Kdo se vydá na procházku vaším životopisem, pane profesore, musí užasnout nad tou pestrou kombinací. Humanitní větev s řečtinou a latinou na gymnáziu. Medicína neboli přírodní vědy. Aspirantura na počítačové téma. Postgraduál v oboru matematická informatika. Habilitace: Počítačové modelování ve vnitřním lékařství. Manažerský titul MBA. Nezlobte se, ale kdo vy vlastně jste?
No, kdyby se to poměřovalo délkou pracovní doby, tak jsem doktor. Dvakrát týdně mám poměrně velkou ambulanci, kterou končím až někdy večer, dopoledne trávím na klinice zejména při vizitách na sedmi odděleních naší kliniky...

Dovedu si představit, jak učitelé všech předmětů na gymnáziu ve chvíli, kdy nebožák u tabule zoufale mlčí, říkají: Tak mu to, Svačino, řekněte... Jak vás brali spolužáci?
Úplně normálně. Tedy aspoň doufám. Exotický jsem pro ně byl jen v tom, že jsem jako jediný ze třídy dobrovolně maturoval z matematiky. Já jsem totiž chtěl jít matematiku studovat, ale potom mi jeden profesor z matfyzu vysvětlil, že lepší jsou aplikované vědy a že vůbec nejlepší je vystudovat jakýkoli jiný obor a matematiku mít jaksi navíc. Dnes mu dávám za pravdu. Navíc nemám optimální paměť - s ní se člověk buď narodí, nebo nenarodí. Medicínu jsem se však naučil podle logiky, zatímco hodně lidí se ji prostě nabifluje.

Jen tak pro zajímavost: když máte k latině tak blízko, jaké přísloví či moudro starých latiníků vám mluví z duše?
Je fakt, že latina se v medicíně používá pořád, přiznávám, že žádné přísloví jsem si nezapamatoval. Z řečtiny několik ano, např.: Žena k ženě, sup k supovi, gynai gynaiksi, gyps gypi.

To vám mluví z duše?
To určitě ne, napadlo mě to jen náhodou, ale pravdivé přísloví to určitě je. Řecké slovo gyps je populární i z předválečného českého studentského filmu. Určitě si vzpomínáte, jak student přesvědčoval učitele, že gyps není sup, ale koza.

Co je z té rozsochaté škály vašich aktivit pro vás nejradostnější a co nejtěžší?
Nejradostnější... Původně to samozřejmě je pořád medicína a kontakt s pacienty. Ta se ovšem od roku 1989 strašně změnila a na nové prostředí je normální český lékař, docent či profesor z fakulty naprosto nepřipravený a vůči němu i bezbranný. Řízení nás totiž nikdo neučil, přitom ekonomika hraje nyní v medicíně velkou roli. Mě ale zaujalo natolik, že vlastně velmi nejradostnější je pro mě i řízení velkých kolektivů. To s sebou samozřejmě nese téměř den co den značné problémy, které je třeba akčně řešit. Nejtěžší je stimulace lidí k aktivitě, nemyslím na klinice - tam je tvůrčí prostředí, ale na některých ústavech fakulty.
Co vy osobně považujete v řízení za nejdůležitější?
Komunikaci. Musíte se s lidmi o věcech neustále bavit. Ani to vám ovšem nezaručí úspěch. Vezměte si třeba situaci, že na 1. lékařské fakultě existují obory, kde máme jednoho profesora a žádného docenta. Vy vytrvale přesvědčujete tři jeho podřízené, že má cenu, aby se pustili do habilitace, protože profesor přece půjde za pár let do penze a někdo by to pak měl za něj převzít. Nakonec to ale ani jeden z nich nikam nedotáhne. To není zrovna příjemné. Tak či onak, vy ale se svými zaměstnanci stejně musíte pořád probírat, k jakému cíli by se měli napřít, co by mohli přednést na jakém vědeckém fóru... A právě neustálá stimulace je tím, co mě na řízení připadá zajímavé.

Souběh tolika funkcí a činností vyžaduje kromě schopností i perfektní organizaci času. Jaký na ni máte recept? Máte nějaké návyky, které efektivitu hospodaření s časem i silami zvyšují?
On to zas až takový zázrak není, uvážíte-li, že každý můj den má poměrně stejný programový základ: dopoledne na klinice, odpoledne na poliklinice nebo na fakultě. Za klíčové ale považuji, zda a nakolik může člověk tvorbu svého programu ovlivňovat. Když jsem působil šest let jako proděkan a k tomu jako vedoucí oddělení na klinice, byla to hrůza, protože proděkanovi věčně padají nečekané termíny shora.

Věnujete se zejména metabolickým onemocněním. Proč právě jim?
Abych byl upřímný, dnes mě trochu mrzí, že jsem se nestal psychiatrem. Je docela možné, že povídání s obézními a diabetiky, na které si v ordinaci potrpím, je propojením interny s mou vytouženou psychiatrií. Když jsem nastoupil na III. interní kliniku, připojil jsem se ke skupině kolegů, kteří se zabývali počítači a výpočetní technikou. Česká tradice matematiky a informatiky je totiž docela dobrá, pouze jsme tehdy neměli k dispozici drahé technologie. Na vytváření nemocničních systémů či analýz obrazů pacientů jsme začátkem 90. let pracovat ještě nemohli, protože ty vyžadují větší kapacity počítačů. Co se však dělat dalo, bylo modelování, při němž se nějakým způsobem matematicky popisuje nějaký proces, například regulace hormonů. Práce skupiny směřovala k jednotce intenzivní metabolické péče - a tím jsem se vlastně posunul k výživě, potažmo k obezitě a cukrovce.

V knize „Medicína třetího tisíciletí“ označujete za nejdůležitější onemocnění 21. století metabolický syndrom - „onemocnění z převažující části pravděpodobně geneticky podmíněné, u každého pacienta pravděpodobně zčásti a u ojedinělých pacientů zcela je indukováno stresem“. Stres ovšem v tomhle světě od lidí jen těžko odpářete. Kromě toho připouštíte, že dietní a režimová omezení se u pacientů docilují obtížně. Nevadí vám někdy jistá marnost vašeho snažení?
Vadí, jistě. Tuhle depresi je zkrátka třeba vyvažovat nějakou relaxací. Ona odolnost vůči radám je však docela zajímavá. Zdánlivě je to totiž nelogické: do ordinace přijde diabetik, vy mu vylíčíte, jak by se měl léčit a že to s ním je opravdu vážné, a on přijde příště a je pořád stejný, jako většina ostatních. Proč to tak je? Studie na to už přišly: tihle pacienti mají prostě jinak naladěný mozek. Mívají například větší sklon k depresi i schizofrenii a i ta nespolupráce k tomuto onemocnění jaksi patří. Popravdě řečeno, stejně jako léčbu psychiatrických onemocnění významně změnil vývoj farmakoterapie -vždyť ještě před sto lety pacienty léčili zavíráním do blázince. Rozvoj farmakoterapie změní i léčbu cukrovky a obezity. Nové léky ovlivní pochody v mozku a zároveň pravděpodobně nahradí i diety a cvičení. Tím spíš, že v celém světě se počet diabetiků od dob, kdy jsem studoval medicínu, ztrojnásobil.

Mimochodem, pane profesore, vy jste hubený odjakživa?
Ne. S váhou mám naopak problém. Za tu dobu, co dělám děkana fakulty, jsem nabral kolem deseti kil, a to mi fakt vadí. Dřív jsem tak třikrát týdně běhal a na podzim chodívám na takové ty Běchovice a Kunratice. Letos taky půjdu, ale musím předtím velmi zintenzivnit pohyb.

Od chvíle, kdy odborníci prohlásili nárůst obezity za epidemii, si tento obor na rozdíl od řady dalších nemůže stěžovat na nedostatečné PR. O obezitě se mluví, píše, natáčí...
Relativně je PR velké, jenže s jakým výsledkem? Že se v té záplavě píše i o všem, co souvisí s nevědeckou léčbou, s nějakou zázračnou tabletkou či podivným přípravkem, prodávaným často i v lékárnách. Každý se zkrátka uplatní a něco na tom vydělá. Nejzajímavější se mi ale zdá přístup pojišťoven, a to i v zahraničí. Nemoc je sice vědecky vyléčitelná, pojišťovny to však berou, jako že obézní pacienti nespolupracují, takže je to zbytečná investice. V tuto chvíli vyjde měsíční léčba na dva tři tisíce, a to je skutečně částka vysoká. Relativní neúpěšnost léčby v minulosti a omezený počet léků znamená, že si firmy mohou dovolit nasadit vysokou cenu, kterou očekávaná generika sníží jen částečně. Podle mého názoru ale není rozdíl v tom, zda má pacient vysoký tlak nebo vysokou glykemii. Ty případy jsou si podobné. A přesto diabetik dnes dostává moderní inzuliny a inzulinové pumpy, což je taky docela drahé, zatímco člověku, který váží 150 kilogramů a jeho prognóza je možná ještě horší, pojišťovna léčbu neumožňuje. Důvod nechápu. Jinými slovy, PR tedy není ideální.

Dopouštějí se podle vás nějaké zásadnější chyby při péči o diabetiky praktičtí lékaři?
Tou základní je, že na ně mají málo času. Pojišťovna je žene k extrémní činnosti, a tak zatímco například v Holandsku vezme praktik tři čtyři pacienty za hodinu a povídá si s nimi, u nás se jich ordinací kvůli bodům prožene houf. Když pak jdu na vizitu po klinice, žasnu, kolik prášků pacienti berou. Někteří třeba i pětadvacet tabletek denně. Při rozumném zvážení jsou přitom redukovatelné dejme tomu na tři čtyři. Rezervy v předepisování léků jsou tedy obrovské.
Dalším problémem je cíl léčby. Dlouho vlastně nikdo nevěděl, v jakém stavu naši diabetici skutečně jsou, proto jsme s Diabetologickou společností udělali průřezovou studii, která ukázala průměrné hodnoty v Čechách. Jsou to strašná čísla. Obrovská část zdejších léčených diabetiků má totiž hladinu krevního cukru 8, 9 či ještě více mmol/l, což samozřejmě zdaleka není normální. A přitom lékaři jim při kontrole řeknou: „Je to fajn, pane Novák, tak přijďte za rok...“ Dneska už ale přece víme, že takové hodnoty jsou aterogenní a že takový pacient za pár let dopadne špatně, viz statistiku nádorů a dalších velmi závažných onemocnění z toho vyplývajících. Agresivita diabetologické léčby musí být zkrátka daleko větší.

Jak se daří v terénu rozkrývat endokrinologické poruchy, jimiž trpí až pětina žen středního a vyššího věku a k nimž se často přidružují i další potíže?
Každý endokrinolog musí před vstupem na toto medicínské pole pobýt týden na naší klinice s lékaři, od nichž se toho mnoho naučí. Zájem o obor je obrovský - čekací lhůta je roční. Kolem 90 procent pacientů, zahlcujících dnes ambulance specialistů, však tvoří ti s běžnými poruchami štítné žlázy, které by mohli léčit praktičtí lékaři. Za stávající praxe pak totiž endokrinologům nezbývá dost času na opravdu složité diagnózy. U většiny pacientů by stačilo, aby je k diabetologovi či endokrinologovi poslal praktik na začátku a pak je pravidelně kontroloval.
V tomto ohledu je vlastně situace podobná jako v diabetologii. A jsme u otázky, jaké pravomoci momentálně má a jaké by měl v budoucnu mít praktik.

Jaké?
Praktik je bohužel dosud hlavně úředníkem ovládajícím v ordinaci málo lékařských metod, takže je málo funkční. V západní Evropě neposílá tolik svých pacientů k jiným lékařům a v USA dokonce ještě následně ovlivňuje, co se s nimi bude dít v nemocnici. Je tedy středobodem péče. A pak tu ještě existuje obrovská bariéra ve vzdělávání. Následky faktu, že jsme doteď nedořešili celoživotní vzdělávání lékařů, se nejvíc dotýkají právě těch praktických. V 80. letech se vymyslel podivný rituál, že praktik pobude týden na očním, týden na krčním atd. To je ale naprosto zbytečné, neboť dobré praktické medicíně se lze naučit zase jen od dobrého praktika. Celý obor se podle mého přesvědčení pohne vpřed jedině tehdy, bude-li mít každý mladý lékař svého zkušeného školitele. Pro toho bude výhodné mít někoho k ruce. Tohle je ovšem u nás ze dvou příčin ještě věc hodně vzdálená. Jednak z administrativních důvodů se v tomto oboru jen těžko může uplatnit někdo mladý. Navíc současný věkový průměr je nesmírně vysoký, a většina těch, jimž zbývá pár let do důchodu, má mizivý zájem někoho vzdělávat, nikdo jim to dnes mimo jiné nezaplatí. Z toho vyplývá veliká složitost oboru. Naše fakulta jako první u nás založila Ústav všeobecného lékařství, kde by se mohly vzdělávat špičky oboru a jednoho dne získat docenturu či profesuru. Spějeme k tomu, ale pomalu.

Hlásáte, že staré nemoci vystřídají nové, podobně jako se ve 20. století rozvinula metabolická civilizační onemocnění. Máte svůj tip?
Nové nemoci jsou a budou především komplexnější. Dříve se rozdělovalo, kolik lidí umře na nádor, kolik na kardiovaskulární onemocnění, jenže tyhle nemoci mají přece společného jmenovatele! Patogeneze nádorů diabetiků a obézních, která je dost prozkoumaná, potvrzuje nesmyslnost takového dělení. S výjimkou plicních nádorů a leukemie mají nádory - zejména ty, jichž hodně přibývá, například kolorektální karcinom, nádory ženských orgánů a prostaty - metabolickou patogenezi. Touto cestou se nakonec dopátráme molekulární biologie. Výsečový graf úmrtnosti z hlediska příčiny může pak vypadat úplně jinak.

Zbyl vám, pane profesore, ještě nějaký lékařský sen?
Na III. interní klinice jsme se vždycky motali kolem technologií, jenže to, co jsme vymysleli, bylo v podmínkách socialistického Československa neuplatnitelné. Vyvinuli jsme třeba expertní systém na dávkování inzulinu: zadala se data do počítače a ten poradil, kolik inzulinu píchnout. Nedávno jsme však uspěli v evropském projektu,  na němž se podílí deset pracovišť včetně velkých průmyslových firem. Cílem je vyvinout přístroj na dávkování inzulinu v intenzivní péči. Kdyby se nám to podařilo dotáhnout do konce, bylo by to hezké završení oné dávné marné snahy.

A co manažerský sen - ten si sníte také?
Ano. Jmenuje se Univerzita Karlova. Volby nového rektora budou 26. října. Kandidáti jsou však v tuto chvíli tři.

Proč byste se chtěl obléct zrovna do rektorského taláru?
Protože je to zajímavá pozice. Lékařská fakulta patří k velkým provozům: 1000 zaměstnanců, 4000 studentů, 70 pracovišť... to je hodně, ne? Karlova univerzita ovšem představuje kvantitativní skok: 17 fakult, 40 000 studentů. Navíc má obrovskou tradici. A zároveň problémy, jako všechny univerzity. Potíž je, myslím, v tom, že v lecčems zůstává až příliš konzervativní. Chtělo by to tedy opatrně zkusit něco dynamického. Současný stav dlouhodobě udržitelný není. Měnit ho k lepšímu, to by mě opravdu bavilo.

Tak hodně štěstí...

Renata Červenková
Autorka pracuje v časopise Marianne

Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., MBA (52)
- 1978 - 1981: po promoci asistentem Fyziologického ústavu FVL UK
- od r. 1981 dosud: III. interní klinika VFN a 1. LF UK, v r. 2001 jmenován přednostou
- 1985-1988: postgraduální kurs Matematická informatika na MFF UK
- 1992: habilitace v oboru vnitřní lékařství s prací Počítačové modelování ve vnitřním lékařství
- 1993-1999: proděkan 1. LF UK pro rozvoj, do r. 2005 děkan
- od r. 2000 - člen Vědecké rady ČVUT
- 2001: doktorát věd na téma kvantitativních vztahů u diabetu a metabolického syndromu
- 2002: jmenován profesorem vnitřního lékařství
- 2001-2003: studium MBA na Prague International Business School
- člen vedení odborných a vědeckých společností (např. České společnosti zdravotnické informatiky a vědeckých informací, Diabetologické společnosti a Společnosti klinické výživy a metabolické péče ČLS JEP)
- člen vědeckých či dozorčích rad dalších fakult a intitucí (LF v Hradci Králové, Fakultní Thomayerova nemocnice v Praze, Revmatologický ústav)
- řešitel a spoluřešitel mnoha grantů
- autor přednášek, odborných článků, knih a skript