druhu pozoruhodností - stádem dvouhrbých velbloudů, které tu chová jeden podnikavý farmář. Turista tak může pozorovat rovinatou krajinu z výšky, jen místo k pyramidám v Gíze dorazí třeba ke zbytkům vikinského hradiště, ukrytému v lesích.
Zatímco ölandští kluci si po Midsommaru přivydělávají sběrem obrovského množství všude se povalujících lahví, svůj džob tu přes letní sezonu mají i důchodci a ženy v domácnosti. Pokud se řidič nechá zlákat ručně napsanou cedulí loppis, najde v blízké kůlně nebo i na prostranství před domem svérázná vetešnictví, kde se doslova za pár korun (přirozeně švédských) dá koupit leccos, co ze svých domácností vyřadili sousedé ze širokého okolí. Nabídce kralují dnes už v podstatě starožitné kousky z padesátých a šedesátých let minulého století.
„Je to příjemně strávený čas. Popovídám si se spoustou lidí a za vydělané peníze koupím vánoční dárky svým čtyřem vnoučatům,“ usmívá se vetešnice, která zakotvila svůj pojízdný státek v malém přístavu. Její muž se baví rybařením. Ale prý už to není ono, v Baltu loví velké lodě, a tak je pořádný úlovek spíše vzácností.
S rybařením tak trochu souvisí i největší místní kulinářská specialita - knedlíky z vařených i syrových brambor plněné masem, špekem, cibulí a speciálním kořením. Takhle se ale připravovala jen u bohatších sedáků, protože špek byl pro ty chudší nedostupný. Nahrazovaly ho kousky uzeného mořského úhoře, který paradoxně dnes patří k drahým lahůdkám. Recepty na přípravu pokrmu zvaného kroppkakor se dědí z matky na dceru a v občas pořádaných soutěžích se rodinné stříbro dobře uplatní.
I když turisté jezdí na Öland pouze o prázdninách, skutečného fajnšmekra nadchne i jarní návštěva, kdy rozkvete zdejší rarita - nejseverněji položená evropská step. Zvláštní půvab má také podzim - temné moře bičuje chladný vítr a v pochmurně zšeřelé atmosféře člověk očekává setkání s některou z rozervaných bergmanovských hrdinek či hrdinů. Jako z Bergmanova filmu vypadá i osamělý starý dům na břehu neklidného moře, v němž žije keramička (podobně jako mnozí švédští malíři či světoznámý sklář Bertil Valien) Caroline Mollerová se dvěma dětmi. „Myslím, že Ölanďané nejsou typicky bergmanovští, uzavření a studení, dovedou se bavit, a když se s někým seznámí blíž, jsou velmi přívětiví a překvapivě otevření!“ Taková je i přitažlivá pětatřicetiletá Caroline, ale není to úplně přesvědčivý argument - po babičce je Francouzka.
A co o Ölandu říká mladá Češka Dagmar? „Je nádherný v každé roční době a vyhovují mi i zdejší blízké vztahy mezi lidmi. Před pár lety jsem sem přijela na brigádu. Pracovala jsem na farmě, starala se o krávy a o velbloudy a vůbec se mi nechtělo domů. Dneska mám dceru Astrid a nedovedu si představit, že bychom spolu žily jinde.“
|
|
|
|
obsah čísla 40 |
 |
ročník 2005 |
|
témata |
|
|
