Dirigent a lékař. Přesněji řečeno, špičkový dirigent a špičkový lékař. Nevidí se zrovna každý den, ale když se zase po delší době sešli, dali si červené víno, a zdálo se, že nemusí hledat slova.
Prostě jen pokračovali v rozhovoru, který započali někdy před dvaadvaceti lety.

Říkáte, že co se znáte, vedete vlastně jeden rozhovor. O čem si povídáte?
Michal Anděl: O životě, o fyzice, o hudbě i politice... O čem ještě?
Libor Pešek: O všem. Ale nikdy jsme spolu nemluvili příliš dlouze. Byly to krátké rozhovory. My jsme snad spolu nikdy ani nebyli jen tak na drinku.
Michal Anděl: Myslím, že jednou jsme byli. Už je to dávno, někdy před rokem 1990. Pamatuju si to, protože v té době Rusové sestřelili korejské letadlo.
Libor Pešek: Nesestřelili! Zastavili let. A máš pravdu, vzpomínám si, jak jsme rozebírali význam toho eufemismu, kterým oficiální média opisovala tu tragédii.

Nesestřelit, ale zastavit let. Neukončit, ale jen přerušit těhotenství...
Michal Anděl: Nevyhodit z práce, ale optimalizovat počet zaměstnanců. Co všechno se dá s jazykem podnikat, že? Všechno to jsou vágnější výrazy, které mají působit pozitivněji, než ve skutečnosti jsou.

Když už jsme u těch přerušených životů. Co vás jako první napadlo, když jste slyšeli o bombových útocích v Londýně?
Libor Pešek: Ta věc se už dlouho očekávala. A bude se očekávat nadále v nejrůznějších místech světa. Je to hrozné, ale je to tak.

Sám jste řadu let působil jako šéfdirigent liverpoolského královského orchestru. Jistě máte mezi Angličany přátele. Jak to berou oni?
Libor Pešek: Angličani jsou statečnější a tvrdší než kterýkoliv národ.
Ověřuju si to při každé cestě s liverpoolským orchestrem. Nikdy nestrádají špatným počasím, cestováním. Všechno snášejí s úsměvem, kde by jiné orchestry už revoltovaly a stávkovaly.
Michal Anděl: To je ovšem povinnost, k níž jsou Angličani vychováváni. A neschopnost říct vtip, to je největší provinění, jakého by se Angličan mohl dopustit. I při vědecké přednášce, která by přinášela objev hodný Nobelovy ceny, musíte zavtipkovat. Není-li anekdota, přednášce důležitá věc chybí.
Libor Pešek: Nejlepší je, když se tu a tam před nimi shodíš. Ale jak říkám, jsou na sebe velmi tvrdí. Klobouk dolů, jak se rychle dopracovali k teroristům. Stačilo pár dnů a věděli o nich všechno. Samozřejmě, přátelé z Londýna píšou, že se teď bojí jezdit hromadnou dopravou, do práce si berou auta, děti chodí pěšky do škol. Ale nepochybuju o tom, že to přežijou. Přežili horší věci.
Michal Anděl: Anglie se v posledních letech dramaticky proměnila. Ty to musíš vědět líp než já. Sám jsem tam pobýval před pětatřiceti roky, a to tehdy žilo v Británii mnohem méně původně neanglického obyvatelstva, zatímco dnes vidím, že jsou tam celá pákistánská, indická nebo jamajská předměstí. Nechci říct, že Británie má v sobě třetí svět, ale jistě má v sobě velmi odlišné komunity.
Libor Pešek: Angličané byli vždy otevření ke všemu novému, to platí i o hudbě. Bezesporu to souvisí s tím, že jsou zvyklí přijímat impulzy zvenčí, z kolonií. Rozepjali se, přinesli lidem v koloniích spoustu dobrých věcí, ale mnoho jim také vzali. A zaplatili za to. Třeba v podobě příšerně nevkusného viktoriánského stylu, té směsi orientálních stylů. A co získali? Onen úžasný smysl pro mnohokulturnost.

Ta má ovšem, jak vidno, svá úskalí a rizika.
Libor Pešek: Musím dát za pravdu Václavu Klausovi, který zpochybňuje multikulturní společnost. Říká, že kdo chce přijít, ať přijde, ale musí se sžít se společností. Musí se skutečně stát Němcem, Angličanem. Když společnosti přinese jen dobré, ona mu také hodně dá. Ale ať jí nevnucuje své mešity, náboženství, své ideologie
Michal Anděl: Problém je v tom, že v moderních západních státech - v Británii či v Americe - komunity žijí odděleně. Existují tam různorodé čtvrti: čínské, indické, ruské, vietnamské... Vznikají ohraničené enklávy, které jsou solidární jenom samy se sebou. Jen vzdělanější lidé se snaží asimilovat. To ukazuje na obrovský význam vzdělání pro společnost.

Jsou solidární samy se sebou? Myslíte tedy, že by při záplavách nepomohli čínští sousedi Angličanům odnaproti?
Michal Anděl: Když se potápěl Titanic, muži z nejvyšší třídy dávali přednost ženám, dokonce i ženám z tříd nižších přenechávali svá místa v záchranných člunech. Dělali to, protože v té době platilo, že muž se chová jako muž a dává přednost ženě. Obávám se, že by to nemuselo platit, kdyby Titanic byl složen tak, jako jsou dnes vystavěna některá města: jedno patro bílé, druhé černé, třetí žluté. A nad touto okolností je třeba se zamyslet, přemýšlet nad tím, jaká je vlastně idea multikulturní společnost. Koherence a konzistence společenství se ukazuje v krizi. To se pak také ukáže, zda samotná idea je životaschopná a jestli slouží dobru. Je třeba říci, že Londýn, ve kterém je snaha po vytvoření jedné multikulturní komunity, prošel obrovskou zkouškou. Zatím se zdá, že ji zvládl úspěšně.

Musím říct, že mě až překvapujete, jak berete problém světového terorismu poklidně. Copak se strach z něho -a já pociťuji strach! - nedá srovnat s žádným z pocitů, které jste zažili dříve? Není to srovnatelné s rokem 1968 nebo třeba s válkou?
Libor Pešek: Když spadly věže v New Yorku, my dva byli už zatraceně dospělí. A když byla 2. světová válka, tak Michal neexistoval a já jsem byl kluk do dvanácti let. V takovém věku máte senzory jinak nastavené. Jinak vidíte svět, nebezpečí a smrt.
Michal Anděl: Mě se ale Dvojčata dotkla! Byl jsem zrovna v Glasgow na kongresu. Ráno jsem odešel, pak jsem se vrátil do hotelového pokoje, protože jsem si něco zapomněl, a uviděl jsem v televizi, která mi tam stále hrála, jak padá věž...
Libor Pešek: ...a měl jsi dojem, že dávají katastrofický film, že?
Michal Anděl: Přesně. A když mi došlo, že je to absolutní realita, tak jsem dostal strach. Bylo to jistě tím, že jsem nebyl doma, ale na pomyslné polovině cesty mezi Prahou a New Yorkem, takže se dostavil pocit autentického ohrožení. A také jsem hned za dva dny letěl domů.

Mně kdosi zavolal, že se něco děje, ať si pustím televizi. Pustila jsem si ji - a nedokázala ji vypnout. Bohužel. Vedle mě seděla čtyřletá dcera a začala se třást. Maminko, že nebude válka?
Libor Pešek: Vaše dcera si, myslíte, dovede představit, co je to válka?

Nedovede. Myslím. Možná zaslechla jen to slovo. Ale když viděla padající věže, hrozně se bála. Vy jste se jako malý kluk nebál, že můžete umřít?
Libor Pešek: Jednou, už skoro na konci války nás vyhnali Němci z domu. Všichni jsme museli opustit byty, vyjít na dvůr. Tam stáli vojáci s kulomety. Vypadalo to dost bledě. A my, já a můj dvanáctiletý kamarád Břinčil, jsme se smíchy mohli potrhat při pohledu na starou sousedku, která si na ten dvůr v té šílené situaci přinesla peřinu. Snad si tu konečnost chvíle nedovedla připustit, zatímco my kluci jsme ji chápali jasně. Nakonec to dopadlo dobře. Nepostříleli nás. Byla to jen malá dejvická epizoda, neporovnatelná s tím, co zažívali lidé v koncentrácích a na frontách. Vyprávím to jen proto, abych dokumentoval, že dítě věku dvanácti let je lhostejnější ke smrti než starý člověk. Přičemž je to vlastně absurdní. Ten starý člověk by si měl v jisté chvíli říct: Ano, užil jsem si svého, už mě nic moc v životě nebaví, netanguje, děti jsem zajistil, končím. Ale on si to neřekne. To přilnutí k vlastnímu já je...
Michal Anděl: ...zvyk! Zvykli jsme si na sebe.
Libor Pešek: Jsi mladší než já, ale také už stárneš. Víš, o čem mluvím?
Michal Anděl: Myslím, že tuším.
Libor Pešek: Ale to je vlastně hanba. Staří lidé by měli brát smrt s nadhledem. Proč tak nečiní?
Michal Anděl: Neplatí to všeobecně. Můj otec, který nedávno zemřel, už na životě tolik nelpěl. Alespoň si to myslím. Byl ovšem tak starý, že chápal smrt jako součást života.
Libor Pešek: Tomu rozumím. Když jsem hodně unavený, docela rád bych umřel. Ale když si odpočinu, chtěl bych zase žít. Proč nemají malé děti strach ze smrti? Není to tím, že jsou ještě samy tak blízko původnímu nebytí, že jim ten návrat nepřipadá nijak dramatický?
Michal Anděl: Já jsem měl jako dítě ze smrti hrůzu. Vždycky.
Libor Pešek: A čeho jsi se bál? Smrti jako takové, anebo jen těch vnějších projevů, jako jsou rakve?
Michal Anděl: Máš pravdu, asi konkrétních projevů. Z toho jsem měl hrůzu dlouho.
Libor Pešek: Za to může křesťansko-romantická ambaláž, která u nás doprovází odchod člověka. Jiné národy a kultury berou smrt přirozeněji. My to musíme mít se vší pompou a komfortem. Nemůžu si nevzpomenout na další válečný den. Byla to neděle a můj táta se sousedem Břinčilem vzali nás děti dopoledne na procházku, aby matky mohly vařit. Otcové ovšem povinnou procházku pojali po svém a zavedli nás do krematoria ve Strašnicích. Spolek přátel žehu nás prováděl celou budovou, došli jsme až k pecím a urnám, všechno nám vysvětlili... To jsem se taky hodně bál.

Hezky morbidní dopoledne. A tatínek se tam šel podívat ze zvědavosti?
Libor Pešek: Otec byl zvláštní člověk. Narozen 1891, kluk z chudých poměrů, který studoval jezuitské gymnázium v Budějovicích a pak utekl jezuitům na medicínu. Přišla první světová válka, narukoval a už se k medicíně nevrátil. Zůstal profesionálním vojákem v oblasti logistiky. Nic víc o něm vlastně nevím. Byl to člověk mlčenlivý. Za celý můj život jsme spolu neměli ani jeden vážný existenciální rozhovor.

A vy jste, pane profesore, měl s otcem příležitost rozmlouvat?
Michal Anděl: Ale ano. Zvláště v poslední době, nemluvě už o posledním měsíci, kdy umíral na naší klinice.
Libor Pešek: A obohatilo tě to? Dozvěděl jsi se něco nového, anebo jsi to už všecko dávno věděl?
Michal Anděl: Řekl bych, že jsme si byli schopni vyměnit emoce a předat si informace o tom, co každého čeká. A otec byl schopen mluvit věcně o tom, co se stane. Ze začátku to bylo hrůzostrašné, ale pak jsem si říkal, že je to dobře. Že je na smrt připravený. Přemýšlel také o tom, co to znamená věčný čas, přechod z jednoho bytí do druhého.
Libor Pešek: Myslíš, že věřil v udržení identity po smrti, anebo v nějaké rozplynutí v jungovském nevědomí?
Michal Anděl: On byl přesvědčen, že náš svět je vymezen naší schopností chápat tři dimenze. Byl přesvědčen, že vesmír - nebo jak to budeme nazývat - má těch dimenzí více a že je docela dobře možné, že v nich je zapsáno všechno, co tvoříme, co děláme, kam směřujeme.
Libor Pešek: A co myslíš, byl by býval rád, aby jeho já tady zůstalo přítomno i po jeho smrti?
Michal Anděl: Věřil, že duchovní substance v nějaké formě, která se nedá přesně uchopit, tu vytrvá. Říkal, že je na to dost zvědavý, jak to bude vypadat.
Libor Pešek: Už ti napsal?
Michal Anděl: Ne, tak daleko to asi nepůjde. Na to nevěřím.
Libor Pešek: Počkej, to není legrace. Já na takové věci nevěřím, ale zažil jsem nevysvětlitelnou, bizarní situaci. Jednou jsem byl v Stavangeru, což je v Norsku. Stavangerský orchestr má za městem v parku moderní halu a také severskou chatu. V té jsem bydlel. Sám. Po prvním koncertu jsem přišel, shodil jsem ze sebe frak, košili a taky kšandy, které nosím k fraku. Hodil jsem to vše na postel, ulehl jsem a řekl jsem si: Dnes je 9. září, to jsou narozeniny mé maminky. A tak jsem na ni myslel. Nijak dramaticky, hezky jsem na ni vzpomínal. A představte si - ráno jsem se vzbudil a ty kšandy byly na každém konci zauzlované.

A co s tím, že?
Libor Pešek: Víte, že jsem buddhista a nihilista, ale tohle mě udivilo. Proč na každé kšandě byl na konci pevný uzel?
Michal Anděl: Mohl bych se smát. Co já vím? Zvláštnost fyzického bytí je spojena s tím, že jsme totální produkty informace. Naše těla jsou zmateriálněním kódu, řekněme notového zápisu. Analogii mezi genetickým kódem a notovým zápisem lze připustit, byť genom je podstatně složitější. Ale tak, jako je hudba zmateriálněním myšlenky, tak naše těla jsou zmaterializovaná informace, kterou nese médium - dezoxyribonukleová kyselina. Z oné informace tedy vznikne tělo, můžeme také říkat fenotyp. Ten žije, funguje - a pak zase zmizí.

A co ta informace?
Michal Anděl: Ta zmizí s tělem, samozřejmě. Máme-li děti, vznikne další, ale už jiná informace. Ale ta naše končí.
Libor Pešek: Chceš říct, že úderem smrti vše končí? Celý ten vzor zaniká?
Michal Anděl: Ten vzor by se dal popsat i zachovat. V současné době existují přece možnosti, jak sestrojit umělé organismy. Podle informace by mohly vzniknout i nebezpečné viry nebo bakterie, ale o to bychom asi nestáli.
Libor Pešek: Ale abys mi rozuměl, já se nesnažím z tebe vytáhnout důkaz, že budu existovat po smrti. To koneckonců není až tak žádoucí.
Michal Anděl: To by asi záleželo na tom, jestli bys umřel jako čtyřicetiletý, padesátiletý, nebo devadesátiletý, ne?
Libor Pešek: A co bych si měl přát? Zažil jsi něco tak úžasného, že bys to chtěl opakovat? Kromě doby v sedmnácti nebo osmnácti, kdy toužíš po každé ženské, která okolo tebe projde?
Michal Anděl: Tedy, ten pocit otevřeného horizontu. Toho horizontu, který nemá konec ani začátek...
Libor Pešek: Ty jsi ho měl v osmnácti taky? No to je neuvěřitelné! Já, když jsem se tehdy probouzel, měl jsem každé ráno před očima doslova hollywoodský horizont. Paramount.
Michal Anděl: Ano, jednu chvíli si myslíš - a jsi ještě dítě -, že život je nekonečný, že má spoustu možností a vrata jsou dokořán otevřená. To trvá do určité doby, do třiceti, do dvaatřiceti.

Já jsem si zase v té době myslela, že žiju nanečisto. Že je to zatím jen takový pokus.
Michal Anděl: Ten pocit také znám. Souvisí asi s komunismem. Spousta lidí žila s tím, že skutečný život začne, až tady komunisti nebudou.
Libor Pešek: Žít nanečisto? To neznám. V mládí jsem byl velmi zaujatý svou prací. Bral jsem ji hrozně vážně, dravě jsem se snažil přihlásit k tomu, že jsem tady. Snad dokonce můžu říct, že se mi to podařilo - tak mezi šestadvaceti až třiceti lety. A pak teprve začala trudná pouť krajskými orchestry, kde se člověk učil velký symfonický repertoár s lidmi, kteří na něj mnohdy technicky neměli.
Michal Anděl: To pro lidi, jako jsi ty, vyloženě tvůrčí lidi...
Libor Pešek: ...ale dirigentství není tvůrčí! To je interpretační povolání.
Michal Anděl: Libore, ty moc dobře víš, že je to víc než interpretace. A že je velký rozdíl, kdo diriguje. Svého času jsme si přece všichni kupovali Mahlerovy páté symfonie, pouštěli jsme si je a poslouchali, jak to nastudoval Bernstein, jak to dával Kubelík. A každá ta nahrávka je jiná, osobitá.
Libor Pešek: Ale není to tvůrčí proces. Na tom trvám. Je to jistá projekce do určitého díla.
Michal Anděl: Dobře, i když nesouhlasím. A tak tedy umělci, jako jsi ty, a třeba vědci v oborech jako matematika nebo fyzika mají úžasné - řekněme - nejvíce tvůrčí období do třiceti, do pětatřiceti let. V té době se rodí nejlepší nápady, máte nejvíc sil. V klinické medicíně v šestadvaceti nemůžete být ještě doktorem, kterému je možné svěřit všechnu odpovědnost. To se stane v pětatřiceti, ve čtyřiceti.
Libor Pešek: Vida, možná naše profese si nejsou tolik vzdáleny. Je pravda, že nápady a kuráž jsem měl ve dvaceti, ale orchestry mi začaly trochu dobře hrát, až když mi bylo skoro padesát.

Už jste nebyl jen mladý, odvážný a arogantní, ale také zkušený a moudrý, ne?
Libor Pešek: Byl jsem především už zkušený v zacházení s lidmi.
Michal Anděl: Určitě není velký rozdíl mezi šéfem orchestru a šéfem kliniky. To, jak zacházíš s lidmi, jak je motivuješ, jak jsi důsledný, zda jsi na ně extrémně tvrdý nebo měkce důsledný nebo úplně nedůsledný, se pak podepisuje na výsledném tvaru. Daří se ti, když už máš nějakou lidskou zkušenost, když reflektuješ chyby. Když prostě ty svoje pardubické zkušenosti zhodnotíš v Liverpoolu.
Libor Pešek: Jde spíš o filozofii života. Orchestry mi - když to řeknu trochu schematicky - začaly hrát dobře v momentě, když jsem si začal vážit jejich práce. Aby si člověk začal vážit práce jiných, musí si umět představit, co té práci obětovali, jak žijí. A sám si musí vyjasnit svůj vztah k okolnímu světu. Kdo se zabývá pouze svou bláznivou kariérou, nemá na tohle čas.
Michal Anděl: Jde také o to, co vlastně od lidí okolo sebe chceš. Jestli chceš něco víc než jen ten konkrétní výkon, jestli je dovedeš získat, zasadit do kontextu a kontinuity.
Libor Pešek: Na to existuje anglické slovo leadership. Překládá se jako mít představu a dá se naplnit nejrůznějším obsahem. Leadership může spočívat v angažovanosti manažerů, kteří chtějí pro kliniku nebo orchestr to či ono. Anebo může být leadership v ideálech. Člověku se podaří vštípit lidem okolo, že ta služba je ještě o něčem jiném než jen o tom, zda jsou čisté záchody na klinice a kolik dostane peněz houslista. Dirigent je tam od toho, aby nadchl. Jenže mnoho dirigentů to neumí. Jsou sami v sobě nejistí, na orchestry si často vyskakují, neustále je nějak ponižují. Ale když přijde člověk, který je přísný na techniku, ale přitom dokáže říct: Zatraceně, vždyť vy jste úžasní, tak tomu muzikanti snesou modré z nebe.
Michal Anděl: Manažerem může být člověk za všech situací, klidně může přestoupit z pekáren do aerolinií a dělat obojí dobře, protože dodržuje postupy, jimž ho naučili v manažerských školách. Ale vizi tě v žádné škole nenaučí.
Patříte k těm, kteří vizi mají a dovedou ji realizovat. A skvěle, snad mi prominete kompliment. Nedivím se tedy, že profesor Anděl teď kandiduje na rektora Karlovy univerzity. Proč jste ale vy, pane Pešku, nikdy nebojoval o místo šéfa České filharmonie?
Libor Pešek: Nebojoval jsem.

Byl jste přece několik let druhým dirigentem filharmonie.
Libor Pešek: To bylo v době Václava Neumanna. Když umřel, kolega Jiří Bělohlávek zrušil místo druhého dirigenta a já jsem ho chápal. Byla to spíš tradiční funkce. Byl jsem v té době už dávno šéfdirigentem v Liverpoolu, na všechno jsem zapomněl.

A šel byste do boje o ten post, kdyby byl třeba vypsán konkurz?
Libor Pešek: Tlačíte mě k přímé odpovědi. Dobře tedy. Kdyby konkurz býval byl, tak bych se býval o to místo neucházel, protože mám pocit, že Česká filharmonie nikdy nebyla můj šálek čaje. Diriguju ji sice dodneška, mám s ní spoustu krásných zážitků, ale být jejím šéfem? To ne. Nikdy jsem s tímto orchestrem neměl vláčný vztah, který je k tomu zapotřebí.
Chyba je v České filharmonii?
Libor Pešek: Ne, chyba je ve mně. Česká filharmonie potřebovala něco jiného, než jsem já.
Michal Anděl: A jaký je tedy rozdíl mezi šéfdirigováním Royal Liverpool Philharmonic Orchestra a Českou filharmonií?
Libor Pešek: V Liverpoolu jsem vlastně vůbec nemusel šéfovat. Ten organismus fungoval dokonale, každé mé přání bylo splněno, každý nápad se mohl uskutečnit. Management pracoval skvěle a mohl jsem se soustředit jen na svou práci, na hudbu.

Univerzita je znatelně větší kolos než klinika nebo fakulta. Proč Michal Anděl usiluje být rektorem?
Michal Anděl: Znáte to. Nejdříve někdo přijde a řekne vám: Co kdybyste šel bojovat o místo, které v sobě spojuje prestiž, kontext i kontinuitu, a tak začnete o té instituci, která je druhá nejstarší v zemi, přemýšlet. Nejdříve si s tou myšlenkou jen hrajete, vážíte ji a pak se rozhodnete nominaci přijmout. A pak už chcete. Myslím si, že důvodem, proč jsem překonal počáteční rozpaky, je přesah. V rektorství či v šéfdirigentství spočívá přesah nad vlastním oborem. A to mě láká i zajímá.
Je v tom obrovská výzva a také¨závazek. Jak vůči těm, kteří mne nominovali, tak vůči těm, kteří mne podporují a samozřejmě i vůči celé univerzitě.
Libor Pešek: Zaplaťpánbůh však z tebe necítím žádnou žhavou touhu se rektorem stát stůj co stůj.
Michal Anděl: Stůj co stůj rozhodně ne. Když jsem však nominaci přijal, záleží mi na tom, abych v rektorských volbách uspěl. Současně však také vím, že bych v případě vítězství musel z mnoha svých současných aktivit ustoupit.

Přijdete o vědu, o obor?
Michal Anděl: Vědu snad trochu ubráním, vždyť už také dávno nejsem v laboratoři, ale spíš vymýšlím a řídím. Bezesporu však přijdu o kliniku. To mi bude hodně vadit, ale stejně do toho jdu. Víte, prožil jsem na univerzitě jako student zajímavé roky. Začal jsem studovat v roce 1966 a skončil jsem 1972. V roce 1966 byla už univerzita místem, kde se začínalo svobodně mluvit, v roce 67 strahovské události radikalizovaly studentskou obec a pak přišel rok 68: vznikaly spolky, studentská samospráva, v níž jsem byl s Martinem Bojarem a Čendou Adamcem. Tehdy jsem měl možnost se seznámit s množstvím zajímavých a odvážných lidí z mnoha pražských fakult. Když přišli Rusové, všechny otázky získaly na naléhavosti. A univerzita byla chvíli místem obrovské sounáležitosti studentů a učitelů. Pak se však propadla do čistek a po té do normalizační šedi. Dobře si to pamatuji. I to je jedním z důvodů, proč jsem teď nominaci přijal. Myslím, že mohu na univerzitu přinést nejen něco utilitárně manažerského, ale i idealistického. Ostatně, ty různé semináře, na které jsme posléze v 80. letech chodili, i když nebyly disidentské, ale konaly se jen v oblasti tzv. šedé zóny, nahrazovaly svobodnou univerzitu. Na Karlovu univerzitu jsem se mohl vrátit až na začátku 90. let, později jsem byl děkanem lékařské fakulty a vím, jak se za následující roky univerzita proměnila.

Proč jste vy dva vlastně neemigrovali? Vždyť jste tady zabili nejlepší roky?
Michal Anděl: Zabili?

Kdybyste třeba žil v Americe, byl byste profesorem určitě ve čtyřiceti. Tady jste jako syn politického vězně nesměl nejprve ani na gymnázium, k medicíně jste se dostával oklikou, přes profesi továrního chemika a maturitu na večerní škole.
Michal Anděl: Onoho života nanečisto jsem si užil dost, to je pravda. Ale neuměl jsem se zbavit kořenů. Neměl jsem na to vnitřní sílu.

Měl jste pak otce v emigraci...
Michal Anděl: ...a před tím dědečka ve Stockholmu. Ale v Praze jsem měl zase mámu. Prahu jsem vždycky bral jako úžasné město, na začátku sedmdesátých let velmi bizarní. Na jedné straně se sice utahoval řemen, ale na druhé straně tady působili lidé jako třeba Milan Munclinger, který vedl lidi nejen k hudbě Johanna Sebastiana Bacha, ale k celé rodině Bachů, tedy i ke Karlu Filipu Bachovi. Pořádal se Zuzanou Růžičkovou úžasné koncerty! Mělo to vše smutně zvláštní kouzlo. Byla tu také úžasná divadla, skvělí přátelé a společný nepřítel.
Libor Pešek: Munclinger! V době mého šéfování v Pardubicích přijel jednou za námi, celé dopoledne pracoval s orchestrem a v polední pauze se zabalil za jevištěm do starého koberce a hodinu spal. A pak se zase dal do práce. Byl jí uhranutý, úžasný fantasta!

Kdo byl Milan Munclinger, poučte mě, prosím, pánové.
Libor Pešek: Milan Munclinger, původním povoláním flétnista, ale zvláště pak velký odborník na barokní hudbu. V 50. - 70. letech nebylo většího nadšence v tomto směru. Až na Zuzanu Růžičkovou.

A kvůli takovým lidem jste nechtěli odejít?
Michal Anděl: Já jsem se tady přece narodil! Neměl jsem chuť vyklízet pozice, nechtěl jsem se nechat od nich vypudit.
Libor Pešek: Můj pocit byl stejný. My jsme tady přece doma!
Michal Anděl: A je to naše země, naše město. A ne jejich! Neměl jsem nikdy dost odvahy na to, abych podepsal Chartu 77, ale vždycky jsem se cítil patřit k tzv. šedé zóně. Ostatně, tam jsi patřil i ty, Libore.

Šedá zóna znamená, že jste nebyli v disentu a ani v komunistické straně?
Michal Anděl: To nepřipadalo v úvahu! Nesympatizovali jsme s režimem a zato jsme hluboce sympatizovali s těmi, kteří měli větší odvahu než my.
Libor Pešek: Mně ovšem připadalo šílené, že Václav Havel utrácí život v kriminále, když už to stejně nijak jinak nebude.
Michal Anděl: Já jsem ho obdivoval.
Libor Pešek: Mně ho bylo líto. Má malověrnost byla větší než tvá.
Takže jste byl připraven na to, že může komunismus trvat až do konce všech vašich dní?
Libor Pešek: Vždyť říkám, že jsem byl malověrný.
Michal Anděl: A já zase nebyl. Od roku 1980, kdy se v Polsku objevila Solidarno¶ć, jsem byl přesvědčen, že komunismus končí. Dokonce jsem si předplatil polské noviny Kultura, které byly nesrovnatelně svobodnější než vše, co tady vycházelo. Vkládal jsem do toho velké naděje. Velkou nadějí byl i moment, když se Polák stal papežem.
Libor Pešek: Michale, ty jsi věřící člověk?
Michal Anděl: Ale to nesouviselo s vírou, ale s politikou.
Libor Pešek: To chápu. Ale při té příležitosti mi došlo, že jsi asi věřící člověk.
Michal Anděl: Co znamená věřící nebo nevěřící? To je otázka hodně osobní. Základní věc je, jestli náš svět má nějaký kontext a smysl. Nebo je to absolutně absurdní situace, že tady sedí Libor Pešek, Irena Jirků a Michal Anděl? A je to absolutně náhodná záležitost, nebo jsme součástí něčeho, co má nějaké směřování? To je přinejmenším otázka dobrá k přemýšlení A skoro bych řekl, že velkým problémem moderního světa je akontextualita. Lidé jsou nezasazení, místo toho, aby o sobě přemýšleli (a nemusí to být v institucionalizované formě v kostele), tak raději přemýšlejí o slevách v obchodním řetězci. Ostatně, ty také hojně v neděli navštěvují.
Libor Pešek: A ty tedy skutečně věříš v Boha?
Michal Anděl: Určitě ano, ale když už používáme slova, která jsou...
Libor Pešek: ...zavádějící...
Michal Anděl: Ty třeba k vyjádření myšlenek a pocitů používáš hudbu.
Libor Pešek: I ta je zavádějící.
Michal Anděl: Takže pojmenovat, co je to víra a v co věříme, není lehké. Musíme sklouznout k verbalizaci, jiné prostředky nemáme. Ale nejdůležitější je, když si uvědomujeme nějaký princip a řád, za jehož součást se považujeme. Nicotnou samozřejmě.
Libor Pešek: Co děláš v těch malých hodinách, jak říkají Angličané - small hours, když máš úzkost?
Michal Anděl: Modlím se.

A co děláte vy, pane dirigente?
Libor Pešek: Snažím se přestavit si chemické procesy ve své hlavě. Říkám si, že je to všechno jenom fyziologický proces člověka, chemie navozuje deprese a strach. A to mi pomáhá.

A co když přijde strach o nejbližší, o syna, o vnuky? Když úzkost nepramení z chemických procesů ve vaší hlavě?
Libor Pešek: Když se mi tohle přihodilo a já se skutečně bál o život svých nejbližších, nevěděl jsem si rady. A když se ta nemoc naštěstí zlepšila, musím říct, že jsem byl přesvědčen, a dodnes jsem, že se stal zázrak. Víte, je to divné, ale já jsem vlastně nihilista, který z nepochopitelných důvodů věří na mariánské zázraky. Mariánský nihilista.
Michal Anděl: Takže ty jsi stejně věřící jako já. Snažím se svou víru vidět v kontextu věcí, které jsou okolo nás - lidských, přírodních i kosmologických. Ty máš Pannu Marii a ta udělá zázrak. Proč ne? Je to určitě pochopitelnější než fakt, že celý vesmír byl asi před 15 miliardami let velký jako náprstek. Při téhle představě mi zázrak přijde vlastně jako úplně normální jev.
Libor Pešek: Mám představu silového pole, které tu a tam náhodně probleskne jako elektron a stane se zázrak. Ne, nesmějte se, spíš o tom přemýšlejte v bezesných nocích. I u vás se totiž může občas zablýsknout.

Ptala se  Irena Jirků
Foto: Petr Šolar

Libor Pešek
- se narodil 22. června 1933 v Praze
- od dětství hrál dobře na piano, za dirigentským pultem poprvé stanul ještě jako gymnazista. Bylo mu šestnáct, založil swingovou kapelu a sám v ní hrál také na trombon. Na ten už nehraje, ale láska k jazzu mu zůstala
- v letech 1951-1956 studoval dirigování na AMU u K. Ančerla, V. Smetáčka a V. Neumanna
- v roce 1959 založil soubor dechových nástrojů Komorní filharmonie, který se mimo jiné proslavil svými matiné v Divadle Na zábradlí
- v letech 1965-69 založil a vedl komorní Sebastian orchestr
- po té byl šest let šéfdirigentem Frysk Orkestu v holandském Leuwardenu a zároveň vedl i Východočeský komorní orchestr v Pardubicích
- na začátku 80. let vedl jednu sezonu Slovenskou filharmonii, pak působil jako dirigentem České filharmonie
- jedenáct let (1987-1998) byl uměleckým šéfem a hlavním dirigentem Královského liverpoolského symfonického orchestru. V roce 1996 mu královna Alžběta udělila Řád Britského impéria
- dnes je na volné noze. Jak říká, snaží se “brzdit”, ale špičkovém dirigentovi to jde jen s obtížemi. S liverpoolskými filharmoniky a s dalšími známými orchestry koncertuje stále po celém světě
- s manželkou Janou, povoláním tanečnicí, má syna Filipa a tři vnoučata

prof. MUDr. Michal Anděl, CSc.
- se narodil 2. června 1946 v Praze
- jako syn politického vězně nemohl studovat střední školu. Vyučil se nejprve chemikem ve Spolaně v Neratovicích, v letech 1964-1966 pracoval jako sanitář v pražské Thomayerově nemocnici a přitom večerně studoval sřední školu pro pracující.
- maturoval v roce 1966 a pak byl přijat na Fakultu všeobecného lékařství UK, promoval v roce 1972
- v letech 1972-74 působil jako sekundární lékař v nemocnicích v Mělníku a v Kralupech nad Vltavou, posléze se už v pražském IKEM specializoval na vědecký výzkum v oboru metabolismu a výživy
- v následujících letech napsal nebo spolupracoval na vydání řady odborných knih, skript a sborníků, neustále publikuje v českých i mezinárodních časopisech
- v letech 1981 - 1990 vedl Jednotku intenzivní metabolické péče 1. interní výzkumné základny IKEM
- od roku 1990 je přednostou II. interní kliniky 3. LF UK a FN Královské Vinohrady, působí také jako vedoucí Oddělení výživy Centra preventivního lékařství,
- v roce 1991 obhájil habilitační práci (“Nutriční intervence jako prostředek k ovlivnění lokálního i globálního metabolismu u nemocných v těžkých stavech”) na 3. LF UK, o rok později byl jmenován profesorem pro vnitřní nemoci,
- je členem (ne bo působí ve vedení) řady odborných organizací, vědeckých, redakčních i vládních rad; za publikační a přednáškovou činnost doma i v zahraničí se mu dostalo mnoha ocenění
- po dvě funkční období, v letech 1997 - 2003, byl děkanem 3. LF UK, teď tady působí jako proděkan pro vědu a výzkum a vede také katedru interních oborů
- s manželkou Kateřinou, která je internistkou, má dvě dcery - dvacetiletou Michaelu a osmnáctiletou Kristinu
- letos na jaře akademický senát 3. lékařské fakulty UK navrhl Michala Anděla jako kandidáta na rektora Univerzity Karlovy a on tuto výzvu přijal. Volby se uskuteční na konci října.