|
reklama
| Spolek odvážných letců |
|
Karel Pacner |
| SANQUIS č.90/2011, str. 60 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| „Mívali jsme tu ty blázny Australany, / pár Francouzů, nějaké Čechy a Poláky, / dokonce i nějaké Yankeje, / Bůh buď jejich vzácným duším milostiv. / Co se ale Kanaďanů týče, / sotva by vás tohle napadlo: / nesnášeli totiž ten náš přízvuk, / tak museli dostat vlastní pavilon.“ Tak končí hymna tzv. Klubu pokusných morčat, který vznikl právě před 70 lety.
|
|
V červnu roku 1941 založilo Klub pokusných morčat (Guinea Pig Club) prvních 39 pacientů – mezi nimi i Češi František Truhlář a Josef Koukal. Byl to spolek velmi exkluzivní – členy se mohli stát jen letci, kteří přežili rozsáhlé popáleniny a které léčil v Nemocnici královny Viktorie v East Grinsteadu plastický chirurg Archibald McIndoe. Angličané se rádi sdružují do klubů, ale „morčata“ brali pacienti zpočátku spíše jako recesi a snahu humorem překonávat bolestivou a dlouhou léčbu.
Za první světové války zahynulo mnoho letců na těžké popáleniny po požáru jejich letadel. Britským konstruktérům se zčásti podařilo vymyslet ochranu palivových nádrží stíhaček, které nejčastěji hořely, ale velké riziko přetrvávalo. Velitelství britského královského letectva RAF přidělilo už v roce 1938 čtyři civilní plastické chirurgy jako konzultanty k vojenským nemocnicím. Počítalo s tím, že budou popálené letce léčit. Skupinu vedl dr. Harold Gillies, který získal zkušenosti ve Francii, patřil do ní i jeho bratranec dr. Archibald McIndoe, který pracoval jako patolog na proslulé Mayově klinice v USA. V roce 1930 mu Gillies na bídl, aby se přestěhoval do Anglie a vyzkoušel si u něho plastickou chirurgii.
Prvního pacienta dostal McIndoe ve speciálním III. oddělení nemocnice v East Grinsteadu západně od Londýna v prosinci 1939. Spojenci omylem sestřelili pilota Williama Cruickshamka, který utrpěl popáleniny nohou, zad a hlavy. McIndoe se později přiznal: „Když se přede mnou poprvé objevil popálený chlapec a já jsem viděl, že mu musím nahradit jeho oční víčka, byl to Bůh, kdo vedl moji pravou ruku.“ Nejtěžší byla rekonstrukce obličeje zničeného popálením. V odborné literatuře našel jen všeobecné zásady rekonstrukční operace a i u těch ojedinělých případů chyběl popis postupu, přičemž výsledek byl spíše žalostný.
|
|
|
Jiný přístup k léčbě
McIndoe si uvědomil, že dosavadní způsob léčby – potření popáleniny chemickou směsí, která chrání ránu, zabraňuje mokvání a sepsi – není vhodný. U těžkých popálenin byla tato koagulační léčba dokonce nebezpečná, protože koagulát ztuhl do nepoddajné vrstvy a ztěžoval prokrvení, což vedlo k infekci. Vrátil se tedy k starým osvědčeným metodám: ránu přikryl rouškou napuštěnou vazelínou a dál ji ošetřoval. Přidal pravidelné koupele v teplém solném roztoku, nezbytné k udržování čistoty rány. Potom následovala rekonstrukce poškozených míst včetně třeba vymodelování nového obličeje. Někdy poškozený obličej letce vyžadoval až dvacet operací...
McIndoe byl ve službě prakticky čtyřiadvacet hodin denně sedm dnů v týdnu. Objížděl i okolní nemocnice a vybíral si z nich nejhůře popálené letce. Svému povolání obětoval i rodinný život, na své dvě dcery neměl čas.
Město nemocných hrdinů
Na III. oddělení neexistovala nějaká pravidla. Všichni si byli rovni, rozdíly mezi důstojníky a poddůstojníky se smazaly. Každý jedl, když měl hlad, k dispozici měli pivo, z postele vstali, jakmile se k tomu vzmohli, nikdo jim nebránil navštěvovat město. Mnozí pacienti tak chodili ven v době, kdy plastiky jejich obličejů a rukou ještě nebyly dokončeny – vypadali až hrůzostrašně. Prozíravý McIndoe na to už dopředu připravil občany tím, že je zval na návštěvu nemocnice, seznamoval je s obtížemi, které musí letci i personál překonávat, přednášel o nich, pořádal koncerty a sportovní utkání. A zdůrazňoval: „Tihle ranění jsou naši hrdinové!“
Město se vlastně stalo pomyslnou součástí týmu pro psychologickou podporu pacientů. Obyvatelé zvali zraněné letce do svých rodin, přátelili se s nimi. Místní dívky se do letců nezřídka zamilovávaly a vdávaly se za ně.
Některá divadla a kina v metropoli dokonce zvala „morčata“ na premiéry a další představení, uvaděčka na ně vždy upozornila ostatní diváky, kteří je brali jako vzácné hosty. Eastgrinsteadské nemocnice si kromě lokálních deníků všimly rovněž londýnské listy a později i americké. Povědomí o statečných letcích pomáhal udržovat i sám Klub pokusných morčat, který vydával vlastní časopis.
Velitelství letectva se snažilo raněným co nejvíce usnadnit návrat do života. Letce, kteří byli schopni opět létat, přijímalo zpět do služby. Ti, kteří trpěli různými obtížemi, zůstávali u pozemního personálu. Z McIndoea se stala vážená osobnost.
|
|
 | | Okřídlené morče – symbol klubu |
|
|
Návrat zpátky
Koncem druhé světové války měl Klub pokusných morčat 649 členů, v roce 2004 už jich zůstalo jenom 120. McIndoe zemřel náhle v roce 1960, těsně před svými šedesátinami.
Ve Velké Británii a v Kanadě se těšila „morčata“ velké úctě, lidé a úřady jim vycházeli vstříc. Hůře se měli po návratu domů Češi. Majoru Františku Truhlářovi, který se dostal do McIndoeovy péče dvakrát, řekla spolucestující v kupé vlaku, aby šel raději jinam, že se ho její pětiletá dcera bojí. Truhlář zahynul v roce 1946 ve svém spitfiru, když se předváděl nad svou rodnou Lomnicí nad Popelkou. Alespoň ušel ponížení, které komunisté přichystali všem západním letcům, když se dostali v únoru 1948 k moci. Druhého zakládajícího člena Klubu pokusných morčat majora Josefa Koukala vyhodili od letectva a dožíval jako válečný invalida. Nízký důchod si vylepšoval opravováním aut. Zemřel v roce 1980. Major Alois Šiška, jehož bombardér sestřelili v prosinci 1941 Němci, se dostal do zajetí a až po válce ho léčil McIndoe. Šiška se pak živil jako opravář televizorů.
Teprve prezident Václav Havel odčinil nespravedlnosti a zesnulé povýšil na plukovníky. Alois Šiška zemřel v roce 2003 jako generál.
|
|
|
| Ilustrační foto – repro z knihy Druhá světová válka, Knižní klub, 2010, archiv
|
|
|
|
obsah čísla 90 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
