|
reklama
| Zač je Goethemu loket |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.88/2011, str. 48 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Velký básník ocenil město Loket a jeho okolí jako nepopsatelně krásné, jako umělecký skvost krajiny, proto tam často jezdil. Jeho poslední návštěvu ale okořenila hořká marnost nenaplněné lásky. Už se nikdy nevrátil.
|
|
Řeka Ohře protéká na Karlovarsku tvrdým granitovým masivem, který ji na několika místech nutí radikálně změnit směr. Tak je tomu i v místě dnešního Lokte, kde řeka musí obkroužit nepravidelný skalnatý kužel a jen úzká vysoká šíje brání tomu, aby se uzavřela jako smyčka (ostré zahnutí toku ve tvaru lidského lokte dalo místu jméno). Proto tu postavili v raném středověku hradiště, jež strategickou polohu v ohbí Ohře plně využívalo, stejně jako pozdější románský hrad z 12. století. Vznik středověkého města na terasách v podhradí, jeho stupňovitá silueta, korunovaná tmavou hmotou hradu, dotvořila jedinečný charakter místa, majícího u nás srovnání snad jen s Českým Krumlovem.
|
|
 | | Jedinečná silueta
loketského hradu a kostela
nad zátočinou Ohře |
|
|
Skvost nad řekou
„Dnes jsme byli v Lokti, nádherně položeném městečku, jež je, viděno krajinářsky, pravý skvost,“ napsal J. W. Goethe v dopise příteli Kneblovi o své první návštěvě 1. července 1807. Zachovala se i jeho kresba loketského hradu. Po bouřlivém středověku a třicetileté válce se v éře baroka a raného kapitalismu město přestavuje, rozvíjí, byť je prostorově omezené svým umístěním na skalnatém ostrohu, s řekou jako přirozenou hranicí. I proto si Loket uchoval svůj romantický charakter, dokonale ladící s okolní krajinou. „Romantický prostor je spíš topologický než geometrický. V urbanistické rovině to znamená, že jeho základní konfigurace tvoří hustý neurčitý shluk a velmi rozmanité řazení. Urbanistický prostor je nepravidelně uzavřen, funkce jsou v něm jen všeobecně uspořádány a nesměřují k pravidelnému, určenému rozvrhu,“ vysvětluje Christian Norberg-Schulz v klasické studii Genius loci, čím je středověký urbanismus romantický.
Jak se taková romantika zhmotnila v Lokti? Od úzké šíje, jediného přirozeného vstupu do města, rotují hmoty budov proti proudu Ohře, postupně se zvedají až k samotnému vrcholu nad skalnatým srázem, s tmavým hradem jako korunou. Do Norberg-Schulzovy charakteristiky perfektně zapadají i vnitřní struktury města – nepravidelné náměstí na radiálním půdorysu se sloupem sv. Trojice jako významovou vertikálou uprostřed, svažitý terén, který protkávají křivé uličky, špičaté štíty domů... A také bohatství iracionálních detailů a drobných prvků. Hermeneutické „jak nahoře, tak dole“ můžeme v Lokti přepsat na „jak vně, tak uvnitř“ – samotné město totiž nezůstává v míře romantičnosti pozadu za svým okolím. To může v citlivých duších, jako jsou třeba básníci, evokovat silné emoce.
|
|
Ve víru vášní
Podle hraběte Kašpara Šternberka měl být Goethe raději přírodovědcem: „Činnost básnická, jak se zdá, jeho ducha jenom odváděla... Goethe by býval mohl v každém oboru dosáhnout mimořádných výsledků, ještě větších než ve skutečnosti dosáhl, kdyby ho nesvazoval jeho olbřímí duch.“ Vedle pití minerálky, společenského života a tanečků na bálech měl přírodovědec Goethe během dlouhých lázeňských pobytů také čas na celkem rozsáhlý geologický průzkum vulkanické krajiny Karlovarska a Českého středohoří a napsal o tom několik studií. V Lokti si prohlédl místní raritu – velký železitý meteorit (107 kg), který prý dopadl na hradní nádvoří: „Věčná škoda, že tak drahocenný přírodní úkaz rozřezali na kusy, zrovna jako by někdo ve snaze podělit se rozštípal velký diamant nebo jako by, dle Šalamounova rozsudku, i rozpůlené dítě zůstávalo kojencem.“
Jaro a léto „mezi starými skalami a v blízkosti horkých pramenů“ dělaly starci tak dobře, že jeho pozornost zaujaly i mnohem živější a půvabnější objekty, než je studený kus železa z hlubin vesmíru. Mladé dívky. Ty ostatně považoval za jediný způsob „jak omládnout, a to chce přece každý“. V červnu 1808 slaví lázeňská společnost v Lokti 23. narozeniny Silvie von Ziegesar, která vyniká „štíhlou bílou postavou a milou, protáhlou tvářičkou“. Rozněžnělý Goethe o ní v oslavném veršovaném vinši píše jako o miláčkovi. O dva roky později přijíždí básník do Lokte s „rozkošnou a chytrou“ Židovkou Mariannou von Eybenberg, dlouholetou přítelkyní, jíž bylo v době jejich seznámení okolo dvaceti. Veřejným tajemstvím, o němž si špitala celá Evropa, se stalo vzplanutí Jeho excelence, výmarského tajného rady a ministra, k mladičké Ulrice von Levetzow, které v Lokti došlo do hořkého konce.
Johannes Urzidil píše v monografii Goethe v Čechách o básníkovi jako o člověku, který tenkrát prožíval další pubertu – zaplavily ho city, hýřil s dojemnou mladickou a stařeckou zbrklostí svým oživeným srdcem. „Postupně oblažující styky od něj vyžadují den ode dne větší nasazení. Dívce se dvoří se zápalem mladého milence. Denně jí posílá květiny, kupuje perníky a sladkosti.“ Bouřila v něm vášeň a lidské hranice ho svíraly. S lékařem probírá fyzické aspekty případného sňatku (nemá námitek) a písemně požádá o Ulričinu ruku.
|
|
|
|
| Romantický členitý ráz města (vlevo) Goethemu učaroval stejně jako mladičká Ulrika (vpravo). Loketské náměstí má nepravidelný radiální tvar (dole).
|
|
Bohové mne rvou pryč
Recepční hotelu Bílý kůň marně hledá ve svazku klíčů ten pravý. Stojíme před Goetheho terasou nad řekou Ohří, dřív se jmenovala Schwarzenberská, kde básník slavil s von Levetzowými dne 28. srpna 1823 své narozeniny. Klíč se najít nepodaří, a tak se jdeme podívat alespoň do restaurace. Na zdi tu visí obraz Ulriky a Goetheho. „Sedmdesát procent našich hostů přijíždí z Německa a všichni se na to ptají,“ říká sympatický recepční, pocházející z Litvy. Míní několik návštěv básníka v hotelu, aféru s Ulrikou a oslavu jeho narozenin. „Jak pěkná číše,“ podotkl tehdy Goethe, když dostal jemně broušený pohár z českého skla s třemi vyrytými jmény sester Levetzowých: Ulrika, Amalie, Berta. Za celou oslavu nepadne slovo narozeniny a nikdo nepřipomene Goethův věk. Bylo mu 74.
Zdravý rozum hraběnky von Levetzow Goetheho žádost o ruku odmítl. Nabízeli jí místo u dvora, penzi deset tisíc tolarů ročně, v rodině by měla největšího génia doby, ale obávala se trapnosti manželství starce a devatenáctileté dívky. „Vzniklého kontrastu se zhrozila,“ píše Urzidil a pokračuje: „Kdo ví, třeba by bývalo lepší kývnout, protože Goethe by byl šťastný a Ulrika by se postupně neproměnila v starou, starší, ba prastarou pannu.“ Zemřela neprovdána ve věku 95 let. Místo Ulričina mládí a krásy dostal Goethe jen broušenou číši jako symbolickou náhradu. Hořkosladký kalich nenaplněné lásky vypil až do dna. „Mně ztracen svět, já sobě ztracen hynu, já, jenž jsem býval bohů miláčkem; mne bozi svedli – skříňku Pandořinu mi dali, slastmi bohatou i zlem; k rtům přitiskli mne opojivých darů a rvou mne pryč – vstříc rvou mne mému zmaru,“ vyznává se básník ze své bolesti v Elegii, kterou začíná psát pár dnů po narozeninách v Lokti, v dostavníku na cestě do Výmaru. Do Čech, kde strávil celkem tři roky života a prožil velkou českou romanci, se už nikdy nevrátil. Jeho libido tu vyhaslo. O deset let později v březnu 1832 Goethe umírá ve Výmaru.
Romantika jako bonus
Starosta Jaroslav Hlavsa je v Lokti určitě šťastnější než Goethe. Spokojeně pokuřuje u okna dýmku, jeho pohled občas sklouzne přes střechy domů a řeku Ohři k městským lesům na svazích nad ní: „Loket je na tom výborně. Sice máme jako všechna města zanedbanou infrastrukturu a potřebovali bychom na opravy 400 milionů, ale nemáme žádné dluhy a vedle obrovského turistického potenciálu vlastníme též velké majetky, hlavně lesy. O další se soudíme se státem.“ Před válkou žilo v Lokti jen šest procent Čechů. Drastický úbytek obyvatelstva po odsunu Němců (v roce 1980 tu bylo dvakrát méně obyvatel než těsně po válce) vedl spolu se socialistickým hospodařením k neuvěřitelnému chátrání historických památek. Desítky cenných hrázděných domů zmizely, v samotném jádru města se dělaly problematické přestavby. V roce 1962 dokonce zrušili na dvacet let status městské památkové rezervace.
Přes deset procent zástavby tvoří dodnes ruiny, protože je po revoluci skoupili spekulanti a nejsou na ně žádné páky. Ale po turistech a agentovi Bondovi (natáčelo se tu Casino Royale) určitě objeví Loket coby inspirující místo k bydlení i nějací přistěhovalci. Do Karlových Varů to je pár kilometrů, nemají tu romské ghetto jako jiná západočeská města, zato dost nemovitostí v nabídce. Ceny jsou zatím normální, silný genius loci jako bonus. K romantickému Lokti můžete mít vztah, něco tu prožívat, třeba se i zamilovat. Jako ten Goethe.
|
|
 | | V hotelu Bílý kůň byl Goethe
nejvyhlášenějším hostem |
|
|
|
|
|
|
obsah čísla 88 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
