|
reklama
| Adriena Šimotová: Od malby ke kresbě |
|
Jiří Machalický |
| SANQUIS č.88/2011, str. 14 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Dvě expozice, jediný projekt. Dílo významné umělkyně je vystaveno v Rudolfinu i v Museu Kampa.
|
|
 | | Foto: Hana Hamplová – z archivu Adrieny Šimotové |
|
|
V Čechách není tak časté, aby umělec postupně vyzrával a hlavních vrcholů své tvorby dosáhl až v pozdějších letech. Spíše se stává, že slibně začne, zazáří a pak se brzy vyčerpá a sám sebe opakuje. Adriena Šimotová však patří k nemnohým osobnostem, které se začaly prosazovat už v raném období, ale jejich nejsilnější a nejobjevnější čas přišel až ve zralém věku.
|
|
 | | Jiří John a Adriena Šimotová v roce 1954 |
|
|
V šedesátých letech na sebe upozornila hlavně malbou a také pozoruhodnou grafi- kou (té se ostatně s určitými přerušeními věnovala celý život). Ale teprve v průběhu sedmdesátých let, tedy v době, kdy prožila osobní tragédii a kdy za normalizace navíc celkem pochopitelně patřila k těm, kteří nemohli vystavovat, se její projev začal přes všechny překážky rozvíjet s plnou důrazností.
Tvář, figura...
V roce 1962 se stala jednou ze zakládajících členek dnes již slavné a vlivné skupiny UB 12 (sdružující malíře, sochaře, grafiky i teoretiky), která přinesla českému umění osobnosti rozdílných uměleckých názorů a jejímž základem se stala tolerance k ostatním. Poměrně brzy bylo zřetelně vidět, že se stane jednou z nejdůležitějších představitelek generace nastupující na počátku šedesátých let. Po celý život ji inspiruje hlavně lidská postava a tvář. Její tvorba se tak přiblížila proudu nové fi- gurace, která se prosazovala zhruba od poloviny šedesátých let v reakci na dosud převládající abstrakci různého zaměření. Do jejího projevu nejdříve pronikly všední situace, jež nás neustále v různých obměnách provázejí.
Již v raných obrazech je zřejmé, že se na české scéně objevila autorka, vnímající svět kolem nás velmi nezvyklým způsobem a vyjadřující své pocity jemnými nápověďmi. Šlo o zachycení každodenních motivů, o vystižení prostorových a časových vztahů a hlavně o ztvárnění hlubokých pout mezi lidmi. Ještě dnes jsou velmi působivé i rané grafiky vytvářené klasickými technikami tisku z hloubky, v nichž se setkáváme s neokázalými gesty, která přitom mohou tolik znamenat.
|
|
 | | Umělkyně ve svém ateliéru, kolem poloviny 80. let |
|
|
Střídmý výraz, hluboký cit
V sedmdesátých letech přivedl Adrienu Šimotovou celkový společenský vývoj i tragické životní okamžiky k ještě silnějšímu prohloubení výrazu. V její dílně vznikaly kromě křehkých kreseb také prostřihávané látkové koláže, v nichž zůstávala figura jen v náznacích. Její projev byl stále úspornější a přitom měl stále jasněji vyjádřený obsah. Naprosto civilní formou se do něj promítaly i nejtěžší prožitky. Postupně se z něj vytrácela barva, umělkyně dospěla ke střídmému výrazu, v němž se však zřetelně zrcadlil hluboký cit. Zároveň jí šlo o vymezení prostoru, ve kterém byly nastíněny určité situace nebo ve kterém se odehrávaly konkrétní děje a příběhy, jejichž vyjádření však dosahuje obecné platnosti.
V osmdesátých letech pracovala Adriena Šimotová s otisky částí lidského těla, se stopami doteků, do nichž se opět vrátila výraznější barevnost. Její vrstvené kresby, vytvářené někdy dost drsným „zraňováním“ karbonových papírů a pronikáním do prostoru, si přesto zachovaly jemnost. Přitom vyjadřovaly její vztah ke světu složitým prostupováním rozmanitých významových vrstev.
Autorčino rozsáhlé, soustředěné a přitom výrazově bohaté dílo vyjadřuje s nevšední přesvědčivostí její osobní prožitky a také tíživost doby, v níž se rozvíjelo a kterou tak přesně vystihovalo. Estetické a zároveň etické principy, na nichž je založeno, platí samozřejmě kdykoli, ať už je celkový vývoj společnosti jakýkoli. Pro Adrienu Šimotovou bylo jistě důležité i prostředí, kde takřka po celý život pracovala. Po několik desetiletí užívala ateliér v ulici Nad Královskou oborou, v jehož blízkosti pracovalo i několik přátel ze skupiny UB 12 (Stanislav Kolíbal, Václav Boštík, ...). Stejně důležité však pro ni byly i studijní či pracovní pobyty, ať už doma, nebo později v cizině. Například v klášteře v Hostinném našla v přátelské atmosféře klid, který jí dovolil, aby se plně soustředila na svou uměleckou tvorbu. V ní se odráží stav mysli, promítá se do ní mapování prostoru, otisky všedních, každý den užívaných předmětů, které v sobě ukrývají neopakovatelné příběhy.
|
|
|
Adriena Šimotová: Modlitba za opuštěnou vesnici I – Záda, pastel, uhel, čínský papír, 160 x 97 cm, Galerie Klatovy/Klenová
|
|
Dílo jako meditace
Projev Adrieny Šimotové získává v posledních dvou desetiletích stále výraznější konceptuální charakter. Autorka mnohdy uskutečňovala instalace určené pro konkrétní prostor nebo vytvářela kresby či objekty, které mohou vést dialog s různými druhy prostředí. Zároveň průběžně upřesňovala symboliku, s níž vyjadřovala vztahy mezi lidmi nebo rozmanité pocity, s nimiž se každý musí sám vyrovnat. Její dílo se stalo zvláštní nepřetržitou meditací, v níž obsah souzní s formou. Zajímá ji neustále se proměňující poměr mezi jistotou a nejistotou, blízkým a vzdáleným, tíží a lehkostí, kontrast mezi fikcí a skutečností, působení prvků vytržených z původního kontextu, vztah mezi celkem a jeho fragmenty.
Adriena Šimotová patří k nemnohým českým umělcům, jejichž tvorba dosáhla řady ocenění nejen u nás, ale i v zahraničí a která se přirozeně vřadila do mezinárodních souvislostí. V roce 1979 obdržela hlavní cenu na Mezinárodním bienále grafiky v Lublani, kterou z českých umělců získal už jen Jiří Anderle. A šlo o ocenění ve své době velmi uznávané. V roce 1990 dostala prestižní Herderovu cenu, roku 1991 Rytířský řád za literaturu a umění od Francouzské republiky. Však také ve Francii vícekrát vystavovala a navíc pochází z rodiny, kde se (díky její francouzské babičce) francouzsky mluvilo.
V roce 2001 jí pražská Národní galerie uspořádala ve Veletržním paláci retrospektivní výstavu, k níž byla vydána obsáhlá monografie, která pak po několika letech znovu vyšla v rozšířené a upřesněné podobě. Brzy následovala velká výstava ve Slovenské národní galerii v Bratislavě zaměřená jen na lidskou tvář, jíž se umělkyně v průběhu let zabývala stejně intenzivně jako figurou. Zájem o její dílo stoupal i v dalších zemích. Její tvorba je zastoupena v četných významných sbírkách doma i v zahraničí. Systematicky se jí zabývají především teoretici začínající se skupinou UB 12, tedy Jiří Šetlík a Jaromír Zemina, kteří jejím členům zůstávají dodnes věrní. V posledních letech organizuje i koncipuje její výstavy Pavel Brunclík, který je také autorem dvou posledních expozic, tvořících vlastně jediný projekt, jehož obě součásti se na několik týdnů protnou.
Museum Kampa, Rudolfinum
První výstava pořádaná v Museu Kampa se zaměřuje na perforované kresby, které vznikaly hlavně v osmdesátých letech. Jde tedy o jakési ohlédnutí a zároveň komorní zhodnocení jedné oblasti, do níž autorčina tvorba zasahuje a která je pro ni velmi důležitá. Druhá expozice se zanedlouho otevře v tzv. malé galerii pražského Rudolfi- na, která je ovšem poměrně rozsáhlá. Její čtyři sály budou hostit kresby Adrieny Šimotové z posledních tří let, které vznikají zvláštním způsobem. Vzhledem k tomu, že umělkyně není v posledních letech zdravá, musí pracovat za pomoci hůlek, na kterých jsou připevněny pastely. Těmi pak kreslí na papíry rozložené na zemi. Jde ovšem opět o velmi citlivé výpovědi o jejích pocitech, koncentrovaných do zjednodušených tvarů i složitých struktur.
Pro Adrienu Šimotovou jistě nebylo snadné, když musela před časem opustit svůj půvabný (i když skromný) podkrovní ateliér, ve kterém byla tolik let zvyklá pracovat, protože se dům musel rekonstruovat. Nyní už několik let žije a pracuje v novém prostoru v Podolí, kde ovšem vznikají stejně působivé kresby jako v minulosti.
Adriena Šimotová patří k osobnostem, které se nevzdávají. Má za sebou, jak už jsem naznačil, řadu těžkých životních okamžiků. Brzy jí zemřel muž – významný český malíř Jiří John, jehož práce se vyznačuje mimořádnou citlivostí k přírodě. Pak přišla dokonce i o syna, ale prostřednictvím své tvorby dokázala tyto ztráty přece jen překonat. Vždycky se však do ní výrazně promítaly. O tomto aspektu se zmiňuji hlavně proto, že po smrti manžela se výraz její tvorby ještě prohloubil. Umělkyně přestala malovat a zcela se soustředila na křehké a přitom silné kresby a papírové reliéfy či objekty, v nichž si našla svou nejtypičtější metodu, rozvíjenou v četných proměnách dodnes.
|
|
|
Adriena Šimotová vystavuje v Museu Kampa a v Rudolfinu
Výstava v Museu Kampa se koná u příležitosti významného autorčina jubilea. Sama Adriena Šimotová ji nazvala Menší ohlédnutí. Představuje její tvorbu z let 1975–91.
MUSEUM KAMPA, Praha, do 25. 4., www.museumkampa.cz
Na projekt v Museu Kampa navazuje výstava Vyjevování (2008–2010), v Rudolfinu návštěvníci uvidí tvorbu Adrieny Šimotové z posledních tří let. GALERIE RUDOLFINUM, 7. 4. –19. 6., www.galerierudolfinum.cz
|
|
Adriena Šimotová (*1926)
Pochází z česko-francouzsko-švýcarské rodiny. Studovala nejprve na Střední grafické škole Praha a poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Josefa Kaplického. Spolu s manželem, malířem Jiřím Johnem patřili v 60. letech k zakladatelům umělecké skupiny UB 12. Od počátku 70. let nesměla vystavovat. Po roce 1989 se její dílo představilo na desítkách samostatných expozic v České republice i v zahraničí. Je zastoupeno v řadě prestižních sbírek u nás a ve světě (Tokio, Washington, Paříž...). Adriena Šimotová je držitelkou mnoha zahraničních a českých ocenění včetně Medaile Za zásluhy I. stupně z roku 1997.
|
|
Foto: archiv Adrieny Šimotové, © G. Fárová
|
|
|
|
obsah čísla 88 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
